26. prosince 2011 - Zimní družecká šlápota
Účastníci: Vladimír, Pepa - kapitán, Luban - 10 km
Jarda, host Marta s přítelem a pes Baron - 13 km
17. listopadu 2011 - Pražský minimax - 8. ročník (14 km)
Účastník: Vladimír
12. listopadu 2011 - Pochod ke Dni válečných veteránů (10 km)
Účastníci: Luban, Jarmila, Vašek, Vladimír + Andrea s děvčaty
Účastníci: Luban, David, Vladimír
Sám pochod vedl jakýmsi obloukem krajem Jižního města z Opatova kolem Švandrlíkova náměstí, vyhořelého objektu Na Sádce, Státního archivu k Chodovské tvrzi. Dále pak kolem hostivařského lesoparku zpět na sídliště až do Michnovy ulice, kde se nalézá „nový“ Jihoměstský pivovar. Tady už jsme potkali i Lubana a společně jsme došli do cíle. Zdejší výrobky (Jihoměšťan 11° za 32,- a jiné lahůdky) jsme však ani neochutnali a mazali domů. Bezkonkurenční autobus 125 téměř nonstop na Smíchov nás za pár minut odvezl zpět na „naší stranu Vltavy“. Takže už se zase těšíme na jaro na naše oblíbené čtvrtky. Vladimír 17. září 2011 - Okolo Bohdanče (10 km)
10. září 2011 - Benešovské toulky
25. srpna 2011 - Starým městem ale také Malou stranou - PPP (7 km)
26. května 2011– Od Matěje k Matěji - PPP (9 km)
Účastníci: Pepa - kapitán, Vladimír, Luban, Jarmila a Lenka (bývalá Trilobitka)
Na tento horký, dusný, infarktový den připadl „turbaní“ pochod v krásné Šárecké oblasti, bohužel tentokrát s trojnásobným značným stoupáním a současně poměrně dlouhý. Přesto dorazilo poměrně velké množství natěšených turistů, jejichž přesný počet nebyli pořadatelé sto ani v cíli sdělit (221). Trasa vedla od restaurace Na staré faře zpočátku po ČTZ kolem zříceniny Baba (z roku 1650) lesem až k Šáreckému potoku.
19. května 2011 – Putování podél Károvského potoka - PPP č. 8 (11 km)
Účastníci: Pepa - kapitán, Luban, Vladimír, Pepa K.
Ze startu jsme pokračovali po ČTZ druhou variantou podél břehu Vltavy. Přes silnici a podchodem tratě přicházíme k odběrnímu místu vody. Zde opouštíme ČTZ a pokračujeme po ŽTZ náročným stoupáním Károvským údolím na vrchol Hradiště. Zde na rozcestí potkáváme turisty s popisem v rukách, kteří se vracejí po MTZ opačným směrem zpět na místo startu, respektive též cíle. Pravděpodobně je odradilo počasí, protože slunce pálilo a trasa přes Lhotu na Jarov vedla otevřeným terénem. Předcházet turisty na rozcestí Hradiště se nedalo, vzhledem k náročnému stoupání, leč malebné krajině. Po MTZ přicházíme k žst. Jarov, kde se máme napojit na ČTZ až do cíle. Opět volíme variantu pěšinou podél Vltavy. V cíli objevujeme „turisty“ s vysokými startovními čísly se skutečností, že po celou dobu trasy nás nikdo nepředcházel. Zpocení a dehydrovaní si v cíli doplňujeme potřebnou tekutinu a tentokrát vlakem přes Braník a následně BUS 253 se vracíme na „základnu“. Pepa - kapitán 14. května 2011 - Kudy uháněl Šemík (20 km)
Účastníci: Pepa - kapitán, Tomáš, Andy
28. dubna 2011 - Údolím Motolského potoka – PPP č. 5 (9 km)
Účastníci: Pepa-kapitán, Vladimír, Andy, Jarmila, Luban Tentokrát čtvrteční pochod pořádali kolegové z TurBanu. Při cestě na start jsem potkal Lubana, takže jsme celou cestu absolvovali spolu. Ostatní šli individuálně. Po zmatečním začátku vedla cesta pěknou, pro mne neznámou přírodou až ke hrázi na Motolském potoce. Zde byl plánován odběr vody na 17:30 hod., čehož se zhostila hlavní tvůrkyně pochodu Marta K. v masce vodníka (moc jí to slušelo) za zpěvu a tanečků dětí z folklorního souboru Lučinka. Protože však do odběru zbývalo cca půl hodiny, pokračovali jsme po chvíli dál. Možná jsme prý přišli o zajímavou show?! V tomto momentě jsem chtěl pochválit TurBan za novou a pěknou trasu, perfektní vlastní značení a konečně slušný popis. V tom momentě jsme ale došli na Plzeňskou ulici a začal horor. Zatímco bylo logicky možné vést pochod po levé straně silnice zajímavými cestičkami a přírodou kolem levého ramene potoka, zvolili nepochopitelně organizátoři cestu podél frekventované silnice (cca 3 km). Nadávky pochodníků houfně naskakujících do tramvají, aby se tomuto úseku vyhnuli a raději popojeli 5 stanic tramvají s poznámkami: „ to musel opravdu dělat genius“, jsem pominul a spolu s Lubanem pokračoval nadopován smogem nadále podle popisu. Závěrečná část naštěstí opět vedla přírodou přes Cibulku a Vidouli, byť od odběrného místa stále po „tvrdých asfaltových cestách“. Několik závěrečných stoupání do cíle bylo již jen „třešničkou na dortu“ tohoto pochodu.
Zhodnocení: rozporuplné. Dobrý nápad, několik pěkných a zajímavých míst, ale dle účastníků spolu s předchozí cyklostezkou nad Rokytkou zatím nejhorší letošní popis. Škoda jen, že jsme Motolský potok prakticky neviděli, neb tekl kdesi pod námi uzavřen v trubkách…. Jinak účast a spojení na start a z cíle velmi dobré. Vladimír
16. dubna 2011 – Jarní pochod s překvapením (7 km)
Účastník: Pepa - kapitán
Biologický budík zazvonil na šestou hodinu ranní a po nezbytné cigaretě na prosluněném balkoně jsem dospěl k rozhodnutí, že bych měl něco pro tělo udělat. S trochou studu, protože jsem v pátek odmítl Tomášovi variantu možného pochodu, vyrážím přes Smíchov do Kobylis. V 08:00 hod. vlézám do metra s variantou „Béčkem“ přes Florenc a „Céčkem“ do Kobylis a odtud tramvají do Vozovny. Po minutě čekání vylézám ven a nastupuji do TRAM. č. 14 přímo na konečnou. Touto „výletní“ tramvají projíždím celou Prahu a skoro po hodině za krásného počasí vystupuji na konečné – Vozovna Kobylisy. Celkové zhodnocení: Skutečný pochod pro děti s tématikou organizovaný Domem dětí a mládeže Prahy 8 za krásného slunečného počasí.
Pepa - kapitán
7. dubna 2011 - Zázračná studánka - PPP č. 2 (8 km)
Účastníci: Pepa - kapitán, Pepa - abbé, Vladimír Trasa: Lysolaje – Šárecké údolí – Břetislavka
Konečně tedy asi o půl šesté vyrážíme na trasu s vědomím, že jsme opět prošvihli slavnostní odběr vody s hudebním doprovodem „Zezulová band“. Nicméně Klára už asi 2 hodiny popíjí vodu z místní „zázračné“ studánky, takže nezbývá, než jí popřát dobré chuti a hodně zdraví a konečně mezi posledními vyrazit po MTZ na cestu. Potok Housle však opouštíme velmi záhy (asi po 200m) a jdeme známými i neznámými cestami a cestičkami. Naštěstí však přírodou (velmi zajímavé – jako obvykle od Kláry) až do údolí Šáreckého potoka. Tady ovšem začíná druhá polovina pochodu po chodníku a po silnici až do cíle v restauraci Břetislavka. Cesta dlouhá, nudná, rovná po asfaltu, avšak zpestřená zajímavými stavbami a vilkami zbohatlíků. Nahlášených „povinných“ osm kilometrů to nebude, ale bohatě to stačí. Cíl bohužel opět v restauraci, nikoli na zahradě, ale až v poslední nejzazší místnosti, takže tři fronty: tam – zpět – pro pivo se mísí a motají navzájem. Bez občerstvení tedy spěcháme k Vltavě, kde je velký výběr autobusů zpět do míst startu a kde máme již připravené auto na odvoz domů. Kapitán se těší Na Růžek, abbé na večeři a Vladimír na palačinky s jahodami nebo něco jiného. Vladimír 2. dubna 2011 - Za povidlovým koláčem (15 km)
Místo: Benešov u Prahy
„Večerkáři“, vstávat! Začínají podvečerní pochody!
31. března 2011 – Botič – PPP č. 1 (8 km)
Účastníci: Vladimír, Pepa - kapitán s manželkou, Pepa K., Andy
Společně vyrážíme na trasu okolo Hamerského rybníka, ale vědomě opačným směrem. Toho si všimla jedna z účastnic a důrazně nás směrovala na správnou trasu. Celá trasa vedla podél Botiče na Kozinovo náměstí, kde se měl provést odběr vody pro EURORANDO 2011 za účasti zástupců MČ Praha 15, Ekologického centra hl. m Prahy, ZO ČSOP Botič - Rokytka a Farnosti kostela Stětí sv. Jana Křtitele. Protože do času odběru zbývalo ještě 30 min. a Vladimír hned po skončení pochodu chvátal do práce, pokračovali jsme po toku Rio Botičo. Cestou se někteří zastavili v kostele výše uvedeného - sv. Křtitele k jeho prohlídce. Po hodině a čtvrt přicházíme do CÍLE – restaurace „Pod hrází“. Po nezbytném orazítkování dokladů – někdo jich má málo, někdo víc, čekáme na příchod Andrey. Samozřejmě u „zlatavého moku“ s konstatováním, že skutečná délka pochodu musela být kratší. Toto potvrdil Vladimír přes noc, kdy měl službu. Tím se potvrzuje průměrná rychlost moje (Pepa - kapitán) 5 km/hod. Pepa - kapitán 26. března 2011 – Okolím Říčan (10 km)
V záplavě mailů od Vládi jsem onehdá našla i upozornění na pochod Okolím Říčan. Leták jsem si vytiskla a schovala – co kdybych neměla v sobotu 26. března co dělat… Je pátek večer. Program na sobotu nemám, a to hlavně proto, že meteorologové na víkend předpověděli ošklivé počasí (plán jet na chatu tedy padá). Jdu spát a stále nevím, co budu v sobotu dělat. Natahuji budíka na 7:30 hod. s tím, že pokud nebude pršet, vydám se na pochod do Říčan.
Po zazvonění budíku doklopýtám k oknu a zjišťuji, že sice neprší, ale dost pod mrakem tam přece jen je. Takže jsem tam, kde jsem byla… Ale času je málo, musím se rozhodnout co nejrychleji, abych případně stihla vlak v 9:20 hod. (a ještě si předtím nakoupila)… Pojedu! – tak zní mé rozhodnutí. Takže rychle sbalit (nezapomenout deštník – což sice není moc vhodný turistický doplněk, ale nemám žádnou bundu s kapucí či pláštěnku) a vyrážím. V Bille kupuji nějaké občerstvení na cestu a pak kalupem na metro. Když mi ujíždí před nosem, dostavují se první obavy, zda vlak vůbec stihnu… Začínám být nervózní. Moje nervozita se stupňuje na přestupní stanici Muzeum, kde mi metro opět ujíždí... Konečně jsem na Hlaváku, pospíchám k pokladně (kde to jako na potvoru taky trvá hrozně dlouho) a rychle na perón. Samozřejmě, že vlak jede až z toho úplně nejzadnějšího! Svištím halou k nástupišti 7 – jih. Nastupuji, usedám, uklidňuji se, sláva! Až nyní ale ke svému úžasu zjišťuji, že vlak má ještě celých osm minut do odjezdu. Takže zase až tak jsem se honit nemusela… J Čeká mě zhruba 30 minut jízdy. Během nich přemítám o tom, jak to dneska sama zvládnu (zapomněla jsem předeslat, že ani jedna z mých věrných parťaček se mnou dneska na výšlap nemohla – Soník je nemocná a Hanka už si na víkend domluvila něco jiného). Já totiž neumím vůbec číst v mapách! A jestli se mohu něčím pochlubit, tak tím, že mám absolutní orientační „nesmysl“! Takže jsem doma raději rozdala instrukce, že pokud se nebudu dlouho vracet, mají mě jet hledat někam na „říčansko“J Vystupuji na nádraží, nacházím místo startu, dostávám k vyplnění kartičku (dnes již bez zaváhání vyplňuji své pravé jméno), platím startovné a dostávám popis tras. Jdu raději tu nejkratší možnou – 10 km, jejíž popis čítá rovné tři řádky textu!! První řádka přikazuje jít po červeném značení, tak se na něj poslušně napojuji. Po chvilce mou pozornost upoutá člověk, který rázuje kousek přede mnou. Vidím ho sice jen zezadu, přesto mi je nějak povědomý. Hlavou mi proběhnou fotky, které jsem v těchto dnech umisťovala na trilobiťácký web, a už mi svítá – to musí být Pepa – kapitán!! Takže, co teď? Mám ho oslovit a absolvovat pochod s ním (je zřejmé, že má nasazené dost rychlé tempo a já jsem s holkama zvyklá chodit spíš tak jako „rozvláčně“ a taky mám strach o svou sešroubovanou nohu)? Nakonec převáží moje obava z toho, že bych přece jen při svých orientačních schopnostech někde zabloudila, proto se rozhodnu Pepu – kapitána oslovit. Jdeme zrovna nahoru po nějakých schodech. Takže zrychluji, předbíhám ho a beru schody po dvou, ať jsem nahoře dřív než on. Funím jak sentinel (pozn. pro moje děvčátka – Pořád to s tím naším tréninkem není nějak onoJ)! Jsem nahoře, vydýchávám se a chystám se k akci. Už se ke mně s cigárkem v ruce (ano, zatímco já sotva dech popadám, on si klidně cestou vzhůru ještě pokuřuje!) blíží…„Nejste náhodou Pepa – kapitán?“ zní moje otázka. „Jo, jsem“, zní jeho odpověď. „Já jsem Andrea, ta vaše nová členka“… Hotovo! Seznámení proběhlo úspěšně a jdeme (rychlojdeme!) spolu. Stále po červené (ano, pořád jsme na první řádce popisu). Aspoň, že jsme se už vymotali z města a šlapeme lesem. Udělala jsem dobře, že jsem se ke kapitánovi vetřela. Turistické značení sleduje jako rys, není možné s ním zakufrovatJ Dokonce mi povídá, že jeho přáním je dělat „trasaře“ (procházet turistické trasy, upravovat značky a tak). Prý je k tomu potřeba udělat si nějaké zkoušky a oslovit ty správné lidi. Říkám mu, ať do toho jde, když by ho to bavilo (nedávno mi taky kdosi řekl, že mám dělat věci, co mě baví)… Přicházíme k první kontrole ve Strašíně a v této chvíli poprvé (a naposled) tak nějak trošku mrholí, ale nic dramatického. Dostáváme razítko. Pepa se chce ptát, zda-li v cíli dostaneme odznak, tak ho této otázky ušetřím, protože už v propozicích k pochodu jsem se dočetla, že ano, a dokonce úplně nový odznak. Míjíme základní kynologickou organizaci, kde se zřejmě dneska koná nějaká velká akce - psů je tam jak psůJ Jdeme stále po červené (již jsme se ale v popisu přesunuli na druhý řádek) lesní cestou. Sice je sem tam docela dost blátivá, ale nám (ani Pepovým novým botkám, které se dnes rozhodl prošlápnout) to nevadí. Přicházíme k Janovickému lesu a odbočujeme vpravo na modrou TZ. Tady najednou potkáváme nějak hodně lidí. Odkud se všichni vyrojili?? Každopádně je ale všechny předcházíme a díky kapitánovu tempu je pak necháváme bezpečně daleko v našem závěsu… K tomu tempu musím poznamenat jednu věc: Pepa mi asi v 10:30 hod. (tedy půl hodiny po tom, co jsme se vydali na trasu) oznámil, že jeho standard je ujít 5 km za hodinu. Znejistěla jsem, zda jsem takového tempa schopná (do dneška byly mé propočty takové, že ujdu 4 km za hodinu) a hned tedy ze sebe chrlím jakousi omluvu, že ho asi budu brzdit… ale snad to nebylo tak zlé, protože v 11:00 hod. jsme zjistili, že jsme se do limitu 5 km vážně vešli… OBA DVAJ Tak mám radost, že Pepu v jeho rozletu nebrzdímJ Na chvíli opouštíme les, abychom přešli rušnou (hodně rušnou!!) křižovatku a vstupujeme do posledního úseku dnešního pochodu – Říčanského lesa (čímž se zároveň posunujeme na třetí – poslední řádku popisu). Ten je rozbahněný snad úplně nejvíc. Modrá značka nás pomalu vyvádí z lesa a opět se ocitáme ve městě. Říčany mi připadají jako klidné městečko. Aspoň tedy dnes mi to tak nějak klidné přišlo. Jdeme kolem zahrádek a na jedné z nich za plotem obdivujeme „botanickou zahrádku“ a mně je dneska poprvé líto, že s sebou nemám foťák (měsíc nejsem schopná si do něj koupit nové baterie!). Blížíme se pomalu k cíli. Přecházíme nějakou silničku, když v tom Pepa zvolá: „To je moje ulice!“. Jsem trochu v rozpacích, protože před sebou vidím ulici s označením „Politických vězňů“ (no ale je fakt, že jsem se s ním seznámila teprve dneska a leccos o něm ještě nevímJ). Ale pak mi dojde, že Pepa myslel vedlejší ulici, kterou jsem v té chvíli měla po levé straně. Tak se podívám a už je mi to jasné, ulice se jmenuje „Rýdlova“J A já podruhé zalituji, že nemám foťák, byla by to pěkná fotečka. Nějakých pár minutek po dvanácté přicházíme do restaurace U Kozlů, kde je dnešní cíl. Limit je tedy splněn, zvládli jsme to „baj voko“ za krásné dvě hodinky, přesně podle kapitánových propočtů… Pepa ještě venku sbírá větrem strženou ceduli CÍL a já už vevnitř dostávám pamětní list (znějící na mé jménoJ), odznáček a razítkuji si Trilobitník. Tímto moje „administrativa“ končí. Teď nastupuje Pepa. A já koukám jak blázen, kolik si toho razítkuje on: kromě Trilobitníku ještě svůj notýsek, kartičku s pochody „200“, dnešní list s popisem tras a kdoví, co ještě… mám se zkrátka pořád co učitJ Usazujeme se v restaurantu, oběd si však nedáváme. Mně stačí káva, Pepovi pochopitelně pivko. Prohlížím si (přiznávám, že trochu závistivěJ) všechna Pepova razítka a záznamy o pochodech a v duchu se sama sebe ptám, jestli bude kdy v mých silách ujít aspoň zlomek toho, co má našlapáno on… Ve 12:30 hod. opouštíme osvěžovnu a míříme na nádraží. Tam konstatujeme, jak nám to dneska všechno pěkně vyšlo – nejen, že jsme nakonec vůbec nepotřebovali s sebou přibalené deštníky, ale hlavně zjišťujeme, že vlak na Prahu nám jede za čtyři minuty. Paráda! A teď už může začít pršetJ Pepa samozřejmě pokračuje na „Růžek“, já jsem spokojená s dalším příjemným výletem a odpoledne už se chystám jen doma vstřebávat dnešní zážitky. Ale už se těším na příští sobotu, kdy si užiju nádherných panoramat Benešovska a pochutnám si na povidlovém koláči. Andy 12. března 2011 – Hornobřízský puchýř (13 a 20 km)
Účastníci: 13 km – Pepa - kapitán a Vladimír
20 km – Vašek a Luban
Zprvu městem asi půldruhého kilometru velmi mírným stoupáním ke kontrole č. 1 ve zdejším Muzeu keramiky. Nabídku prohlídky Pepa razantně odmítá se slovy, že už tam byl. Odtud k místní „kaolínce“ a téměř dvoukilometrovým stoupákem na rozcestí „Modrý kříž“. Zde se oddělují turisté na delší trasy, ale naši chlapci se již oddělili dříve, aby byli v cíli co nejdříve za námi. Pokračujeme tedy s Pepou lesem ke druhé kontrole „U Mezníku“ a po chvíli k další, tentokrát již společné pro všechny trasy. Zde je bufet. Davy lidí sedí na poražených stromech, jedí klobásky, pijí pivo či kávu, opékají si vuřty. Všude běhají děti a psi, ale tentokrát mi to nevadí. Po občerstvení se vydáváme na druhou polovinu trasy. Konečně končí pětimetrové lesní cesty a jde se „přes pařezy“. Těsně před pochodem zde totiž proběhla těžba a vlastní značení se válí na pořezaných větvích. Nejhezčí úsek cesty, odmyslíme-li si bahno a zbytky ledu. Počasí je nádherné, řekl bych až moc na zimní oblečení. Docházíme k rybníku Hamr. Zde je trochu nejasno, ale volíme cestu nikoli po silnici, ale mezi chatami a lesem. Příroda se nám sice odvděčuje svou jarní krásou, ale též rozbahněnými cestičkami. Pomalu přicházíme do Horní Břízy. Je asi půl druhé a na „dálkaře“ čekáme asi třičtvrtě hodiny vyplněné razítkováním, občerstvením a podobně. Ti si trasu protáhli o pár kilometrů přes Mrdník, pardon přes Mrtník a zpět. Kromě 5 vizitek a odznaku za první účast, TZ a pohlednic si odnáším také více než tucet překrásných razítek.
Odjíždíme velmi spokojeni s počasím, trasou (co chcete za drama na plzeňsku), hlavně však perfektní organizací s dobrým popisem. Předem avizované překvapení nezklamalo. A nevíme jak v pátek a v neděli (velká účast hlavně ze zahraničí), ale dnes šlo přes 560 lidí.
Asi za hodinu jsme zpět v Praze (a to jsme nakonec vypustili před Třemošnicí objevené muzeum plné letadel, tanků a jiných atrakcí: Stalin, transportéry, helikoptéry ap). Jistě se sem ale brzy podíváme: otevřeno je denně od 10:00 a vstup je 100,-. Vypadá to ale, že to bude stát za to. Vladimír
12. března 2011 – Se STARTEM na start (15 km)
Tuto sobotu jsme se rozhodly vyzkoušet si i jiný než trilobití pochod. Ze široké nabídky nakonec vybíráme 51. pochod cyklu „Putování zimní Prahou“. Zatímco pochody č. 47 a 49 absolvovala celá naše „nerozlučná silná trojka“, tentokrát nám dává Hanka kvinde a klidně si odjíždí za kamarádkou do „Nerátek“ (čehož bude ale v pondělí, až jí budeme se Soníkem líčit naše zážitky, jistě velice litovatJ) V pátek (v podvečer pochodu) jdeme po práci ještě do hospody. Mj. se zde i domlouváme, jak se v sobotu sejdeme. Domluva zní jasně: V 8:30 hod. na Hlaváku. Ale již v této chvíli jsem mírně nervózní, neboť tuším, že takové brzké sobotní vstávání (navíc po pátečním tahu) bude pro Soníka nadlidský úkonJ. Ale věřím jí, na pochod se těší a určitě dorazí… Je sobota ráno. Stíhám ještě nakoupit v Bille nějaké to občerstvení na cestu (bohužel je ale později stejně Tatranka odmítnuta s tím, že jde o kalorickou bombu!) a v krásných 8:15 hod. již na nádraží kupuji skupinovou zpáteční jízdenku do Řevnic. Nevěřícně si prohlížím, jak to naše staré dobré Hlavní nádraží dostalo na frak…L. V 8:30 vidím přicházet Soničku … vše jde jak po drátkách, myslím si. Ovšem až do chvíle, než si všimnu výrazu v Soníkově tváři – takový neznám!! Něco se děje… A taky, že jo: Prý jí včera večer (po naší pijatyce) ukradli mobil. A musela si ho zablokovat a bude jí to stát pětistovku, takže z plánovaného nedělního oběda (bifteku) nebude nicL. Snažím se zachránit situaci tím, že jí připomínám, že její mobil mám já, že mi ho večer zcela dobrovolně odevzdala (důvod, proč se tak stalo, je ale tak osobní, že jej odtajnit nemůžuJ) a hned ho lovím z batohu. „Znovunalezený“ mobil jí stejně ale na náladě moc nepřidá, protože pětikilo je zkrátka pětikilo… Cítím se za celou věc trochu odpovědná, proto z portmonky tasím pětistovku (železnou zásobu na dnešní pochod), ale Soník hrdě odmítá… Odebíráme se na peron, kde už čeká náš vlak. Usedáme, Soník vybaluje housku, vlak se rozjíždí. Znovu řešíme story s mobilem, opět nabízím svou bankovku s portrétem Němcové, Soník opět odmítá a rozbaluje čokoládovou tyčinku.
Hned na startu ale mírně znejistíme, neboť se po nás chce, abychom na jakési papírky vyplnily své jméno, příjmení, rok narození, adresu a trasu, kterou hodláme zdolat. Takovou praxi jsme na předešlých trilobitích pochodech nezažily. A protože jsme obě dvě již zřejmě postižené tím, kde pracujeme, rozhodujeme se naše osobní údaje neposkytnout. Respektive vypisujeme délku trasy (15 km), adresu necháváme nevyplněnou úplně, na věku si ubíráme 7 (Soník) a 10 (já – koneckonců mi onehdá na Krušárně někdo 25 hádalJ) let a do kolonky pro jméno a příjmení vpisujeme jména smyšlená (což se v cíli samozřejmě ukáže jako největší chyba!) a říkáme si, jak jsme nad organizátory pochodu vyzrály, když se jim nepodařilo z nás naše osobní data vymámitJ. Odevzdáváme lístečky, platíme startovné, dostáváme startovní průkazy a plánky trasy a vyrážíme vstříc neobyčejným zážitkůmJ.
![]() Počasí je od samého rána nádherné! A tak postupně snímáme vrstvy oblečení, do kterých jsme se doma preventivně zabalily (před
![]() ![]() Asi tak na pátém kilometru také zažíváme své první „zakufrování“ (tedy my jsme se zcela regulérně ztratily, resp. jsme nějakým záhadným způsobem sešly z modré značky a kus cesty šly úplně špatně. Že se tomu v turistické hantýrce říká zakufrování, jsme se dověděly posléze. No jo, zkrátka jsme pořád ještě začínající pochodniceJ). Ale nejsme v tom samy, je nás kupodivu víc (že by dneska vyrazili na pochod jen samí „začínající pochodníci“?J). Společnými silami ale nakonec nacházíme správnou cestu a pokračujeme směle dál. Přicházíme k prvnímu záchytnému bodu – Jezírku – kde měníme barvu značky a asi kilometr a půl kráčíme po žluté. Tento úsek pochodu lze ale zcela jistě považovat za nejúspěšnější. Protože: Soník volá operátorovi s žádostí o odblokování mobilu, který si nechala zablokovat včera večer, protože si myslela, že jí ho někdo ukradl a už si vesele na její náklady vytáčí „žhavé a drahé erotické linky“. Ale dneska je všechno jinak, telefon je na světě a tak by prosila telefon odblokovat. Je jí sděleno, že číslo bude do 15 minut odblokované. Soník děkuje a přichází okamžik pravdy: Ptá se, kolik bude blokace a následné odblokování telefonu stát… a je to tu… že prý, když se to vyřídí do 5 dní, neplatí se za tuto proceduru NIC!!!J. Máme obě dvě ohromnou radost a začínáme si pochod konečně pořádně užívat.
![]() ![]() Na sedmapůltém kilometru (tedy přesně v polovině trasy), v místě zvaném U Červeného kříže, téměř nepozorovatelně měníme barvu značky a po červené se vydáváme směrem ke Skalce. Tam se nám pak opravdu moc líbí. Je to krásné místo. Vystojíme si frontu u místního kiosku, abychom se trochu občerstvily. S párkem v rohlíku (Soník) a hrnkem instantního kapučína (já) v ruce, se pak procházíme tímto úchvatným místem, kocháme se výhledem, prohlížíme kapličky, obdivujeme klášter a posíláme smsku Hance, že opravdu o hodně přichází!
Poslední etapa cesty vede po zelené a má nás dovést zpět do Řevnic. Jdeme opět lesem, tentokrát především podél zurčícího potůčku. Také sbíháme často dolů z kopečků (což je ale nebezpečné, dost to klouže a já tak trochu pokouším svou – před dvěma a půl měsíci operovanou – sešroubovanou nohu). Hodně se také brouzdáme spadaným listím. A taky pronásledujeme pumuJ (tohle samozřejmě chápe jen Soník).
![]() ![]() ![]() Teď malá vsuvka: Ona ta cesta vlastně dneska vedla převážně jen lesem, a tak je asi třeba se ještě trochu rozepsat o terénu. Tak tedy: Všude bylo dost bahna a naše boty a nohavice kalhot dostaly opravdu zabrat! Ale jak jsem napsala výše, jsme stále začátečnice a bude nám ještě chvilku trvat, než pochytíme všechny fígleJ. Např. jeden už jsem ale dneska pochytila – na jedné pochodnici jsem si totiž všimla, že existují takové šikovné šusťákové návleky na nohy, které brání tomu, aby se nohavice kalhot umazaly tak nehorázně, jako se třeba umazaly mně… Jo, a Soničko, taky nesmíme zapomenout, že v Lidlu mají tento týden v akci goretexovou obuv za úžasnou cenu 400,- KčJ (omlouvám se, toto pochopí zase jen ona…).
![]() No a někde po cestě ještě ležely zbytky letošního sněhu, přestože teploměr na kiosku na Skalce ukazoval příjemných 15 stupňů nad nulou. Konec malé vsuvky.
A to už se před námi opět zjevuje Lesní divadlo, Tyršovo stromořadí i JEDNOTA… Míříme zpět na nádraží, kde je dneska start i cíl pochodu. Než si ale necháme orazit startovní průkaz v nádražní čekárně, jdeme ještě na pozdní oběd do „prvorepublikové“ restaurace Republica. ![]() ![]() Restaurant opouštíme (resp. se z něj „odvalíme“J) asi v 15:15 hod. a konečně si jdeme pro razítko (já i do svého Trilobitníku). A zlatý hřeb pochodu je zde: Za náš chodecký výkon dostáváme na památku diplomy, ale bohužel znějí na úplně jiná jména, než jsou ta naše (viz naše rozhodnutí na startu neposkytnout naše osobní údaje)!! Ale my jsme vážně netušily, že organizátoři pochodu z KČT Start Praha (STS Chvojkovice BrodJ) již dopředu iniciativně přepíší do diplomů jména dle odevzdaných lístečků… Za 20 minut nám má přijet vlak. Takže ještě stíháme vhodit peníze do automatu na kávu. Zatímco Soníkovi stroj vydá poctivou porci kapučína, u mě se nějak šprajcne a za stejnou cenu do kelímku natéká ani ne třetina bílé kávy bez cukru…L Ale Soňa je kamarádka a rozdělí se se mnou o své kapučíno. Poslední fotodokumentace na nádraží a nasedáme do City Elefantu.
![]() Ve vlaku už jen hodnotíme dnešní sobotu a shodujeme se na tom, že jsme ji strávily nadmíru výtečněJ. Pochvalujeme si, jak jsme zase udělaly něco pro svoje zdraví (a nemyslíme tím to přecpání v restaurantuJ). Ve stanici Praha-Smíchov se loučíme (naštěstí jen do pondělka!), Soník přestupuje na Knížecí na autobus, já pokračuji na Hlavák, kde celý dnešní den začal… a kruh se uzavíráJ …. A Hanka nevystoupila!!! JJJ (pardon, tohle chápeme jen my tři, ale opravdu jsem si to nemohla odpustit...). Andy
5. března 2011 – Z Nových Dvorů na Zátiší Účastníci:
Vladimír a Pepa-kapitán
Trasa: 9 km
Celková účast: 216 turistů (zdroj internet)
Tak konečně to Turbanům vyšlo. Pěkné počasí, které bylo celý týden, vydrželo i v sobotu. Ráno zpočátku mráz (škrábal jsem okna při návratu ze čtyřiadvacítky), ale v průběhu dopoledne se postupně oteplilo tak, že při příchodu do cíle byla bunda již spíše přítěží. V popisu pochodu z minulého týdne jsem slíbil bývalým kolegům, že jim také navštívíme jejich pochod v co největším počtu. Bohužel pracovní vytížení našich členů to dovolilo pouze Pepovi-kapitánovi a mne (beze spánku po noční službě). A jelikož jsme si ani nedohodli přesný čas, čekal na mna promrzlý Pepa na startu téměř hodinu. Obdrželi jsme obvykle rozvláčný popis, ale protože oba tyto končiny dobře známe, šli jsme téměř po paměti a bylo pro nás problém zakufrovat. Počasí bylo příjemné, probouzející se příroda hezká /dokonce jsem některé úseky trasy ani neznal/ a bylo nakonec i dost času – suma sumárum: celkem hezká sobotní procházka. Někteří z turistů na trase však naše nadšení nesdíleli (vlevo - vpravo, vždyť je to jedno? My však máme pochopení, také jsme tak začínali).
Trasa vedla ze startu na zastávce Nové Dvory. Poté, co jsme se „prokousali“ vilkami téměř k věži čs.hydrometeorologického ústavu, pokračujeme přes hráz Borového rybníka do kopce lesem a pak podél Lhoteckého potoka až do sídliště Modřany. Propletli jsme se cik cak sídlištěm, pokračujeme Píšovickým lesem podél potoka až k ÚMČ v Hausmannově ulici, tou stále nahoru až k podchodu, kterým projdeme. Odtud raději „po čichu“ k přechodu pod schody u Zátišské. A to už mezi zahrádkami sestupujeme k Zátišskému potoku proti jehož toku (prakticky po cyklo A 122) půjdeme. Kolem retenční nádrže, starých dubů, krásných vilek, sanatoria Pronathal (bývalé Rücklovy sluneční lázně) a diagnostického ústavu pro mládež vycházíme u oblíbeného koupaliště na sídl. Novodvorská. A odsud už je to jen skok do cíle v „Novodvorské restauraci“ (necelé dvě hodiny: a to jsme ještě stačili zjistit, že „skokan hnědý“ může dorůst až do délky 10 cm, což byla kontrolní otázka). Jak jsem již poznamenal, byla to velmi příjemná „předobědová“ vycházka umocněná skvělou porcí cikánské s h.k. a Staropramenem. Jen nás trochu zarazilo, že dámy v cíli sedí v té zimě tentokrát venku před restaurací (ale nebyla to prý jejich vina), a že se tentokrát nezjišťovaly počty členů OZP a KČT. Zajímavé novinky! Vladimír 19. února 2011 – Zimní brdský přechod (45. ročník) a Zimní brdská padesátka (34. ročník)
5. února 2011 – Putování po Praze 9 (PZP)
Účastníci:
Vladimír, Pepa - abbé, Vašek, Adélka a Amálka
Trasa: 8 km ( KČT Sparta Praha)
Vyrážíme z barrandovského „kopce“ přesně v devět a už kolem desáté opouštíme start ve Spojovací na Žižkově. Zpočátku novou zástavbou až k Rokytce, které se následně budeme držet až do cíle. Tady začíná boj našich bot s přírodou: střídavě louže a bahno a pod bahnem led. A tak stále dokola. Přesto jdou všichni s úsměvem. Snad proto, že start trval jen hodinu, vypadá to tu jak na pochodu Praha – Prčice. Táhnoucí se had turistů zablácených až po uši. Zhodnocení: Zdařilý pochod bez stoupání a za hezkého počasí a silného protivětru. Záporem pak Pepovo bolavé koleno a absence řízku pro Amálku v cíli. Také jsme očekávali aspoň diplom. Vladimír
29. ledna 2011 – Z Hanspaulky k vodní nádrži Džbán
Účastníci:
Vladimír, Pepa - kapitán, Tomáš
Trasa: 8 km Z místa skutečného startu se vydáváme po ZTZ přes Jenerálku k Šáreckému potoku. Šáreckým údolím po ČTZ docházíme k restauraci Dívčí skok. Zde jsme neodolali a po několika nezdařených pokusech Vladimíra o něco k „zakousnutí a zapití“ vstupujeme do hezky zrekonstruované restaurace – nekuřácké. Po usednutí ke stolu jsme byli slušně požádáni obsluhujícím číšníkem o odložení zavazadel a svršků na stanovené místo t.j. věšák. Dokonce i turistické hole měly svoje „odkládací místo“. Po objednání hrachové polévky (vypláchlý hrnec od hrachové kaše) a piva jsme na polévku čekali 15 min. Po skončení její konzumace následoval obřad likvidace nádobí. Tác podle šablony narovnaným nádobím odnáší číšník do kuchyně. V domnění, že nám přinese konečně i to toužebně očekávané pivo, na něj čekáme dalších 15 min. Na další čekací prodlevu jsme nepřistoupili a ihned po převzetí Svijanského moku (patoku) platíme útratu. Od restaurace jsme pokračovali po ČTZ směr Veleslavín do cíle. Asi po 3 km míjíme hráz vodní nádrže Džbán a kolem hřbitovní zdi docházíme k restauraci Džbán, kde marně hledáme ceduli CÍL POCHODU. Pozn. START a ani CÍL nebyl nikde označen. Proč taky? Vždyť turisté mají osobní instinkt a psí „čuchací“ nos. Aby toho nebylo málo, BUSem č.131 jsme se z Bořislavky přiblížili, tentokrát už bez Tomáše, do zastávky U Matěje. Zde jsme v restauraci Na Staré poště zjistili otevírací dobu za účelem zajištení živé kontroly našeho pochodu ZNZ. Ulicí Paťanka a kolem benzinové pumpy Agip, dále okolo bývalé čističky odpadních vod přicházíme na Sibiřské náměstí. Odtud MHD na „základnu“. Pepa - kapitán 16. ledna 2011 – Českým zimním krasem (10. ročník)Účastníci:
31 km - Vašek, Luban a Olaf
13 km- Vladimír a Pepa - kapitán
Celkem přes 250 účastníků.
Z výběru tří možných pochodů pořadaných tuto sobotu v okolí Prahy nás tentokrát zaujal tradiční pochod "zimním krasem" z Berouna. Výkonostní turisté vyrazili vláčkem z Prahy již za kuropění a počátek cesty zvládali ještě za tmy, zatímco výletníci (Pepa s Vladimírem) si přispali a vezli si zadek autem něco po osmé hodině, poté co se další trilobité nedostavili. Počasí zrána ještě nenaznačovalo nic neobvyklého, ale již před Berounem se vyčasilo a byl to poměrně pěkný teplý, téměř jarní den. Po tradičním bloudění městem a snaze zaparkovat jsme se dostavili kolem deváté na start v hale místního nádraží. A co čert nechtěl – potkali jsme poprvé za rok i bývalé kolegy z Turbanu. Po nezbytném občerstvení a prohlídce místních sobotních trhů na náměstí jsme konečně natrefili na správnou cestu a šli po dobře značených turistických cestách (MTZ) směr Lhotka u Berouna. Odtud po žluté k rozcestníku U lyzu. Na rozdíl od minulého týdne, kdy jsme se klouzali pražskou Stromovkou, podél Vltavy a Bohnickým údolím, tentokrát hřejivé slunce způsobilo, že cesty byly velmi bahnité a místy až neschůdné. Pepa si nabral do levé boty a já do pravé. My turisté jsme však za léta na podobné excesy zvyklí, takže dobrou náladu nám to nezkazilo a po červené jsme se lesem doklouzali a doklopýtali až na okraj Berouna. Zbytek cesty byl totožný se začátkem, takže asi kolem půl druhé jsme již byli v cíli v narvané restauraci Berounský medvěd, situované nedaleko nádraží v místech výkupu surovin. Překvapilo nás, že tentokrát byla restaurace „navrch fuj a vevnitř huj“. Výběr spousty razítek (Pepa zapomněl veškeré záznamníky v práci), levné pivo (17,-) a poměrně dobrá dršťková (s kmínem. Proč??) Při odchodu jsme opět potkali Turbany a fůru dalších známých. Jako třešničku na dortu jsme si dopřáli před odjezdem do Prahy návštěvu místního medvědária. A za dalších 20 minut už jsme byli v Praze. Výkonostní turisté ve složení: Vašek-Luban-Olaf absolvovali o trochu delší trasu přes Malé Přílepy, rozcestí Pod Chrbinou kolem Kalouskova mlýna do Nenačovic, kde v místním restaurantu pobyli asi hodinku, a pak zpět stejnou cestou do Lhotky (zavřená rozhledna). Zbytek pak po naší trase přes rozcestí U Lyzu.......atd. Pochvala organizátorům KČT TJ Tatran Třemošná - TO AS Rozvoj Plzeň za dobrou organizaci, pěkný a přehledný popis (byť pouze po značených cestách), zajímavé zážitky i hezké počasí. Pouze ty kontrolní opisy s nadm. výškou z rozcestníků nebylo kde opsat: buď tam nejsou anebo byl rozcestník nepřístupný v močále (Nenačovice). Vladimír
|