... v roce 2006

13. dubna 2006 –  Z nemocnice na nádraží
 
Účast: Vladimír
Popis trasy: Z podchodu metra Želivského jsme vyšli a prošli areálem Vinohradské nemocnice, ulicemi Nad Primaskou, Saratovská a Dvouletky (sama o sobě kilometr dlouhá), poté jsme přešli Úvalskou do Novostrašnické (3,5 km). Zde jakoby se opouštělo město a byli jsme v přírodě: ulicí Pelyňková, kolem depa Hostivař, podejít Jižní spojku a stále rovně podél trati až k nádraží Hostivař, kde byl cíl v restauraci „U Miliónu“ (7 km).
Počasí: na pochod výtečné: ani horko ani zima, mírný větřík, jen v závěru pár kapek deště na osvěžení.
Profil trasy: Trasa byla konečně absolutně po rovině. Největší převýšení by se dalo srovnat s cestou od Barrandovské konečné k Blábolovi. Polovina vedla městskou zástavbou, polovina příměstskou přírodou.
Zajímavosti: Tím, že jsem vyšel z naší party sám (a mám tudíž jediný razítko č. 3), dovolil jsem si chůzi trochu natáhnout (předešel jsem asi 50 lidí, kromě jediné, která se mě držela od startu  plus- minus 50 metrů). Všichni kromě mě měli baťůžky. Celý pochod mi trval asi 75 minut, což je jen o 5 minut déle než zpáteční cesta na Barrandov (tramvaj 22, metro B, tramvaj 13). Neudělal jsem fotodokumentaci. Vladimír

 15. dubna 2006 – Výlet do Kaprounu za Járou Cimrmanem

 

V sobotu 15. dubna jsem při příležitosti návštěvy své dcery Veroniky v Jindřichově Hradci vymyslel malý výlet - pochod (i když původně měl být úplně jinak). V 10:15 hod. jsme nasedli do úzkokolejného vláčku (když jsme předtím nechali odjet „Velikonoční parní vlak“ do Černovic). V 11:08 hod. jsme cíleně vystoupili uprostřed lesů v nejmenší evropské zastávce Kaproun, která je východiskem turistů a zejména cyklistů při návštěvě hradu Landštejn (10,5 km) a okolí. Čím však proslula nejvíce, je fakt, že zde byl vyloučen z přepravy Jára Cimrman, což zde dokumentuje nejen pamětní cedule, ale i plastika ležícího génia a mohyla z kamení, kterou zde vrší poutníci.
My jsme se spolu s cyklisty vydali po „zelené“ do 1,5 km vzdálené stejnojmenné vesničky (cesta z nádraží byla zapadaná polámanými větvemi, s dostatkem sněhu a kde sníh nebyl, tam bylo mokro. To jsme však ještě netušili, že taková bude trasa celá a absolvujeme ji proto v mokrých botách). Ve vsi Kaproun jsme se od cyklistů oddělili a dali se po „červené“ směr Vysoký kámen (1,5 km). To je nejvyšší bod celého Jindřichohradecka a v 16. století též hraniční bod 3 diecézí (pražské, olomoucké a pasovské). Odtud pak po „žluté“ lesem směr žst. Kunžak-Lomy. Po cestě jsme potkali více než tucet turistů, kteří šli směrem opačným (a tudíž stále do kopce = hlupáci). Na nádraží jsme došli právě včas, abychom ve 13:02 hod. nasedli na vláček jedoucí zpět  (další za dvě hodiny) a pomalou drkotavou jízdou dojeli do JH. Celý výlet měřil 7,5 km krásnou probouzející se jarní přírodou. 
Poznámka: Z okénka vlaku jsme viděli vypuštěný Krvavý rybník, kam jsme původně chtěli dojít a sledovat „orla říčního“. Dobře, že jsme tak neučinili, dodnes bychom vězeli v bažinách. Za odměnu jsme si došli v Jindřichově Hradci na oběd do hotelu Vajgar (smažený sýr) a na zámek na zmrzlinu. Vladimír

  27. dubna 2006 – Od veleslavínské školy do malostranské sokolovny

 

Trasa:  10 km – Veleslavín – Liboc (rybník) – pozvolné stoupání na Bílou Horu – Ladronka – Strahov – Petřín (prudké klesání) – sokolovna na Újezdě

Počasí: zataženo, chladno (před deštěm) = velmi příjemné pro pochod

 

Ze startu v 17:15 hod. jsme s davem turistů přeběhli Evropskou, propletli se starou Libocí, kolem rybníka a kostela, a vešli do obory Hvězda (tady jsem byl opravdu prvně v životě a moc se mi to líbilo, zejm. dlouhá cesta od letohrádku k bráně obory, kde korzovaly, venčily, běhaly a procházely se desítky a desítky lidí z blízkého sídliště Petřiny).

Po zdolání rušné křižovatky Na Vypichu pokračovala trasa moderním sportovním areálem Ladronka, kde pro změnu lidé běhají, jezdí na kolech a na on-line bruslích. Usedlost a později squat je skvěle rekonstruována a je zde nejen hezká restaurace se zahrádkou, ale i půjčovna sportovních potřeb pro výše jmenované aktivity (rovněž první návštěva v životě).

Dále cesta pokračovala kolem rozpadajícího se spartakiádního strahovského stadionu a kolem studentských kolejí pod Hladovou zdí k restauraci Nebozízek. Za zmínku stojí poblíž stojící osamělý dům malíře Reona, který je zároveň galerií. Od restaurace pak libovolnou cestou (nejlépe kolem soch K. H. Máchy) prudce z kopce k malostranské sokolovně, kde byl cíl.

Poznámka: První pochod, který nekončil v restauraci, a proto jsem byl nucen doplnit tekutiny až v hostinci Na Růžku.

Vyhodnocení: Zatím nejkrásnější, dobře značená trasa (fáborky), možná proto, že se vše zelenalo a odkvétající lístky jakoby sněžily skoro celou cestu, přičemž ani převýšení nebylo veliké.

Škoda jen, že z celé party jsem tentokrát šel sám a tudíž jsem cestou ve stavu „těsně před infarktem“ předešel asi šedesát pochodníků. Fotodokumentace nebyla pořízena, proto pouze ilustrační foto z internetu. Vladimír

  

11. května 2006 - 7. pochod Prahou – Okolo Kolovrat jinudy (8 km)

Účastníci:
Vladimír, Pepa – kapitán, Petr    
 
Sedmého podvečerního pochodu, tentokrát na samém okraji Prahy (byly dokonce dohady, zdali to v Praze ještě vůbec je), se zúčastnili jen tři kmenoví „večerkáři“. Díky tomu, že vlak z Hlavního nádraží v 16:27 hod. pro výluku nejel, sešli se zde na další vlak Vladimír i Pepa - kapitán. Petr však nestihl ani tento a přijel o půl hodiny později dalším. Taková byla i výchozí pozice na startu.
První, dvoučlenná skupina, tedy po odestátí fronty na startu vyrazila v 17:40 hod., nejprve ulicemi upravené vesničky Kolovraty, ale již po chvilce jsme se ocitli v přírodě. Celá trasa pak vedla bez většího převýšení různými cestičkami mezi loukami, poli a lesíky, využívajíce místního značení. Jelikož byli stále v dohledu nějací pochodníci, stačilo se řídit jimi a nevytahovat stále itinerář. Co však platí obecně, neplatilo pro Petra, který ve snaze dostihnout první skupinu, zachytil se výjimečné skupiny, která potvrzuje pravidlo (a cestu si prodloužil asi o kilometr. Jak se později ukázalo, stála jej tato ztráta jedno pivo v místní restauraci). Tato celkem nezáživná a novinky nepřinášející „procházka“ končila opět v Kolovratech v místní restauraci Kolovratská rychta, kam jsme dorazili v 18:55 hod. (resp. 19:20 hod.) a vypili zde 3 (resp. 2) Litovelská piva neb vlak na Prahu odjížděl až v 20:01hod. Z „Hlaváku“ pěšky k Jindřišské věži a tramvajemi č. 9 a 12 jsme se pak dopravili Na Růžek (Pepa) či k Blábolovi (Petr a Vladimír).
Pozitiva: velmi pěkné počasí, malé převýšení, překonání 100 km. Vladimír

25. května 2006 – Chráněné území Prahy (Jarní triangl, 7 km)

 

Účastníci:

Vladimír, Pepa - kapitán, Petr

 

Devátý podvečerní pochod tentokrát začínal na stanici metra Skalka, kde se měli sejít tři již „tradiční podvečerkáři“. S předstihem dorazil Pepa - kapitán, kterému však tentokrát vůbec nevadilo na někoho čekat, protože se mezitím alespoň mohl občerstvit pivem a navštívit pekárničku, kde pracuje naše turistka Marta N. Po příchodu Vladimíra však usoudili, že předseda Petr je sice ještě daleko, ale že je lehce dožene, a svěžím, nikoli však rychlým krokem, vyrazili na trasu.

Trasa pochodu tentokrát vedla ze stanice Skalka ulicí Na Padesátém, Dolíneckou  ulicí pod most Jižní spojky u podniku Mitas. Odtud zahrádkami kolem kolejí k jezírku CHPP Triangl. Zde po prohlédnutí tůňky byla první „vracečka“ na původní trasu a po panelové cestě se došlo do lesa, kde povinně podle itineráře obdivovali ptačí budky, lavičky, lesní průseky a v neposlední řadě již rostoucí nejedlé houby. Po východu z lesa pokračovali ulicí Za Drahou (stále podle železniční trati), kolem Švehlovy sokolovny k Filmovému studiu Barrandov až na „náměstíčko“ známé ze seriálu Ulice. Zde byla druhá „vracečka“ zpět k mostu přes trať k restauraci U milionu, kde byl cíl. Již od Trianglu jsme čekali, kdy nás dožene (a předežene) náš třetí parťák „rychlík“ Petr, kterého jsme se však dočkali až v cíli, při konzumaci prvého piva.

Zhodnocení: příjemná trasa bez většího převýšení za ideálního počasí (chládek, ale bez deště).

Vladimír

 
24. srpna 2006 – Památky Prahy gotické (15 km)
 
Účastníci:
Vladimír, Pepa - kapitán a Petr
 
Aby se prý v letním období našim turistům nezkrátily žíly, vymýšlí předseda Petr různé pochody po Praze, které již sám zcela nebo zčásti absolvoval, a které části trilobitů vyhovují pro velké množství pražských občerstvovacích „stanic“.
Tentokrát jsme absolvovali druhou trasu pod názvem Památky Prahy gotické. A že se bylo na co dívat!! Většina z nás si v každodenním shonu ani neuvědomuje, jaké množství pamětihodností nás v Praze obklopuje, a kterých si běžně ani nevšimneme nebo jim coby „Pražané“ nevěnujeme pozornost. Naše plahočení tedy tentokrát začalo na zastávce tramvaje „Pražský hrad“. Nebudu zde popisovat podrobně celou trasu, ale jen zastávky a základ trasy. Takže ulicí U Prašného mostu na Pražský hrad ke Katedrále sv. Víta (1) kolem basiliky sv. Jiří po Starých zámeckých schodech (jejichž počet byl první kontrolní otázkou) na Klárov. Ulicí U lužického semináře na Karlův most (2). Zde byla druhá kontrolní otázka a kromě ní také obvyklé davy turistů, které nás tentokrát za velmi příznivého počasí provázely téměř celou trasu. Za mosteckou branou: Kostel sv. Františka z Assisi (3) k Pinkasově synagoze (4) v Široké ulici a Staronové synagoze (5) Maiselově ul. Následují dva kostely: Svatého ducha (6) v Dušní a Sv. Šimona a Judy (7) v ulici U Milosrdných. Zde jsme také zvolili první občerstvovací stanici v neznámém restaurantu a osvěžili se 1xG (a Vladimír přidal výborný naložený hermelínek). Pokračuje motanice pražskými ulicemi k Anežskému klášteru (8), Kozí na Staromák – kostel Panny Marie před Týnem a Týnský chrám (9), Staroměstská radnice s orlojem (10), (bylo půl, takže jsme na divadélko nepočkali), Jilskou kolem U Vejvodů k Betlémskému náměstí k Betlémské kapli (11). To už nás ale před restaurací U Medvídků čekal poslední trilobit Petr (zbytek si prý takticky dojde v neděli), takže se zvýšilo tempo, kterým jsme dorazili do restaurace U Pinkasů, kde nás čekala třetí kontrolní otázka, jedno vysezené plzeňské na zahrádce a byť jen zezadu i kostel Panny Marie sněžné (12). Třináctou zastávku u Karolina jsme obětovali za požitek shlédnout na Na Příkopech výstavu úchylných megalomanských soch jakýchsi zoufalých „sochařů“. Od Prašné brány (14) ulicí Senovážnou k trojlodnímu Kostelu sv. Jindřicha a Kunhuty (15) oproti Jindřišské věži. Pak Jeruzalémskou, Opletalovou, překračujíce Václavák do ulice Ve Smečkách a Žitnou do Štěpánské ke Kostelu sv. Štěpána (16). Kolem Pivovarského domu, ulicí U nemocnice do kláštera Na Slovanech (Emauzy) (17). Zde jsme si malinko zašli, a protože se již setmělo, rozhodli jsme se z „taktických“ důvodů vynechat poslední kostelík Zvěstování Panny Marie na trávníčku (18), který se nachází Na Slupi a jehož naklánějící se věž by mohla v případě pádu zhatit náš zdařilý výlet. Kolem restaurace na Výtoni (oh, kolik jsme jen při tomto pochodu minuli překrásných hospůdek, jež by bylo hřích v budoucnu nenavštívit!!) jsme přešli železniční most a spěchali do cílové restaurace Na Růžku (domovské to základny poloviny trilobitů). To jsme ale netušili, že se nám pár metrů před ní postaví do cesty Restaurace U perónu se zrovna začínajícím fotbalovým přenosem pražské Slavie, slušným, leč dražším pivem a předpokládanou večeří. Zde jsme pak zdařilý pochod završili a zhodnotili. Pozitiva: slušné počasí až horko, profil: z kopce a po rovině, pěkná procházka po místech, kde se jen tak nepodíváme anebo jsme tam dokonce nikdy nebyli, dobré občerstvení. (Slavia postupuje). Negativa: počasí až zbytečně teplé, množství cizáckých turistů v centru města, dlouhé čekání na pivo a jídlo v občerstvovnách. (Slavia zase nehrála nic moc).
Škoda, že tentokrát nešlo trilobitů více (i takový Václav V. raději pil pivo z Delvity na zahrádce).
Vladimír

                              7. září 2006 – Přes Kozí hřbety (8 km)
 
Účastníci:

Pepa - kapitán, Vladimír


Start tohoto podvečerního pochodu byl v Lysolajích na konečné autobusu 160. Účastníci se sešli tentokrát pouze dva (a to ti nejčastější) už na náměstí Vítězném, dříve Leninově (dodnes Na kulaťáku). Snad to bylo i tím, že další autobus jel za hodinu. Od startu v této malebné části Prahy (nebo snad už vesnice?) jsme byli navedeni po modré TZ do přírodního parku, kde se též nachází naučná stezka. Míjíme zázračnou studánku s kapličkou (viz. foto) a opravdu hezkou přírodou v oblasti zvané Housle (přírodní památka: úzká strž vyhloubená v pískovci, 20-30 m hluboká a okolo 250 m dlouhá), později asfaltovou silničkou mezi poli se dostáváme do Horoměřic. Teprve zde nacházíme první občerstvovnu na trase, a to v jakémsi sklepním baru, kde jsme sice prvními návštěvníky (pivo ještě není odtočeno), ale značka Staropramen nemá chybu. Po osvěžení pokračujeme ven ze vsi mezi zahrádkami směr Kozí hřbety (buližníkové skály s výhledy – sídliště z doby kultury únětické).
Zde se nám naskytly dvě možnosti:
1. trasa náročnější: stoupat na vrcholky hřbetů náročným skalnatým terénem a posléze prudkým sestupem (a být odměněni zajímavým výhledem do okolí) anebo
2. pokračovat lesní pěšinou nenáročným rovným terénem a Kozí hřbety podejít směrem ke kapli sv. Václava. Můžete jedenkrát hádat, kterou cestu jsme zvolili.
Od kaple sv. Václava pak již jdeme po asfaltce až do cíle pochodu, který je ve Starosuchdolské restauraci. Zde jsme zaslouženě doplnili tekutiny a spěšně odkráčeli k autobusové stanici Výhledy, která se nachází údajně 300 m po žluté TZ. To jsme ovšem netušili, že to bude nejnáročnější část pochodu (v časovém úseku 3 minuty do odjezdu autobusu, který jezdí jen jednou za hodinu, s 2 pivy v žaludku běžet půlku cesty přes strniště a frekventovanou silnici. Řidič však byl kavalír a počkal na nás všechny běžící).
Zhodnocení: příjemná a zajímavá trasa, počasí nemuselo být tak příznivě horké. Poznali jsme další oblasti „milionářských vesniček“. Vladimír

14. září 2006 – Ze Suchdola do Suchdola (9 km)

 
Účastníci:
Pepa - kapitán, Vladimír
 
Je to s podivem, ale pochod začínal přesně tam, kde minulý končil: tj. na autobusové zastávce Výhledy v Suchdole. I proto jsme měli ještě na paměti, že nedaleko odtud je Starosuchdolská restaurace, kde na dlouhou dobu naposledy lze načerpat tekutou energii. Nechali jsme proto poodejít ostatní účastníky a jako jediní neomylně zamířili na skvělý gambrinus. (Pozn. tenkrát možná – v roce 2011 už to neplatí).
Zde již seděli místní radilové, kteří nám doporučovali trasu, jak si cestu do Roztok zkrátit, a jeden dokonce mínil, že piva bychom si měli dát nejméně čtyři a pak přímo přejít do cíle, který se odtud nachází, co by kamenem dohodil. Přestože pivo bylo skvělé a fotbal v TV, odolali jsme pokušení. Asi po 20 minutách plni energie jsme zostra nakročili na trasu, která vedla po žluté lesem až k údolí Únětického potoka. Zde jsme měli dilema, protože cesta dále pokračovala „po modré a doprava“, ale nedbali jsme toho a vkročili do Tichého údolí (mlýny, údolní niva a skály). Opět lesem po přírodních cestičkách a v krásném stínu. Cestou jsme míjeli postupně až do cíle asi 18 účastníků. Tímto tempem jsme prošli „bez povšimnutí“ kolem Koliby vedle vybydleného hotelu Maxmiliána a dále úzkou pěšinou podle potoka až do Roztok, kde nás čekal jediný, ale ostrý, asi pětisetmetrový stoupák, a poté cesta lesem do Suchdola. Po vyjití z lesa jsme se poprvé na trase ocitli v civilizaci a dlouhou asi kilometrovou cestou ulicí K Roztokům (bylo možné obdivovat krásné domky a vilky se zahrádkami) jsme došli do vytouženého cíle v restauraci Suchdolská beseda. Zde jsme v překrásném prostředí zahradní restaurace doplnili nezbytné tekutiny (a Vladimír i povečeřel skvělý vídeňský gulášek za 59,-). Pepa - kapitán si nedal nic, protože po cestě spořádal broskev, pivo, tatranku, okurku, znovu pivo, lesní plody nepočítaje. Odjížděli jsme již za tmy kolem 20 hodiny a měli dobrý pocit.
Zhodnocení: Jeden z nejhezčích pochodů letošního roku. Většina cesty lesem po širokých neasfaltových cestách, příjemné počasí, stín, jediné stoupání, velmi dobré tempo. Trasu jsme zvládli za 1 hodinu 40 minut (z toho 20 min v občerstvovně). Vladimír

 

 
 
 
 
 
 
 
    

21. září 2006 – Od Ládví k Rokytce (8 km)
 
Účastníci:
Pepa - abbé, Pepa - kapitán, Vladimír
 
Tento čtvrteční pochod probíhal v klidném nesoutěžním tempu, pojatý jako procházka z kopce. Po dlouhé době se též účastnil Pepa, který měl to štěstí, že poslední absolvovaný pochod (tzv. Konferenční) byl téměř stejnou trasou, ale v opačném směru. Start byl na konečné metra C – Ládví. Od startu jsme se motali sídlištěm (více než bylo nutné), až jsme konečně spolu s ostatními našli tu správnou pěšinu vedoucí do lesíka. Tak jsme se dostali až na náměstí Na stráži, odkud vedla stejnojmenná ulice dlouhým táhlým kopcem (s překrásnou vyhlídkou na Prahu na samém konci). Odtud pak opět stále dolů: kolem hotelu Briliant, bobové dráhy až k parku Podvinní. Zde jsme překročili Rokytku a již jsme vcházeli do areálu TJ Praga, kde byl cíl. Čas cca 1:10. Počasí nádherné. Po nezbytném občerstvení a zhodnocení jsme se vydali domů. Poznatek: Pepa - abbé chodí pouze na pochody v místech, kde prožil mládí. Vladimír

 






25. listopadu 2006 – Draháňským údolím (23. ročník)

 

Účastníci:

35 km - Pepa – kapitán a Jarda

15 km - Lucka, David, Marta K., Luboš a Jana, Vladimír

 

Z původně plánovaného pochodu 25 km jsem se nechal Jardou „ukecat“ na 35 km. V průběhu pochodu jsem se dověděl důvod. Jardovo splnění soutěže 1000 m denně. Startovali jsme v 07:45 hod. „Od startu jdeme rovně“ upřesněním rovného směru pořadatelů pochodujeme dle popisu pro trasu 15 km. Po několika metrech jsme byli dostiženi turistou, s kterým jsme ve velice ostrém tempu dorazili na první, ale také poslední kontrolu u Draháňského mlýnu (08:30 hod.). Odtud pochodujeme po trase 25 km až do Přemýšlení. Kolem „silážní jámy“, které byly na trase dvě, se dostáváme do Klíčan. Přes BAŠŤ, nebo BÁŠŤ /viz foto/ pokračujeme dále kolem rybníka v nejmenované vesnici až k secondhandu ZUZATEX.
Zde zjišťujeme, že popis tras je opsán z předcházejících ročníků, ale v opačném směru až do obce Březiněves. Po chodníku až k prodejně kachlových kamen, u ní přejdeme na druhou stranu k domku se složenými paletami na zahradě. Jinak to byly oficiální ulice. Za mostem se napojíme na trasu 25 km až do cíle. Nikoliv podle popisu 25 km, ale podle popisu 15 km. Vytoužený cíl přes Kobylisy, Velkou Skálu, vzhůru ulicí Bulovka, přes ulici Střížkovská, do ulice Habartická – sokolovna TJ Střížkov. Zde se setkáváme se skupinou Trilobitů z trasy 15 km. Po nezbytném foto a zhodnocení „nejhůře organizovaného pochodu“ končíme pochodování v neznámé restauraci Na Růžku. Pepa – kapitán
Třicátého šestého pochodu Putování zimní Prahou se za trilobity účastnily tentokrát dvě skupiny. První se rozhodla vyzkoušet svou odolnost na trase 35 km dlouhé (Pepa - kapitán a Jarda) a druhá si postačila s klasickou patnáctkou (Lucka s Davidem, Marta II, část Drvotovic klanu ve složení Luboš a Jana a Vladimír). Ten se dostavil na start v posledních minutách, přičemž ostatní na něj již čekali na vyhlídce asi o kilometr dále. Proto také ihned vyrazil ostrým tempem s ostatními turisty „rovně od startu až k ZŠ Dolákova“. Protože však žádnou ZŠ neviděl a navíc došel na Velkou skálu, rozhodl se zcela výjimečně poptat ostatních chodců na cestu. Jaké však bylo jeho překvapení, když zjistil, že jde sice stejný pochod, ale zcela jinou trasu. Neprodleně tedy důchodce opustil a vrátil se na start, kde s třičtvrtě hodinovým zpožděním vyrazil na trasu, tentokráte již správnou. Z Bohnic se klesalo až k Vltavě, pak podél proudu řeky až k Draháňskému údolí, kterým se vystoupalo kolem Draháňského mlýna (kontrola) až do Čimic. Zde se na konečné autobusu obě skupiny občerstvily a již společně (změněným tempem) pokračovaly dále do Starých Bohnic, sídlištěm (zde nás opustila Jana) na již zmiňovanou Velkou skálu a přírodou až do Troje. Zde v restauraci Na Krásné vyhlídce pohrdli trilobiti obědem (ceny neklesaly pod sto korun) a spokojili se pouze s nápoji za rovněž (ne)slušné ceny. No a pak už jen dolů (k Bulovce), nahoru příšerně táhlou ulicí Střížkovskou na Střížkov, kde v sokolovně TJ čekal vytoužený cíl, Jarda s Pepou, tatranka a Svijanská dvanáctka. Zde se všichni účastníci shodli v tom, že trasy byly delší než avizované, že popis byl příšerný a že takhle „blbý“ pochod už dlouho nešli. Náladu jsme si vylepšili až Na Růžku při cestě domů (někteří i déle). Vladimír

 

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

16. prosince 2006 – Předvánoční Prahou (9 km)
 
Účastníci:
Luboš, Marta II, Lucka, David, Jirka, Vladimír
 
Start tohoto předvánočního pochodu byl na zastávce metra Roztyly, kde za poměrně pěkného slunného počasí vyrazili turisté Trilobitu, jak je již zvykem, ve dvou skupinách. Opozdilci Jirka a Vladimír tak doháněli první početnější skupinu, což se jim nakonec podařilo po vyjití z Michelského lesa. Ale zpět na start: trasa vedla v podstatě po cyklostezce z Roztyl skrz Michelský les a překročení Vídeňské ulice kolem Krčského nádraží, mnoha fotbalových a basebalových hřišť až do Braníka
. Zde kolem bývalé ledárny, podél Vltavy až k plaveckému stadionu v Podolí, kde byl cíl.
Pochod tedy byl nenáročný, bez výrazného převýšení, popis trasy jednoduchý, přesto skupina Trilobitů dokázala jít zčásti jinudy, než měla. Pouze pud sebezáchovy a znalost místopisu dokázaly skupinu vždy vrátit na trasu a úspěšně dorazit do cíle. Pozn. Tento den byl jedinečný tím, že Petr - předseda - nebyl snad poprvé tento rok na žádném pochodu (žehlil košile). Vladimír