Jižní Morava

Termín konání: 7. - 11. května 2014
Účastníci: Vašek N., ml., Ondra, Vladimír, Tomáš, Ála, Míša S., Míla, Vašek N., st.

7. května 2014
Průběh středy zaznamenal Vladimír


Tento již tradiční květnový vícedenní výlet Trilobitu do neprobádaných míst se trochu lišil od předchozích. Nejednalo se mimořádně o nějaké značné převýšení (i když, jak se ukázalo: i na Moravě umí překvapit. A oblíbené Vaškovy vyhlídky byly). Tentokrát nejely ani Vaškovy dcery Adéla s Amálkou a přijíždělo se postupně. Míla s kámoškou již v pondělí, hlavní jádro (Vašek, Ondra, Tomáš a já jako řidič) ve středu odpoledne a branický gang dorazil až týž den pozdě večer. Růžičkovi nakonec kvůli onemocnění nejeli vůbec. Takže první várka měla již za sebou Bítov, znojemský vláček i návštěvu Vranovské přehrady a tak se jejich další plány trochu lišily od našich. Přesto však se styčné body našly, a to nejen večer v jejich již oblíbené restauraci Parník.

Naše pánská partička vyrazila téměř v plánovaném čase (když konečně jako obvykle poslední dorazil nejblíže bydlící Vašek). Cesta ubíhala, co dálnice D-1 a počasí dovolovaly, a tak jsme si zajeli v Humpolci na polévku. Místo dršťkové byla jen gulášová, ale pak již následovala samá pozitiva: návštěva podnikové prodejny pivovaru Bernard, poklonění se u památníku nejslavnějšího humpoleckého přistěhovalce Hliníka a následně i výstup k blízkému torzu hradu Orlík nad Humpolcem. Jelikož tam dobří lidé (zedníci) opravují další kus zdi a kastelán nikde, měli jsme tuto ruinu sami k dispozici a zdarma. Nicméně nám počasí stále nepřeje, a tak pokračujeme do cíle cesty. Trošku zajížďky a bloudění v Jihlavě, kde jsme marně hledali příjezd k pivovaru Ježek a rovněž časová tíseň nás žene již přímo na Vranov. Ubytováváme se v místní turistické ubytovně se slušným vybavením a krásným výhledem na zámek. Po ubytování vedu hladovce coby „znalec Vranova“ do Country saloonu, kde se perfektně navečeříme. A ne naposledy.

Po večeři jdeme za skupinou č. 1 na pivo do Parníku, kde spolu vyčkáváme příjezdu skupiny č. 3. Tak a jsme všichni pohromadě. Tak co zítra??


8. května 2014

Průběh čtvrtku zaznamenali Ondra a Vladimír


A je to tu! Už je opět ráno a pozvolna se probouzíme do jasného rána. Já s Tomem jdeme jako první obsadit pánskou koupelnu a potom si v klidu udělat čaj. Jelikož nemám nic k jídlu, jsem nucen využít nabídky a nakrmit se buchtou. Vašek, Tomáš a já odcházíme po snídani na první 21 km dlouhý výlet našeho pobytu. Po pár metrech se stavujeme v místním obchůdku s nutností doplnit zásoby jídla na cestu a já s Tomem i na snídani. Regály obchůdku však nevypadají příliš bohatě. Po nutné pauze zvolna opouštíme Vranov. Jdeme po zelené turistické značce zpočátku do kopce. Zdoláváme převýšení mezi obcí a hranou přehrady. První km jsou však vcelku pohodové kolem nádrže. Všichni využíváme této pohody a mohutně fotíme nádrž a přilehlé okolí. Cca po 5 km docházíme k rozcestí Švýcarské údolí, kde dáváme první jídelní pauzu. Po té s naplněnými břichy začínáme zvolna stoupat podél potoků stékajících do Vranovské nádrže. Cesta vede zatím příjemným lesem. Po chvíli přicházíme k dalšímu rozcestí Helenin dvůr. Přecházíme silnici na pěšinu v úvozu mezi poli. To však ještě netušíme, co bude následovat! Po chvíli se pěšina začíná vytrácet a trní a mokré trávy znatelně přibývá. Po několika metrech chůze v trní měknu a jdu se podívat, jestli nebude lepší jít po poli či při poli. Chvíli jdeme při poli, neboť Vašek usoudil, že by mu vyjetá cesta ve žluté řepce obarvila kalhoty. Po pár krocích v řepce tento názor sdílím a vydám se také raději při poli. Jenže po dalších metrech nás terén donutí se vrátit na slabou pěšinu a procházet docela hustým trním. Ani značky na stromech nebyly příliš výrazné, pokud zde nějaké byly. Konečně nastává úleva! Nezvykle trnitý a mokrý úsek je za námi! Hurá!! Pokračujeme po polní cestě s výhledem do krajiny na řepku a jiné plodiny. Po jednom km konečně vcházíme do Znojemského lesa. Po nějaké chvíli putování lesem najednou Vašek zahlédne slepýše. Snaží se ho jemným způsobem odehnat z cesty, aby ho nezajel nějaký slepý cyklista. A začínáme klesat k potoku. Podél něho opět až ke Chvalatické zátoce Vranovské nádrže. Zde jdu lovit kešku. Vašek s Tomášem zatím pokračují do obce Chvalatice po žluté značce. Vcházím na poloostrůvek u této zátoky. Nejprve po pěšině a pak přes kameny. Nastává chvíle přemýšlení, ale pak mne nápověda a vlastní intuice zavedou na to správné místo. Lovím první kešku tohoto dne! Nedocházím však na konec zátoky, ale raději se věnuji focení nádrže a poloostrůvku. Jdu zpět na žlutou a poměrně prudším stoupákem podél potoka mezi krásnými skalními útvary do obce Chvalatice. To už u hlavní silnice čekají Vašek s Tomášem. A přede mnou je další odlov kešky. Vašek s Tomášem opět pokračují po žluté. Já mezitím jdu odlovit zmíněnou kešku. Sednu si na lavičku a mám! Po úspěšném odlovu rychle spěchám za Vaškem a Tomem. Ale ti se zastavují a koukají do mapy. A přichází na řadu diskuse, kudy budeme pokračovat. Žlutá je přeznačena a neodpovídá vedení na mojí GPS. Vašek navrhuje silnici. Chvíli přemýšlíme, ale nakonec se rozhodujeme, že po silnici to bude opravdu rychlejší. Rozhledna je již na obzoru. Vašek dostává zprávu, že ostatní ze skupiny – Vláďa, Václav starší, Michaela a Ála dorazí lodí do Bítova a čas odjezdu lodi z Bítova. Jdeme dále po silnici přes údolíčko Bítovského potoka až k rozhledně Rumburak. Jsme uchváceni pohledy do krásného okolí Vranovské nádrže a především na zříceninu hradu Cornštejn na druhém břehu Dyje. A opět zaměstnáváme naše fotoaparáty či mobily. Po prohlídce rozhledny se zvolna vydáváme na poslední úsek pěší části výletu ke hradu Bítov. Vašek se dozvídá, že prohlídku s průvodcem bohužel nestíháme vzhledem k reálnému času a času odjezdu lodi do Vranova nad Dyjí. A tak si kupujeme levnější vstupenky k vlastní prohlídce vymezených částí hradu. Na hradě se setkáváme s Vláďou, Václavem, Michaelou a Álou. V rychlosti si prohlížím místnost s obrazy, kostel, přilehlé stavby a hodně fotím a jdu konzumovat pivo do místního bufetu. Ostatní se připojují. Na hradě začíná být poněkud větrno a chladno. A tak si oblékám košili a bundu. Krátce před odjezdem lodi scházíme dost prudkým sestupem k přístavnímu molu. Zde v údolí je opět teplo a tak jdou svršky oblečení opět dolů. Po chvíli konečně dojíždí netrpělivě očekávaná loď, na kterou nasedáme a kocháme se krásnými výhledy na chatky, skalní útvary a další objekty. A opět zaměstnávám svůj mobilní telefon. Po hodině příjemné plavby vysedáme u Vranovské přehrady a pomalu odcházíme na večeři do restaurace Herold. Jenže zde jsou zaneprázdněni velkým množstvím návštěvníků a malým počtem personálu. A tak navnaděn Míšou a Álou na šufánky s mákem si musím nechat zajít. A jdeme o dům dál!


Hned první den našeho pobytu ve Vranově nad Dyjí se naši hltači kilometrů (Václav, Ondra a Tomáš) vydali na svou první (a jak se nakonec zjistilo i poslední) dlouhou túru po okolí. Konkrétně na hrad Bítov s tím, že se tam odpoledne sejdeme a odvezeme je zpět. Takže my ostatní „lenoši“ (Míša, Ála, Vašek senior a já) jsme se vydali jen tak nazdařbůh na malou procházku k přehradě s tím, že možná navštívíme zdejší elektrárnu od firmy E.on. Prohlídka je každou celou, takže jsme samozřejmě přišli přesně o půl. Po dlouhém rozhodování to Vašek st. vzdává a vystupuje krpál na hranu přehrady. My zbývající jsme prohlídku zdarma absolvovali a opravdu nelitovali. Fotit se vevnitř zařízení z bezpečnostních důvodů nesmí (asi aby to nikdo neokopíroval:o)), je zde pouze jeden průvodce – student brigádník a jeden zaměstnanec, který zrovna spal, či co. Viděli jsme jej až při odchodu, ale to nevadí, neb chod elektrárny je prý řízen počítačem odjinud. No a tak jsme tedy po hodince následovali z přehrady mávajícího Vaška st., vystoupali to příšerné stoupání a po chvíli již seděli u polévky a piva v jedné z místních restaurací. Na konci přehrady mi vnutil místní nahaněč vizitku s možností plavby lodí asi za půl hodiny. Po poradě jsme si řekli: "a proč ne?", zaplatili 180,- Kč za zpáteční plavbu po Vranovské nádrži. Těm třem šlapajícím chodcům jsme zavolali, jak se situace změnila a o chvíli později už jsme seděli na vrnícím parníku. Téměř hodinová plavba po nádrži neměla chybu (možnost občerstvení jsme bohatě využili), kocháme se krásnými zákoutími přehrady obsypané chatičkami různých stylů a cenových relací. Opravdu našeho rozhodnutí nelitujeme a po necelé hodince vystupujeme pod hradem Bítov. Parník Dyje prý přijede opět za hodinku a do té doby přijdou i naši znavení hltači kilometrů.
Absolvujeme slušné stoupání (tedy z mého pohledu) od mola až ke hradu (kromě Vaška st., který to vzdává). Přestože nic navštívit nakonec nechceme, neboť bychom nestihli zpáteční odjezd lodi (opravdu to zde nemají sladěné), platíme hříšné peníze za vstup do areálu hradu. No, nakonec alespoň navštěvujeme hradní kapli, výstavu strašidel, přilehlou zahradu a info, třináctou komnatu apod. Nečekaně přichází i Vašek starší, který kvůli krabičce cigaret raději zaplatí i vstup na hrad a zakupuje si cigarety značky Marlboro. Takže jej jedna vykouřená tyčinka momentálně vychází na ….. dost. A to už přicházejí z rozhledny Rumburak i tři naši chodci (Vašek, Ondra a Tomáš - ten se přiznává, že toho má až dost). No jo, 21 km je opravdu až až. Společně pijeme ve vichru kávičku, pivo apod. a pak společně sestupujeme k přístavišti, kde v teplíčku na lavičkách vyčkáváme na příjezd naší lodi. (Pozn.: je zajímavé, že jedna cesta stojí 120,- Kč, zatímco zpáteční 180,- Kč).
My, co už tu krásu známe, pospáváme a nikterak nejásáme, zatímco ostatní nadšeně fotí a plavby si zjevně užívají. Vystupujeme a vracíme se všichni unaveni do Vranova a těšíme se na večeři. Ale ouha. V restauraci Herold špatně :O( (jeden člověk zde vaří i obsluhuje – odhadujeme to tak na dvě hodiny). Jdeme tedy dál do již oblíbené restaurace Parník. Našlapáno i na zahrádce:O) Takže do třetice přejdeme přes most do rovněž oblíbeného Country clubu, kde také perfektně vaří. Všichni jsou spokojeni a příjemně unaveni. Po krátkém plánování na další výlet do Znojma jdeme (jak kdo) spát.

9. května 2014
Průběh pátku zaznamenal Vašek N., ml.

Je mou příjemnou povinností zhostit se popsání zážitků z pátečního, asi dějově nejnabitějšího, dne naší jihomoravské mise. Po beznadějně probdělé noci (pro příště budou chrápající spát na samotce) a zdravé snídani (Ondra s Tomášem započali hojný párkový víkend) sedáme do aut a odjíždíme na, předešlého večera, naplánovaný výlet: nejprve se toužíme pokochat výhledem na
údolí řeky Dyje z hradní zříceniny Nový Hrádek, spojeno s menší procházkou, poté návštěva města Znojma, světe div se, z oken vyhlídkového vláčku. Původně jsme s Ondrou chtěli vyrazit brzy ráno na dlouhou túru přes rakouský hrad Hardegg, dále se u sousedů projít podél Dyje a přes Šatov postupně dorazit do Znojma, kde se srazit s ostatními. Po podrobném měření v mapě jsme však došli k poznatku, že 45 kilometrů je v tomto terénu až moc, zejména, když je čím se kochat. Plná sestava tedy zaparkovala na malém  parkovišti a průsekem skrze řepkové pole vyrážíme na tříkilometrovou cestu na Nový Hrádek. Cesta se postupně stále více svažuje, klesáme k Hrádku - bohužel máme také první ztráty, s představou těžkého zpátečního výstupu utíkají z boje Míla a taťulda. Počasí je dnes jedna velká loterie - chvíli se stahují nebezpečné černé mraky slibující hustý déšť, zanedlouho svítí sluníčko a objeví se modrá obloha. Máme štěstí, prohlídka začíná dá se říci s naším příchodem, vcházíme na hustě zarostlé hradní nádvoří, platíme vstupné, kupujeme vizitky, razítkujeme Trilobitníky. Náš průvodce se zpočátku spíše než jako historik projevuje jako zanícený botanik, takže při naší prohlídce hradní zříceniny nasloucháme, kolik že druhů zajímavých rostlin můžeme odhalit v rozvalinách, kde se nám něco malého, nebo většího může zahryznout do prstu s menšími či většími následky. Tempo je naším průvodcem neustále stupňováno, přímo vedle nás roste vzácný strom Babyka o třech kmenech, z úkrytu nás mohou kdykoli překvapit jedinci všech čtyř druhů užovek, které hlásí výskyt na českém území. Tato informace měla asi největší ohlas u velké milovnice hadů Ály, která asi přemýšlela o ukončení sotva započaté prohlídky hradních prostor, zvláště po nevinném průvodcově dodatku, týkajícího se jakési líhně hadů někde zde, poblíž... Nakonec se dozvídáme o zdejším výskytu Májky obecné, hmyzu vylučujícím z kloubů tekutinu, která způsobuje pálení a puchýře a po olíznutí může mít i smrtelné následky, zvláště u dětí. Děti s sebou naštěstí nemáme, a tak se nadále věnujeme prohlídce hradu, nyní již čistě z historického hlediska. Přecházíme do staré části hradu, představujeme si původní padací most, stojím v mraveništi a velice brzy to k mé nelibosti zjišťuji. Konečně přichází chvíle, na kterou se (alespoň naše část prohlížejících) nejvíce těšíme a pomalu stoupáme po dřevěných schodech až na vrcholek Hrádku, kde se nám otvírá opravdu úžasný pohled do údolí. Dyje se zde velice klikatí, takže člověk může nabýt dojmu, že vidí z různých směrů přitékati tři řeky, přitom vidí stále jen Dyji. Stejnou cestou se vracíme k autům na parkovišti a odjíždíme do Znojma, konkrétně hledáme parkoviště u Louckého kláštera, kde hodláme nastoupit do vláčku, projet se s ním centrem Znojma s cílem opět zde. Pohodlí bohužel ustupovalo kvantitě, takže jsem nakonec litoval, že jsem si jízdu neodpustil a nevydal se na prohlídku památkami nabitého města po svých. První zastávky vláčku jsme využili k prohlídce části Městské památkové rezervace, dvacet minut ale nemohlo stačit k návštěvě infocentra, radniční věže, podzemí, k rotundě vláček vůbec nezajížděl... Znojmo tedy opouštíme, aniž bychom si ho zevrubně prohlédli, snad příště... Ještě nás napadlo zkusit se podívat do Šatova, prohlídnout si nějaký ten sklípek, případně si někde dát dvojku - nakonec ale jen víceméně projíždíme. Pokus sice proběhl, usedli jsme na příjemnou zahrádku, objednávka ovšem vůbec nevyšla podle představ, protože zrovna před námi dorazila skupina 25 lidí, hladová... žíznivá.... Vracíme se tedy zpět na naší přechodnou základnu do Vranova a večeříme z vlastních zdrojů, popíjíme vínko (já ho koupil ve Znojmě, táta si s sebou na Moravu přivezl víno z Prahy...) a potom vyrážíme do hospody, kde jsme si zabukovali místa na sedmou hodinu večerní a kde budeme fandit našim hokejistům v zahajovacím utkání mistrovství světa v hokeji proti Slovákům. Už to vypadalo blbě, ale nakonec to Jarda zachránil a dokonce bereme dva body v prodloužení. Platíme a odcházíme zpět na základnu, zásoby nějakého pití ještě máme, později dokonce mačkám struny u kytary a ještě si zabékáme. Ale to by bylo minimálně na další, možná ještě delší, povídání a z úplně jiného soudku. Tak co, bude nám ráno blbě?
 
10. května 2014
Průběh soboty zaznamenali Ála a Vladimír

Máme tu sobotu, třetí den našeho pobytu ve Vranově. Ráno se naše banda rozdělila a „holky“ (já, Míša, Míla a Olina) místo do Mikulova vyrazily do Jaroměřic nad Rokytnou a do Jevišovic. První zastávkou byl nádherný barokní zámek s úchvatnou zahradou v Jaroměřicích. Součástí prohlídky byla i výstava Stůl na zámku a v paláci. Po prohlídce jsme byly zase o něco chytřejší ohledně života dam na zámcích v 18. a 19. století. No nevím, jestli bych měnila. Na zámku nám paní pokladní poradila, kde se dobře najíst. Restaurace - cukrárna Viola byla velmi příjemná se zámeckým interiérem. Po obědě jsme zamířily do Jevišovic na Starý zámek, který je ve vlastnictví Moravského zemského muzea. Na zámku je několik výstav - zámecký, lidový a kuchyňský nábytek, hradní kuchyně. Prohlídky jsou běžně bez průvodce. Ale protože lidí chodilo málo, naše prohlídka byla i s výkladem a díky tomu jsme se podívaly i do krásné kaple, která jinak není přístupná. Jaké bylo moje překvapení, když se mezi vystavovanými muzejními kousky objevil i šuplíkový „džez“ (škopek), který „zdobil“ i naši kuchyň na chatě za mých mladých let... Cestou z Jevišovic jsme nemohly minout jednu z nejstarších kamenných přehrad ve střední Evropě. Předposlední zastávkou naší dámské jízdy byl Boskovštejn se svou vodní tvrzí, později přestavěnou na zámeček. Dnes z něj padá omítka a je na prodej. Naší poslední zastávkou na zpáteční cestě do Vranova byla prodejna klobásových specialit.  


Pokračuji v části „klučičí“, ale spíš bych měl napsat „pánský výlet do Mikulova a na Pálavu" (Tomáš sice něco malého napsal, ale asi se mi to ztratilo v překladu). Takže vyrážíme (já, Vašek, Tomáš a Ondra. Vašek st. zůstává zcela sám na ubytovně) na další štaci, tentokrát směr Mikulov (mimochodem je to mé oblíbené město. Jak říkám, je tu vše: zámek, hrad, hrobka, svatý kopeček, jeskyně, synagoga, restaurace ap. Navíc kopa vinných sklípků). Počasí nám tentokrát přeje, času se zdá být dost, a tak trochu jedeme i na lov turistických známek. Dlouho se nedaří, po značné zajížďce kvůli místním objížďkám jsme konečně úspěšní v info Hevlín. Druhá zastávka je na nové rozhledně U Křížku v městysi Drnholec. Začínáme mít hlad, ale místní hotel se nám zdá být drahý, v restauraci s TZ zase pro změnu nevaří, a tak pokračujeme dál. V restauraci Kovacs sice cyklisté (rovněž účastníci silničního provozu) popíjejí vínečko, co se do nich vejde, ale teplá kuchyně zde není. Podobně neúspěšní jsme v sousední vsi v restauraci Kristýna, kde mají zrovna bohužel svatbu. Takže se nakonec chytáme až ve výborné restauraci v obci Březí, která je však zrovna plná cyklistů, a tak ztrácíme asi hodinu. Konečně přijíždíme do Mikulova. Parkujeme v centru a jdeme na prohlídku. Dietrichsteinskou hrobkou pánové opovrhli i přes krásné výhledy z jejího ochozu, zrovna tak památnými stromy poblíž, jako jsou místní lípa a paulovnie plstnatá. Míříme tedy ke zřícenině Kozí hrádek, která je přístupná vždy, když na ní vlaje prapor. Protože už jsem tam kdysi byl s Martou, volím návštěvu místního židovského hřbitova (nejrozsáhlejší ve střední Evropě) a nelituji. V oblíbené kavárně na Lormově náměstí si kupuji latíčko a indiánka, ale to už se chlapci vracejí a jdou na zámek. Kvůli zákusku mi tentokrát tedy zámek uniká. Pokračujeme do jeskyně Na Turoldu se svým geoparkem. Máme štěstí, prohlídka je na spadnutí. Příjemná slečna nás asi hodinu provází touto bezkrápníkovou jeskyní (do hlavy jsem se praštil jen 2x a to asi za to, že jsem v pokladně podvodně vymámil slevu pro důchodce).
Čas běží a je jisté, že vše už nestihneme. Pánové dávají přednost Křížové cestě na Svatý kopeček. Po návratu jsou všichni jakž takž spokojeni, pouze Ondra stále postrádá vinný sklípek. Na zpáteční cestě před západem slunce jsem je tedy vzal oklikou kolem Pálavských vrchů (na plánované Dívčí hrady už bylo pozdě) do Pavlova. Pamatoval jsem si zde na výborný „obecní sklípek“, který měl ještě otevřeno. Obložen cyklisty – jak jinak. Zde se chlapci vínem potěšili a já jsem si koupil PETku výborné Pálavy na večer. Všichni jsou konečně spokojeni a unaveni, a tak jedeme přes Dolní Věstonice, kolem Novomlýnských nádrží a Znojmo zpět.

11. května 2014
Průběh neděle zaznamenala Ála

V neděli jsme za deště s Míšou, Vaškem, Ondrou a Tomášem „vyběhli“ na vranovský zámek, kterým nás provedla sympatická průvodkyně. S Míšou jsme pořídily poslední obrázky, posbíraly poslední razítka a spolu s Václavem st. jsme se vydali na cestu domů. Zpět do reality. A mé dojmy z celého pobytu ve Vranově? Užila jsem si každý den. I každý večer.