Zimní družecká šlápota (27. prosince 2014), 15. ročník Účastníci: vůz č. 1 - Vladimír, Ondra, Vašek, Pepa - kapitán, Petr K. vůz č. 2 - Růžičkovi (Michal, Katka, děti a pes) Klasický odjezd z Barrandova od tramvaje tentokrát až v 9:30 (ale stejně jako vždy přišel poslední Vašek). Možná to byla chyba, ale to zjistíme až na místě, kde se setkáváme takřka ve stejnou dobu s Růžičkama a po složitém parkování jdeme na start. Nezvykle dlouhá fronta už leccos naznačuje. Novoroční čtyřlístek zde letos neseženeme a po dohodě jdeme všichni tu nejkratší trasu – 7 km. Většinu čekajících tvoří domorodci s příbuznými, kamarády, jejich dětmi a obrovským množstvím psů (přece je nepůjdou venčit po pochodu, že?). Všichni berou pochod jako povánoční setkání rodin a známých při sobotní procházce přírodou, který mají jednou – dvakrát do roka. My ostatní (turisté) sice také s nějakými výkony nepočítáme, ale davy lidí jsou letos opravdu neskutečné. No tak ve štrůdlu vyrážíme na trasu, která hned zpočátku vede do kopce, na jehož vrcholu stojí zbrusu nová rozhledna Veselov (původně jsem si myslel, že je to posed, ale abych neurazilJ). Někteří z trilobitů (tzn. všichni kromě mne a Kapitána) si ji jdou prohlédnout zblízka. Jdeme tedy lehkým krokem napřed s tím, že nás ostatní brzy doženou. No dohnali, ale až chvíli před Družcem a Růžičky až v cíli. Oblíbená restaurace U Neustupů je přeměněna na vietnamskou prodejnu a cíl je naproti za potokem v nově vybudovaném zázemí sportovního areálu. Poté, co jsme odstáli na cílové odměny ještě větší frontu než na startu, propracováváme se k oblíbenému gulášku (podávaný též ještě v nedodělaném patře objektu). Dole je restaurace. Guláš opět skvělý, porce malá oproti minulosti. To už přicházejí i Růžičky a jedna čtvrtina z nich pláče. Takže ještě kávička + cigárko před objektem a hurá domů. Rekordní účast 871 lidí (o 220 více než vloni) – proto asi menší porce guláše. Tak snad zase příště. Pro některé z nás již po deváté. Vladimír Okolo Bohdanče (4. října 2014) Pochod Praha - Prčice (17. května 2014) - tentokrát z Petrovic 30 km Za povidlovým koláčem (29. března 2014)
Překrásné sobotní počasí vytáhlo z pelechů na tři tisíce lidí na procházku po Benešovsku. Ráno, když startovali „praví turisté“, tak sice ještě byla mlha, ale kolem deváté, když vyráželi ostatní, tak již bylo nádherně (až 20°C)°. Stovky lidí z města a blízkého okolí vytáhly do přírody, včetně svých dětí a psů. Nevím, proč zrovna v tuto dobu jsme vyráželi i my (tzn. já se svým pětičlenným příbuzenstvem, naštěstí bez psů) a zúčastnili se tohoto startovního masakru. Pořadatelé zvolili tentokrát nový způsob odbavování turistů. Nikoli na začátku, nýbrž na konci školní jídelny a tak se davy valily nejen dovnitř, ale zároveň ven proti sobě, takže za chvíli zde bylo nedýchatelno. Nicméně jsme to poctivě odstáli. Asi po půlhodině (po nezbytném občerstvení skvělým Ferdinandem) jsme tedy vyrazili na předem již zvolenou sedmikilometrovou trasu (jako vždy na Konopiště a kolem vypuštěného rybníka). Sice hlavně kvůli malému Adamovi, který letos poprvé šlapal celou trasu, ale nakonec i my dospělí jsme toho měli tak akorát. Po zmatku s kontrolou, která byla jinde, než uváděl popis (zřejmě stará verze, protože už ani Danone není Danone:o)) jsem z taktických důvodů zvolil cestu kolem rybníka v protisměru. A dobře jsme udělali: nejenže jsme potkali čelně fůru známých tváří, ale hlavně se před námi nemotaly již zmíněné skupiny složené z dětí, psů a klábosících mamin, které si lázeňským krokem užívaly zdravotní vycházky před obědem. Radost hlavně dětem udělal tentokrát místní huňáč Jirka, který byl mimořádně vidět ve svém výběhu. V cíli klasicky diplom a koláč (dle výběru), řada známých z KČT, soutěže pro děti atp. (Pozn.: Minerálku určenou prý pouze dětem jsem omylem čmajznul už na startu – a jak se hodila). Snad proto, že se na jaře nesoutěží o pohár pro největší skupinu, nebo snad proto, že každý šel jinou trasu?, jsem z Trilobitů potkal v cíli pouze věčně žíznivého Lubana. Po cestě prý ale suchem netrpěl, zásobování bylo dobré. P.S. Cestou zpět na chalupu jsem se se sestrou rozhodl navštívit ještě Blaník, kde k 15. výročí stejnojmenného rádia údajně vystupoval Tomáš Klus a rozdával svoje nové CD. Nicméně po skvělém obědě v Kondraci, ve slovutné hospodě U Matoušků, jsme s plným břichem návštěvu rozhledny vzdali a udělali si jen autovýlet po městech a vesničkách Podblanicka (Louňovice, Načeradec, Pravonín, Chotýšany apod.). Vladimír
Quo vadis aneb noční putování z Hrobu na Milešovku (15. března 2014) A
je to tady! Je 22:30 a vyrážím z bytu na Hlavní nádraží. Tam dojíždím
metrem ve 23:13, jdu si koupit jízdenku a pak rovnou k vlaku do Ústí nad
Labem. Procházím kolem vlaku a v tom vidím Petra Karlického již v něm, jak
si sundavá bundu a jdu k němu. Ve 23:29 odjíždíme směrem Ústí nad Labem. A
přesně v 0:52 přijíždíme do Ústí nad Labem, rychle přestupujeme na další
vlak, kterým v 0:57 odjíždíme do Teplic. Ve vlaku jsem ještě dělal
nezbytné přípravy na trasu. V 1:17 vystupujeme z vlaku a jdeme na
start do nádražní haly. Tam se nás ujímají pořadatelé a jdeme před halu
k autobusové zastávce. Zaplatíme a obdržíme popis trasy. V 1:30
přijíždí autobus, kterým po chvíli odjíždíme na start do Hrobu. To je městečko
na úpatí Krušných hor. V Hrobu ještě získáváme potřebné instrukce
k trase pochodu a ve 2:00 startujeme po červené turistické značce ve směru
Bouřňák. Stoupáme do středně prudkého kopce. Obloha se zatahuje a začíná foukat
vítr. Ve dvou třetinách výstupu si nejsme jisti, zda jdeme správně. Jdeme po
sjezdovce a pravděpodobně i po červené značce až na vrchol kopce. Vítr
zesiluje. Na vrcholu si dávám pauzu pro výměnu baterií v čelovce. Petr jde
pomalu napřed po modré značce. Po pár metrech ho potkávám na odbočce modré
značky, jak přemýšlí, kudy dál a říkám mu, kudy a že jdu lovit kešku. Jdu tedy
na ní. Po chvíli se proplétám mezi klečí
až k místu, kde by měla být ukryta, ale nic nenacházím. Po 15 minutách
odlov vzdávám a jdu k odbočce modré značky. Ale Petr je už asi hodně přede
mnou. A tak jdu též ve směru Mikulov. Po chvíli přicházím k první kontrole
do Nového Města – trafo a potkávám Petra. Občerstvuji se nabízeným čajem a
chlebem. Pokračujeme již spolu dále po modré. Jenže nesoulad GPS a reality ve
mne vyvolal pocit, že jdeme špatným směrem. Tak jsme se vrátili ke kontrole,
ale také zjistili, že jsme šli opravdu dobře a že trasa je přeznačena. Na druhý
pokus již jdeme správně. Sestupujeme nejprve zvolna a posléze prudce mezi
kameny a listím. Tam jdeme hodně opatrně. Petrovi dělá tento úsek problémy a
tak vytahuje hůlku. Čekám na něho pod prudším úsekem. Po chvíli přicházíme již
po rovnější cestě do Mikulova a jdu hledat ještě kešku a Petr značku. Ale opět
nenacházím! Jdeme dále po modré značce a velice opatrně sledujeme její průběh. Před
pátou hodinou docházíme k odbočce na Vlčí kámen a jdeme ke kontrole na
vyhlídku, což v daném případě obnášelo udělat křížek fixou v naší
tabulce. Petr jde opět napřed a já jdu lovit další kešku. Je pět hodin ráno. Tentokrát
ji úspěšně po pár metrech nacházím! Z Vlčího kamene sestupuji zvolna po
modré značce a v jedné prudké odbočce vidím Petra, jak jde pořád rovně, a
jdu za ním a volám na něj, že jde špatným směrem. Zvolna sestupujeme
z Krušných hor. Pomalu se začíná rozednívat a kolem šesté hodiny
přicházíme do Mstišova ke kontrole s občerstvením. To přichází velice
vhod. A to jak čaj, tak obložený chléb. Pokračujeme po vlastním značení kolem
rybníků a po lesních cestách. A procházíme opět fixovou kontrolou. Začíná
pršet. Ale déšť je takový, že bunda zatím stačí osychat. Po chvíli docházíme
k další fixové kontrole. Vlastní značení nás dovádí ke hřbitovu a postupně
ulicemi města Teplice. Následně jdeme podle slovního popisu až k hlavnímu
nádraží. Zároveň sleduji GPS. Déšť zesiluje. Jdeme do nádražní haly, potkávám
Pepu Karlovského a náhle zjišťuji, že pro nás zde kontrola není. Nasazuji si
pláštěnky a jdeme dál po červené značce přes město. Po chvíli jdu lovit kešku.
Petr pokračuje dále po značce. Ještě pár snímků kostela a úspěšný odlov kešky!
A jdu dále Teplicemi. Hlad sílí. Přicházím k autobusové zastávce
s lavičkou a zastavuji se k vlastnímu občerstvení. Po dvaceti
minutách jdu dále po červené značce. Cesta za Teplicemi vede do kopce a začíná
být bahnitá. Následuje však sestup do Lbína k řece Bílině. GPS mi zde
ukazuje výšku 180 metrů nad mořem. Odtud nejprve stoupám do mírného kopce po
silnici ve směru Hradiště. Kolem 10:00 přicházím ke kontrole v Hradišti,
žst. Po krátkém tamním občerstvení jdu po asfaltové cestě k větší hlavní
silnici, kde odbočím vpravo a jdu po silnici. Jenže po chvíli zjišťuji, že
značku již nevidím. Vracím se cca 250 m na správnou odbočku červené značky.
Přestává pršet a sundavám pláštěnky, ale bunda je úplně mokrá. A hurá vpřed do
Českého středohoří. Stoupám bahnitou lesní pěšinou, která po kilometru přejde
ve větší lesní cestu a tak nastane částečná úleva. V poledne
přicházím k další kontrole v Černicích. Odtud stoupám do prudšího
kopce na Milešovku. Těsně před vrcholem úspěšně lovím další a poslední kešku
tohoto pochodu. Ve 12:45 docházím na vrchol Milešovky. Ještě pár fotek okolí
z vrcholu a jdu zavítat do restaurace a současně další kontroly (razítko
z restaurace). Ale Petra nevidím. A tak se rozhoduji poobědvat. Mezitím
začíná venku sněžit. Je krátce po půl druhé a za mírného sněžení scházím
z vrcholu dolů ve směru Velemín. Nejprve opatrně prudším a klouzavým
úsekem a po chvíli již rychleji pohodovou lesní cestou. Vyjasňuje se. Před třetí
hodinou docházím k další kontrole do motorestu ve Velemíně. A zde potkávám
Petra, který přišel mnohem dříve. Já se s ním loučím a pokračuji na další
část trasy do Opárenského údolí. Pohodlnou cestou po modré značce podél potoka
dorážím k další fixové kontrole. A zpět po zelené turistické značce. Před
16:00 hodinou přicházím do cíle s dobrým pocitem a dobrou náladou. Petr
již v restauraci není. Po večeři odjíždím autobusem do Lovosic na vlak a jím
do Prahy. Ondra Hornobřízský puchýř a návštěva Airparku ve Zruči (8. března 2014) Praha - Okoř (8. února 2014) V 10:00 jsme měli sraz na startu, ale nestihli jsme
autobus, takže jsme přijeli později. Když jsme byli na startu, tak jsme si
vzali popisy a nahlásili, jak jsme se o pochodu dozvěděli. Vydali jsme se ulicí
Pod Rybníčkem a minuli jsme pomník Mikoláše Alše. Ulicí Pod Rybníčkem jsme
pokračovali asi 400m a došli jsme ke kapličce a šli po schodech. Narazili jsme
na žlutou turistickou značku, po které jsme pokračovali. Přešli jsme Únětický
potok a asi 70m k rozcestníku. Dali jsme se po modré značce a
v Noutonicích jsme si dali delší přestávku. Pokračovali jsme po modré až
do cíle – Okoř. Dorazili jsme, dostali jsme diplom a razítka, byli jsme
spokojeni. Nakonec jsme se museli prorvat do autobusů a dojet domů. Amína
Chuchelský hájem (1. února 2014) Začalo to tím, že jsme v 9 hodin ráno vstávali. Robin už byl natěšený a připravený k odchodu, jen co se probudil. Odchod se nám trochu prodloužil, jelikož táta měl menší problém se zavazováním bot. Do Hlubočep jsme dorazili 10 minut po desáté hodině. Tam už na nás nedočkavě čekal Pepa s Míšou. Na startu jsme si zaplatili a s popisy vyrazili na cestu. Šli jsme kolem Vltavy, až jsme narazili na bývalý plavečák, který působil opravdu depresivně. Zatímco jsme šli dál podél Vltavy, prošli jsme kolem pár miniaturních rádoby ledopádů. Došli jsme až k Mostu inteligence ve Velké Chuchli a tam jsme se dali doprava do slušného krpálu lesem, až jsme došli do mini zoo v Malé Chuchli. Robin vyváděl a kňoural, když uviděl psíka a lišku. Chtěl si hrát a už podlézal plot. V mini zoo jsme si dali sladkou svačinu a horký čaj a vyrazili jsme dál lesní cestou. Dorazili jsme zpátky do Velké Chuchle a dříve jsme zatočili. Sice jsme šli pořádný krpál, ale výhled, který jsme uviděli, když jsme se otočili, byl opravdu nádherný. Přes pole jsme došli až na silnici, kde jsme se dali doleva a kolem pár domů jsme šli, poté jsme zabočili a pomalu scházeli do Radotína, kde jsme už jen sešli schody a byli v cíli. Byl to velmi příjemný výlet s krásným zimním počasím. Adéla Courání Prahou (25. ledna 2014) Zimním Českým krasem (11. ledna 2014) Po loňské pauze jsem se letos rozhodl opět zúčastnit se již 13. ročníku tohoto mého oblíbeného pochodu zimní krasovou krajinou. Protože jsem ještě odpoledne musel stíhat narozeninovou oslavu mého tatíka, vzal jsem zavděk 21 kilometrům. Společně se mnou šlapal Ondra Fatka a Petr Karlický (měli jsme spicha na Smíchovském nádraží a společně cestovali vlakem), ti se ovšem vydali na nejdelší, 31 km dlouhou trasu. Dle itineráře nás čekal nemilosrdný výšlap na Děd - nejvyšší to vrch v okolí s letitou kamennou rozhlednou. Ve třech jsme tedy vycházeli z berounské nádražní haly, minuli Husovo náměstí, kde v těchto ranních hodinách vládli trhovci a pomalu začali stoupat po modré značce do táhlého stoupáčku. Zejména počáteční fáze je obzvláště výživná, nahoru k rozhledně jsem přisupěl notně propocen. Vzhledem k mým dlouhodobým potížím s vyhřezlou ploténkou nehodlám v poslední době nic riskovat a tak jsem hned u rozhledny vybalil suché triko (hned jsem si vzpomněl, jak jsem onehdá ve stejné situaci na Smrku v Jizerkách vybalil dceřino „esko“) velikosti XXL a převlékl se. Na rozcestí pod rozhlednou se naše cesty dělily, kluci mazali po zelené na Zdejcinu a dále na druhý břeh Berounky, já jsem šel po červené na rozcestí Lísek a dále po žluté na Nižbor. Cesta lesíkem příjemně ubíhala, na Lísku jsem neopomenul přejít na žlutou a postupně podél Habrového potoka dospěl do Nižboru. Zde jsem se chvíli rozhodoval, zdali přejít most a dát jedno
v restauraci Keltovna, ale nakonec jsem odolal a po nově vybudované
cyklostezce se vydal po proudu Berounky ve směru na Stradonice v očekávání
dalšího krutého stoupáčku na Zdejcinu. I když jsem mohl (a nedělám si iluze, že
to většina pochodníků neudělala) pokračovat pohodovou cestou okolo Berounky až
do cíle pochodu, má čest velela pokořit ještě tento poslední krpál. Opět tedy s
propoceným trikem jsem stanul u horního rozcestníku na Zdejcině a již bez
převlékání se ponořil do lesního ticha, abych zdolal poslední kilometry do
Berouna. V Talichově údolí, v místech, kde se připojuje naučná stezka Brdatka,
mě překvapily davy turistů, načež jsem si uvědomil, že se zde připojila
nejkratší 10 km trasa. A dále klasika, zase přes náměstí, okolo nádraží, pod
viadukt a do cíle Berounského pivovaru Medvěd, kde jsme i my měli v srpnu
loňského roku cíl při jednom pochodu. V cíli plno známých, přeplněná hospoda
(výborná účast skoro 400 lidí), a tak jsem usedl na volnou sesli přímo k baru a
objednal si jedno „rychlé". Po půlhodině jsem již opět seděl ve vlaku
vstříc Praze a naladěn na narozeninovou oslavu, doma se jen vykoupu a vezmu
„kytár". Tradičně hezký pochod, letos bohužel bez sněhu, ale nestěžuji si,
protože vím, že hezké je jakékoli počasí (i když se v posledních letech trochu
zbláznilo). Vašek
Novoroční pochod ze Všenor do Černošic a sonda "Zimou nezimou" (1. ledna 2014) Přesně podle
hesla Vladimíra „Na Silvestra pijí pouze
amatéři, my alkoholici pijeme po celý rok“ jsem poslední den v roce opět
abstinoval (když nepočítám půlnoční rodinný přípitek zvládnutý tentokrát pouze
ve třech, neboť starší děti na nás již dlabou). Naskytla se tedy možnost
vyrazit ráno s čistou hlavou na tradiční Novoroční pochod pořádaný programovou
radou oblasti Praha v čele s Jardou Kecem. V pohodě jsem tedy dorazil ráno
na start klasicky vlakem ze Smíchovského nádraží, vyzvedl itinerář a vyšel po
modré značce do nemilosrdného krpálu vstříc prvním kilometrům v právě
začínajícím roce. Měl jsem v plánu spojit příjemné s užitečným a zároveň využít
podobnosti trasy s naším pochodem „Zimou
nezimou“ a část ho projít. Trasu pochodu jsem si tedy trochu pozměnil,
u jílovišťské hájovny jsem se odpojil a začal sondovat. Procházel jsem Klíncem,
Trnovou (hospody zavřené, dnes bych si docela pivo dal) a poté se opět v
Jílovišti napojil na oficiální pochodovou. Při sestupu na rozcestí „U nádrže“
jsem si uvědomil, že tento náročný terén by někteří méně zdatní turisté těžko
rozdýchávali, zvláště pak při možné sněhové pokrývce, proto jsem v těchto
místech musel vymyslet okliku, kterou před pochodem vyznačíme. Přes Jíloviště
přicházím mírným stoupáčkem k vysílači „Cukrák“, kde opisuji dle itineráře
číslo a rok turistické směrovky a sestupuji po modré značce do chatové osady
„Kazín“ a posléze po žluté podél Berounky k lávce do Černošic. Potom již zbývá
pouze lávku přejít a ohlásit se v cíli pochodu v restauraci Slánka naproti nádraží (měli jsme zde
již také co do činění) u organizátorů pochodu. Nejdříve jsem vyřídil razítka,
obdržel diplom, udělal nějaké to foto a poté již objednávám pivo a usedám k
Milanovi Šiškovi dorazivšímu do cíle chvíli přede mnou. U jednoho piva zůstalo
a já odjíždím okolo třetí hodiny vlakem zpět na „Smícháč“ a následně tramvají k
nám nahoru na Barrandov. Mám za sebou neproflákaný první den v roce a sedmnáct
kilometrů v nohách. Počasí turistice letošní paní zima přeje a tak si každý
může nezmrzlou sezónu prodloužit. Vašek |