... v roce 2015

Zimní družecká šlápota (27. prosince 2015), 16. ročník

Tak letos již po deváté (tedy já ano) se členové Trilobitu zúčastnili tohoto oblíbeného pochodu, a to nejen kvůli keramické upomínce anebo cílovému gulášku, ale tak nějak už kvůli tradici. Tentokrát ale jen čtyři – já, Vašek, Jarmila a Amálka. Pokud ještě někdo, tak o sobě nedal vědět. Poučeni minulými ročníky: příjezd brzy znamená čekat na doznačení trasy anebo odstát frontu. To jsme filištínsky vyřešili pozdějším příjezdem na start s tím, že už všichni budou na trase. Ale nebyli! L Asi měli stejnou myšlenku. Odstáli jsme si tedy více než půlhodinovou frontu (odhadovaná účast přesáhla více než tisícovku) a zvolili jsme nejkratší trasu 8 km. Vždyť jde jen o tu vánoční tradici, tak proč se trápit polykáním kilometrů, že??

Po chvíli váhání a představě, že v cíli odstojíme stejnou, ne-li větší frontu, keramická památka a guláš, ani studený, už na nás nezbyde, zvolili jsme originální a pro nás netradiční řešení: jít nejprve do cíle, najíst se, zakoupit v klidu suvenýry a pak se vydat na trasu. Jak jsme řekli, tak jsme udělali. Jaké bylo naše překvapení, že jsme nebyli sami (napadlo to i jiné pochodníky, vesměs nám známé i z našich pochodů. Nikoli však nikoho z domácíchL). Po chvíli čekání na otevření cíle, to už máme v sobě gulášek (rok od roku se lepší – už žádný samý salám, ale opravdu maso) a nákup potřebných suvenýrů a vizitek, vyrážíme kolem jedenácté konečně na trasu pochodu. Jdeme téměř sami, nikdo se nám nemotá pod nohy, a dokonce už potkáváme v protisměru řadu turistů mířících do cíle (včetně několika známých).

Bohužel asi 90% trasy vede po silnici s nezvyklým zde provozem. Takže do Žiliny (CS) a pak konečně do lesa, bohužel zde následuje stoupání L. Uprostřed lesa se všechny trasy opět spojují a tak jdeme ve štrůdlu až do Družce. Zde se trasy opět dělí: všichni jdou do cíle, jen my k autu J Jedeme zpět do matičky měst a jsme doma zpátky před druhou hodinou (zpět řídí Vašek a to svižněji než já).

Postřehy: Nejteplejší Družecká šlápota v trilobití historii, guláš je rok od roku kvalitnější, příští rok to vše uděláme podobně. Škoda, že počet trilobitích účastníků klesá L Vladimír


Loučení s turistickým rokem (20. - 22. listopadu 2015)

V pátek kolem půl šesté večer vyrážím z domova směr Masarykovo nádraží. Venku stále prší. Před sedmou hodinou odjíždím vlakem do Ústí nad Labem. Občas si i pospím. Je po čtvrt na devět a přijíždím do Ústí nad Labem a vydávám se na prezentaci do domu Krajské organizace Pionýr. Zde se posilňuji jídlem a pitím a získávám čip, potřebný popis trasy a kartu. Také se vítám s některými kamarády a známými. Později dochází i Filip z denní trasy 55 km, který noční nejde, ale chce pokračovat na sobotní šedesátce (tu nakonec došel v noci na neděli). Mezitím venku přestává zcela pršet. Krátce po desáté večer odcházíme na autobus na hlavní nádraží, který nás odveze do Sebuzína na místo startu pochodu. Ke mne se přidává Zdeněk Mlejnský a potom i Luděk Šrejber. Ve 22:32 přijíždí kýžený autobus, který nás odváží na start. V Sebuzíně ještě popocházíme trochu nahoru a je to tady!!! Je 23 hodin a je odstartováno! Takticky jdu jako poslední a vpředu ostrým tempem vyráží běžci. Já, turista, mám svoji pozici jasnou. O čas mi nejde. Stoupáme do kopců Českého Středohoří. Kolem jedné hodiny přicházíme na první živou kontrolu v sedle pod Varhoštěm. Po krátkém občerstvení stoupáme na Varhošť a zdejší rozhlednu. Tam je další fixová kontrola. Z rozhledny vidíme pouze osvětlené části Ústí nad Labem. V druhé polovině noci na sobotu střídavě stoupáme a klesáme a ve 4:45 přicházíme na kontrolu do Ústí nad Labem – Brná v údolí Labe. Tam se opět posilňujeme a dávám si nakonec horkou griotku. A opět stoupáme na Vysoký Ostrý, kam docházíme za ranního svítání. Kolem osmé ráno spadneme kolem Střekova (kde se fotíme před hradem) k tajné kontrole u plavebních komor. Potom přes Labe a chvilku rovinkou kolem vody, ale následuje výšvih po Nebeských schodech ve směru Vrkoč a Vrkočský vodopád. Zde dáváme pauzu. A najednou pozorujeme, jak začíná padat kamení ze skály cca 100 m před námi! Pak i v druhé vlně. To zasypává cestu a tak volám organizátorům a sděluji, co se stalo. Po chvíli překonávají kamení dvě dámy. Po krátké pauze jdeme dále dolů k Labi. A po pár kilometrech opět nahoru a krátce po poledni přicházíme k živé kontrole v restauraci v Dubičkách. Jsme hladoví a těšíme se na pořádný oběd. V restauraci dostáváme polévku a já si dokupuji i druhé jídlo (již nevím, co), pivo a kafe. V restauraci z nás padá bahno. Po chvíli přichází nějaká skupinka neturistů a jeden pán nás napomíná, že jsme si neočistili boty. Ignorujeme ho a pořadatel nám také říká, ať si z toho nic neděláme. Po hodině odpočinku jdeme ve směru Lovoš, kam vystoupáme krátce po šesté hodině. Tam potkáváme Luďka (přichází a odchází až po nás), od kterého jsme se v Dubičkách oddělili. Z Lovoše opět dolů do Oparna, kde na nás čeká tajná kontrola. Zde večeříme. A přichází Luděk. Společně opouštíme Oparno a jdeme na hrad k další fixové kontrole. A hurá konečně směrem Velemín a Milešovka. Po dlouhém a náročném výstupu dobýváme v půl dvanácté večer vrchol Milešovky. Jenže na vrcholu již ani noha, ale ještě před vrcholem pouze pár sbíhajících účastníků pochodu. Také hospody byly zavřené. A navíc byla ukradena fixa. Tak volám Olafovi, jak to mám řešit. Opisuji rozcestník. A chvíli před půlnocí opouštíme vrchol Milešovky ve směru Milešov. A dále ve směru Naučná stezka Březina. Stoupáme do táhlého kopce až nahoru a tam jsme po chvíli zmateni, neboť se zde NS rozvětvuje. Volám opět Olafovi a radím se, kudy dál. Jdeme správně! Hurá! Venku již mrzne. Mrzlo již na Milešovce. Je půl třetí ráno a vidíme přístřešek, stolek a sedačky. A dáváme si pauzu na jídlo a pití. Po ní jdeme na rozcestí U Velké Jedle, kde máme fixovou kontrolu a přicházíme na modrou značku. Po modré již do Černčic a opět na Milešovku. A je půl páté ráno. Před sebou máme ještě 30 km a naděje, že dojdeme v limitu, se zmenšuje. Ještě opisuji otevírací dobu bufetu a rychle opouštíme vrchol Milešovky ve směru Kletečná. Krátce před Kletečnou potkáváme tajnou kontrolu. Zde doplňujeme energii. A po chvíli jsme trochu zmateni situací. Netušíme, kde je pořadatelem značená odbočka na vrchol. Volám Luďkovi, ale podle jeho popisu nic nevidím. Potom Petrovi Malému a tak jdeme dál po zelené značce a hle, vidíme značení pořadatelem. Výstup na Kletečnou mi dává docela zabrat, neboť jsem minul značení a jdu přímo k vrcholu mezi kameny. Značení objevuji až na vrcholu. A tedy hurá! Další dobytá fixová kontrola. A to je již vidět. A také sněží. Vydáváme se po vlastním značení pořadatele přes Žim a po červené značce do Habrovan a po červené a zelené do Dubice. Jenže těsně před Dubicí mi Zdeněk oznamuje, že končí. Tak mi předává čip a já zrychluji a pádím k poslední živé kontrole do Moravan, kam docházím před půl jedenáctou nedělního dopoledne. Odevzdávám čip od Zdeňka, potkávám též končícího Luďka, dávám si klobásu a pivo a rychle upaluji na posledních 15 km. Cesta nejprve stoupá a pak jde zvlněnou krajinou až na rozcestí Skály. Odtud blátivou cestou pod Josefinku a velice opatrně na ni. A tam si počínám velmi opatrně a také mne to patřičně zdrží. Po 50 metrech se přes kameny dostávám k fixové kontrole a opatrně zpět. Hurá! Ještě dojít dolů a blátivou cestou nahoru. A tak se sen o tom, že dojdu do cíle v limitu, tímto zcela rozplynul. Ale jsem nad věcí. Jdu dále svým tempem a padám opět dolů do Ústí - Vaňova k Labi. Kousek po rovině a opět vzhůru k Vrkočskému vodopádu. S opatrností překonávám zavalenou cestu a modlím se, aby nezačaly opět padat kameny. A mizím dále. A to již téměř po vrstevnici na rozcestí Soudný vrch, kde je poslední fixová kontrola před cílem. A k Větruši. Mezitím mi volá Petr Malý, že se přesouvá cíl do restaurace U Lípy a kudy mám jít. Jdu do Ústí k Labi, přes železniční most a dále po Naučné stezce směrem k restauraci. Po nějaké chvíli úspěšně a s dobrými pocity nacházím restauraci a tedy i cíl pochodu. Tam se štědře odměňuji dobrým jídlem a pitím a s Olafem vyrážím do Prahy až k mému domovu. Ondra (115 km)

Stovka Podkrkonoším (16. - 18. října 2015)

V pátek krátce po druhé hodině opouštím práci a jedu na Černý most na autobus. V půl čtvrté odjíždíme z Černého mostu. Kolem půl šesté dorážíme do Dvora Králové. Venku leje! Rychle popadám batoh ze zavazadlového prostoru a běžím se schovat do čekárny. Ale vyndám deštník a jdu si ještě koupit hroznový cukr. Po té, co neuspěji v Penny, tak jdu do Kauflandu. A tam si beru dva balíčky. Stále prší! Ještě mám chuť na indiána, ale pak jdu na autobusové nádraží čekat na autobus do Dolní Brusnice. Ten přijíždí se zpožděním. Tam se potkávám s jedním účastníkem závodu. V sedm vystupujeme z busu v Dolní Brusnici a v silném dešti jdeme do hotelu Lázně pod Zvičinou na start. Konečně přicházíme na start. Mám již mokré džíny, bundu a boty. Odprezentuji se a potkávám Filipa. Ještě sháníme kleště na povolení jedné jeho hůlky a pak jdeme do restaurace na večeři. Naštěstí venku přestává pršet. Blíží se deset večer a start. Ještě dobalit poslední věci na cestu a hurá na start. A je odstartováno! Nejdříve rovinka a po chvilce stoupák sjezdovkou na Zvičinu. Tam první kontrola, napít se, něco do pusy a ihned dále směr Pecka. Jenže za vesnicí zjišťuji, že jsem přehlédl odbočku a musím zpět. Venku mrholí a je mlha a značky nejsou moc vidět. A ani reflexní. Dále jdu už však správně. Cestou potkávám dvě mladé slečny a společně jdeme do Pecky na kontrolu č. 2 (tam v 0:34 na hradě). Po krátkém občerstvení jdeme ve směru Debrné. Za Peckou náhle přehlídneme odbočku a máme pauzu a radíme se, kudy dále. Zpět na značku! Téměř před Debrné jdeme správně, ale před ním přehlížíme odbočku dle popisu a jdeme jinudy před Debrné. Jenže musíme ještě na samokontrolu č. 3 - na kopec Bradlo. Cestou tam potkáváme pochodníky a Filipa. Z Bradla se vracíme a jdeme na kontrolu do Debrného. Na kontrolu docházíme ve 4:48. A dále dle popisu. Pomalu se začíná rozednívat. Po 40 tém km holky zpomalují a mají krizi. Já se odpojuji a jdu dál. Krátce před devátou docházím na 4. kontrolu na 46 km ve Starých Bucích, kde potkávám Filipa, kterého zbrzdil kluzký sestup a jenž byl ještě na Pecce půl hodiny přede mnou. Dávám si skoro hodinu pauzu na jídlo a pití. Pak vyrážíme spolu směr Bohuslavice a já nabírám tempo a opouštím Filipa (kvůli puchýřům potom ukončil). Jdu šest km za hodinu a občas si popoběhnu. Pořadatel mi volá, že odvolává lidi z této 5. kontroly a že tam nechává jídlo. Chvíli před polednem dobíhám do Bohuslavic na 56 km, opisuji rozcestník a jdu si dát něco k jídlu, ale zjišťuji, že tam skoro nic není. Rychle vyrážím do prudkého kopce na Čížkovy kameny a do Jestřebích hor. Krátce před půl druhou přicházím do Jestřebí boudy, kde si dávám oběd a pauzu půl hodiny. Dále, přes Žaltman (kontrola 6 - samokontrola) do Úpice na kontrolu č. 7. Tam něco k pití a jídlu a v 15:30 z Úpice. Stále mám hodinu skluz. Krátce před sedmou večer docházím ke kontrole č. 8 (samokontrole). Označuji a rychle jdu dále, směr Kocbeře. V 19:30 přicházím do Nových Kocbeří na poslední kontrolu č. 9. Zbývá 17,5 km do cíle. Stále šance dojít v limitu. Dojídám a dopíjím a vyrážím na poslední úsek pochodu. Je 19:45. Zatímco někteří účastníci končí vyčerpáním, já zrychluji. Jdu rychle a někde běžím. Je krátce před 21:00 a pomalu se blížím ke Dvoru Králové. Těsně před ulicí Vrchlického potkávám pohřešovaného vyčerpaného účastníka s holemi a vybitým mobilem a volám mu odvoz. Chvíli s ním mluvím a hledáme místo, kde bude čekat. Pokračuji dále do města. Potkávám auto odvozu, které směřuji na dané místo. Vše dobře dopadá a padá mi kámen ze srdce. Tempo ještě zvyšuji s nadějí, že se mi podaří dojít do limitu. I přes puchýře střídám rychlou chůzi a běh. A jsem v Bílé Třemešné. Zbývá 2,5 km a půl hodiny do cíle. A tak kopec nekopec, jdu svižným krokem do cíle v hotelu Lázně pod Zvičinou. Je 22:51 a do cíle zbývá 100 m. Hurá!! Je krátce před jedenáctou, jsem v cíli a v limitu!! Mám velkou radost! Pořadatel mi navíc odečítá 15 minut za pomoc zmoženému účastníkovi. Dokonce si mne fotí. A po chvíli si dávám pivo a moučník a po půlnoci odcházím spát do studené chatky s teplotou vzduchu jako venku. V neděli dopoledne opouštíme s Filipem hotel Lázně pod Zvičinou a jdeme na vlak. Osobním do Jaroměře a rychlíkem do Prahy. V rychlíku jíme, pijeme a spíme. A jsou skoro dvě a jsme s dobrými pocity a zážitky zpět v Praze. Ondra

Krušnohorské poselství (3. ledna 2015)

Brzy ráno netrpělivě docházím na autobusové nádraží na Florenci. Po chvíli na smluvený čas má dorazit Vašek. Jenže ještě předtím najednou uvidím z ničeho nic Petra a jsem zcela překvapen. Čas pokročil a Vašek stále nejde. Už nastupuji do autobusu a volám Vaškovi. Dostávám informaci od Vaška, že je v metru. Čas odjezdu autobusu se nezadržitelně blíží. Běžím za posádkou autobusu, aby chvíli počkali. V sedm hodin přichází Vašek a ihned odjíždíme. Jedeme dvě hodiny, stavíme na Dejvické a potom v Lounech. Téměř po dvou hodinách cesty přijíždíme do Chomutova a při pohledu z autobusu vnímáme fakt, že se jedná o chudší oblast. Po chvíli konečně přijíždíme do Jirkova. Vydáváme se uličkami chudšího města a po chvíli vidíme řeznictví s polévkou. A tak se ještě rozhodujeme posnídat tamní gulášovou polévku, která někomu chutná (mně) a někomu moc ne. K mému zklamání zjišťuji, že nemají pití a tak se spokojuji pouze s polévkou. Po jídle jdeme ke startu pochodu a jsme docela překvapeni prostory, v jakých je start pochodu. Samotné prostředí na mne dělá dojem, že jsem se posunul v čase o pár let zpět. Je 9.45 a konečně jsme po registraci a vycházíme na trasu. Nejprve místy zledovatělou cestou kolem přivaděče vody až k podniku Kovovýroba. Odtud vpravo po silnici do táhlého a místy i prudšího kopce na Březenec a Šerchov. Ale stoupáme celkem rychle. Před Šerchovem ještě opisujeme první kontrolu. Konečně docházíme k první hospůdce v Šerchově. Zde potkáváme kamarády z Rakovníka – Jeníka Laibla a jeho partu. A netrpělivě čekáme na pivko. Já si objednávám ještě zelňačku. Po oddechu a občerstvení jdeme opět do mírného kopce a k odbočce do vesnice Květnov. Zde opisujeme druhou kontrolu. Fouká dosti čerstvý vítr, až to začíná vadit mým uším a neustále si stahuji čepici níž pod uši. Cestou fotíme místní zajímavosti a přírodní krásy. Před obcí Květnov opisujeme další kontrolu na kamenném kříži. Dle popisu máme jít dále cestou kolem ohrady. Jenže při pohledu na rozblácenou cestu se rozhodujeme, že vyjdeme vstříc Petrovi a vydáváme se jinou lepší cestou. Jenže po chvíli přicházíme k ne úplně úzkému potoku. A co teď? První jde Vašek.
Přejde potok bez většího problému přes klacek uprostřed. Druhý jde Petr a ten musí trochu do vody, ale také přechod zvládá úspěšně. Potom jdu já. Spoléhám se na své hůlky a zabodávám je doprostřed potoka. Využívám i klacku uprostřed potoka. A ještě při přechodu zapózuji s hůlkami na fotku. A jsem také suchou nohou na druhé straně potoka. Hůlky však musím vytrhávat z bahna v potoce. A konečně silnice! Zde si oddychuje hlavně Petr. Jdeme po silnici přes Blatno až do Hrádečné. Zde na nás čeká další opis nedaleko místní kapličky. Zatímco Petr čeká na křižovatce, já s Vaškem jdeme uskutečnit opis a přitom fotíme kapličku. Z Hrádečné jdeme velmi opatrně dle značení pořadatele po zledovatělé cestě. Po chvíli se dostáváme k bunkrům.
Konečně něco zajímavého na trase kromě silnice! A to je i něco pro Vaška a pro mne. Oba se mohutně kocháme jednotlivými bunkry okolo cesty. K poslednímu většímu v tomto úseku jde Vašek sám. Mně a Petrovi se tam už ale nějak nechce a tak na Vaška čekáme na cestě. Po chvíli se vydáváme stále rovně. A konečně přicházíme k asfaltové cestě, kde si Petr opět oddychuje. Ta nás dovádí až k hotelu Partyzán a bývalé rozhledně na vrchu Strážiště. Vcházíme do hotelu, netušíce, jaké budou ceny. Ještě žádáme o razítko restaurace. A konečně oběd! Ale již při pohledu do jídelního lístku na místní ceny pečlivě zvažujeme výběr jídla. A konečně pivko a za chvíli jídlo! A hle, těsně před naším odchodem přichází kamarádi z Rakovníka. A nastává placení! Cena za jídlo a pivo nám doslova vyráží dech. Po odchodu z hotelu kritizujeme vysokou cenu za pivo. Odhadujeme ji tak něco kolem 60,- Kč za jedno. Opatrně klesáme zledovatělou cestou (spíše kolem ní) a krátce po silnici do Chomutova. Následně již podél přivaděče do Jirkova. A hurá! Konečně  jsme v cíli! Zde se také loučím s Vaškem a Petrem. Zde se naše cesty rozcházejí, protože nakonec zůstávám v Jirkově. Ondra

Pražský novoroční vejšlap (1. ledna 2015)

Když mi Míša říkal o svém plánu jít novoroční pochod, myslela jsem si, že se zbláznil. Každoroční kocovina na Nový rok - už jsem se viděla, jak ho ráno přemlouvám, že rozhodně nikam nejdu, i přesto, že pohyb na čerstvém vzduchu kocovinu odbourává nejrychleji a nejlépe. Ale komu by se chtělo z teplé postýlky na pochod 18 km? Nakonec moc alkoholu večer nebylo, ráno jsem se probudila sama od sebe v 7:30 šíleně natěšená na výlet zimní krajinou a bez dětí, které hlídala babička a přemlouvala naopak já Míšu, že jedem. Autem a metrem jsme se přiblížili na Hlavní nádraží a zanedlouho frčeli směr Všenory vláčkem, kde byl sraz s Vaškem. 

Po odbavení na startu jsme vyrazili ve třech vzhůru do kopců. Šlo se celkem pěkně, při stoupání nás Vašek neustále strašil kopcem, který nás čeká do Vonoklas, a tak jsem se začala opravdu bát, že pokud je tohle peklo, tak tamten kopec asi nevylezu. Kousek cesty s námi šel fotograf Jan Čermák, kousek jsme šli sami. Vašek na mě galantně čekal nad kopcem, až se vyfuním nahoru i já, Míša galantně šel mým tempem, kopce holt nejsou a nikdy nebudou moje parketa, plazím se do nich jako šnek. Na rovince jsem naopak nabrala veletempo a u kontroly na rozcestí „U Šraňku“ jsem čekala na kluky:o) Opsali jsme potřebné a mazali dál, cestou jsme navštívili vyhlídku Hvíždinec, nádhera, a tlapalo se pro změnu z kopce. Rozbředlý sníh mi klouzal pod nohama, holt kecky nejsou ideální obuv, až jsem se trošku natáhla, naštěstí to odneslo jen koleno. Na památku, krátkodobou, mám těsně pod kolenem modráka velikosti mužské pěsti. Někde v těch místech se k nám připojil další pochodník, který s námi šel až do cíle, společně jsme prošli Dobřichovice a pomalu se přiblížili k onomu kopci, kterým nás Vašek strašil na začátku a já se bála víc a víc, jestli ho polezu po čtyřech, nebo Vašek bude dávno v cíli a já stále na kopci. Asi i jeho strašení přispělo ke zjištění, že není tak strašný, jak měl být. Ano, možná prudší, ale celkem krátký a v pohodě jsem ho vyfuněla jen o malinko pomaleji než ostatní. Pak už nás čekala jen „cílová rovinka“, poslední 4 km víceméně z kopce. Za 4 a půl hodiny od startu jsme dorazili do cíle, strašně příjemně unavení, spokojení. 

Spokojení, že na rozdíl od většiny národa jsme na první den roku udělali něco pro své zdraví. A v duchu „Jak na nový rok, tak po celý rok“ budeme, doufám, pokračovat i nadále a na konci roku budeme mít v nohách mooooc naťapaných kilometrů bez nehod:o) Gulášová polévka a v našem případě vrabec, v případě Vaška guláš, příjemně naplnily hladové žaludky. A samozřejmě pivínko:o) Bylo nám ctí jít poprvé s naším náčelníkem Vaškem, děkujeme, a zároveň doufáme, že to nebylo naposledy. Tak kilometrům v roce 2015 zdar! Míša a Kačka Růžičky