Jizerky a Krkonoše

23. – 24. července 2011 Jizerky a Krkonoše (č. 37 a 38)
 

Letošní trilobití výlet byl pro mě – jako pro (od března) nového člena – premiérou. Takže jako jediná z celého osazenstva (Vašek, Adélka, Vláďa a Tomáš) jsem nevěděla, do čeho jdu… Ale i tak jsem se těšila:o)

Ve čtvrtek mi Vláďa posílá smsku ohledně času a místa sobotního srazu (6:30 hod. na Barrandově u tramvaje). Oba se ujišťujeme, že se nám podaří vstát a na místo včas dorazit (a to já to mám na rozdíl od Vládi na Barrandov 45 minut cesty!).

V sobotu mi zvoní budík před pátou hodinou ranní. Jsem poněkud zmatená, nevím, co se děje, jestli vstávám do práce nebo jdu na nějaký sobotní pochod… po chvilce mi svitne, že vlastně jedu na výlet.

Na místo srazu dorážím o pár minutek dřív, tak si ještě na lavičce vychutnávám ranní modrou oblohu a již vykukující sluníčko. Po chvíli přichází Vláďa a konstatuje, že si nebyl jist, zda jsem to já, neb mu připadalo, že mám na nohou kozačky (Tssss!! A já přitom měla kvalitní turistické návleky, které jsem několik dní předtím dostala od kolegyň v práci k narozeninám a po kterých jsem toužila od březnového pochodu se Startem na start!).

Já zase zjišťuji, že Vláďa má s sebou hůlky a jsem naštvaná, že jsem to nevěděla, že bych si je jinak taky vzala. Pak už přijíždí zbytek posádky, naskládáme se do auta a vyjíždíme.

Cesta začíná zajímavě, protože nám nějaké stavební práce nedovolí vyjet na dálnici směrem, kterým Vašek zamýšlel vyjet, takže se v Praze ještě tak nějak nepatrně motáme:o) Všechno samozřejmě dobře dopadlo, neb Vašek je šikovný řidič a Vláďa zdatný navigátor:o), na dálnici se dostáváme a už si to svištíme do Lučan nad Nisou - místa, kde začneme náš dvoudenní výlet.

Nakonec do Lučan dokonce přijíždíme ještě dřív, než byl Vaškův časový harmonogram. Parkujeme auto před restaurací Sokolovna (kde budeme večer i spát), bereme si nejnutnější věci, co budeme ten den potřebovat, ostatní necháme v kufru auta. V tu chvíli přichází první menší nepříjemnost – Adélka zjištuje, že si doma zapomněla igelitku s náhradním oblečením a dalšími věcmi. Situaci ale bere sportovně – ono totiž – co jí taky zbývá, že?:o)) Smůla rodiny Nohejlů ale pokračuje dál. Mají s sebou zásilku pro Amálku, která tráví prázdniny na táboře (jinak by zcela jistě jela na výlet s námi!), a trochu bláhově si myslí, že v sobotu v osm ráno bude v Lučanech otevřená pošta – samozřejmě, že není. Trochu úsměvně pak ještě působí Vaškova snaha nacpat obálku do schránky… zkrátka zásilka pro Amálku bude mít razítko pražské pošty (tedy aspoň doufám, že jí Nohejlovic nakonec v pondělí v Praze nezapomněli poslat:o))

Přesouváme se k autobusové zastávce (ještě se stihneme zastavit v místním koloniálu a něco málo zakoupit) a čekáme na bus č. 4. Jízdenka stojí 18,- Kč. Usedáme a po chvíli si všímám, že i na liberecku se v MHD jezdí na jakési karty. Jmenují se OPUSCARD, ale vizuálně celý systém vypadá skutečně jako naše slavná pražská OPENCARD. A tak Vláďovi říkám, že je škoda, že jsem si toho všimla pozdě. Že jsem při nástupu mohla zkusit řidiči svou pražskou kartu předložit, třeba by to prošlo:o))

Po deseti minutách jízdy vystupujeme na autobusovém nádraží v Jablonci a čekáme na další autobus, který nás má odvézt do zastávky Huť, odkud pak půjdeme zhruba kilásek pěšky k našemu dnešnímu prvnímu výletnímu bodu – areálu Pěnčín. Nečekáme ani moc dlouho a bus přijíždí. Nastupuji první a cítím, že sobota se ponese v magickém duchu, neb jízdné opět činí 18,- Kč, a to už je, jak by i kamarádka Sonička potvrdila, mystika:o)) Za mnou nastupuje Vláďa. Usedáme vedle sebe. O něčem se zřejmě bavíme a až po chvíli nám dochází, že se fronta nastupujících nějak zasekla. Podíváme se a vidíme Tomáše, jak něco řeší s řidičem. Nevíme co, ale opravdu to trvá nějak dlouho. Konečně se fronta pohnula, Tomáš se zakoupeným lístkem vítězoslavně odchází a čekající lidi za ním si oddechují… Když k nám přisedne Vašek, ptáme se, co se stalo. A je to vcelku povedená historka. Tomáš totiž ke čtecímu automatu u řidiče skutečně přiložil svou pražskou OPENCARD:o)) Okamžitě tím ovšem vyhodil celý jízdenkový systém nejen v autobuse, ale tipla bych, že i jízdenkový systém celého libereckého dopravního podniku:o)) Pan řidič se skutečně dost zapotil, aby to celé zase zprovoznil… Ale když on si Tomáš opravdu myslel, že mu ta kartička platí všude..:O)

Vystupujeme na zastávce Huť, kde hned naši pozornost upoutá památný strom, takže nás u něj Vláďa památně vyfotí:o) Nikomu z nás se ale nedaří identifikovat, co je to vlastně za druh.

Vydáváme se k výletnímu areálu Pěnčín, kde bychom si chtěli jednak prohlédnout brusírnu skleněných perel, jednak kozí farmu a jednak se svézt výletním vláčkem do Černé Studnice – dalšího naplánovaného místa našeho sobotního výletu.

Takže postupně: prohlídka brusírny. Ano, ta se podařila. Po zaplacení vstupného sto korun nás ještě slečna průvodkyně důrazně upozorní, abychom se NIČEHO nedotýkali, bo bychom se mohli pořezat či popálit, a již vstupujeme do fabriky. Procházíme postupně mačkárnou, šitlovnou, rumplovnou, brusírnou a leštírnou. Slečna nám vše pěkně vysvětluje a popisuje. A někteří z nás si z jejího výkladu i něco pamatují – že, Vláďo?:o)) Mmch. kolik že je těch tyčí?:o))

Prohlídka kozí farmy se vlastně zdařila taky, neboť celá exkurze spočívala v tom, že nás slečna zavedla do jakési učebny a pustila nám několikaminutové video. Takže jsme se dozvěděli, kolik koz (a jiných zvířátek) se na farmě chová, jak se kozy dojí, jak se ekologicky pasou, jak se stlouká kozí sýr a mnoho dalších informací a čísel (jakže to bylo s tím počtem koz, Vláďo?:o))… Po skončení videoprojekce nás slečna ještě odvede do obchůdku, kde si můžeme nějaký sýr zakoupit nebo aspoň ochutnat (ochutnáváme všichni, nenakupujeme nikdo:o)) a tím placená prohlídka končí.

Jdeme se občerstvit na letní terasu „Občerstvení u husy“, chlapi dávají pivko, já kávu a Adélka kofolu. Evidentně téměř nikdo z nás neuposlechl slečnino varování, abychom na nic nesahali, neboť když nás Vašek vyzve, abychom ukázali kapsy, skutečně tam máme pár korálků na památku:o))) Jediný poctivec Tomáš nemá nic, tak mu Adélka jeden svůj úlovek věnuje.  

Naše třetí přání – jízda vláčkem – bohužel není vyslyšeno:O( Protože je potřeba deset lidí, aby mašinka vyjela. Nás je pět plus další tři návštěvníci areálu, ale osm je pořád málo. Pravidla jsou pravidla, do deseti lidí zkrátka nejede vlak (a to doslova). Škoda. Vydáváme se tedy zpět na autobusovou zastávku. Máme to vypočítané (protože prozíravý Vašek se při příjezdu podíval do jízdního řádu), takže sotva dorazíme, bus přijíždí. Akorát jízdné je tentokrát asi špatně – platíme jen 8,- Kč:o) Svezeme se totiž jen kousek – do zastávky Dolní Černá Studnice, odkud se (k Vláďově velké radosti) začneme drápat do vršku na rozhlednu v Černé Studnici. Přichází Vláďova chvíle: Vytahuje své, do té doby v batohu dost neprakticky zabalené (pár cestujících v autobuse to málem odneslo vypíchlým okem!), hůlky. Do kopce ťapeme každý svým tempem, abychom se pak (dříve či později) nahoře všichni sešli. Fotíme se u kamene a poté se přesouváme do restaurace (vzhledem k její poloze s vysokohoskou přirážkou), neb je čas něco pojíst. Objednáváme pití, objednáváme jídlo. Chlapi se těší na polévku. Já si dávám utopence a mírně perlivou minerálku – zajímavá kombinace, když o tom takhle zpětně uvažuji:o) Vláďa si dává ještě topinku a jediné pořádné jídlo tak má asi Adélka. Ale u té to ani jinak nejde, ta je na rozdíl od nás ostatních ještě ve vývinu a tak se v jídle nesmí odbývat:o))

Po obědě následuje výšlap na rozhlednu. Úkoly máme pěkně rozdělené – někdo počítá schody, někdo fotí, funíme všichni:o) Ale panoramata, která nás nahoře čekají, za to rozhodně stojí!!

Když se dostatečně pokocháme, připravíme se (fyzicky i psychicky) na sestup. Resp. nás čeká přechod přes hřeben a naším cílem je městečko Tanvald. Tento úsek cesty by leckdo mohl označit jako mírně náročný (především pak strmé klesání po kamenech apod.), ale já jsem ve svém živlu:o) I se sešroubovanou nohou skáču jako kamzík:o)) Vláďovy hůlky dostávají v tomto terénu asi dost zabrat… A Vašek raději sem tam pomůže Tomášovi… do Tanvaldu tak dorážíme všichni ve zdraví - celí a nepolámaní:o)

Projdeme centrem městečka a míříme k nádraží. Vlak nám sice ujíždí před nosem, ale až tak nám to nevadí. Máme aspoň čas si v klidu vypít v automatu zakoupené kafe a trochu si odpočinout v čekárně na lavicích. Vašek také u pokladny (a informací v jednom) zjišťuje možnosti našeho plánovaného nedělního cestování do Polska. Takže nám to čekání pěkně uteklo a náš vlak je tu.

Zaujímáme místa a čekáme, až vyjedeme. A čekáme. A čekáme…. Začínáme vtipkovat, že jsme těch pár zastávek, co nás dělí od místa, kde jsme ráno „rozbili tábor“, mohli ujít pěšky:o) Nakonec se přece jen – asi po 15 minutách čekání – rozjíždíme, ale jen proto, abychom pak cestou zase pořád někde nesmyslně stáli a čekali… Konečně přijíždíme do Lučan (Adélka stihla za tu dobu přečíst tam a zpátky celý dívčí časopis a chlapi se pěkně prospali:o)) a mašírujeme si to k Sokolovně. Ještě předtím si bereme z auta věci, které jsme tam ráno nechali, a jdeme se ubytovat. Slečna nám přiděluje dva klíčky od pokojů, kasíruje peníze za přenocování a my se domlouváme kdo s kým…bude nocovat na pokoji:o). Původní Vaškův plán sice byl, že chlapi obsadí jeden pokoj a já s Adélkou druhý, ale spací sestava je nakonec trochu jiná – Nohejlovic spí spolu v jednom pokoji a já s Vláďou a Tomášem ve druhém… ani v nejmenším mi to nevadí, koneckonců, kdy se mi taky poštěstí, abych strávila noc hned se dvěma chlapy najednou:o)))

Pokojík vypadá slušně, čistě (jakpak by ne, když je na ubytovnu vstup možný pouze v domácí OBUVY:o)). Zabírám si postel hned u dveří. Když se na ní posadím, teprve mi dochází, že je opravdu hodně nízká… ale co, jde jen o jedno přespání.

S Adélkou jsme v té době na ubytovně zřejmě jediné zástupkyně ženského pohlaví, takže nemáme problém vystřídat se v klidu v dámské koupelně. Chlapi měli v pánské poměrně tlačenici:o)

Když se trochu zkulturníme po celodenním putování, scházíme se dole v restauraci. Těšíme se na večeři, ale slečna (ta samá, co nás ubytovávala) nám oznámí, že v sobotu se nevaří a nabízí jen pár klasických hospodských minutek a něco málo ze studené kuchyně. Tu si vybírá Tomáš – dává si párek. Nohejlovic a Vláďa objednávají tu nejklasičtější hospodskou minutku – ano - „smažák“ a já si nečekaně dávám utopence:o)) Mírně perlivou minerálku tentokrát střídá káva a stejně jako o pár odstavců výš, musím znovu konstatovat, že si vytvářím opravdu bizardní kombinace, co se jídla týče:o)  Tuto báječnou večeři zazdím ještě dvěma velkými panáky džinu. Na krvesaj jsi mě zkrátka, Vašku, nenalákal!:o))

Když nám slečna naznačuje, že už by ráda zavřela a také se odebrala domů, odcházíme do svých pokojů načerpat síly na druhý den. Adélka šla do postele samozřejmě o notnou dobu dřív:o)

 

Někdy mívám problém, že když spím v novém prostředí, ráno po probuzení mi chvíli trvá, než se zorientuji, kde to vlastně jsem. Ani tentokrát to není jiné… Ale trvá to opravdu jen okamžik a už vím – jsem na trilobitím výletě a právě jsem strávila noc s Vláďou a Tomášem:o) Kluci jsou hned po ránu akční. Tomáš se již převlékl, ustlal si a chystá se na ranní hygienu. Takže s Vláďou zůstáváme v pokoji sami… a přichází chvíle pravdy… vzájemně si sdělujeme intenzitu našeho nočního chrápání:o) Vycházím z toho dobře, dle Vládi jsem chrápala decentně:o) Potěšující zpráva… a tak se můžu s radostí připravovat na druhý den našeho výletu.

Vašek na dnešek naplánoval návštěvu polské části Krkonoš. Své představy nám trochu přiblížil již včera a tak zjišťujeme, že hned na začátku přichází menší změna oproti původnímu plánu. Ale není to nic drastického. Pouze Vašek rozhodl, že se do Tanvaldu přemístíme autem (původně jsme měli jet vlakem a auto stále nechat u ubytovny), které pak odstavíme na nádraží. Z Tanvaldu budeme pokračovat železnicí do polského městečka Szklarska Poręba. Tam začne náš dnešní výšlap…

Jímáme se zakoupit si jízdenky. Jaké je však naše překvapení, když nám paní za okýnkem sdělí, že za české koruny si můžeme koupit jen jízdenku do Harrachova a zbytek jízdného pak zaplatit polskou měnou, tedy zlotými. Vašek se snaží, seč mu síly stačí, nějak to s paní pokladní usmlouvat (protože nás tato varianta vůbec nenapadla a jediný – vždy připravený – Vladimír má jakousi malou rezervu polského platidla), ale marně. Nedá se nic dělat, kupujeme jízdenky jen na „českou“ část cesty, dál budeme muset nějak improvizovat (počítáme s využitím Vláďovy „zloté“ rezervy, i když si nejsme jisti, na kolik jízdenek to bude stačit).

Cesta českým vláčkem a českou krajinou probíhá poklidně. Pak ale přijíždíme do Harrachova, kde již čeká polský vlak, do kterého se musíme co nejrychleji přemístit. Nevím proč, ale na nádraží je hrozně moc lidí, tak je to trochu náročné se jimi prodrat a nastoupit do, každou chvíli, odjíždějícího vlaku. Ale zadaří se. Jsme všichni uvnitř a nestačíme se divit. Polský vlak se diametrálně liší od vlaků ČD. Je pohodlný a tichý. To ještě stačíme vnímat. Pak už ale urputně přemýšlíme, co se stane, až nás polský průvodčí osloví, abychom předložili jízdenky… Vyčkáváme… a vlak si klestí cestu již polskou částí Krkonoš, která nám připadá taktéž nějaká jiná než ta česká… Naše nervozita stoupá, průvodčí se již pohybuje po vagónu, jistě se každou chvílí přiblíží k nám… „Každá chvíle“ ale trvá díkybohu nějak dlouho, takže stačíme (stále bez platné jízdenky) projet asi tři zastávky. A do cíle zbývají jen dvě. Nervozita se už ale opravdu vystupňovala na maximum a máme tušení, že na další zastávce už by nás kontrola jízdného neminula. Vašek tedy zavelí k výstupu! Takže se naše skupinka najednou ocitá na úplně prázdném nádražíčku. Jsme sice ve Szklarske Porębě, ale v jiné části, než jsme chtěli být. Kromě nás tu ještě vystupuje jakýsi seniorský pár s malou vnučkou. Ti však – na rozdíl od nás – vystupují správně. Mají namířeno do Dinoparku, který by se „tady někde“ měl nacházet.

Vašek chvíli studuje mapku, aby nakonec oznámil, že i z tohoto místa můžeme absolvovat dnešní trasu tak, jak naplánoval. A tak máme radost, především proto, že jsme se svezli polským vláčkem zadarmo a ušetřili tak Vláďovi tvrdou polskou měnu:o) Směle se tedy vydáváme na cestu. Míjíme dokonce i onen Dinopark a Vláďa nás před ním neváhá vyfotit (což o to, třeba já nemám k těm druhohorám zase tak daleko:o)) Zdá se, že vše jde tak, jak má… až do chvíle, kdy potkáme místného majitele jakéhosi penzionu a on nám jen tak mimochodem sdělí, že vlastně jdeme úplně špatně…:o) a ochotně nám podává svou mapku a ukazuje a vysvětluje… pěkně po polski, samozřejmě:o) Ale jsme přece všichni Slované, takže si rozumíme:o)). Děkujeme – dziękujeme!!

Napojujeme se na jakousi naučnou stezku. Ta vede opravdu nádhernými místy s krásnou přírodou. Zastávkami na této stezce, na kterých stojí zato se na chvíli zastavit, pokochat se a vyfotit si je, jsou např. Złoty Widok (Zlatá vyhlídka) nebo Chybotek (takhle se v polštině říká nejznámějšímu krkonošskému viklanu). A pak už vcházíme do Krkonošského národního parku (KNP). Zde je třeba zakoupit si vstupenku. Stále ještě jsme si nikde nevyměnili peníze, a tak vítáme možnost zaplatit vstupné (které činí 5 zlotých) v českých korunách.

První (a hlavní) atrakcí národního parku je Wodospad Szklarki. Vodopád je skutečně krásný. Všichni opět pořizujeme bohatou fotodokumentaci a poté se vydáváme po stezce dál. Stezka nás nakonec vyvede na mírně frekventovanou silnici, po které jsme nuceni chvíli šlapat, než dojdeme do samotného centra městečka Szklarska Poręba.

Zatímco vedoucí Vašek jde hledat informační centrum, aby zjistil co možná nejvíce (hlavně cenu!) o přepravě lanovkou na nejvyšší horu polské části Krkonoš, my ostatní na něho čekáme v parčíku, kde se zrovna tento den konají jakési slavnosti. Jsou tu rozličné atrakce pro děti: skákací hrad, trampolína, bubliny v bazénu a nevím už, co dalšího… ale místním dětem se to evidentně všechno hrozně líbí (alespoň dle hluku, který celé toto veselí provází…).

Konečně se Vašek vrací a sděluje nám, co se dozvěděl. Známe cenu jízdného lanovky, takže si jdeme do kantoru vyměnit peníze. Vyměňujeme si zhruba jen tolik, aby nám to vystačilo na jízdné, a za zbytek si přímo ve směnárně kupujeme pohlednice. Jiné výdaje v polských zlotých snad ani neplánujeme… Vydáváme se na cestu městečkem k lanovce.

A už jsme u pokladny, kupujeme jízdenky a rozdělujeme se do dvojic. Já stoupání lanovkou absolvuji s Vláďou, Vašek s Tomášem a Adélka bude mít celou sedačku pro sebe.

Když se přiblížíme k lanovce samotné a chystáme se „nalodit“, překvapí nás, že obsluha po nás chce předložit kromě jízdenky i vstupenku do KNP. S Vláďou ji oba máme naštěstí po ruce, takže jsme vpuštěni. Problém má ale Adélka, která nemůže notnou chvíli její a Vaškovu vstupenku najít… a tak ve chvíli, kdy s Vláďou již usedáme do sedačky a otáčíme se, vidíme chudáka Adélku, jak stále loví v kapsách a hledá… je nám jí líto, ale věříme, že vstupenky nakonec najde a i ostatní se vyvezou nahoru, otáčíme se zpět a hodláme se kochat výhledy, které se před námi rozprostírají. Po chvíli se přece jen zkusmo podíváme za naše záda a vidíme, že Adélka i kluci se už také vezou. V sedačce s Vláďou vedeme různé hovory. Například řešíme, čeho by byla větší škoda, kdyby nám dolů upadl foťák. Shodujeme se, že víc bychom litovali ztráty uložených snímků než aparátu samotného.

Přibližuje se konec první „sekce“ a my jsme připraveni na přestup na sekci druhou. Sesednutí ze sedačky a následné nastoupení na další zvládáme opět na jedničku (i když teď si nejsem jistá, a paměť mi v tomto místě již opravdu selhává, ale – Vláďo – neuhodil ses nějak hned poprvé, když jsi nastupoval?:o)) Andy