Sraz na Barrandově v 8:00 hod. byl splněn skoro na 99,9%. Jen Jarda přistavil auto o 5 min. později. Po chvilce čekání na možné potencionální Trilobiťáky opouštíme místo srazu a pokračujeme přes benzinovou pumpu u Lidlu. Zde majitelé svých miláčků dovolili každému snídani dle své chuti a peněženky. Odtud pokračujeme směr Družec u Kladna. Vladimír, který jede již na 5. ročník, a z toho potřetí špatně, se otáčí tentokrát již u letiště a vrací se na správný exit. V Družci jsme již v 8:45 hod. a po chvilce čekání nás organizátorka vpouští do budovy obecního úřadu a oznamuje posunutí STARTU na 9:30 hod. Přesto si příchozí turisté platí dobrovolné startovné, obdrží popis tras a čekají na pokyn startu (s obavami organizátorů, aby nepředešli „značkaře“). Se slibem, že půjdeme pomalu, dostáváme povolení vyrazit na trasy již okolo 9:15 hod. Dobře vypracovaným popisem (jako tradičně každý rok) procházíme celou trasu. Až za Braškov-Valdek jdeme všichni spolu. Tam se rozdělujeme na „desítkáře“ a „třináctkáře“. Před Braškovem si Luban s Vladimírem odskočí na prohlídku protiletadlového kanónu. To ale ještě nevíme, že příjemná cesta se před Družcem změní v zablácený úvoz... Tak jako každý rok přicházíme do CÍLE – restaurace U Neustupů s nezbytným buřtgulášem, tentokrát keramickým sněhulákem, propisovací tužkou, diplomem a razítky. Na dotaz množství účastníků dostáváme odpověď: 489. Cestou domů si děláme zájezd do ZÁJEZDu v domnění, že si zde v místním ZOOparku koupíme turistickou známku. Bohužel, ZOOpark je uzavřen. Abychom si zchladili žáhu, stavíme se na starém letišti – Ruzyně – terminál č. 3 a zakupujeme známku letiště. Na Barrandov přijíždíme s tím, že zaskočíme „na jedno“ zasloužené do restaurace U Vondráčků. Opět podraz: tento den měli posunutou otevírací dobu a tak se rozcházíme každý svým směrem.

Pepa - kapitán

Ideální sobotní pochod: start do 12:00 hod. a ještě k tomu v palírně = co víc si přát. Vyrazil jsem ze startu před půl dvanáctou a protože nebe se tvářilo na déšť, zvolil jsem jen trasu 10 km (z celkové nabídky 6 tras od 6 do 33km). Někteří účastníci již docházeli do cíle, ale přesto jich ještě fůra (zřejmě rodiny z blízkého okolí anebo ospalci jako já) vyrážela na trasu. Cesta vedla víceméně širokými lesními cestami do mírného kopce, perfektně značená, takže popis nebylo ani třeba vytahovat. Nasadil jsem pravidelné, i když po předchozím večeru ne příliš rychlé tempo, ale přesto jsem až do cíle předešel cca 80 lidí. V Třebětíně u kostela byla kontrola i možnost občerstvení, čehož jsem využil k zakoupení lahve nealko piva za 12,- Kč. V tom vyšlo slunce, mraky zmizely, krásně se vyčasilo a já začal litovat, že jsem nezvolil dvacítku. Protože však jsem šel sám (nikdo z klubu ani ze známých v dohledu), dorazil jsem do cíle po necelých dvou hodinách. Bylo nádherně a co s načatým odpolednem? Vyšel jsem si tedy v klidu na rozhlednu Bohdanka (v květnu slavnostně otevřena), pokochal se výhledem na okolí, posvačil výborný hamburger a protože okolí již znám (Zbraslavice, Ostrov – zámeček se sídlem firmy LESS, a.s. i sklárnu Jakuba skláře v Tasicích), a neměl jsem žádnou motivaci a společnost s sebou, odjel jsem sekat trávu na chalupu. Účast prý byla přes 700 lidí, nabízené likéry vypadaly rovněž dobře, zrovna tak jako uzený pstruh – 1 kg za 230,-. O organizaci a pochodu ani nepíšu – nosil bych dříví do lesa. Za zmínku jen stojí barevné diplomy na jméno přímo tištěné na místě z tiskárny. Perfektní….Vladimír

Po roční pauze, kdy jsme vloni nesplnili minimální počet osob k tomu, abychom se mohli zúčastnit soutěže „o nejpočetnější kolektiv“, jsme letos zaktivizovali 14 členů Trilobitu včetně rodinných příslušníků, kamarádů a dokonce i psa jménem Francis. Moje „petroupimská klika“ tentokrát zklamala na celé čáře, a tak se na startu objevila pouze má sestra. Letos chyběli i tradiční účastníci jako Tomáš, Luban, kapitán a další. Přesto jsme se do soutěže zaregistrovali a s malými nadějemi vyrazili vesměs na nejkratší trasu 7 km. Pouze třem členům nestálo za to vstávat kvůli této krátké procházce kolem zámku a jet do Benešova, a tak zvolili aspoň 15 km trasu. Hned zpočátku se nám ještě ve městě „tradičně“ ztratila Andy s kamarádkou Soňou a dosud nevíme, kudy to vlastně šly (Pozn. Andy: Hlavně, že jsme došly!:o)). Ostatní nečekaně rychlým tempem dosáhli zámeckého parku, kde došlo k dělení tras. Ta naše krátká vedla doleva kolem Hotelu až k Žofínskému mostu, dále ke kontrole u zámku a pak již zpět levým okruhem přes park do cíle. Tentokrát jsme vynechali návštěvu Růžové zahrady se zlatými rybkami, párkem pávů a svatebčany, ale zase jsme zamířili k zámku za medvědem. Bohužel asi zrovna trávil poobědovou siestu, takže jsme neviděli nic. Na kontrole jsme pak dostali skvělé Nescafé s mlékem (v plechu), bonbóny (stály mě plombu) a v cíli pak kromě diplomu a razítek i odznak (tentokrát modrý). Kolem jedné někteří z nás již byli doma anebo na chalupě. O fous před tím, než se silně oteplilo. Celkově pěkný výlet (procházka), skvělé počasí a výborná organizace -  ostatně jako obvykle.

Co říci na závěr? Pohár za 4. místo je náš a příště jdeme zase. Doufám jen, že ve větším počtu. Vladimír

25. srpna 2011 - Starým městem ale také Malou stranou - PPP (7 km)

Účastník: Vladimír

No tak už je tu zase PPPPP (první podzimní pražský podvečerní pochod). Dne 25.8 však asi jdu ze všech Trilobitů sám a celková účast zřejmě nebude rekordní. Je totiž příšerné horko, ostatně jako celý týden. Na start přicházím poprvé již před půl pátou a už je pryč asi 40 nedočkavců. Dokonce kolega, též specialista na čtvrtky (Pepa - kapitán) odmítá v tomto počasí opustit základnu na Smíchově a tak si vychutnávám svou rychlost rovnající se procházce po karlovarské kolonádě. Hlavní směr a trasu sice dodržuji, nikoli však itinerář. Jdu si Prahou ve stínu ulic (kromě mostů) i když je to někdy delší, a fotím…. a fotím. Snad 90% lidí, kteří se mi motají pod nohy a do cesty, jsou cizinci, zejména Japonci a Italové. Trasu od Náprstkova muzea k Národnímu divadlu přes most Legií (pro pamětníky: 1. máje), dále přes Kampu (výborný Bernard 11° v restauraci u mlýnského kola na Čertovce) ke Karlovu mostu si zpočátku krátím počítáním osvěžoven na trase (tzn. restaurace, pivnice, bary a kavárny). U čísla 64 to vzdávám neb jsem sotva na Kampě a větší díl cesty mě ještě čeká. Obvyklý prubířský kámen turistů: Karlův most a Karlovu ulici zvládám bez újmy a se ctí (ale byla to fuška) a kolem Magistrátu, „Staromáku“ (nebývalé množství tří nevěst na jednom místě) to beru přes Ungelt a do cíle na Ovocném trhu přicházím tudíž zezadu. V příšerném kraválu vystupujících skupin u příležitosti Pražského jarmarku vidím nejprve Lenku a hned nato stánek s cílem. Dávám si razítko a prchám pryč před hlukem a sluncem. (Prosba o červencové razítko měsíce mi zůstala nesplněna a zřejmě bude i dalším, neb v červenci se prý nešel žádný pochod. Kdo ho bude mít, tak má zřejmě raritu anebo známosti). Vladimír

Na tento horký, dusný, infarktový den připadl „turbaní“ pochod v krásné Šárecké oblasti, bohužel tentokrát s trojnásobným značným stoupáním a současně poměrně dlouhý. Přesto dorazilo poměrně velké množství natěšených turistů, jejichž přesný počet nebyli pořadatelé sto ani v cíli sdělit (221). Trasa vedla od restaurace Na staré faře zpočátku po ČTZ kolem zříceniny Baba (z roku 1650) lesem až k Šáreckému potoku. Po infarktovém stoupání po MTZ se turisté vydýchali až u Fuchsova statku (z 18. stol.) a mohli se občerstvit v restauraci U kapličky v Lysolajích. Odtud kolem Zázračné vody s kaplí Panny Marie Bolestné mírným stoupáním do oblasti Housle (po sesuvech opět přístupné) k frekventované silnici a pak doleva směr Horoměřice.  U rozcestníku „V Pískách“ pak dalším stoupáním po MTZ pod kostelem Svatého Matěje ulicí Natanelka až do cíle, který byl v místě startu Na staré faře. Kostel se hřbitovem Sv. Matěje, kde kdysi započala tradice Matějských poutí a dodnes zde kolem Vánoc bývají vystaveny voňavé perníkové betlémy (tradice od roku 1972), stojí opravdu za návštěvu. Vladimír

19. května 2011 – Putování podél Károvského potoka - PPP č. 8  (11 km)

 

Účastníci:  Pepa - kapitán, Luban, Vladimír, Pepa K.

 

Další z pochodů EURORANDA 2011 s odběrem vzorku vody. S nikým jsem domluven nebyl, protože se nikdo neozval. Jako výchozí bod byla opět restaurace „Na Růžku“, kam se k mému překvapení dostavil neočekávaně Luban. S námahou jsme do sebe hodili jedno pivo, sedli na autobus a hurá na Zbraslav. Na Zbraslavském náměstí se mně podařilo asi až po dvou letech zakoupit turistickou známku No. 368. Odtud přes Most závodu míru na žst., kde byl start.

Ze startu jsme pokračovali po ČTZ druhou variantou podél břehu Vltavy. Přes silnici a podchodem tratě přicházíme k odběrnímu místu vody. Zde opouštíme ČTZ a pokračujeme po ŽTZ náročným stoupáním Károvským údolím na vrchol Hradiště. Zde na rozcestí potkáváme turisty s popisem v rukách, kteří se vracejí po MTZ opačným směrem zpět na místo startu, respektive též cíle. Pravděpodobně je odradilo počasí, protože slunce pálilo a trasa přes Lhotu na Jarov vedla otevřeným terénem. Předcházet turisty na rozcestí Hradiště se nedalo, vzhledem k náročnému stoupání, leč malebné krajině. Po MTZ přicházíme k žst. Jarov, kde se máme napojit na ČTZ až do cíle. Opět volíme variantu pěšinou podél Vltavy.

V cíli objevujeme „turisty“ s vysokými startovními čísly se skutečností, že po celou dobu trasy nás nikdo nepředcházel. Zpocení a dehydrovaní si v cíli doplňujeme potřebnou tekutinu a tentokrát vlakem přes Braník a následně BUS 253 se vracíme na „základnu“. Pepa - kapitán

  14. května 2011 - Kudy uháněl Šemík (20 km)

Účastníci:  Pepa - kapitán, Tomáš, Andy

V úterý po schůzi jsem se dohodl s Tomášem, že bychom mohli jít „Šemíka“ a v pátek si to upřesníme. Skutečně se tak stalo a stanovili jsme si odjezd v 06:53 hod ze Smíchovského nádraží. Ze Zadní Třebaně po zaplacení startovného 20,- Kč jsme vyrazili

28. dubna 2011 - Údolím Motolského potoka – PPP č. 5 (9 km)

Účastníci: Pepa-kapitán, Vladimír, Andy, Jarmila, Luban

Závěrečná část naštěstí opět vedla přírodou přes Cibulku a Vidouli, byť od odběrného místa stále po „tvrdých asfaltových cestách“. Několik závěrečných stoupání do cíle bylo již jen „třešničkou na dortu“ tohoto pochodu.

Zhodnocení: rozporuplné. Dobrý nápad, několik pěkných a zajímavých míst, ale dle účastníků spolu s předchozí cyklostezkou nad Rokytkou zatím nejhorší letošní popis. Škoda jen, že jsme Motolský potok prakticky neviděli, neb tekl kdesi pod námi uzavřen v trubkách…. Jinak účast a spojení na start a z cíle velmi dobré. Vladimír

16. dubna 2011 – Jarní pochod s překvapením (7 km)

Účastník: Pepa - kapitán

Biologický budík zazvonil na šestou hodinu ranní a po nezbytné cigaretě na prosluněném balkoně jsem dospěl k rozhodnutí, že bych měl něco pro tělo udělat. S trochou studu, protože jsem v pátek odmítl Tomášovi variantu možného pochodu, vyrážím přes Smíchov do Kobylis. V 08:00 hod. vlézám do metra s variantou „Béčkem“ přes Florenc a „Céčkem“ do Kobylis a odtud tramvají do Vozovny. Po minutě čekání vylézám ven a nastupuji do TRAM. č. 14 přímo na konečnou. Touto „výletní“ tramvají projíždím celou Prahu a skoro po hodině za krásného počasí vystupuji na konečné – Vozovna Kobylisy.

První překvapení – organizátoři nevěděli, že tento pochod je uveden v Kalendáři turistických akcí 2011. Po zaplacení startovného 30,- Kč a odpovědi na otázku délky trasy dostávám „Popis dlouhé trasy“ s 5 kontrolami – druhé překvapení. V 10:00 hod. vyrážím po uvedeném značení na trasu. Na K1 jsem musel: buď namalovat nějaké zvířátko nebo ujít na chůdách; K2 – označit správnými názvy předložených obrázků stromy; na K3 – složit rozstřihaný obrázek (puzzle); K4 – označit správnými názvy houby našich lesů. Stanoviště č. 5 nebylo obsazeno fyzicky, ale jen připraveným razítkem u stromu. Celá trasa vedla Ďáblickým hájem. Po příchodu do CÍLE - „skutečné“ překvapení – vytáhnout si dárek z připravené krabice (skleněný hrneček s logem DDM a velikonoční vajíčko z UH). Na Smíchov se opět vracím TRAM. č. 14.

Účastníci: Pepa - kapitán, Pepa - abbé, Vladimír

Trasa: Lysolaje – Šárecké údolí – Břetislavka

Krásný slunečný, leč větrný den, dnes vylákal na okraj Prahy do Lysolají více než 300 turistů. S tím zřejmě pořadatel (Start Praha) nepočítal, natož Dopravní podniky: Na start se dalo nejlépe dostat autobusem z „kulaťáku“, což znamenalo, že pokud se člověk po půlhodinovém intervalu napoprvé do autobusu dostal (MY NE!!), tak stál na cizích nohách, visel na tyči,  a vystupoval na konečné zcela vyčerpán a zpocen. My tři jsme to řešili tak, že jsme davy z dalšího autobusu (kam jsme se rovněž těžko nacpali) ponechali odstát frontu na startu u studánky a mezitím načerpali ztracené síly v místní opuštěné restauraci U Valentů.

Konečně tedy asi o půl šesté vyrážíme na trasu s vědomím, že jsme opět prošvihli slavnostní odběr vody s hudebním doprovodem „Zezulová band“. Nicméně Klára už asi 2 hodiny popíjí vodu z místní „zázračné“ studánky, takže nezbývá, než jí popřát dobré chuti a hodně zdraví a konečně mezi posledními vyrazit po MTZ na cestu. Potok Housle však opouštíme velmi záhy (asi po 200m) a jdeme známými i neznámými cestami a cestičkami. Naštěstí však přírodou (velmi zajímavé – jako obvykle od Kláry) až do údolí Šáreckého potoka. Tady ovšem začíná druhá polovina pochodu po chodníku a po silnici až do cíle v restauraci Břetislavka.

Cesta dlouhá, nudná, rovná po asfaltu, avšak zpestřená zajímavými stavbami a vilkami zbohatlíků. Nahlášených „povinných“ osm kilometrů to nebude, ale bohatě to stačí. Cíl bohužel opět v restauraci, nikoli na zahradě, ale až v poslední nejzazší místnosti, takže tři fronty: tam – zpět – pro pivo se mísí a motají navzájem. Bez občerstvení tedy spěcháme k Vltavě, kde je velký výběr autobusů zpět do míst startu a kde máme již připravené auto na odvoz domů. Kapitán se těší Na Růžek, abbé na večeři a Vladimír na palačinky s jahodami nebo něco jiného. Vladimír

Místo: Benešov u Prahy
Odjezd z Prahy: 8:16 hod. z Hlavního nádraží
Odjezd z Benešova: 14:58 hod.
Počet účastníků (celkem): 3182
Účast trilobiťáků: Vašek, Vladimír, Pepa - kapitán, Tomáš, Jarmila, Andy + 2 hosté
Počasí: slunečno, nad 20°C

Již po příjezdu do Benešova nás zarazily davy lidí, kteří přišli na pochod. Chvíli trvalo, než jsme si odbyli zaregistrování a vyzvedli popis. Trasa vedla pěknou přírodou. První kontrola byla v parku u zámku Konopiště. Bylo tu tolik pochodníků, že se muselo čekat téměř hodinu. Šli jsme raději dál (razítko z této kontroly jsme si nechali dát až při zpáteční cestě). Dál se šlo po červené TZ podle Konopišťského potoka přes osadu Racek. Zde jsme uvítali malé občerstvení v podobě piva (většinou značky Ferdinand) a minerálky. Cesta pokračovala náročnějším terénem (přes kořeny stromů...). Měsíčním údolím a pak stoupala mírným svahem do Vidlákovy Lhoty. Zde u hospody byla 2. kontrola. Ta proběhla bez problému. Ze Lhoty se šlo po vlastním značení směrem k jihu proti slunci, které ten den dost pálilo, takže jsme byli rádi, že za osadou Chlístov jsme opět vešli do zámeckého parku. A tak jsme v pohodě došli až do cíle, kde jsme dostali diplom a slibovaný koláč - povidlový, tvarohový, makový ...o jaký si kdo řekl. Jarmila     

31. března 2011 – Botič – PPP č. 1 (8 km)

Účastníci:

Natěšeni a nadrženi vyrážíme letos na první čtvrteční podvečerní pochod. Tak jako vždy na dotaz o účasti na pochod slýcháme stejné odpovědi typu: necítím se dobře, časově to nestihnu, jsem v práci, z rodinných důvodů, jsem mimo Prahu atd. A proto se nás na startu v Záběhlicích sešlo tolik, kolik se nás asi muselo sejít. První se ke kostelu Narození P. Marie dostavil Pepa - kapitán dokonce i se svojí manželkou. Tam už půl hodiny před startem postávalo ve „frontě“ cca 100 lidí. Čekalo se na startovní komisaře, až povolí START (Údajně se platí pokuty za předčasné STARTY). Po 1/2 hod. čekání se dostavil Vladimír s Pepou - abbé.

Společně vyrážíme na trasu okolo Hamerského rybníka, ale vědomě opačným směrem. Toho si všimla jedna z účastnic a důrazně nás směrovala na správnou trasu. Celá trasa vedla podél Botiče na Kozinovo náměstí, kde se měl provést odběr vody pro EURORANDO 2011 za účasti zástupců MČ Praha 15, Ekologického centra hl. m Prahy, ZO ČSOP Botič - Rokytka a Farnosti kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Protože do času odběru zbývalo ještě 30 min. a Vladimír hned po skončení pochodu chvátal do práce, pokračovali jsme po toku Rio Botičo. Cestou se někteří zastavili v kostele výše uvedeného - sv. Křtitele k jeho prohlídce.

Po hodině a čtvrt přicházíme do CÍLE – restaurace „Pod hrází“. Po nezbytném orazítkování dokladů – někdo jich má málo, někdo víc, čekáme na příchod Andrey. Samozřejmě u „zlatavého moku“ s konstatováním, že skutečná délka pochodu musela být kratší. Toto potvrdil Vladimír přes noc, kdy měl službu. Tím se potvrzuje průměrná rychlost moje (Pepa  - kapitán) 5 km/hod.  Pepa  - kapitán

 Účastníci:

13 km – Pepa - kapitán a Vladimír                                                                             

20 km – Vašek a Luban

Sobota: klasika – volíme ze tří pochodů: Se Startem na start, Pochodem Šumavského a Hornobřízským puchýřem. Váhal jsem, chtěl jsem jít kolem Prahy, ale ukecali mne na nejvýznamnější dnešní pochod, takže plzeňsko vítězí. A nelitoval jsem. Zatímco Andrea s kamarádkou statečně zdolává krpály v Brdech, my čtyři jsme vyrazili autem do Horní Břízy. Ostatní pracují nebo se „válí doma“. Opět klasika: odjezd od „barrandovské policie“ v osm ráno stíhají včas všichni kromě Vaška. Tentokrát bez dcer, čili jen o dvě minuty později.

Zprvu městem asi půldruhého kilometru velmi mírným stoupáním ke kontrole č. 1 ve zdejším Muzeu keramiky. Nabídku prohlídky Pepa razantně odmítá se slovy, že už tam byl. Odtud k místní „kaolínce“ a téměř dvoukilometrovým stoupákem na rozcestí „Modrý kříž“. Zde se oddělují turisté na delší trasy, ale naši chlapci se již oddělili dříve, aby byli v cíli co nejdříve za námi. Pokračujeme tedy s Pepou lesem ke druhé kontrole „U Mezníku“ a po chvíli k další, tentokrát již společné pro všechny trasy. Zde je bufet. Davy lidí sedí na poražených stromech, jedí klobásky, pijí pivo či kávu, opékají si vuřty. Všude běhají děti a psi, ale tentokrát mi to nevadí. Po občerstvení se vydáváme na druhou polovinu trasy. Konečně končí pětimetrové lesní cesty a jde se „přes pařezy“. Těsně před pochodem zde totiž proběhla těžba a vlastní značení se válí na pořezaných větvích. Nejhezčí úsek cesty, odmyslíme-li si bahno a zbytky ledu. Počasí je nádherné, řekl bych až moc na zimní oblečení. Docházíme k rybníku Hamr. Zde je trochu nejasno, ale volíme cestu nikoli po silnici, ale mezi chatami a lesem. Příroda se nám sice odvděčuje svou jarní krásou, ale též rozbahněnými cestičkami. Pomalu přicházíme do Horní Břízy. Je asi půl druhé a na „dálkaře“ čekáme asi třičtvrtě hodiny vyplněné razítkováním, občerstvením a podobně. Ti si trasu protáhli o pár kilometrů přes Mrdník, pardon přes Mrtník a zpět. Kromě 5 vizitek a odznaku za první účast, TZ a pohlednic si odnáším také více než tucet překrásných razítek.

Tuto sobotu jsme se rozhodly vyzkoušet si i jiný než trilobití pochod. Ze široké nabídky nakonec vybíráme 51. pochod cyklu „Putování zimní Prahou“. Zatímco pochody č. 47 a 49 absolvovala celá naše „nerozlučná silná trojka“, tentokrát nám dává Hanka kvinde a klidně si odjíždí za kamarádkou do „Nerátek“ (čehož bude ale v pondělí, až jí budeme se Soníkem líčit naše zážitky, jistě velice litovatJ)

V pátek (v podvečer pochodu) jdeme po práci ještě do hospody. Mj. se zde i domlouváme, jak se v sobotu sejdeme. Domluva zní jasně: V 8:30 hod. na Hlaváku. Ale již v této chvíli jsem mírně nervózní, neboť tuším, že takové brzké sobotní vstávání (navíc po pátečním tahu) bude pro Soníka nadlidský úkonJ. Ale věřím jí, na pochod se těší a určitě dorazí…

Je sobota ráno. Stíhám ještě nakoupit v Bille nějaké to občerstvení na cestu (bohužel je ale později stejně Tatranka odmítnuta s tím, že jde o kalorickou bombu!) a v krásných 8:15 hod. již na nádraží kupuji skupinovou zpáteční jízdenku do Řevnic. Nevěřícně si prohlížím, jak to naše staré dobré Hlavní nádraží dostalo na frak…L. V 8:30 vidím přicházet Soničku … vše jde jak po drátkách, myslím si. Ovšem až do chvíle, než si všimnu výrazu v Soníkově tváři – takový neznám!! Něco se děje… A taky, že jo: Prý jí včera večer (po naší pijatyce) ukradli mobil. A musela si ho zablokovat a bude jí to stát pětistovku, takže z plánovaného nedělního oběda (bifteku) nebude nicL. Snažím se zachránit situaci tím, že jí připomínám, že její mobil mám já, že mi ho večer zcela dobrovolně odevzdala (důvod, proč se tak stalo, je ale tak osobní, že jej odtajnit nemůžuJ) a hned ho lovím z batohu. „Znovunalezený“ mobil jí stejně ale na náladě moc nepřidá, protože pětikilo je zkrátka pětikilo… Cítím se za celou věc trochu odpovědná, proto z portmonky tasím pětistovku (železnou zásobu na dnešní pochod), ale Soník hrdě odmítá…

Odebíráme se na peron, kde už čeká náš vlak. Usedáme, Soník vybaluje housku, vlak se rozjíždí. Znovu řešíme story s mobilem, opět nabízím svou bankovku s portrétem Němcové, Soník opět odmítá a rozbaluje čokoládovou tyčinku.

Praha-Smíchov, Praha-Velká Chuchle, Praha-Radotín, Černošice, Černošice-Mokropsy, Všenory, Dobřichovice a Řevnice – pěkných 33 minutek cesty a jsme na místě: Vítá nás řevnické nádraží – start i cíl našeho dnešního výšlapu.

Cestou z nádraží konstatujeme, že v Řevnicích „to fakt žije“: mají tu restauraci, kino, sokolovnu, hospodu, cukrárnu, pizzerii, vinárnu s nabídkou italských vín a jiných delikates, salon krásy… a hlavně JEDNOTUJ. V takové jsme nenakupovaly snad sto let a navíc jsme nedávno v televizi hltaly příběhy paní prodavačky Anny Holubové, ženy za pultem, proto se musíme podívat dovnitřJ. Takže se hned na počátku cesty vychylujeme z trasy (po modré turistické značce) a naše kroky vedou do úchvatné prodejny COOP. Je to zážitek. Soník bere vodu a TV program, já ledovou kávu v aluminiovém obalu. Opouštíme prodejnu a napojujeme se znovu na trasu.

Počasí je od samého rána nádherné! A tak postupně snímáme vrstvy oblečení, do kterých jsme se doma preventivně zabalily (před třemi týdny jsem měla zánět močáku, nechci nic riskovatJ). Vydáváme se Tyršovým stromořadím, míjíme Lesní divadlo (zatímco v JEDNOTĚ jsme nebyly snad sto let, v Lesním divadle jsme nebyly nikdy, proto plánujeme, že v létě jej určitě navštívíme – samozřejmě i s Hankou).

Pomalu, ale jistě vstupujeme do lesa. A přichází první stoupání… po kterém následuje druhé stoupání… a třetí stoupání… a Soník začíná remcat, že co prý je to za pochod, když je to „furt jen do kopce“ a já začínám mít strach, že jí to odradí od našich dalších plánovaných výletů! Ale jednu výhodu to stoupání přece jen má – Soník úplně zapomíná na smutný příběh s mobilem a veškerou energii a úsilí věnuje zdolávání kopečků a kopcůJ. Ale abych nebyla nespravedlivá, cesta nevedla pořád jen po nějakých krpálech, šlo se např. i přes potůček, kolem obory a světe div se, někdy i po rovince a dokonce i z kopceJ.

Asi tak na pátém kilometru také zažíváme své první „zakufrování“ (tedy my jsme se zcela regulérně ztratily, resp. jsme nějakým záhadným způsobem sešly z modré značky a kus cesty šly úplně špatně. Že se tomu v turistické hantýrce říká zakufrování, jsme se dověděly posléze. No jo, zkrátka jsme pořád ještě začínající pochodniceJ). Ale nejsme v tom samy, je nás kupodivu víc (že by dneska vyrazili na pochod jen samí „začínající pochodníci“?J). Společnými silami ale nakonec nacházíme správnou cestu a pokračujeme směle dál.

Přicházíme k prvnímu záchytnému bodu – Jezírku – kde měníme barvu značky a asi kilometr a půl kráčíme po žluté. Tento úsek pochodu lze ale zcela jistě považovat za nejúspěšnější. Protože: Soník volá operátorovi s žádostí o odblokování mobilu, který si nechala zablokovat včera večer, protože si myslela, že jí ho někdo ukradl a už si vesele na její náklady vytáčí „žhavé a drahé erotické linky“. Ale dneska je všechno jinak, telefon je na světě a tak by prosila telefon odblokovat. Je jí sděleno, že číslo bude do 15 minut odblokované. Soník děkuje a přichází okamžik pravdy: Ptá se, kolik bude blokace a následné odblokování telefonu stát… a je to tu… že prý, když se to vyřídí do 5 dní, neplatí se za tuto proceduru NIC!!!J. Máme obě dvě ohromnou radost a začínáme si pochod konečně pořádně užívat. Děláme umělecká fota – „Andy u smrčku“, „Soník u břízky“, „Andy u kamene“, „Soník a panoramata“ apod.                              

                                                                                                     

                 

Teď malá vsuvka: Ona ta cesta vlastně dneska vedla převážně jen lesem, a tak je asi třeba se ještě trochu rozepsat o terénu. Tak tedy: Všude bylo dost bahna a naše boty a nohavice kalhot dostaly opravdu zabrat! Ale jak jsem napsala výše, jsme stále začátečnice a bude nám ještě chvilku trvat, než pochytíme všechny fígleJ. Např. jeden už jsem ale dneska pochytila – na jedné pochodnici jsem si totiž všimla, že existují takové šikovné šusťákové návleky na nohy, které brání tomu, aby se nohavice kalhot umazaly tak nehorázně, jako se třeba umazaly mně… Jo, a Soničko, taky nesmíme zapomenout, že v Lidlu mají tento týden v akci goretexovou obuv za úžasnou cenu 400,- KčJ (omlouvám se, toto pochopí zase jen ona…).

Já neexperimentuju (a taky nejsem labužník jako někdoJ) a sázím na jistotu v podobě smaženého kuřecího řízku. Labužník si poroučí telecí líčka (nezaměňovat s plíčkyJ) s jemnou bramborovou kaší a restovanou zeleninou. Popravdě si Sonička tento pokrm vyhlídla na jídelním lístku již ráno, když jsme kolem restaurantu procházely a nesčetněkrát pak během pochodu básnila o tom, jak už se na líčka těší, aniž by věděla, cože to vlastně hodlá jíst (…“A co to vlastně jíme, pane architekte?“J…)

Restaurant opouštíme (resp. se z něj „odvalíme“J) asi v 15:15 hod. a konečně si jdeme pro razítko (já i do svého Trilobitníku). A zlatý hřeb pochodu je zde: Za náš chodecký výkon dostáváme na památku diplomy, ale bohužel znějí na úplně jiná jména, než jsou ta naše (viz naše rozhodnutí na startu neposkytnout naše osobní údaje)!! Ale my jsme vážně netušily, že organizátoři pochodu z KČT Start Praha (STS Chvojkovice BrodJ) již dopředu iniciativně přepíší do diplomů jména dle odevzdaných lístečků…

Za 20 minut nám má přijet vlak. Takže ještě stíháme vhodit peníze do automatu na kávu. Zatímco Soníkovi stroj vydá poctivou porci kapučína, u mě se nějak šprajcne a za stejnou cenu do kelímku natéká ani ne třetina bílé kávy bez cukru…L Ale Soňa je kamarádka a rozdělí se se mnou o své kapučíno. Poslední fotodokumentace na nádraží a nasedáme do City Elefantu.

Tak konečně to Turbanům vyšlo. Pěkné počasí, které bylo celý týden, vydrželo i v sobotu. Ráno zpočátku mráz (škrábal jsem okna při návratu ze čtyřiadvacítky), ale v průběhu dopoledne se postupně oteplilo tak, že při příchodu do cíle byla bunda již spíše přítěží. V popisu pochodu z minulého týdne jsem slíbil bývalým kolegům, že jim také navštívíme jejich pochod v co největším počtu. Bohužel pracovní vytížení našich členů to dovolilo pouze Pepovi-kapitánovi a mne (beze spánku po noční službě). A jelikož jsme si ani nedohodli přesný čas, čekal na mna promrzlý Pepa na startu téměř hodinu. Obdrželi jsme obvykle rozvláčný popis, ale protože oba tyto končiny dobře známe, šli jsme téměř po paměti a bylo pro nás problém zakufrovat. Počasí bylo příjemné, probouzející se příroda hezká /dokonce jsem některé úseky trasy ani neznal/ a bylo nakonec i dost času – suma sumárum: celkem hezká sobotní procházka. Někteří z turistů na trase však naše nadšení nesdíleli (vlevo - vpravo, vždyť je to jedno? My však máme pochopení, také jsme tak začínali).
Trasa vedla ze startu na zastávce Nové Dvory. Poté, co jsme se „prokousali“ vilkami téměř k věži čs.hydrometeorologického ústavu, pokračujeme přes hráz Borového rybníka do kopce lesem a pak podél Lhoteckého potoka až do sídliště Modřany. Propletli jsme se cik cak sídlištěm, pokračujeme Píšovickým lesem podél potoka až k ÚMČ v Hausmannově ulici, tou stále nahoru až k podchodu, kterým projdeme. Odtud raději „po čichu“ k přechodu pod schody u Zátišské. A to už mezi zahrádkami sestupujeme k Zátišskému potoku proti jehož toku (prakticky po cyklo A 122) půjdeme. Kolem retenční nádrže, starých dubů, krásných vilek, sanatoria Pronathal (bývalé Rücklovy sluneční lázně) a diagnostického ústavu pro mládež vycházíme u oblíbeného koupaliště na sídl. Novodvorská. A odsud už je to jen skok do cíle v „Novodvorské restauraci“ (necelé dvě hodiny: a to jsme ještě stačili zjistit, že „skokan hnědý“ může dorůst až do délky 10 cm, což byla kontrolní otázka). Jak jsem již poznamenal, byla to velmi příjemná „předobědová“ vycházka umocněná skvělou porcí cikánské s h.k. a Staropramenem. Jen nás trochu zarazilo, že dámy v cíli sedí v té zimě tentokrát venku před restaurací (ale nebyla to prý jejich vina), a že se tentokrát nezjišťovaly počty členů OZP a KČT. Zajímavé novinky! Vladimír

Tak konečně po čase vyrážím na padesátku!V noci napadlo trochu sněhu,tak to bude aspoň nahoře v Brdech zajímavější. Startujeme společně s Lubanem na nádraží v Řevnicích a zdá se, že účast na dlouhé trasy bude letos početná. Lubana opouštím krátce po startu a rychlejším krokem se mu vzdaluji do nemilosrdného krpálu na hřebeny Brd. Luban může jít volněji-má před sebou poloviční úkol než já. Sníh stále připadává, kilometry přibývají. Míjím Halouny a na rozcestí Na Soudném se napojuji na červenou hřebenovku, po které jdu až na Stožec. Zde také doháním první známou tvář Ravnogorace Reného Kazdu se svým čtyřnohým přítelem Wukem. Až do Kytína cesta utíká v debatě o všem možném, já zde odbočuji směr hospoda, René šlape dále bez přestávky. Již ve dveřích do krčmy zjišťuji, že další kilometry nebudu polykat sám. Sedí zde Olaf Čihák a Hynek Podivín ve společnosti čtyř dalších (dvě holky a dva kluci, jejichž jména jsem bohužel zapomněl). Tempo máme slušné, vše nasvědčuje tomu, že do cíle v Davli dojdeme ještě za světla. Žádná krize také zatím nepřichází. Přes Mníšek pod Brdy, Rymáně, Záhořany a rozcestí Svatý Václav se dostáváme do Bratřínova, kde stíháme v pohodě svlažit hrdlo plzeňskou dvanáctkou. Z Bratřínova klesáme ke Kocábě a poté se kocháme romantikou trempských osad Ascalona, Dashwood a Maják. A zase nahoru. Kocábu opouštíme a táhlým stoupákem dojdeme do Bojanovic a posléze do Bojova, kde nás od vlakového nádraží čeká poslední kopec na trase.Tady již pociťuji absenci tréninku a jsem rád, že se ocitám na horizontu. Do Davle jsou to jen dva kiláčky, do západu slunce to bude akorát. Sestup ze Sloupu k Vltavě je velmi zajímavý terén, hodně kluzký, kdo se udrží na vlastních nohách je vítězem. Okolo půl šesté bereme za kliku dveří restaurace Vltavan, kde je cíl. Autobus nám jede v půl osmé, alespoň máme čas na zhodnocení pochodu. Pořadatelé opouštějí cíl již v půl sedmé a vůbec je nezajímá, že mají ještě spoustu lidí na trase. Jak se asi budou tvářit až po ušlých padesáti kiláčkách dojdou zpocení do cíle a zjistí, že ti, co jim měli v cíli předat diplom a pogratulovat jsou již dávno doma po večeři a sledují telenovelu!? Škoda, jinak to byl hezký pochod s velkou tradicí. Vašek

Je sobota ráno, Pepa s Vladimírem jdou z noční šichty  a když vidí, jaký bude krásný den, rozhodnou se nejít do postele, ale vyrazit hned na pochod do přírody. Plánovaně se přidává Vašek s dcerami, zatímco „růžkaři“ ani neberou telefony a dělají mrtvého brouka.

Vyrážíme z barrandovského „kopce“ přesně v devět a už kolem desáté opouštíme start ve Spojovací na Žižkově. Zpočátku novou zástavbou až k Rokytce, které se následně budeme držet až do cíle. Tady začíná boj našich bot s přírodou: střídavě louže a bahno a pod bahnem led. A tak stále dokola. Přesto jdou všichni s úsměvem. Snad proto, že start trval jen hodinu, vypadá to tu jak na pochodu Praha – Prčice. Táhnoucí se had turistů zablácených až po uši. Nejhorší je pak úsek kolem Hořejšího rybníka. Ledové plotny na cestě hada postupně trhají.  Slíbené kachny a nutrie nevidíme. U tramvajové smyčky na Poděbradské přírodu opouštíme a jdeme po nově vybudované cyklostezce A 26 s nejdražším cyklomostem (celkově pak 12,7 mil. Kč) tři kilometry až do parku Podvinní ve Vysočanech, kde je u vrátnice v hale Aréna Sparty cíl. /to vše za necelé dvě hodiny/ Vašek se odmítá fotit u loga a názvu Spatry a tak už v poledne sedíme v doporučené restauraci Švejk – U Brázdů, kde zážitky zajídáme a zapijeme stejně tak jako několik dalších turistů, z necelé dvoustovky účastníků, kteří hned nespěchají domů.

Vladimír, Pepa - kapitán, Tomáš
Trasa: 8 km

Podle „skládačky“ start: všeobecný název Hanspaulka bez uvedení času. Správně zastávka BUS 131 - Hanspaulka. Druhé překvapení po zaplacení startovného a převzetí popisu trasy bylo zjištění, že popis je psaný už ze zastávky BUS 131 Hradčanská.
Z místa skutečného startu se vydáváme po ZTZ přes Jenerálku k Šáreckému potoku. Šáreckým údolím po ČTZ docházíme k restauraci Dívčí skok. Zde jsme neodolali a po několika nezdařených pokusech Vladimíra o něco k „zakousnutí a zapití“ vstupujeme do hezky zrekonstruované restaurace – nekuřácké. Po usednutí ke stolu jsme byli slušně požádáni obsluhujícím číšníkem o odložení zavazadel a svršků na stanovené místo t.j. věšák. Dokonce i turistické hole měly svoje „odkládací místo“.
Po objednání hrachové polévky (vypláchlý hrnec od hrachové kaše) a piva jsme na polévku čekali 15 min. Po skončení její konzumace následoval obřad likvidace nádobí. Tác podle šablony narovnaným nádobím odnáší číšník do kuchyně. V domnění, že nám přinese konečně i to toužebně očekávané pivo, na něj čekáme dalších 15 min. Na další čekací prodlevu jsme nepřistoupili a ihned po převzetí Svijanského moku (patoku) platíme útratu. Od restaurace jsme pokračovali po ČTZ směr Veleslavín do cíle. Asi po 3 km míjíme hráz vodní nádrže Džbán a kolem hřbitovní zdi docházíme k restauraci Džbán, kde marně hledáme ceduli CÍL POCHODU. Pozn. START a ani CÍL nebyl nikde označen. Proč taky? Vždyť turisté mají osobní instinkt a psí „čuchací“ nos. Aby toho nebylo málo, BUSem č.131 jsme se z Bořislavky přiblížili, tentokrát už bez Tomáše, do zastávky U Matěje. Zde jsme v restauraci Na Staré poště zjistili otevírací dobu za účelem zajištení živé kontroly našeho pochodu ZNZ. Ulicí Paťanka a kolem benzinové pumpy Agip, dále okolo bývalé čističky odpadních vod přicházíme na Sibiřské náměstí. Odtud MHD na „základnu“. Pepa - kapitán

16. ledna 2011 – Českým zimním krasem (10. ročník)  

Celkem přes 250 účastníků.

Z výběru tří možných pochodů pořadaných tuto sobotu v okolí Prahy nás tentokrát zaujal tradiční pochod "zimním krasem" z Berouna. Výkonostní turisté vyrazili vláčkem z Prahy již za kuropění a počátek cesty zvládali ještě za tmy, zatímco výletníci (Pepa s Vladimírem) si přispali a vezli si zadek autem něco po osmé hodině, poté co se další trilobité nedostavili. Počasí zrána ještě nenaznačovalo nic neobvyklého, ale již před Berounem se vyčasilo a byl to poměrně pěkný teplý, téměř jarní den. Po tradičním bloudění městem a snaze zaparkovat jsme se dostavili kolem deváté na start v hale místního nádraží. A co čert nechtěl – potkali jsme poprvé za rok i bývalé kolegy z Turbanu. Po nezbytném občerstvení a prohlídce místních sobotních trhů na náměstí jsme konečně natrefili na správnou cestu a šli po dobře značených turistických cestách (MTZ) směr Lhotka u Berouna. Odtud po žluté k rozcestníku U lyzu. Na rozdíl od minulého týdne, kdy jsme se klouzali pražskou Stromovkou, podél Vltavy a Bohnickým údolím, tentokrát hřejivé slunce způsobilo, že cesty byly velmi bahnité a místy až neschůdné. Pepa si nabral do levé boty a já do pravé. My turisté jsme však za léta na podobné excesy zvyklí, takže dobrou náladu nám to nezkazilo a po červené jsme se lesem doklouzali a doklopýtali až na okraj Berouna. Zbytek cesty byl totožný se začátkem, takže asi kolem půl druhé jsme již byli v cíli v narvané restauraci Berounský medvěd, situované nedaleko nádraží v místech výkupu surovin. Překvapilo nás, že tentokrát byla restaurace „navrch fuj a vevnitř huj“. Výběr spousty razítek (Pepa zapomněl veškeré záznamníky v práci), levné pivo (17,-) a poměrně dobrá dršťková (s kmínem. Proč??) Při odchodu jsme opět potkali Turbany a fůru dalších známých. Jako třešničku na dortu jsme si dopřáli před odjezdem do Prahy návštěvu místního medvědária. A za dalších 20 minut už jsme byli v Praze.

Výkonostní turisté ve složení: Vašek-Luban-Olaf absolvovali o trochu delší trasu přes Malé Přílepy, rozcestí Pod Chrbinou kolem Kalouskova mlýna do Nenačovic, kde v místním restaurantu pobyli asi hodinku, a pak zpět stejnou cestou do Lhotky (zavřená rozhledna). Zbytek pak po naší trase přes rozcestí U Lyzu.......atd.