... v roce 2013

Zimní družecká šlápota (28. prosince 2013), 14. ročník


Účastníci: Vladimír, Pavla, Ondra, Pepa-Kapitán – vůz č. 1 
                  Alena, Boženka, Vašek a Amálka – vůz č. 2 

Jako obvykle sraz na konečné tramvaje Sídliště Barrandov, tentokrát ovšem těsně před devátou (to abychom jako vloni nečekali na spuštění startu kvůli vytyčování tras až do 9:45). Bez zastávky a tentokrát i bez zajížděk dorážíme do oblíbeného Družce, kde bez problémů parkujeme a jdeme si odstát frontu na startu. Vašek kvůli dalším aktivitám potřebuje jít pouze nejkratší trasu, ale nikdo neremcá, a tak vyrážíme na trasu 7 km s davy ostatních. Ostatně na tento pochod nejezdíme kvůli polykání kilometrů, ale jen symbolicky na oblíbený cílový buřtguláš a keramickou památku (ta nejenže letos byla zpoplatněna symbolickou desetikorunou, ale nápadně se podobala té před dvěma lety). Že by došly nápady s kaprem, šálou, sněhulákem, stopou apod. a byly už jen nadále vánoční ozdoby ve tvaru koule???
Trasy pochodu se každý rok trochu obměňují, ale že pořadatelé najdou hned zpočátku takový krpál ke stoupání, to málokdo z nás čekal. Navíc davy jako v Prčicích. Konečně jsme asi po 3 km vyšli z lesa na rovinku, kde nás neočekávaně překvapil stánek s občerstvením (placené). Čaje, grogy, pivo, párky v rohlíku, klobásky apod. To vše včetně fronty. Zajásal jsem, neb jsem jako obvykle nesnídal, ale trilobiti mažou dál. Škoda. V tom momentě (vrchol pochodu 445 m n. m.) se ale cesta rozšiřuje, vrací se do lesa a pomalu klesá. Paráda! Pochod se nám začíná líbit a zdá se nám, že najednou zůstáváme osamoceni. Ostatní asi rychle mazali do cíle na guláš.
Jaké však je naše překvapení, když dorážíme do cíle v restauraci U Neustupů a hospoda zeje téměř prázdnotouJ Pouze pár jedinců, snad i domorodců na pivě. Kde jsou ale ti, kteří nás předešli?? Takže razítkujeme, dostáváme různé pozornosti, jdeme si pro guláš (letos prý po 6 letech nejlepší), ale sotva dojídáme, zjišťujeme, že hospoda je narvaná k prasknutí a fronty stojí až ven. Vidíme v ní i našeho člena Petra K. No to tedy bylo o fous!!
Dámy si ještě dopřávají kávičku, pánové třeba i venkovní cigárko a odjíždíme domů. Tentokrát bez žádných dalších zajížděk a výletů. Už kolem jedné pak někteří sedíme U Vondráčků na Barrandově a hodnotíme nejen dnešek. Vašek odjíždí Posázavským pacifikem ke každoročnímu výletu s kytarami do Pikovic k Dolejším (s nočním návratem zpět). Někteří pak ještě na procházku Prahou. Tak zase za rok. (Účast údajně 651 lidí). Vladimír


Pochod okolo Bohdanče (28. září 2013), 11. ročník
 

Tak tenhle pochod jsem absolvoval již potřetí a můžu říci, že patří k mým oblíbeným (a to i přesto, že poslední dva roky to byla vždy jen ta nejkratší trasa, poprvé před lety s Martou podstatně delší). Mne i mou sestru, kterou jsem vzal s sebou, zaujala novinka, že start byl až do 14:30 hod. Takže jsme si pěkně na chalupě přispali a o půl jedenácté (kdy většina polykačů kilometrů byla již dávno na trase) a po necelé hodince jízdy již za slunečného počasí (téměř do deseti se válela ještě místy mlha a ráno byla dokonce i námraza) vyrazili ze startu nového hotelu Agnes, kde pak byl i cíl. (Pozn. stylový dřevěný hotel s restaurací a dalšími prostory byl postaven v místě bývalého hřiště a je součástí místní palírny téhož jména. V jeho těsné blízkosti vyrostl i jeden z největších a nejmodernějších lanových parků).

Protože i na chalupě bylo práce habaděj, rozhodli jsme se pouze pro nejkratší trasu (6 km), ale v cíli nám bylo jasné, že bychom zvládli i dvojnásobek. Trasa vedla bohužel (či bohudík?) pouze po asfaltových cestičkách a silničkách okruhem přes městečko do Šlechtína, Řeplic s odbočkou na kontrolu pod rozhlednou Bohdanka, a odsud pak už jen do cíle. Zprvu jsme téměř nikoho nepotkali, ale postupně jsme předešli asi dva tucty lidí s dětmi a psy (zřejmě místní na procházce před obědem).

Přesto ale bylo na co koukat, pěkné výhledy, známá již rozhledna, ale i příroda vůbec. V cíli jsme byli tak brzy, že pro nás ještě nebyly hotové diplomy. V tom shonu nám pak vystavili diplomy na trasu 12 km, ale přiznávám skutečnost.

Zajímavostí tohoto pochodu je možnost si v Bohdanči (u Zruče) prohlídnout místní palírnu a ochutnat či zakoupit i jejich výrobky. Pro děti pak možnost svézt se na koníku, vylézt na rozhlednu (jedna z nejvyšších dřevěných rozhleden v Evropě z roku 2011, 52 m vysoká). Anebo si jít zarybařit. Na trasách pochodu bylo možné navštívit kostely v Pertolticích či Slavošově, zhlédnout zámky v Hodkově či Ostrově, místní pilu anebo huť Jakuba skláře v Tasicích.

Děkujeme panu Mojmíru Ježkovi a jeho skupině za hezké zážitky z pochodu (ostatně jako vždy). Účast byla 768 lidí. Vladimír

 

  


 Pochod Praha - Okoř (9. února 2013)
 
Účastníci: Vladimír, Abbé, Andy, Jarmila, Lída
Trasa: 13 km
Tak jsme se zas jednou vydali na Okoř. Tentokrát s Pepou, ale na trase byli i další členové klubu (Lída, Jarmila a Andrea se Soníkem). Počasí bylo poměrně příjemné: nepršelo, nefoukalo, nebahnilo. Spíš bylo namrzlo.
Trasa od ZŠ Mikoláše Alše v Suchdole na konečné busu 107 byla až na výjimky po rovině, ale mně připadlo, že stále někam stoupáme. Šlo se nejprve po žluté a od Únětic po modré až do cíle. Většinou přírodou, ale bohužel dost i po silnicích. Ze zážitků z pochodu si určitě budeme pamatovat dva: zaprvé příšerné novostavby vesniček v okolí Prahy, zvané též satelitní, ale výstižněji „sídliště naležato“. Hrůza. A za druhé stovky vyhozených PET lahví a podobného „bordelu“ kolem silnic. Hrůza ještě větší. Tentokrát je milosrdný sníh nezakrýval. To je snad možné jen u nás L. Pěší turisté to určitě nedělají…. Bohužel jsme tentokrát podcenili i potravinové vybavení na cestu (šli jsme jen nalehko s rukama v kapsách) a i pitný režim jsme zachraňovali až na kontrole u Velkých Přílep čajem (bez rumu) a pak až v cíli pivem a gulášem. Kromě pěkného diplomu jsme obdrželi jakousi keramickou upomínku na 10. ročník pochodu a bonbón.
Dokonce popisy na startu byly zdarma.
A protože hlad byl velký a do odjezdu autobusu nám zbývala asi hodina, navíc na hradě, resp. v podhradí vše zavřeno, odebrali jsme se do narvané hospůdky na zdejším parkovišti, kde zrovna probíhalo něco jako vepřové hody. Nabídka byla sice omezená: gulášek s chlebem (za 80,-) nebo jitrnička s lepenicí, ale obojí bylo dobré. Bez lepenice však přišla na pěkných 60,- Kč. No, znáte to: „jitrnice, jakou svět neviděl“. Ale zřejmě v ceně byl i vstup na záchod, který bez konzumace činil 10,- Kč. Narvaným autobusem odjíždíme vyhlídkovou trasou po okolních obcích až do Dejvic (posílený pozdější spoj je již dávno v cíli) a pak tramvají na Barrandov. Když jsme to sečetli i s ranní cestou na start, tak jsme strávili v prostředcích MHD více času než pochodem na trase J. Vladimír

Zmrzlé Hanák - memoriál Vlastimila Zbírala (26. ledna 2013)

Účastníci: Ondra, Vašek a Luban

Vstávám již ve 2.15, v klidu se nasnídám a dochystávám  věci a ve 3.40 vyrážím pěšky na Nádraží Modřany. V tuto dobu totiž z Komořan nejede žádný autobus. Po půl hodině ve 12ti stupňovém mrazu docházím na zastávku Nádraží Modřany, kde netrpělivě čekám na tramvaj číslo 52 a ve 4.21 vyrážím směrem Hlavní nádraží. Na Lazarské ještě přestupuji na tramvaj č. 58, přejíždím na Hlavní nádraží a jdu koupit společnou zpáteční jízdenku pro Vaška, Lubana a mne. Naštěstí dostávám i nějakou slevu. Těsně před odjezdem vlaku v 5.16 hodin se setkávám s Vaškem a Lubanem a nastupujeme společně do vlaku. Hledáme volné kupé v posledním vagónu. Jenže žádné takové nenacházíme a tak nám nezbývá nic jiného, než se vydat na cestu skrz vlak. A bohužel ani tam žádné volné kupé nevidíme. A ke vší smůle jsou některá zarezervovaná. Tak se smutně vracíme zpět a přisedáme si holt k jiným cestujícím. Usazujeme se a už razíme směr Olomouc. Většinou v kupé pospáváme, protože s ohledem na ostatní cestující to na žádné diskuze bohužel není. Asi tak v 7.15 se rozhoduji vyndat GPS a zadat tam souřadnice kešek, které mám v plánu při pochodu odlovit. V 7.45 konečně dojíždíme do Olomouce na hlavní nádraží. Jdeme se ještě občerstvit (hlavně já a Luban) a dokoupit nějaké pití na cestu. A vyrážíme směrem ke Skautskému domu, kde je start pochodu. Při průchodu kolem kešky přemýšlím, jestli jí odlovím hned, nebo až po pochodu. Nechávám to až po pochodu. Do Skautského domu dorážíme krátce po 8. hodině, registrujeme se a rozhodujeme se jít trasu 35 km. Zatímco si Vašek s Lubanem tisknou razítka do svých záznamníků, rozhoduji se posadit, svléknout a čekat. Kolem půl deváté se vydáváme na trasu pochodu. Konstatuji, že popis trasy obsahuje pouze slovní text a cosi tam chybí. Ano, chybí tam mapka, kterou vkládáme do popisů našich delších pochodů. Trasa vede při silnici nebo pak dokonce po silnici nedaleko velkých plechových budov Kauflandu a dalších. Opravdu je se na co koukat! Po sedmi km dle GPS (dle popisu po osmi) chůze po silnici dorážíme do obce Velký Týnec, kde na nás v restauraci Ranč čeká první kontrola. Po provedení nutného ,,úřadu“ zasedáme ke stolu a objednáváme si polévku a pivo. Cca po 20 minutách se vydáváme dále po chodníku či po silnici přes Čechovice do Svésedlic. Na této místní silnici vidíme částečně rozsolený sníh a občas musíme uskočit do hlubšího sněhu a pustit projíždějící auta. Ze Svésedlic pokračujeme na Přáslavice. Po chvíli vidíme, jak se k nám přibližuje Filip s Tomášem. Za mostkem nad dálnicí jdu však lovit kešku a odtrháváme se od nich. To ale Vašek s Lubanem nevydrželi čekání na můj odlov a pokračují dále k místu druhé kontroly - rozhledně Božka. Ale rozhledna téměř na rovině vypadá opravdu zajímavě! Odlov kešky mi trvá tak 15 až 20 minut a pak také vyrážím směrem rozhledna. Cestou po zledovatělé ulici málem padám na zem, ale dopadá to výborně, jenom trochu v šoku…U rozhledny potkávám Vaška s Lubanem. Po chvíli váhání jako jediný z nás vystupuji na rozhlednu. Vašek s Lubanem na mne netrpělivě čekají pod ní. Rozhled je jen částečný díky oparu. Ale alespoň trochu vidím ten Nízký Jeseník trochu v mlze! A to je již poledne a v nohách máme 15 km a stále po silnici. Pokračujeme dále po silnici přes Mrsklesy a Kovákov do Mariánského Údolí. Luban je přeci jen pár desítek metrů za námi, tak jako většinou od pátého kilometru pochodu. V Mariánském Údolí si zapomínám přečíst název restaurace, a tak jdeme s Vaškem nejprve k té špatné. Mezitím se Luban ptá jedné paní na místo restaurace V Údolí a ta mu ochotně radí. Dle popisu si v tu chvíli myslím, že hospoda V Údolí je hned za kolejemi, ale není a je ještě navíc za potokem. Když ji vidíme, tak Vašek říká, že ta budova je hezká. To ale zatím netušíme nic o tamní obsluze. Přicházíme do restaurace, a opět potkáváme Filipa s Tomášem, kteří sedí u stolu a čekají na jídlo. Chvíli si s nimi povídáme. Začínáme si také objednávat. Všichni pivo. Luban vývar, já bramboračku a guláš a Vašek pouze guláš. Popletená obsluha přináší bramboračku Lubanovi, který si bere jednu lžíci, ale po té, co zjišťujeme, že jde skutečně o bramboračku, tak mi jí ochotně předává a chvíli ještě čeká na svůj vývar. Piva stále nenesou. Ano nosí, ale jiným. Po chvílí netrpělivého čekání se na nás také dostává. Vaškovi přináší guláš. Já dojedl polévku a nic se neděje. A po chvíli to nevydržím a ozývám se u obsluhy, že jsem si objednal guláš a že… Obsluha se mi omlouvá, že na to zapomněla a skutečně mi ho po chvilce přináší. Nakonec jsme spokojeni všichni. To ale Filip s Tomášem dojídají, platí a zvedají se a spěchají na vlak v půl šesté z Olomouce. Konstatuji, že se nerad upínám na jeden jediný spoj. Po půl druhé opouštíme restauraci a vyrážíme také. Po té, co nás cesta zavedla k silnici, nevidíme modrou značku. GPS však ukazuje, že jdeme po modré a tak následujeme GPS a hurá! Po chvíli vidíme modrou značku, kterou asi trochu posunuli. Následuje táhlý stoupák, ve kterém se Luban propadává až 200 m za nás. Pak nám říká, ať na něho nečekáme. A tak s Vaškem pokračuji po modré značce. A je zázrakem, že už od hospody nejdeme po silnici! Tedy po 20 km konec chůze po silnici! Po modré přicházíme do Lošova a kousek za ním na zelenou značku. Po té jdeme dále při potoku. Při průchodu jedné osady se vyhýbám couvajícímu autu. To na mne křičí jeho řidič, že mám uhnout, když jede auto. Ohrazuji se, ať na mne nekřičí! Vašek se zastavuje a otáčí se a říkám mu, co se stalo. Než se dáme do chůze, tak vidím, jak Vašek uklouzne a padá na zem. Lekám se! Naštěstí se mu nic nestalo! A ovlivněni okolnostmi úplně zapomínáme odbočit a dál sledovat zelenou značku. Docházíme proto do Bukovan, odkud se rozhodujeme jít opět po silnici do Velké Bystřice. Tam se rozdělujeme. Vašek s Lubanem jdou napřed, protože Vašek spěchá do infocentra v Olomouci a já chci ještě odlovit nějaké kešky po cestě. Tu kešku u zdejšího zámku lovím cca 20 minut. GPS mi ukazuje nepřesnou polohu, chodím kolem jednoho místa, ale nakonec vítězí rozum a místo kešky je nalezeno. Jenže trochu bojuji s jejím vyprošťováním díky zamrzlému poklopu. Ale nakonec poklop povoluje a odlov se podaří. A rychlou chůzí se přesouvám po žluté značce podél potoka směrem do Olomouce. Po cestě ještě odbíhám odlovit další kešku. Po krátké chvilce hledání ji nacházím. Vyrážím dál po cestě a jdu se podívat na místo další kešky. Ale při pohledu na její polohu odlov vzdávám i díky nedostatku času a pokračuji dál po žluté značce ke hlavnímu nádraží v Olomouci. Od nádraží již známou cestou do cíle ve Skautském domě a ještě nedaleko něho lovím další kešku. V půl šesté přicházím do cíle celý spokojený a unavený a zde se také setkávám s Vaškem, který krátce přede mnou dorazil z infocentra a pak s Lubanem, který se již posilňuje pivem a jídlem. A tyto kroky následuji také! Všichni spokojeni, ale patřičně unaveni opouštíme v 18.30 Skautský dům a jdeme na vlak. Po příchodu na nádraží vidíme na tabuli, že má vlak zpoždění 15 minut. Luban si jde ještě koupit jídlo a pivo do vlaku a k této myšlence mne přivádí také – tedy k tomu pivu. A odebíráme se na nástupiště, kam po chvíli přijíždí pozdější vlak. Nastupujeme do vlaku a ranní scénář při hledání místa v kupé se bohužel opakuje. Oproti ránu se však navíc otáčíme až v jídelním voze, odkud nás posílají zase zpět. Takže opět přicházíme do kupé, kde nejsme sami! A znaveni opět pospáváme a těšíme se do vany a do postele. Po půl desáté večer dojíždíme do Prahy a rozcházíme se do svých domovů. Ondra               

 

Zimním Českým krasem (12. ledna 2013)
 
Účastníci: Vladimír, Abbé - 7 km
                  Luban - 24 km
 

Přesně o deváté vyrážíme směr Beroun poté, co z Trilobitů neprojevil nikdo další zájem o tento tradiční pochod. Přesto, že se již jednalo 12. ročník, většina trilobitů zřejmě dala přednost sobotnímu dospávání . Tedy kromě Andy, která šla téměř jako vždy zcela jiný pochod. Ale to se za pár let poddá. Musí nejprve vyzkoušet všechny tradiční, bohužel i stále se opakující trasy pochodů. No a ještě Luban, který po náročném pracovním týdnu a ještě náročnějším pátku U Vondráčků vyráží ještě za tmy někdy kolem sedmé hodiny vlakem na start, tak aby  mohl projít alespoň 24 km v kopcích kolem Berouna. Také však večer vypadá jako by vyrubal sám novou štolu v Solvayových lomech a vylezl třikrát ke kříží na Svatém Janu pod skalou. A dokonce ani ty medvědy, na které se tak těšil, nakonec neviděl, protože tato trasa kolem medvědária nevedla.

Zato my s Pepou ano.

Kolem půl desáté vyrážíme ze startu na nádraží v Berouně  na plánovanou nejkratší trasu, a to dokonce o kilometr kratší, než bylo v propozicích, čili máme před sebou pouhých 7 km. Od startu obkroužíme toto okresní město, navštívíme tradiční sobotní trhy na náměstí, pozdravíme medvědy  na Městské hoře – zrovna je v neděli klukům (Kubovi, Vojtovi a Matějovi) rovných 13 let. Medvědi očekávaným zimním spánkem nespí, snad je v pátek probudily oficiální oslavy jejich narozenin, a tak po chvíli naší jednostranné konverzace (bez odezvy), stoupáme na místní rozhlednu Městská hora, kterou jsme dosud při návštěvách Berouna tak nějak vynechávali. Výhled však stojí opravdu za to (12,-/6,-Kč). Cesta z kopce dolů je pak již jednoduchá. Abychom nepřišli dříve, než se otevře obvyklý cíl v restauraci Berounský medvěd, navštěvujeme ještě místní masny, ochutnáváme dršťkovou za 14,-  a o chvíli později již razítkujeme v cíli své trilobitníky. A protože je něco lehce po poledni a času je dost, navštěvujeme ještě Svatý Jan pod skalou, kde potkáváme desítky turistů z delších tras a pak už je Penzion  Karlštejn a hotel Slánka v Černošicích, kde domlouváme cíle dalších našich letošních pochodů. Lehce po půl druhé nás už vítá Praha.

P.S. Luban je asi za polovinou trasy. Vladimír


Zimní Prahou 2013 (6. ledna 2013)

 

... aneb po roce směr restaurace U Blekotů

 

Účastníci: Pepa- Abbé, Karolínka, Vladimír a jako host Pepův kolega z práce Martin (Soptík)

 

Po ranním váhání sledujíce počasí jsme vyrazili na start metro Střížkov. Zde na nás čekal kamarád Soptík. Poté vyrážíme na 12 km trasu směr Ďáblický hřbitov, okolo kterého se vydáme směr hvězdárna. Od hvězdárny se celkem nečekaně vydáváme vstříc rozbahněné polní cestě na okraji Ďáblic, kde potkáváme Turbany s omladinou na kočárku. Odtud pokračujeme rozbahněnou polní cestou, díky teplému poněkud větrnému počasí, kolem obrovské skládky odpadu do obce Zdiby. Po příchodu do Zdib jsme celkem zklamáni z uzavřené restaurace Na Růžku, kde jsme se chtěli posilnit polévkou a nějakým tím nápojem. Toto se nám povedlo asi po 1 km dále po trase v obci Veltěž, v místním hotýlku, kde nás po nějaké chvíli dohnali Turbani. Z hotýlku jsme pokračovali do ulice Formanská, kde jsme po chvíli opět na polní cestě ještě více rozbahněné. No nevadí, jsme turisté. Pokračujeme dále na Dolní Chabry, kde procházíme kolem autokempu směrem do ulice Ústecká.

Tu po chvíli přejdeme na druhou stranu do ulice Ládevská, která je souběžná s Ústeckou, až k domu č. 29, kde se vyskytuje 1,5 m vysoký buližníkový kámen zvaný 
 „Zkamenělý slouha“, považovaný za kultovní pravěký menhir. Odtud pokračujeme až na konec ulice po chodníku naproti Bauhausu až na konečnou tramvaje Kobyliské vozovny, kde se s námi loučí kamarád Soptík. My pokračujeme do cíle do nedaleké restaurace U Blekotů.
Po povinném razítkování si všichni objednáme smažák a pivko (tedy kromě Káji). Po dnešním pochodu se příjemně unaveni odebíráme k domovu. P.S.: Vladimír nás ukecal k „vyhlídkové“ povrchové dopravě. Zdrávi došli! Pepa-Abbé