Líšenské pochody (1. června 2019)
Líšenské pochody mám ráda, už jen proto, že můžu přijet s vlastním stanem a nemusím hromadně do tělocvičny (ale můžu). Přijela jsem tedy už v pátek, za tmy postavila stan, chvilku poseděla při kytarách a pak šup do hajan… Ale ouha… stanová loučka u sokolovny je poněkud z kopce, tak bylo o noční zábavu postaráno. Vždy jsem ve stanu kus sjela (byste nevěřili, jak to ve spacáku klouže), abych se zas drápala na místečkoJ. Ve kterém hotelu toto zažijete?
Probudila jsem se celkem brzy, odstartovala na 30 km a vyrazila. Trasa byla nádherná… Kolem Suchých skal do Koberov, dále na Besedické skály (ty považuji za mnohem krásnější než Prachovky), na zříceninu Zbirohy, na oběd k
Zrcadlové koze, do Dolánek (rychlonávštěva Dlaskova statku a Domu přírody). Odtud na zříceninu Frýdštejn, rozhlednu Kopanina a přes Malou skálu zpět do Líšného. Kdyby nebylo tak ukrutné vedro, bylo by to naprosto super. Pořadatel na kontrolách zajistil vodu, to bylo úžasné. Na Kopanině byly i stánky s občerstvením a ač jsem původně nic jíst nechtěla, pohled na (domácí) utopence můj názor záhy změnil a mně tekly sliny jak Pavlovovu psovi…
Krásná akce – ale upřímně – byla jsem ráda, že to mám za sebou. Večer se konala country zábava, tak jsem se chvilku mihla i tam. A protože příští ročník bude 50., není vyloučeno, že se za rok do Líšného vydám opět… Bludička Blanka
Pochod kutnohorských havířů (25. května 2019)
Tento pochod měl dva starty – v Kutné Hoře a Čáslavi. Já startovala z Čáslavi a hned ráno se nám České dráhy postaraly o kulturní zážitek v podobě narvaného vlaku, takže jsem jela na stojáka a to jsem byla ještě ráda, že stojím na vlastních nohách… Trasa se částečně kryla s akcí, kterou jsem absolvovala v březnu, nicméně milým zpestřením bylo otevření kostela sv. Bonifáce v Lochách a sv. Jakuba v Církvici. Kačina, ta nezklame nikdy, no a Kaňk, to je také krásné místo… Cíl pochodu byl v restauraci Kréta, kde byla moc příjemná zahrádka, dobré jídlo, a tak došlo i na relax před cestou zpět. Cesta do Prahy byla taky úžasná. Do prvního vlaku jsme se nevešli vůbec, do druhého jsme se sice narvali, ale za cenu toho, že nebudeme ani dýchat… No, nějak jsme do té Prahy doputovali, ale pro mě to bylo poučení – příště si lépe ohlídat, co se děje v okolí pochodu (v podstatě tři velké akce v jednom městě) a zvolit případně akci jinou.
Bludička Blanka
Foto:
Maruška Pomolthyová
(Mě láká velice) pochod Praha – Prčice (18. května 2019)
Určitě
nejsem sportovní typ, papuče s knížkou sluší mi líp… To beze sporu. Ale co
naplat. Moje závislost na plastových botičkách se rok od roku prohlubuje a co
by člověk pro kus plastu neudělal… Zvlášť, když se vám jich na krku houpe už
(teprve?) deset.
Po dlouhém
zvažování, odkud letos odstartovat, padla naše volba na Sedlčany. Tuto trasu už
jsem jednou šla, věděla jsem, co mě čeká… Po celkem strastiplné cestě
přeplněným motoráčkem jsme konečně dorazili do Sedlčan. České dráhy, které
slibovaly posílení dopravy, připravily účastníkům překvapení v podobě
jednoho jediného vozu. Kde je tedy to posílení? To normálně jezdí jen půlka
vozu?
Po
registraci na startu jsme se vydali na trasu. Tahle sedlčanská je příjemná,
lehce zvlněná, stánků tak akorát… leč poměrně obsazená. Později jsem zjistila,
že nápad jít tuto trasu mělo přes 3 000 lidí. Kupodivu, tenhle pochod má na mě
nějaký tajemný vliv, že já, ač lehce asociální, tu ty davy skousnu a celkem mi
nevadí.
Zastávku jsme
si udělali ve skanzenu ve Vysokém Chlumci, kde jsme byli v tu dobu asi
jediní návštěvníci. Zastávka to byla příjemná, paní na pokladně velmi milá a
tak nám batohy lehce ztěžkly nakoupenými suvenýry… A Vysoký Chlumec, to není
jen skanzen, ale i pivovar, takže pro nás první občerstvovačka a čepovaný
Vévoda. Na téhle zastávce potkáváme i Ondru a Zuzku, se kterými se pak až do
cíle různě předbíháme, míjíme, zkrátka neustále o sebe zakopáváme…
Cesta krásně
utekla, ani jsme se nenadáli a byli jsme v Prčici… Ale to náměstí, tedy
přátelé, masakr. Však taky účast byla přes 26 000 lidí. Klobouk dolů před
pořadateli, že takovou masu lidí zvládli…
Tak tedy
nafasovat botičku (modrá je dobrá, už je to tak), horalku, vystát frontu na
fotokoutek a autobus do Heřmaniček a za chviličku už prcháme rychlíkem do
Prahy. Cesta byla pohodová, vlak plný, ale v našem voze nikdo nestál, lidé
usměvaví a spokojení, že to dali a že už padla… Tak zase za rok no… Botiček už mám
(teprve) 11, přece tu řadu nebudu přerušovat, ne?
PS. Jen ta řepka, kdyby tak nesmrděla L Bludička Blanka
Po stopách císaře Karla IV. (11. května 2019)
Tento pochod je vlastně spíš krátká vycházka, kterou pro nás připravuje již pravidelně odbor Klub přátel a milovníků výletů. Start pochodu byl již také klasicky u dolní stanice lanovky na Petřín.
Trasa vedla přes Pražský hrad a centrem města, proto jsem si ho trošku prodloužila lovem razítek muzeí, která jsem cestou potkávala… Bohužel mi celkem dobrý pocit z této akce zkazil předseda jmenovaného odboru a dohady kolem vizitky. Příště si rozmyslím, jestli se této akce účastnit. Bohužel.
Bludička Blanka
Jarní putování se svatým Jakubem (11. května 2019) Tento pochod, konaný Hlízovským unikátním spolkem, máme moc rádi, a proto to byla i letos jasná volba. Jede se směr Hlízov u Kutné Hory. Vybrali jsme si trasu, která vedla přes vrch a obec Kaňk a udělali jsme dobře, výhledy byly moc pěkné. Dále nás trasa vedla přes Sedlec a obec Malín. Po celé trase pochodu byla spousta doprovodných akcí, doplnili jsme si znalosti a poznali nové věci z přírody, kdo chtěl, ryl do kamene, tvořil v dílničce, prohlédl si výstavu nebo byla možnost navštívit otevřené památky. Toto vše jsme moc rádi využili. Nakonec i počasí, navzdory předpovědi, vyšlo moc pěkně. Pochod jsme si i díky super organizaci a společnosti na trase moc užili. Míša HB
Putování za páterem Josefem Toufarem (8. května 2019)
Podívat se do Číhoště bylo jedním z mých tajných přání. Lákala mě magie toho místa i smutný osud pátera Toufara. Využila jsem tedy pochodu Putování za páterem Josefem Toufarem, abych si toto přání splnila… Číhošť není úplně dobře dostupná, proto jsme se s pořadateli domluvili, že pochod rozvrhneme do dvou dnů s tím, že v Číhošti přespíme. Toto nám bylo umožněno a my se tedy vydali na cestu.
Za start našeho putování jsme si vybrali Světlou nad Sázavou a využili doporučené trasy s malou odbočkou do Pavlova, kde je záchranná stanice a odkud pocházel např. pohádkový Vydrýsek… Byli jsme v tu dobu jediní návštěvníci a zvířata byla možná ještě zvědavější než my… A tak nás přišla pozdravit srnečka Bedřiška, lišáček Lukášek a mnozí další…
Číhošť není známá jen svým zázrakem, kdy se při bohoslužbě pátera Toufara pohnul kříž na stěně. Je významná i tím, že je zde geografický střed České republiky. A toto místo je velmi pěkně upravené a stojí za to ho navštívit.
Druhý den jsme opět zvolili doporučenou trasu, tentokrát do Ledče nad Sázavou. A protože jsme těch 20 km zvládli poměrně svižně, navštívili jsme i místní hrad, kde je Foglarovo muzeum (mimo jiné). No a pak už nás Posázavský pacifik vezl směrem ku Praze a k povinnostem. Bludička Blanka
Mladoboleslavská padesátka (27. dubna 2019) Dlouho jsem váhala, jestli na tento pochod jet, nebo se na to vykašlat a doléčit patu. Nakonec jsem se vydala cestou kompromisu, do Boleslavi odjela, i když jen na trasu 15 km. Ale rozhodně jsem nelitovala…
Cesta vedla pod Michalovickou putnou na Debř, kde byla čarodějnická kontrola.
Hodně se šlo terénem, což bylo fajn, asfaltu minimum. Do Debře jsem se ještě vrátila, protože trasa dělala smyčku, a tentokrát jsem se já rozhodla zkontrolovat kuchyni místní hospody. A věřte, stálo to za toJ Odtud jsem pokračovala na Josefův důl, kde je kromě zámku i hrobka rodiny Leitenberger.
V cíli jsem pak už jenom orazila záznamníky a upřímně se těšila na to, jak si ve vlaku sednu. Bludička Blanka (foto: internet)
K pramenům Rokytky (19. dubna 2019)
Na Velký
pátek si pro nás KČT Říčany připravil další ze svých pochodů – K pramenům
Rokytky. Pochody v Říčanském lese mám ráda, vyrazila jsem tedy na trasu 25
km.
První z pramenů jsme viděli kousek od Tehova v poli. Voda téměř žádná, jak nás ta sucha poslední dobou sužují… Druhý navštívený pramen byl kousek od obce Tehovec.
Cesta rychle ubíhala a než jsem se stačila pořádně rozkoukat, už jsem měla na dohled opět Říčany. V cíli na nás čekala vizitka pochodu, oplatka a kafe…
Trošku jsem
se zajímala o to, kde vzala Rokytka své jméno – vězte tedy, že slovo „rokyta“,
které dalo jejímu jménu základ, je staroslovanské pojmenování vrby, kterými je
říčka lemována dodnes. Bludička Blanka
Jarní stezka Polabím (13. dubna 2019)
Tentokrát jsem dlouho zvažovala, na který pochod se vydat, až zvítězily Neratovice a jejich Jarní stezka Polabím. Důvodem mého váhání je zánět v achilovce (řeknu vám, přátelé, teda nic moc), tak jsem se snažila vybrat něco méně náročného. Již na nádraží jsem se potkala s Ondrou a Zuzkou a domluvili jsme se, že trasu 26 km zvládneme společnými silami. Trošku jsme zpočátku váhali nad popisem, který byl dělaný spíše pro toho, kdo Neratovice zná, ale nakonec jsme se zorientovali a vyrazili správným směrem (a písní na rtech – Jdu s bolavou patou… horečka zlatá se ale nekonalaJ). Výhodou Polabí je totální rovina, a tak cesta krásně ubíhala. Ve Všetatech jsme nabrali síly v cukrárně, v Konětopech u polévky (mimochodem výborné) a v cíli pak u řízku… Ale tak když je výdej, musí být i příjem, ne? Tentokrát mě moc bavily názvy vesnic, které jsme procházeli… Co si myslet o názvech jako Mlékojedy či Konětopy? V Ovčárech jsme skutečně ovečku viděli a v Kozlech – tam bylo celé stádo zakrslých koziček… Celý den se vydařil. Počasí, ač předpověď byla všelijaká, tak vydrželo, jen tu nohu bych v cíli nejraději utrhla a hodila do pangejtu… Bludička Blanka Jarní Vysočinou (29. – 31. března 2019)
Jarní Vysočinou je další z krásných pochodů, který má zázemí v Havlíčkově Brodě. Začíná páteční krátkou trasou, pokračuje „hlavní“ sobotní trasou a kdo toho nemá ještě dost,  může vyrazit i v neděli. Letos nám Vysočina ukázala svoji vlídnou tvář a zvláště sobotní trasa byla velmi příjemná. Místy vedla kolem meandrujících toků, probouzející se jarní (kvetoucí) přírodou a malebnými vesničkami, trošku ještě spícími po dlouhé zimě. Krásná a zajímavá byla i zřícenina hradu Ronovec. Na cestě jsme měli jen jednu kontrolu – v hospůdce v Pelestrově (kde mimochodem velmi dobře vaří). Pak už to bylo do Brodu jen kousíček. Protože jsem si vybrala jen kratší trasu – 25 km – měla jsem dostatek času navštívit muzeum a galerii výtvarného umění. V neděli už jsem absolvovala jen kraťounkou vycházku a pak následoval přesun do Prahy a následné těšení na další akce… Bludička Blanka
Za povidlovým koláčem – 40. ročník (30. března 2019)
Takové významné jubileum je třeba oslavit, proto jsme si v široké nabídce pochodových možností vybrali právě Benešov. Přiznávám, nechtělo se nám vstávat a na start jsme dorazili až po desáté hodině, což se nakonec ukázalo jako výhoda, protože ta největší smečka pochodníků již byla na trasách. Konopiště je naše srdeční záležitost a natěšeni jsme se vydali na cestu. Junior má momentálně keškové období, tak jsme museli cestou stíhat i tuto aktivitu. Bylo to příjemné zpestření a kešky nám pomohly uniknout davům, které na pochod i jen tak vytáhlo sluníčko. Nakonec z toho bylo pěkných 10 kousků. Jarní příroda kouzlila a my se kochali a fotili tu krásu. V cíli na nás čekal nejen diplom, ale i sladká odměna, jak jinak než povidlový koláč a my se z dobrým pocitem příjemně stráveného dne vydali k domovu. Míša HB
Vím, kde se stýká (16. – 17. března 2019)
Vím, kde se stýká je cyklus pochodů, které pořádá Martin P. Účastnila jsem se prvně, ale pevně věřím, že ne naposledy. Však už to bylo 13. putování…
Základnou pro naše výpravy nám byla klubovna kolínských skautů v části města Zálabí. Zde jsme měli k dispozici nejen úložiště, ale i koupelnu, kuchyňku… zkrátka vše, co jsme si mohli přát.
V sobotu jsem zvolila trasu 34 km, která vedla od startu v Záboří nad Labem k soutoku řek Labe a Doubrava. Zde jsme se chvilku pokochali a dále pokračovali k vesnicím Svatá Kateřina a Svatý Mikuláš, prošli parkem u zámku Kačina až do Nových Dvorů. Zde v restauraci U Hájků (kterou vřele doporučuji) nastala první pauza a po nezbytném naplnění břicha jsme pokračovali do Malína, Kutné Hory-Sedlce na vrch Kaňka, kde je krásná kamenná rozhledna Havířská bouda. A protože je to rozhledna kamenná, tudíž bez výkyvu, neváhala jsem ani já vystoupat až k nebesům… Na vrchu rozhledny je krásný panoramatický bar, jehož služeb by bylo škoda nevyužít, tudíž jsme si každý dali dvojku Pálavy a kochali se výhledem na Kutnou Horu, Čáslav… a pak tedy už bez pauzy Hlízov, Starý Kolín, Kolín a … umejt, vyčurat a spát J V neděli nás čekal další ze soutoků, tentokrát v Chlumci nad Cidlinou a příjemně vycházková trasa na 8 km. V Chlumci se stéká Cidlina a Bystřice, na jejich soutoku opět kochací pauza a dál nás cesta vedla po zajímavostech města. Ač co do počtu účastníků se jednalo o pochod komorní, byl pořadatelem vyhodnocen jako pochod masový, protože jsme během víkendu všichni maso konzumovali J A pak už jen zpět do Kolína, vyzvednout bagáž a hurá na vlak, který mě v mém případě odvezl do Prahy a realityJ Bludička Blanka
Hornobřízský puchýř (8. – 10. března 2019)
 Do Horní Břízy se vždycky těším. Považuji jejich puchýř za jeden z nejhezčích pochodů a oceňuji servis, který pořadatel zajišťuje. Páteční pochod nestíhám, účastním se v sobotu a v neděli. Obvykle máme krásné počasí, letošek však byl výjimkou. V sobotu řádil prudký vítr, v neděli lilo jako z konve. Sobotní trasa na 35 a 50 km startovala v Manětíně. Město mě překvapilo svojí krásou a malebností. Nádherný zámek, kostel… Určitě tip na celodenní výlet.
Dále jsme pokračovali kolem pěkně meandrujícího Manětínského potoka do městečka Nečtiny a dále poli, lesy, loukami (i obcemi) až do Horní Břízy. Večer byla jako každý rok taneční zábava, kde ze všech zúčastněných spadla popochodová únava a řádili jak za mlada. Jak jsem psala výše, v neděli lilo, lilo, lilo. Vydala jsem se tedy jen na trasu 13 km, a i to bylo až dost. Moje nepromokavá bunda byla durch a velmi ráda jsem viděla cíl… Bludička Blanka
Do Lán na Den TGM (9. března 2019)
Málokterý pochod máme
splněný na 100%. Nemyslím tím splněné kilometry, ale účast na pochodu. Tuto
akci ale ano, letos se koná teprve druhý ročník a my se opět vydáváme navštívit
našeho prvního prezidenta. Začínáme v Kamenných Žehrovicích. Chvílemi to vypadá, že nás
odfoukne, ale udržíme se nohama na zemi. Cestou trochu keškujeme a trasa pěkně
ubíhá. V cíli pochodu je připravený program. Ochutnáváme oblíbené pochoutky
T. G. Masaryka. Já halušky s brynzou a junior švestkové knedlíky s mákem, mňammm.
Koná se také pietní akt k tomuto dni a nakonec přijede i sám tatíček Masaryk v
kočáře, který táhnou dva Kladrubáci. Cestou ještě koukneme na místní lamy a zdá
se, že se jim daří dobře, stádo se pěkně rozrostlo. A teď už honem na nádraží
do Stochova, kde na nás čeká prvorepublikový krasavec, že nevíte? Je to
motorový vůz „Stříbrný šíp” a je vážně nádherný, kam se hrabou dnešní mašiny.
Ještě stihneme nakouknout do prezidentského salónku, ale slyšíme, že nám
přijíždí vlak a musíme se rozloučit. Za pár chvil jsme zpět v Praze. Mooooc
zdařilá akce, díky pořadatelům. Míša HB
Hledání Stromoucha (2. března 2019)
Hurá sobota a my můžeme zase vyrazit na pochod. Dnes jsme zvolili trochu vzdálenější lokalitu, ale jak jsme se dozvěděli, i několik Trilobitů se zeleného panáčka vydalo hledat. Cestu vlakem do Ústí nad Orlicí nám zbrzdila plánovaná výluka, ale vše dobře dopadlo a na nádraží se potkáváme s kamarádkou Vlaďkou, která přijela z jižní Moravy. Trasa je moc příjemná, potkáváme spoustu pochodníků, ale nikoho známého. Cestou se snažíme najít malou turistku s maminkou, se kterou jsme si domluvili sraz. Daří se až těsně před kontrolou pod hradem Lanšperk. Předáváme slíbené vizitky a dostáváme dárečky. V hospodě na kontrole jsme překvapeni, není tu Stromouch, ale dvě jeho dcerky. Po vyřízení všech formalit se vydáváme ke kapli Nanebevzetí Panny Marie a junior začíná keškařit. Chvíli čekáme až odejdou mudlové, daří se a je uloveno. A cestou zpět přibude ještě několik dalších úlovků. Od kaple už hurá na hrad. Vyhlídkovou věž jsme raději vynechali, moc lidí a stabilita nejistá. Pokračujeme tedy dále. Přes Černovír a Cakle, zde potkáváme partu otužilců, kteří se zrovna noří do Tiché Orlice, brrr. A my spěcháme do cíle, který je v restauraci Chaplin Pub. Po orazítkování záznamníků a vyzvednutí diplomů je čas se posilnit. Svíčková a pivko to jistí. Cestou na nádraží se ještě zastavujeme v muzeu, kde je přednáška o pečení chleba a procházíme si centrum Ústí. A je čas vyrazit na nádraží, tu potkáváme Andy a dozvídáme se, že je nám v patách Brepta a Filip. Cesta uběhne raz dva a my jsme zpět v matičce Praze. Pochod se nám moc líbil, a proto se určitě na tato místa ještě vrátíme. Míša HB
S Pohodou jarní přírodou (2. března 2019)
Máme tu opět
sobotu a my vyrážíme na pochod. Tentokráte jsem domluvená s Pavlou a
Štěpánkou.
V 06:50
vyrážíme vlakem z Hl. nádraží do Řevnic. Štěpánka přistupuje na Smíchově. Na
startu v Řevnicích volíme trasu 15 km.
Po nastavení GPS pomalu a pohodově vyrážíme na
trasu. Začínáme na ZTZ a jdeme přes náměstí, kolem městské knihovny
k lesnímu divadlu. Pomalu stoupáme Řevnickým lesem až k rozcestí „Pod
Strážným“, kde opouštíme ZTZ a dále pokračujeme po MTZ, cestou potkáváme další
pochodníky. Potkáváme i nějaké známe tváře, tak se občas zastavíme na kus řečiJ Pokračujeme až
k rozcestníku „Babka-odb.“ Je zde možnost si zajít na vyhlídkové místo
Babka. Jelikož je viditelnost nic moc, tak tam nezacházíme a stále stoupáme až k Jezírku.
Zde si dáváme malý oddech, kocháme se výhledem na zamrzlé jezírko.
Odtud
pokračujeme už po hřebenu po ŽTZ až na rozcestí „Červený kříž“ a odtud
pokračujeme po ČTZ na Skalku. Zde se jdeme podívat ke kapli sv. Máří Magdaleny
a kocháme se výhledem na Mníšek pod Brdy. Pomalu se vracíme k občerstvení
Skalka, které má otevřeno, tak toho využíváme a dáváme si zde malé občerstvení
v podobě grogu, horké griotky a čaje a párku v rohlíku a na chvíli se
zde posadíme k praskajícímu ohni a vychutnáváme si příjemnou atmosféruJ
Pokračujeme
dále po ZTZ křížovou cestou nahoru. Po chvíli začínáme pomalu sestupovat dolů.
Ze začátku to jde, i když později jsou chvílemi obtížnější sestupy, hlavně pro
Pavlu, ale nakonec to vše zvládlaJ Zelená nás vede stále dolů, až se opět
dostáváme k lesnímu divadlu. A odtud pokračujeme na náměstí a dále do restaurace
Hotel Grand, kde je cíl dnešního pochodu.
V cíli si vyzvedneme
diplom, doplníme naše záznamníky potřebnými razítky a po krátkém osvěžení
v podobě kofoly, spěcháme na vlak a míříme zpět do PrahyJ Martina
Zimní turistický sraz – Police nad Metují (14. – 17. února 2019)
Ve čtvrtek
14. února 2019 jsem vyrazila na svůj první zimní turistický sraz. Jela jsem trošku
s obavou, protože nelyžuju (ani neběžkuju), vlastně zimu vůbec nemám ráda.
Ale nechala jsem se uhučet. Říkala jsem si, že 4 dny někde v teple
v hospodě, se svařákem v hrnku, určitě zvládnu.
Police nad
Metují nás přivítala obrovskou inverzí, vlastně jsme z vlaku vystoupili do
bílé tmy. Od nádraží nás do města čekala cesta cca 2,5 km, kdy bylo vidět tak
na 3 kroky.
Po
registraci v Pellyho domech jsme odložili bagáž v úschovně a
navštívili v klášteře muzeum Policka a soukromé muzeum zimních sportů. Ve
tři hodiny jsme se nechali ubytovat a pro tento víkend se z nás stali žáci
7. B v místní škole J
Odpoledne
jsme zašli ještě do muzea stavebnice Merkur, kde jsme si opravdu přišli na své J Večer se pak na náměstí konalo
slavnostní zahájení.
V pátek
mě čekala tzv. fialová trasa, pořadateli hodnocena jako středně obtížná. Mým parťákem pro tento den se stal Ondra F.
Trasa to byla nádherná, nicméně jsem zjistila, že středně obtížná trasa je tak
na hranicích mých možností. Cesta byla jedna velká ledovka, když člověk udělal
krok vedle, zabořil se do půlky stehna… Navíc i to, že byla trasa vedená, mi
úplně nevyhovovalo a někde v půlce jsme se s Ondrou od skupiny
odpojili. Pro ilustraci – naše rychlost byla 2,9km/hod. Skupina dorazila do cíle 1,5 hodiny po nás…
Večer jsem ještě navštívila promítání o Kostarice a absolvovala následnou
zpívanou…
V sobotu
jsem měla objednaný výlet a to bylo jen dobře. Kyselina mléčná je opravdu mrcha
a mě bolely i svaly, které vůbec nemám… Na výletě jsem měla opět parťačku –
tentokrát jí byla Zuzka A. Naše putování jsme zahájili na Hvězdě, kde je krásná
kaple a turistická chata. Odtud jsme odjeli do polských Vambeřic, kde jsme si
prohlédli katedrálu a prošli křížovou cestu. Na víc jsme bohužel nedostali
časoprostor, což je škoda, protože to městečko je opravdu hezké. Poslední
zastávkou byl Broumov, kde jsme navštívili klášter a klášterní kafírnu, prošli
centrum a skončili u dřevěného hřbitovního kostelíka. Večer se konal papučový
bál.
No a
v neděli, ač někteří ještě vyrazili na trasy, já mazala na vlak, abych
byla včas doma a navařila pro naše mladé, které k nám každou neděli chodí
na večeři J Bludička Blanka
Zimní Bludníček (9. února 2019)
Nikdy bych
neřekla, že odjezd na pochod může být napínavý. Ale stalo se. V sobotu
ráno jsem se doplouhala ještě polospící na Hlavní nádraží, zvednu hlavu, dívám
se na pragotron… Zaostřím… Zaostřím ještě víc... No to si snad ze mě dělaj
p…..srandu. Můj vlak sice jede, pojede i včas, leč z nádraží Praha –
Smíchov. Inu, spánek stranou, sprintem do metra, rozrazit zavírající se dveře
od soupravy, rychlý přestup na béčko, sprint na nástupiště… Ufff, stihla jsem
to… (jsem dobrá).
A kde je ten
prďola, co tady rozváží to kafe? Inu je, je, leč dorazí až v Rokycanech.
Nu což, kafíčko si dám. Ale ouha, zapomněla jsem na tunel, který nám teď cestu
zkracuje a tak v Plzni do sebe
klopím ještě vařící kafe, spálím si celý úsměv a rychle přestupuji na Blovice…
Pochod byl
ale krásný. Sice jsem si dala jen 13 km,
protože cesta byla poměrně ledovatá a pořadatel mi do cesty ještě staví
překážky v podobě muzea a myslivecké hospody, ale no co už… Zpucovala jsem
šípkovou se čtyřma (pátý jsem se slzou v oku vracela, ale při nejlepší
vůli se nevešel) a šup do muzea. Zde jsem byla poučena, že mufloni jsou strašný
bestie… Zvláštní, já je považovala za celkem sympatický kozy, ale budu věřit
odborníkům… No, ale zase jsem chytřejší a od toho ta muzea vlastně máme. V cíli mě velmi potěšila zpívaná od skupiny
Lazarband. Kapela hrála pěkně hlasitě,
takže i já jsem si mohla nesměle pobroukávat s nimi... K tomu mi
pomohla dvojka bílého, když tedy máme konečně bílo i venku J Bludička Blanka
Kolo, kolo mlejnský (2. února 2019)
Je opět
sobota a máme před sebou pochod. Tentokrát zůstávám v Praze a domlouvám se
s Pavlou, Blankou a Vaškem a společně vyrážíme na místo startu do
restaurace Mlejn. S Pavlou volíme trasu 18 km a Blanka s Vaškem 30
km. Jelikož začátek trasy máme stejný, tak vyrážíme společně.
Cesta nás
vede přes Stodůlky do osady Chaby a dále do Krteně, kde je krásný kostel sv.
Jana a Pavla. Odtud pokračujeme do Řeporyjí, kde se napojujeme na ZTZ, která
nás vede přes Dalajské údolí. Cestou nás dohání Marta a pokračuje společně
s námi do Prokopského údolí, kde se naše trasy dělí.
Zatímco
Blanka s Vaškem pokračují dolů Prokopským údolím, my s Pavlou a
Martou stoupáme nahoru po ŽTZ na vršek Prokopských skal a pokračujeme až na
Butovické hradiště. Zde se nám naskýtá pohled na dávno vyhaslou podmořskou
sopku. Po chvíli opouštíme žlutou a pokračujeme ke kostelu Sv. Vavřince a
míříme do restaurace „u Bučka“, kde je kontrola. Zde potkáváme Jožku ze Stochova.
Na kontrole si dáme jen razítko a pak společně s Jožkou pokračujeme dále.
Cesta nás vede k retenční nádrži Asuán a dále na sídliště Nové Butovice
k Nepomuckému rybníku a dále pak parkem až do našeho výchozího místa – restaurace
Mlejn, kde je zároveň i cíl dnešního pochodu.
Nejprve si
vyřídíme všechny razítka a záznamníky a pak společně posedíme u dobrého pivečka
a gulášové polévky. Mezitím zde začala hrát pěkně kapela, tak to bylo velmi
příjemné posezeníJ A pak nás už čekala jen cesta domů. Počasí
nám přálo, sice bylo zamračeno, ale měli jsme štěstí, že začalo pršet až po
našem příchodu do cíleJ Martina
Zimní táboření Fischi a Milady aneb Leden pod stanem (leden 2019)
Během posledního roku jsme podlehly kouzlu Zimního táboření. Proto letos zatím pochody dostávají na frak a my jezdíme tábořit...
Bílovický zimní bivak s liškou Bystrouškou (4. – 6. ledna 2019)
Hned první lednový víkend vyrážíme stanovat do Arboreta nedaleko Bílovic nad Svitavou. Je to úžasné místo, které je běžně veřejnosti nepřístupné. Cestou potkáváme několik dopravních komplikací, a tak na místo dorážíme až po půlnoci.
Počasí nám přeje a my konečně můžeme stavět stany na sněhu. Radost nám moc dlouho nevydží, neboť už k ránu slyšíme, jak se otepluje a sníh nám klouže po stanech dolů a ze stromů na ně prší.
Po vydatné snídani v podobě buchty z místní pekárny, čaji s rumem, buřta opečeného na ohni a čtyř šálků svařeného vína se vydáváme na obhlídku zasněženého arboreta. V loňském roce nám na to totiž nějak nezbyl čas.
Po prohlídce docházíme k závěru, že je čas na oběd. Cílem je nedaleká obec Kanice, kde je prý otevřená hospoda. Cestou se zajdeme podívat ještě k Srnčí studánce. Moc pěkné místo. A navíc je tam keška, kterou se nám podaří vyhrabat ze závějí.
V hospodě se potkáváme s dalšími táborníky. Po vydatném jídle a několika pivech se společně vydáváme zpět do Arboreta. Tam nás už vítá praskající oheň a neodolatelná vůně Jeffova jedinečného svařáku.
Neděle, jak už to tak bývá, je nejméně oblíbeným dnem. Od samého rána je ve znamení balení a odjezdů. Ale nechybí obdržení krásných diplomů a razítek do záznamníků a vandrbuchů. Po úklidu tábořiště se přesouváme na závěrečné posezení v bílovické hospodě. Letošní ročník byl rekordní. Účastnilo se více jak 30 táborníků v 17 stanech. Ač to nemáme zrovna za rohem, těšíme se opět za rok. Fischi a Milada
Táboření v Chebské kotlině (18. – 20. ledna 2019)
Ač do Chebu jezdíme na pravidelné pochody vždy v květnu a v září, tak jsme se letos rozhodly poznat i zimní Chebsko. Společně s dalšími cca dvaceti táborníky jsme postavili stanové městečko ve Starém Hrozňatově.
V sobotu dopoledne jsme, v rámci vlastního programu, navštívily rozhlednu Háj u Aše. Příjemná procházka ledem a sněhem. A i zasněžená rozhledna má své kouzlo.
Poté jsme se přesunuly do Chebu na domluvenou společnou prohlídku chebských historických krovů. Velmi zajímavou prohlídkou jsme strávili asi 2 hodiny.
Po návratu na tábořiště nás čekaly báječné topinky a úžasnou pomazánkou. Mizely rychleji než se stačily opékat. A pak vstříc další mrazivé noci.
V neděli ráno nás čekala další premiéra, tentokrát v podobě balení zmrzlého stanu. Cestu domů jsme si zpestřily zastávkou v pivovaru v Chodové Plané, jelikož se nám nechtělo až tak moc spěchat do reality. Milada a Fischi
D´Artagnanovo zimní táboření (25. – 27. ledna 2019)
A máme tu poslední lednový víkend. V uplynulých letech jsme v tuhle dobu mířily vždy do Olomouce na Zmrzlého Hanáka. Ale změna je život, a tak jsme se rozhodly dát letos Rosťovi košem a jet opět někam pod stan.
Původním plánem bylo táboření na Kozlově, ale v Chebu se nám dostalo osobního pozvání od D´Artagnana, a tak jsme opět přehodnotily plány. V pátek po práci jsme vyrazily směr Mlýny u Kytlice v okrese Děčín. A udělaly jsme rozhodně dobře.
Na místě nás vítá plná hospoda účastníků. Po krátkém občerstvení se vydáváme postavit naše víkendové bydlení. Protože je ještě brzy, vracíme se zpět do hospody. Z nebe se nenápadně začíná snášet drobný sníh. A sněží vytrvale celou noc.
Ráno se ze stanů musíme téměř vyhrabat. Nepřestává sněžit ani během celé soboty. Tu jsme za více či méně intenzivního sněžení strávily procházkou po okolí. Došly jsme až k lesnímu divadlu. Je to úžasné místo, kde jeviště je zbudované ve skále a má dvě scény. Jednu dole a druhou nahoře. Ani závěje sněhu a místy uklouzaný povrch nám nezabránily místo důkladně prolézt a vyzkoušet si, jak a kudy se herci při představeních pohybují. A jak bychom mohly vynechat nedalekou kešku? Dala nám zabrat, ale nakonec jsme ji pod těmi závějemi vyhrabaly.
Večer opět trávíme v hospodě. Také je během večera třeba omést stany, které se téměř hroutí pod tíhou napadaného sněhu. Ale i tak se v noci do nich musíme téměř prohrabat. Po celé dva večery zpestřovala atmosféru živá hudba. Sešly se tu 3 kytary, 2 banja, nechyběla ani foukací harmonika a flétna.
Neděle se opět od rána nese v duchu loučení a odjezdů do různých koutů republiky. Za Fanclub Trilobitu, cestou v autě, zpracovaly Milada a Fischi
Vokoberg (26. – 27. ledna 2019)
O víkendu 26. – 27. ledna 2019 jsem se zúčastnil rogainingového
(orientačního) pochodu/závodu na 24 hodin v Českém středohoří. Jedná se o
závod dvojic, takže jsem se zúčastnil ve dvojici s kamarádem Pavlem, se
kterým jsem se seznámil na našich trilobitích pochodech. Jedná se o orientační
závod na 24 hodin, po registraci všech účastníků všichni dostanou seznam
kontrolních bodů a je na každém, kolik a v jakém pořadí je nasbírají,
jedinou podmínkou je limit 24 hodin a posun je možný pouze vlastní silou (běh,
chůze). V sobotu v 11:30 jsme startovali z Verneřic po příjezdu
smluveným autobusem. Celé odpoledne silně poletoval sníh, na Bukovou horu jsme
šli zkratkou polní cestou, kde jsme se bořili v půlmetrových závějích.
K večeru začalo drobně poprchávat a k ránu to zmrzlo, takže chodníky
v Teplicích byly jedna veliká klouzačka. Do cíle, který byl
v Teplicích na hradě Doubravka, jsme museli běžet, abychom stihli časový
limit, což se nám podařilo opravdu o chlup. V čase 23 hodin 59 minut 55
sekund jsme přeťali cílovou pásku, na kontě jsme měli jedenáct kontrolních bodů
ohodnocených 500 body, což nám stačilo na 5. místo v kategorii Mužů do 89
let a na 15. místo v celkovém pořadí z 38 startujících, což nás mile
překvapilo. Bylo to skvělé zimní dobrodružství, nachodili jsme 89 kilometrů
s pozitivním převýšením 3100 metrů. Pokud zdraví dovolí, rád se tam za rok
zase vrátím. Filip Drazdík
Zimní speciál (26. ledna 2019)
 
Olomócké nočník a Zmrzlé Hanák (25. – 26. ledna 2019) Tuhle dvojici olomouckých pochodů jsem si oblíbila a účastním se jich pravidelně. A to nejen pro pochody samotné, ale i pro servis, který k nim KČT Dobrý hospodář poskytuje. A tak se stává, že ještě v Olomouci ani nejsem a už se mi sbíhají sliny na domácí tlačenku a ostatní nezdravé, leč skvělé, dobroty. Páteční pochod je takový recesistický, je to vlastně takový pochod po místních hospodách. Konzumace však není povinná, proto je nebezpečný jen někomu. Hlavní pochod se odehrává v sobotu, letos byl pojat jako generálka na Poslední puchýř. Trasa moc hezká, směrem ke Svatému kopečku a Radíkovu. Počasí takové příjemné zimní, akorát na chůzi… Páteční i sobotní večer se nesl ve znamení „zpívané“, následkem čehož nemůžu dnes (v pondělí) mluvit. Avšak nevypadá to, že by to mým spolupracovníkům nějak zvláště vadilo, dokonce někteří provokují větou: „Blani, zazpívej nám…“ Co dodat. Víkend v Olomouci nezklamal. V neděli jsem si ještě zajela na výlet do Uničova, navštívila tam dvě muzea, odlovila razítka a vizitky a naprosto cestovatelsky uspokojena jsem se vrátila do matičky Prahy… Bludička Blanka Courání Prahou (19. ledna 2019)
Další
z pochodů pořádaných KČT Pohoda. Už se stalo tradicí, že start bývá
v muzeu v Újezdu nad Lesy. Letos jsme se vydali na trasu přes Blatov,
Běchovice, Dubeč, Uhříněves a Koloděje.
Mrzlo až
praštělo, ale den to byl krásný. I když teploměr ukazoval dost pod nulou, díky
bezvětří byla pocitová teplota příjemná.
Trasa byla
moc hezky připravená, cestou jsme viděli spoustu ohrad s koňmi.
V muzeu Uhříněves byla připravena „žrací“ kontrola s teplým čajem.
Tato kontrola pro mě bývá těžký oříšek, protože vždy je tu výprodej knížek po
10 korunách a já jen velmi těžko odolávám, abych nenakupovala. Vždy si musím
ujasnit, kolik kilometrů mi do cíle ještě zbývá a jak daleko bych ten nákup
musela nést.
Cíl byl jako
tradičně v hospůdce Na Blatově, kde moc dobře vaří a i obsluha je vlídná.
Účastníci se mohli zúčastnit tomboly, a jako obvykle – čeká mě nejspíš štěstí
v lásce J Bludička Blanka
Večerní Prahou (12. ledna 2019)
Tato sobota
byla (alespoň pro mě) velmi společensky náročná, protože se v Praze konalo
7. setkání sběratelů osobních a týmových vizitek. Účastnila jsem se nejen já,
ale většina fanclubu a KČT Trilobit Barrandov reprezentoval její předseda.
S radostí
a úlevou jsem se proto vydala na pochod Večerní Prahou, který připravil KČT
Pohoda. Pochod byl o to zajímavější, že se mnou šli i sběratelé z Ostravy,
pro které byla večerní Praha také milým zpestřením po únavném dni.
Trasa vedla
uličkami, které jsou osvětleny plynovými lampami a v podstatě kopírovala cestu, kudy projížděli ke
korunovaci čeští králové. Na Hradčanském náměstí na nás čekal pan Jan Žákovec,
pražský lampář, který rozsvěcí lampy ručně. Tento pán je nepřehlédnutelný, měří
neuvěřitelných 205 cm. Použité fotografie jsou tentokrát z dílny mého ostravského kamaráda D. Dudzika. Bludička Blanka
Tříkrálový pochod na Řipec (5. ledna 2019)
Svátek Tří
králů je spjat s legendou, jež se vyvíjela více jak dva tisíce let. Její obsah
se postupem let měnil, základ ale vycházel z biblického příběhu z doby, kdy se
narodil Ježíš Kristus. V té době vládl v Jeruzalémě král Herodes. Tenkrát
přišli do Jeruzaléma tři mudrci z Východu (později byli považováni za krále). Do Slaného
se na tříkrálový pochod nesjeli tentokrát tři králové, ale turisté, kteří se rozhodli v celkem
nevlídném počasí zdolat vrch (no, spíše vršíček) Řipec a udělat tak něco pro
své zdraví. Start pochodu byl v galerii Dobeška na náměstí výše
jmenovaného města. Jaké bylo
naše překvapení, když jsme na startu místo obvyklého popisu dostali špatně
čitelnou mapku, kde byl žlutou pastelkou, fixou nebo podobným písadlem vyznačen
okruh, který máme zdolat. Vtipně nebyl ani vyznačen směr, kterým se vydat.
Trasa tohoto
pochodu byla vcelku hezká, leč bez chytrého telefonu bychom to nejspíš nedali.
Místní značkař by se měl trošičku zamyslet… Cesta nás vedla
přes vesnice Studeněves, Tuřany, Trpoměchy, na Řipec a dále zpět do Slaného
přes Kralovice a Otruby.
Milé bylo
zastavení na Řipci, kde si účastníci mohli opéct buřta a příjemné bylo i
ukončení pochodu ve slánské hospůdce a drobný příspěvek na občerstvení od
pořadatelů. Bludička Blanka
Novoroční výstup na Šelenburk (1. ledna 2019)
Jak na Nový rok, tak po celý rok, tak jak jinak než
pohodově pochodově. Tentokrát s KČT Krnov a Novoroční výstup na Šelenburk.
Jednalo se o pochod hvězdicový, tak jsme mohli vyrazit rovnou z domova.
Zvolili jsme trasu po oblíbených místech a cestou potkávali spoustu pochodníku,
a to nás vzhledem k brzké ranní hodině dost překvapilo. V cíli jsme
si zakoupili Novoroční čtyřlístek, dostali pamětní list a razítko. Buřty jsme
zapomněli, takže posilnit se nebylo čím, za což jsem byla juniorem náležitě
vyplísněna. Podobnou trasou přes poutní místo Cvilín jsme se vydali k domovu
a tak jsme Nový rok strávili s celou rodinou aktivně. Míša HB
Novoroční výstup na Hraničář (1. ledna 2019)
Každý asi
zná okřídlené: „Jak na Nový rok, tak po celý rok.“ No, pokud tohle platí, potom
se budu celý rok mít dobře a budu se stále někde courat. Letošní
novoroční pochod mě vzal pod svá ochranná křídla KČT Nýrsko. Sešlo se nás asi
30 pěších turistů a jeden statečný cyklista. Někdo byl ještě celý pomačkaný po
bujarých oslavách, ale všichni odhodlaní zdolat vrch Hraničář…
Svahy Hraničáře byly osídleny již ve
středověku, což dokládá osvobození dvorce na Suchém Kameni od placení daní v
roce 1321 králem Janem Lucemburským. Ani později lidé Hraničář neopustili,
kdesi na jeho svazích se dlouho těžila železná ruda a názvy Skelné Hutě či
Uhliště ležících na úpatí jasně připomínají sklářskou historii.
Vydali jsme
se tedy městečkem Nýrsko po turistické značce, která nás měla na vrchol
odvést. Počátek cesty se nesl
v příjemném hovoru, ale záhy hovor utichal a na rty se tlačila píseň
„Blátivou, blátivou cestou dál nechceš jít!“. Značku jsme tedy statečně
opustili a dle hesla když cestu nemám, udělám si vlastní, jsme ve vytýčené
trase pokračovali. Cestou jsme míjeli bývalý pionýrský tábor Na Suchém kameni,
dneska vybydlený, a hájovnu, kde nás vítal za plotem jelenJ.
Na vrcholu
Hraničáře proběhl improvizovaný raut, kde turisté ze svých batohů vytahovali
slané i sladké dobroty, dokonce i několik lahví šampusu se našlo.
Z Hraničáře
pak následoval sestup do Skelné Huti, kde v místní hospůdce proběhl
oficiální závěr akce a nastalo neoficiální družení… Bludička Blanka
Novoroční výstup na Zelenou horu (1. ledna 2019)Novoroční_výstup_na_Zelenou_horu |
|
