... v roce 2007

6. ledna 2007 – Tříkrálový pochod Praha – Karlštejn (21 km)

 

Účastníci:

Petr, Vladimír, Pepa - kapitán, Jarda, Marta, Mirek, Vašek, Adélka, Luban a pes Bára

 

Druhou letošní akcí byl pochod, který již někteří členové Trilobitu v minulosti absolvovali ještě jako bezprizorní chodci. Sraz byl tentokrát pro všechny účastníky na Smíchovském nádraží u pokladen, kde jsme zakoupili vstupenku a popis trasy a kolektivně odjeli v 8:32 hod. berounským patrovým „pendolínem“ do stanice Praha - Radotín.

Zde se přidalo ještě pár místních turistů, vyslechli jsme krátkou instruktáž pořádajícího pana Zůny, někteří si doplnili i „nádražníček“ a za pozvolného odchodu ostatních turistů na trasu čekali trilobiti na Martu, která zaspala. Nicméně i tato nepříjemnost dopadla dobře, Marta byla „doručena“ vozem a jako ocásek se na trasu vydali i trilobiti.

Cesta z nádraží vedla do Radotínského údolí, které jsme po táhlém dlouhém stoupání všichni zvládli (náladu zkazil pouze asi 10 minut trvající deštík, ale byl první a zároveň poslední). Zpočátku po lesní asfaltce, většinu trasy pak v mírně rozbahněném terénu jsme se přes lokality Na pískách a Pod Kulivou horou dostali úspěšně do obce Solopysky (nově Solopisky), kde jsme chutně posvačili teplé jídlo, někdo jen studené pivo.

To jsme ale ještě většina z nás „noviců“ netušili, že hned za hospodou nás čeká prudké stoupání rozbahněným terénem až do Vonoklas. Dále Karlickým údolím a opětovným třetím (pro Vladimíra) „vražedným“ stoupáním do obce Mořinka a dále stále do kopce po stráni (Bára loví srnky a nechce zpět na vodítko), až konečně se objevilo klesání a závěrečný sestup listím na Karlštejn.

Ihned po příchodu se objevuje překrásný pohled na hrad. Zde na chvíli spočineme: odpočíváme, fotíme, někdo „rozbíjí“ ploty. Zde se rozdělujeme a někteří stoupají ke hradu, nikoli však na prohlídku, ale pro razítka do záznamníků. Zbytek (3) odchází přes Muzeum betlémů (turistické známky, nikoli prohlídka) samospádem až na nádraží Karlštejn, kde je cíl v restauraci  Penzionu U nádraží.

Zde jsme odměněni minitatrankou a minidiplomem. Chutná nám dršťková i pivo (pro Lubana již osmé). Odjíždíme asi po půldruhé hodině s dobrou náladou, modrým nebem nad hlavou a výraznou slevou na dráze (kolektivní lístek pro 7 lidí do Radotína za 91,- Kč je přeci jen lepší než Vaškův za 40,- na Smíchov).

Zhodnocení pochodu a fotografování v restauraci Na Růžku již probíhá za účasti Pepy (abbé) a Luboše, který zde na nás čeká již od dvou hodin (po absolvovaném kraťasu na Okoř) a je to na něm již sakra vidět.

Vladimír


20. ledna 2007 – Zimním českým krasem (6. ročník, 25 km)

 

Účastníci:

Pepa – kapitán a Luban

 

Ranní sraz na Smíchovském nádraží na 06:29 hod., ani na 06:34 hod. nevyšel Pepovi, který se díval na odjíždějící vlak se svítícími červenými zadními světly. Trilobity odjíždějící do Berouna, kde byl start a cíl, doháněl rychlíkem o 50 minut později. Domluvenou trasu 25 km s Lubanem, který slíbil volným krokem s cílem brzkého dojítí, nastoupil s ½ hodinovým zpožděním. Nasadil „stíhací jízdu“ z berounského náměstí prudkým stoupáním ke kapli U STUDÁNKY až na vrchol kopce DĚD s rozhlednou (478 m). Po dobře vypracovaném popisu tras se dostal před vesnici Lísek (482 m) a pokračoval na NIŽBOR. Nejprve kolem Habrového potoka (nepříznačný název, když počáteční kilometry kolem potoka převažovaly buky). I po řádění orkánu „Kyril“ byla cesta průchozí, bez vážnějších problémů. Luboše se Pepovi podařilo dostihnout na samokontrole v Nižboru. /15km/ a (foto). Tam také zjistil, že Luboše cestou došel turista z Chebu, který pokračoval svým tempem a trochu Lubošovi prohnal „perka“. A že Luban nešel sám, také zjistil Pepa podle otisků bot v blátě. Po občerstvení v místním hotelu PRAHA jsme již pokračovali podél Berounky jako trojice až do cíle. Za vesnicí STRADONICE (foto) opouštíme tok řeky a stoupáme přes ZDEJČINY, Brdatky a  Na Ptáku až do cíle – žst. restaurace Na nádraží. Cíl: 13:10 hod. Pepa - kapitán

 

Na úvod musím poznamenat, že tento pochod začal docela nešťastně, hlavně pro Pepu a Petra. Na Smíchovské nádraží jsem dorazil asi v 06:05 hod. Po několika minutách trochu nervózního čekání dorazil jako první Vašek, který společně s Petrem hodlal zdolat trasu 40 km. Po několika hovorech z Vaškova mobilu bylo jasné, že Pepa nemá šanci vlak stihnout. Petr dorazil na poslední chvíli.

Do Berouna jsme přijeli asi v 07:20 hod. Jízdu jsem si vychutnal dvěma plechovkami Staropramenu. Na startu jsem se dohodl po telefonu s Pepou na trase 25 km, přestože plánovaných bylo 33 km. Na startu jsem se ani nestačil rozloučit s Vaškem (WC), ale pouze s Petrem, kterému ve vlaku bylo nevolno, a tak s kelímkem čaje a koblihou pochod vzdal.

Vyrazil jsem tedy sám, což se mi v „trilobitech“ ještě nikdy nestalo. Pozorně prostudoval popis trati, abych hned po startu nezabloudil. Po městě to ještě šlo, ale potom přišly pěkné „krpály“, takže jsem se sápal nahoru a funěl jako parní lokomotiva. Stále po modré jsem dorazil ke kapli U STUDÁNKY a dále pokračoval po chvíli váhání správným směrem na rozhlednu vrcholu DĚD. Docela jsem litoval, že tu není Pepa se svým foťákem. Po chvíli tápání jsem opět vyrazil na trasu. Asi po 1,5 km mě na trase došel turista, žádný zelenáč.  A tak jsme společně cestou necestou mezi polámanými stromy dorazili do Nižboru. Sotva jsme si stihli orazítkovat jedinou samokontrolu, objevil se Pepa- kapitán. Pak už jsme pokračovali společně. Luban – alias BOBAN


20. ledna 2007 – Večerní pochod Prahou

aneb k Babinskému do Řep

 

Je sobota odpoledne a už sedím 24 hodin doma u TV a novin, když tu mě napadne, že bych se měl trochu hýbat. Ale kde? Všichni ráno vyrazili směr Beroun a odpoledne už jen jakási IVV trasa ze Stodůlek někam. No to bych ještě stihnul. Tak jsem se bleskurychle oblékl a vyrazil. Z předpokládaného „berounského kvarteta“ dorazil na start pouze Petr, který se kvůli zdravotním problémům z BE vrátil a pochod neabsolvoval. Přestože jsem tedy vyrazil z útulny KČT na stanici metra Lužiny pouze od 10 minut dříve, Petr mě (i díky mé malé odbočce do sídliště) předehnal již po cca 2. kilometru.

Trasa vedla zpočátku stodůleckým „central parkem“ ještě za světla, ale asi po půl hodině jsme již ťapali blátem v lese k první kontrole. To už jsem se připojil k Petrovu tempu (ještě s několika účastníky) a spolu jsme pak překonali úsek do sídliště Řepy, ke kostelu sv. Martina (2. kontrola), kolem MÚ Praha 17 (moderní budova, kterou jsem si spletl se smuteční síní, neb hned vedle jsou dva menší hřbitovy – je zde pochován i Václav Babinský).

Po přechodu přes frekventovanou Slánskou ulici pokračujeme již známou cestou k restauraci U Čechů, kde je cíl trasy (diplom, tatranka, razítka).

Restaurace ve vilkách se zahrádkou je opravdu velmi příjemná, výborně zde vaří a pořídili si i LCD TV, na které jsme sledovali dvě třetiny hokejového zápasu pražských rivalů (s dobrým koncem).

Hodnocení: velmi příjemný pochod večerní Prahou s minimálním převýšením, trvající asi 1,5 hodiny. Počasí bez deště, jen zpočátku snesitelné poryvy větru, nepříjemný snad jen lesní úsek Stodůlky - Řepy za tmy. Vladimír


27. ledna 2007 – Pražské zahrady a parky

 

 Účastníci:

Jirka, Marta II, Pepa  - kapitán, Luboš - skrblík a Vladimír

 

Na první „sněhový“ pochod v letošním roce se nakonec dostavilo pět plazolezících trilobitů (rychlochodec Petr se vydal na zahraniční pochod do Olomouce, aby zmrznul jako „hanák“ a Vašek s částí rodiny bůhví kam).

Start byl tentokrát v samém centru Prahy (Františkánské zahradě poblíž Václaváku) a od rána se zdálo, že počasí bude skvostné: azuro, slunce a jiskřící sníh. Tato konstelace však trvala pouze do startu, kdy Vladimír s klasickým akademickým čtvrthodinovým zpožděním vyrážel za ostatními ve snaze je dostihnout.

Trasa: Jungmannovo náměstí – Karlovo náměstí – Emauzy – Botanická zahrada – náměstí  I. P. Pavlova – náměstí Míru. Zde se konečně trilobiti spojili v konečnou skupinu a procházkovým dopoledním předobědovým tempem pokračovali směr sady Svatopluka Čecha – náměstí Jiřího z Poděbrad – Mahlerovy sady (se žižkovskou věží: razítko a TZ) – Riegrovy sady a konečně cíl v restauraci Pod Smetankou v Balbínově ulici. Po celou dobu pochodu střídavě sněžilo, nesněžilo, foukalo, nefoukalo nebo svítilo slunce (jak na horách).

Teprve ve společně strávené části pochodu Vladimír zjistil, že celou dobu šel (a téměř rok se kamarádil) s náplavkami, které v „Rýgráku“, Čechových sadech, Emauzích a i na jiných slavných místech Prahy jsou nejen poprvé ve svém dlouhém a bohatém životě, ale někteří ani netušili, že tato místa vůbec existují (OSTUDA).

Druhé zklamání pro něj bylo, že trilobití „rychlo“ plazochodci ani nevyužili možnost poprvé v životě navštívit místa jako jsou Emauzy a Botanická zahrada na Slupi a prachsprostě je minuli (u výstupu na Žižkovskou věž to lze omluvit), čímž je dostihl právě až v půli trasy.

Po chvilce odpočinku v cíli (extempore Marty nespokojené s kvalitou horké medoviny) došlo k závěrečnému hodnocení tentokrát v restauraci CI 5 (Na Růžku v té době nepochopitelně zavřeno), kde trilobiti doplnili tekutou a někteří i pevnou stravou nezbytné živiny (extempore Marty kvůli kamenným knedlíkům) a v klidu se rozešli do všech světových stran (Černošice, Barrandov, restaurace Na Růžku).

Vladimír


3. února 2007 – Lesoparky Prahy 4 - PZP (8 km)

 
Účastníci:

Vašek, Luban, Pepa - kapitán, Jarda a pes Bára, Luboš, Marta a pes Tracy, David

 

Pozvánka na tento pochod byla vysílána na ČT 2 v rámci pořadu PANORAMA. Proto asi byla účast trilobitů hojná, včetně psů. První na start  - zastávka bus MICHELSKÝ LES - se dostavil Pepa (09:05 hod.), kde předal pozvánky na NÁŠ pochod 3. 3. 2007 v počtu 50 ks, po kterých se za 15 min. jen zaprášilo.

V 09:25 hod. přijel autobus, ze kterého vypadli všichni „trilobiti“, včetně jiných zkamenělin. Po 5 min. prezentace vyrážíme na  8 km procházku. Nejprve parkem k  nádraží ČD Krč, potom SULICKOU ulicí kolem kojeneckého ústavu, pak po schodech k pomníčku padlých v první světové válce. Opět procházíme kolem dalšího ústavu – tentokrát ne pro kojence, ale pro seniory. Někteří respektovali i doporučené krátké procházky k bývalému LESNÍMU DIVADLU KRČ. U benzinové pumpy a prodejny PLUS překračujeme ulici ZÁLESÍ a ulicí VZDUŠNOU kolem klubovny pořádajícího KČT Tempo. Dalšími ulicemi a uličkami vcházíme do lesa Kamýk (kdysi místo celodenních výletů Pražanů). Po pravém okraji lesa a Lhoteckého potoka vcházíme TYLOVOU ČTVRTÍ do cíle dnešní příjemné procházky:„….směrem k potoku vedou schody s modrým zábradlím, sejděte po nich, přejděte lávku a vydejte se nahoru po schodech s červenobílým zábradlím. Zde je Váš cíl, v klubovně modřanských skautů (samostatná chaloupka)“. Skutečně, je to tak, cíl tentokrát není v restauračním zařízení.

Protože pochod jsme ukončili v 11:00 hod., rozhodli jsme se (Pepa, Vašek, Luboš a David) pokračovat. Od Sofijského náměstí jsme vyjeli tramvají č. 17 na konečnou a pokračovali MODŘANSKOU ROKLÍ. Z hráze přehrady jsme s GPS v ruce rekognoskovali jeden z úseků našeho pochodu. Pepa - kapitán


24. února 2007 – Zimní brdský přechod

 

Účastníci:

15 km - Pepa-kapitán, David, Luboš, Vladimír, Vlčkovi, Burišínovi, Marta K.

50 km - Vašek

dva noví členové - Marta - Bejby, Libor - lišák

dva psi - Kimi, Sendy

 

To bylo poprvé, kdy jsem nejela do Prahy a mohla si přispat déle než ostatní trilobiti. Zatímco seděli v 7:34 hod. ve vlaku a odjížděli ze Smíchovského nádraží, tak já jsem touto dobou kráčela z kopce dolů na nádraží v Černošicích. Nastoupila jsem do domluveného posledního vagónu, protože v Mokropsech měla ještě nastoupit naše nová členka - Martička se svými dvěma psy. Během jízdy jsme se dozvěděli, že paní Vlčková vstávala brzy ráno, aby osmažila čerstvé vepřové řízečky na cestu. To je blázen. Tak to bych asi nevstávala. Snad to Václav patřičně ocenil.

Vystoupili jsme, téměř celý vlak, v Zadní Třebáni. Já se postavila do fronty. Ostatní si dali kuřáckou pauzu. Už jste viděli, aby někdo stál dobrovolně přes půl hodiny frontu a ještě dobrovolně platil za kousek bezcenného papíru s popisem na několika málo řádcích (tedy pro normální lidi)?  S tímto startovacím popisem a elánem jsme vyrazili na trasu. Za nádražní budovou jsme zahnuli doleva a od té doby jsme šli po žluté značce: prošli Zadní Třebání, přešli jsme přes potok a stoupali do kopce, pak jsme šli po rovince mezi poli. Marta pustila psy. Obě holky byly šťastné, že se mohou proběhnout a patřičně toho využívaly. To naše čuně Kimina se vyválela na poli v čemsi. Došli jsme na silnici, která vedla z Řevnic. Po ní jsme došli na křižovatku, kde stála nějaká socha. Odbočili jsme vlevo na Halouny. To už jsme šli bez Pepy a Davida, kteří nasadili rychlé tempo a utekli nám. Prošli jsme Halouny (Halouny - melouny - valouny - hamouni - blbouni … Jak by řekl Cimrman,  téměř absolutní rým Louny.) a pokračovali lesem po zelené přes rozbořenou hájenku Rochota (kterou mladší trilobiti prozkoumali). Tekl tudy potok, což z nás nejvíc ocenila Kim, která si z něj udělala psí lázně. I zde byly patrné stopy po řádícím orkánu Kiril. O chvíli později se Kimi stačila opravdu řádně vyválet v bahně. Rázem byl ze zlatého retrívra černý labrador pro pobavení všech kolemjdoucích. Na lesní křižovatce v Halounech/Rochota jsme čekali na rodinky Vlčkovu a Burišínovu. Někteří si čekání krátili nezdravým kouřením, jiní zdravým papáním a všichni společným seznamováním se dvěma novými členy. Příchodem nové juniorky všichni ožili  (i v cíli). Burišínovi nás opět opustili (jako vždy) a už jsme je neviděli. Šli jsme lesem dál až na vrchol stoupání pod kopcem Vrážky.

Na rozcestí jsme marně hledali žlutou značku, proto jsme se vydali po červené do Stříbrné Lhoty. Zde se nám líbily dvě novostavby a Luboš možná poprvé v životě vyvinul větší rychlost, což způsobilo psí spřežení. Kimi a Sendy opravdu táhly a Luboš byl několik desítek metrů stále před námi. Možná by to bylo i na zlatou jako u Katky. Na rozdíl od psů mu přece jen došly v cílové rovince síly a rád předal otěže Martě. Vlevo před námi se objevily věže mníšského zámku. Sešli jsme kopeček, přešli můstek přes potok vlévající se do rybníka, udělali společné foto. Kimi ráda absolvovala odbahňovací koupel, aby mohla jít do autobusu jako psí dáma.

Od rybníka poslední stoupání a klesání. Došli jsme na náměstí. Zde se naše rozdělené řady postupně daly dohromady. David nás opustil jako první. Odjel přesně v poledne do Prahy. Já a  Marťule jsme se šly podívat k zámku, kde jsme zjistily, že bude otevřeno od dubna v sobotu, neděli a svátky. Pak jsme šly do místní pekárny  a koupily si každá jeden dortík. Venku jsme potkaly Vlčkovi, od kterých jsme dostaly pro všechny velmi důležité dvě lahvičky - dva chladiče - slivovičku a whisky. To je! Obešly jsme náměstí a došly do cílové restaurace. Zde jsme dostaly razítko, diplom a vyzvedly ostatní trilobity a šli jsme  za  Pepou do Sokolovny.

Zpátky jsme se vraceli autobusem na Smíchovské nádraží. Tentokrát jsme stáli na svých obou vlastních nohách. Naše zdravé jádro dojelo na Smíchov. Konečná tečka byla Na Růžku. Opět jsme si užili krásný den a všichni zdrávi došli. Tedy až na Petra, který  se válel v posteli. To bylo asi úplně poprvé, co nešel na žádný pochod (Poznámka: ale nebylo. Vladimír). To mu muselo být hodně špatně. Poslední došel Vašek, protože šel nejdelší trasu z nás. Sice má nejvíc kilometrů, ale zase přišel o tu správnou trilobiťáckou atmosféru. Marta K.


3. března 2007 – Zimou nezimou s Trilobitem (24 km)

 

Tak se blíží další sobota a psi jsou jako vždy nedočkaví. Blíží se devátá hodina a mám jít na vlak. V deset máme sraz na Roztylech s kamarádkou a jejím rotvajlerem Sindou. Venku prší a mně přijde zpráva, že se výlet ruší. Psi jsou tak natěšení, že není cesty zpátky, jsou jako časovaná „bomba“. Beru batoh a rychle spěcháme na vlak, jen ať nám neujede. Spěchám a téměř u nádraží to na Kimi přišlo… ach jo. Rychle koš a šup do vlaku. Mezitím telefon Lišákovi, ať na mě počká, nechci jít sama – bojím, bojím. Ve vlaku mám čas si oddechnout a trochu se probrat. Lenka a Sinda nakonec vyráží také a úspěšně se scházíme v metru. To ještě holky netuší, že se stanou dalšími členy trilobití bandy. Po dojemném uvítání, kdy mi Sinda obratně zvládla podrazit obě nohy a nechat mě spadnout s velkým plesknutím na zem, vyrážíme po schodech za klukama na start. Tam čeká chudák ztuhlý Lišák. Chtěl vyrazit už před hodinou. Nevím či mu v nadávání vadí jeho zmrzlý obličej nebo je tak hodný… ale neřekl mi ani slovo výtky. 

Dostáváme popis trasy a vyrážíme. Mamka strategicky čeká v cíli a tudíž i v hospůdce:) Už pije i malé pivo:)… Lišák je vůdce naší smečky. Pouštíme psy, ať se proběhnou. Všichni poslouchají až na blondýnu – Kimi. Blondýnou se stává pokaždé, když neposlouchá. Jdeme parkem a je sychravo, pesani jsou mokří a Kimi objevuje svou první dnešní kaluž a bahýnečko. Řádně se protáhne od čumáku k ocasu. Cestou jdeme kolem “zříceniny“ a při sestupu ze strmého kopce pouštím psy na volno, nerada bych totiž jela po své malé zadní části. Kolem potoka nutím Kimi spáchat něco jako očistnou koupel. Čeká nás překvapení v podobě šermířů. Je to banda mladých lidí, kteří s úsměvem na tváři budují lávku přes potok. Lávka jim ale při pokládání základů pokaždé odpluje s proudem:) Jsou to holt šikulkové. Cestou jdeme kolem Ikemu, kde Lenka pracuje a kde se narodil můj černo-bílý potkánek Danuška. Blížíme se pomalými kroky k cíli, ale to nejhorší nás čeká. Mluvím o schodech a schodech a schodech… Ještě že mám tažné zařízení a Lenka taky, jen Lišák se musí spolehnout na své svalnaté nohy:). Už jsme vyšplhali a mlsně míjíme jednu hospodu, už se chystám zajít dovnitř, ale není to ta naše cílová. Ještě kousek a už vidím, na plotě se mihotá zelená cedulka CÍL.

Dnešní úkol splněn, psi vyvenčeni, 11 km za námi, nový člen v cíli, psi jako prasátka a Kim má blaženě nablblý výraz. Mamka sedí za stolem s razítkama a vedle ní Jarda a Lída. Jarda dokonce obětuje dvě svá vajíčka a dává nám je jako sladkou odměnu:):). Dostávám svůj trilobitníček a také psotníčky, které ihned necháváme orazítkovat. Lenka sepsala dlužní oupis, aby už jim neutekla:) - tedy přihlášku. Přichází na závěr naše sladká odměnu guláš a pivko. Teda já si dávám limonádu.

Jak už to tak bývá, po pěkném posezení musíme domů. Musím ještě nakrmit další zvěř, a tak utíkám poměrně i brzo a těšíme se s holkama na další výlet. Marta - Bejby

 

Tento pochod pořádaný mateřským oddílem Trilobitu Barrandov jsem si hodlal pořádně užít, jelikož na mne už nezbyla žádná pořadatelská funkce. Na startu metra Roztyly jsem se rozloučil se spolutrilobity Petrem, Pepou, Vaškem a Lubošem.

Vyrazil jsem po modré TZ přes Krčský les až k Zeleným domkům. Po lese to byla ještě pohoda a les byl jako vymetený, kromě pár pejskařů a osamělých běžců. Jakmile jsem však dorazil mezi paneláky, bylo zle. Tam moje slabé orientační schopnosti skončily úplně. Podle popisu trati jsem měl jít ulicí Lukešovou, ale nenašel jsem ji. Ale asi po 1 km bloudění jsem si to rovnou střihnul do ulice Novodvorská. To už padal drobný, ale vytrvalý déšť, do toho silně foukalo a nakonec se přidalo i sněžení. Novodvorská mě vyvedla až skoro za Prahu do Modřanské rokle. Nedbaje na silně rozbahněný terén, jsem dorazil až do Cholupic a potom až do Točné, zmoklý a prochladlý.

V Točné (po 1. samokontrole) jsem se dal po ŽTZ po Naučné stezce Keltů směrem na chalupářskou osadu Závist. Ale počasí se začalo postupně lepšit. Vykouklo dokonce i sluníčko a já si vlastně poprvé uvědomil, že jsem nepotkal doposud ani jednoho turistu. Stezka Keltů byla nejhezčí úsek celé trasy. Zastavil jsem se u každé tabule s namalovanými živočichy a rostlinami a četl jejich popis.

Nakonec jsem dorazil až k Vltavě a (po 2. samokontrole) jsem už šel podle břehu rovnou na Prahu. Nově budovaná cyklostezka byla silně rozbahněná a neskýtala zrovna vábivý pohled, ale to mně bylo jedno. Do cíle mi zbývalo asi 9 km. Nakonec jsem dorazil na krásnou novou asfaltovou cyklostezku, která mě dovedla až do cíle v Braníku, restaurace Na Jezerce.

Když nakonec shrnu své dojmy z celého pochodu, tak jediné, co mě naštvalo, bylo počasí. Ale my Trilobiti se jen tak nedáme. Luban


17. března 2007 – přes Vítkov do Riegrových sadů (7 km)

 

Účastníci:

Pepa - kapitán, Jirka, Vladimír a Honza Vinduška

 

Nízkou účast Trilobitů tentokrát způsobily nemoci (Luboš), práce (Pepa - abbé, Marta K. a Jarda), účast na jiných pochodech (Petr, Vašek), ale i počasí. Takže na startu konečné TRAM č. 9 se sešli pouze tři „růžkaři“, kteří solidárně počkali na jediného „barrandováka“ Vladimíra déle než klasickou čtvrthodinku. Cesta z B. totiž trvala téměř déle než samotný pochod.

Ve zkratce: trasa ze startu vedla zejména ulicí Na Balkáně, přes historický vrch Vítkov (památník, vojenské historické muzeum, krásný výhled na Prahu - pokud by bylo pěkné počasí), přes Husitskou, Seifertovu, Krásovou, pak do kopce ulicí U rajské zahrady až do Riegrových sadů, kde se nachází sokolovna, v níž byl cíl.

Pochod byl poměrně snadný a krátký až na tři nepříjemné „výstupy“ do kopce a ještě nepříjemnější počasí, zejména silný vítr. Čas 9:20 – 10:50 hod.

Nepříjemností bylo, že restaurace v cíli byla otevřena až od 12:00 hod., takže pořadatelé z TJ Praga nejenže mrzli na startu, ale mrzli i v cíli (celou organizaci zvládli ve 3 lidech), což však Trilobiťáky tak moc nerozhodilo, protože se ukryli do velmi blízké restaurace U Bohouše. A udělali dobře!

24. března 2007 – Za jarním sluníčkem na Sluneční náměstí (6. ročník)

 

Účastníci:

15 km - Luboš, Jarda, Lída, Marta K., Vladimír, Jirka, Lišák, Honza, David, pes žádný

25 km - Luban

 

Zatímco ostatní ještě pochrupávali, první čtyři jmenovaní již za kuropění odjížděli do Radotína (muži zprava, ženy zleva), aby byli přítomni před sedmou hodinou na startu pochodu na 25 km, který Trilobit spolupořádal v rámci této „sluneční" monstrance.

Mezitím co jsme se my opozdivší dámy „zahřívaly" procházkou po Radotíně, zmrzlí ogaři  odbavovali turisty - celkem jich odešlo z Radotína 21. Z toho odbavili dva trilobity: jednoho Lubana jdoucího pochod a jednoho Pepu - kapitána jdoucího Na Růžek (ovšem přes cíl v Butovicích).

Po ukončení této akce jsme nasedli do vlaku v 9:24 hod. na Prahu, abychom se mohli sami zúčastnit pochodu za sluníčkem o délce 15 km. Na Smíchově jsme skočili do tramvaje č. 12 a jeli do Hlubočep na start. Zde již krátce před desátou podupával zbytek trilobitů nadržených na pochod vedoucí pro nás notoricky známými místy v okolí Barrandova.

Trasa zpočátku vedla po cyklostezce podél Vltavy až do Malé Chuchle bez sebemenšího převýšení. Pod nápisem se jménem J. Barrande jsme udělali hromadnou fotku. Na můstku u bývalých lázní v Malé Chuchli jsem dostala hlad, proto jsem udělala občerstvovací zastávku. Luboš ovšem zaperlil. Se svým ledovým klidem si vyndal sekanou z Lidlu, domácí okurčičky, kelímek, pití, nožík, ba i prkýnko. S plnými břichy jsme začali stoupat po žluté do chuchelského kopce v čele s Vladimírem, který ty kopce tak "miluje", že si raději udělal mírný náskok. Postupně jsme se roztrhali na skupinky. Holt každý dle svých sil. Zase jsme se všichni sešli nahoře v mini ZOO. Přišli jsme zrovna v době krmení, takže jsme mohli obdivovat např. rysa trhajícího slepici; káně, krkavec a další si pochutnávali na malých kuřátkách. Lišák šel zkontrolovat své příbuzné Vulpes vulpes. Nejvíc pozornosti si získala mláďata muflonů. Ještě foto a jdeme dál do kopce. I Luboš se musí rozloučit s jízdou na dřevěném autíčku.

Na rozcestí pokračujeme stále po žluté značce z kopce do Velké Chuchle, a pak zase do kopce po modré až do Slivence. A co tady nevidíme: To je hrůza, oni dnes povolí všechno. Vedle krabice stojí hrad. A tamhle další krabice. Jdeme dál a po pravé straně vysoce oceňujeme velmi vkusně založenou zahrádku s různě tvarovanými jehličnany. Balzám na duši. Ve Slivenci se zastavujeme v hospůdce U Žilinů. Pitný režim se musí dodržovat. Prošli jsme Slivencem asi přes šest přechodů jako hadi cik cak. Došli jsme na nebezpečnou světelnou křižovatku přes výpadovku z Prahy na Plzeň. Padla zelená. Všichni jsme přeběhli, jen Luboš opět se svým „ludovým klidom“ se zdržel a zůstal stát mezi pruhy. Přejel kamion a my jsme ho hromadně povzbuzovali, aby přešel. Výborně,  a zase jsme všichni.

Prošli jsme Holyní (bez mrknutí oka jsme minuli oblíbenou hospůdku U Knotků), Dalejským údolím a Prokopským údolím, kde na chvilku odběhl Lišák hledat zkameněliny. A opravdu malou našel.

V Prokopském údolí jsme mimo jiné šli kolem „veselé" zdi s různě přidělanými miniaturami z Kinder vajíček. Dále jsme pokračovali pěšinkou po louce na hráz, kde někteří trilobiti násilně debatovali s místním bezdomovcem (citujícím stále dokola Vyhlášku císaře Františka Josefa k vyhlášení války). Když jsme je došli a vysvobodili je, pokračovali jsme dál po točivé lávce přes Jeremiášovu ulici k restauraci Nová vyhlídka. Podél ní jsme mírným kopečkem došli na Sluneční náměstí, které jsme celé přešli a také si prohlédli. Otáčivými dveřmi jsme vstoupili na radnici, kde byl cíl. Dostali jsme diplomky, razítka se sluníčkem a někteří si vyzvedli vitamíny Centrum. Vzali jsme si propozice dalších pochodů, prohlédli si místní výstavku dětských prací a rozešli se.

Pochod se opět vydařil. A i když ráno pršelo a vycházeli jsme za deště, do cíle jsme dorazili téměř za sluníčka. Takže se částečně naplnilo heslo pochodu Za jarním sluníčkem. Marta K.


29. března 2007 – Přes most Inteligence do Slivence (7 km)

 

Účastníci:

Petr, Pepa - kapitán, Luban, Jirka a Vladimír

 

Konečně nastal ten vytoužený den: začaly PPP (podvečerní pochody Prahou). Tentokrát dokonce PPPP (první PPP). Co se na něj Trilobiti načekali, co se o tom namluvilo (zejména Na Růžku), a skutek utek. Dostavili se jen tři klasičtí večerkáři, posíleni o dva další. Ostatní se z „různých“ důvodů účastnit nemohli.

Takže zkrátka: když jsem v 17:10 hod. dorazil na start, čekal zde pouze Jirka (už hodinu zmrzlý chodil kolem startu), další dva jsem vyzvedl v nejbližší osvěžovně a Petr dorazil o chvíli později. To už jsme si ale dělali „fóra“ na mostu Inteligence, na kterém z poloviny zřejmě indiáni vytrhali koleje. Z něj cesta pokračovala chvíli po rušné výpadovce a pak podchodem do Malé Chuchle. A odtud už jsme po žluté kopírovali sobotní pochod Za jarním sluníčkem až do Slivence. Z minula jsem si pamatoval zkratku, kterou jsem chtěl využít, ale spletl jsem se a zamířil znovu z kopce cestou k Vltavě. To mě natolik vyčerpalo, že z další (tentokrát již správné zkratky) jsem neměl tu pravou radost. U ZOO v Chuchelském háji nás již dostihl Petr (převlékání, konverzace s pořadateli a vedením programové rady ho zdržely více, než jsme čekali).

Na vrcholku kopce nás opustil Jirka „důchodcovskou“ zkratkou do Slivence a já hodlal jít s ním. Přísné pohledy rychlochodců mě však od tohoto úmyslu odradily. To byla ale chyba. Protrpěl jsem jak dva kilometry do Velké Chuchle, tak následující stoupání po modré TZ kolem vápenky do Slivence. Pouze chvilkovou radost mi udělala nečekaná zkratka, díky ní jsem se dostal na chvíli do čela (naštěstí jsem neslyšel komentáře zezadu). Po pár minutách mě však trilobití rychlochodci převálcovali a setkal jsem se s nimi až v cíli v restauraci Pyramida. Chvíli předtím dorazil i Jirka. Pochod jsme zhodnotili.

(Pozn.: je právě 22:10 hod. a ostatní v hodnocení pokračují: číslo 26 nemusí být pro čtyři chodce konečné. A taky že ne: ruleta se zastavila na čísle 35).

Negativa: dva krpály, podvečerní procházka se změnila na úprk.

Pozitiva: slušné počasí, fůra fotodokumentace. Vladimír


31. března 2007 –  Za povidlovým koláčem

Účastníci:

Petr, David, Jára, Lída, Pepa  - kapitán, Bejby, Lišák, Vlčkovi, Luboš, Vladimír, Marta, Pepa -abbé, Jana, Karolínka, Jirka

Hosté: Eva, Bára, Petr, Fanda

Psi: Kimi, Sendy, Ozzy, Bára, Trejsy

 

Takže tentokrát jsme se vydali na Povidlový koláč celkem v hojném počtu s nadějí získat pohár. A to vám nepíšu o našich dohadech před tímto pochodem. A Petr, obětavec, kvůli možnému získání poháru, ani nešel svoji stovku. A Vladimír, obětavec, získal pro pochod téměř celou rodinu.

Sraz byl okolo 8:15 hod v sokolovně. Někteří z nás přijeli vlakem a někteří dorazili autem - hlavně Šimůnci a Černošičáci. Vyzvedli jsme si popisy, usadili se u stolu, a zatímco Lišák nabízel svoji specialitu - buřty v hořčicové omáčce, ozvalo se: „Jaruš, pojď se podívat, von má prkýnko!" Inu, náš Luboš vyndal svoje pověstné prkýnko, na kterém se v mžiku objevila sekaná z Lidlu. Venku jsme udělali hromadné foto a vydali se na cestu. Někteří šli po dvou, jiní po čtyřech, a malá Kája v kočárku.

Prošli jsme kolem kulaťáku, zahnuli vpravo a prošli benešovskými ulicemi (Tyršovkou) k mostu přes železniční trať a pokračovali další ulicí k přechodu přes rušnou výpadovku. Vešli jsme do konopišťského parku, kde jsme obdivovali staré velikány. Pod zámkem jsme zahnuli vpravo k Zámecké restauraci, kde byla první kontrola - razítko jásajícího turisty. A samozřejmě nezbytná pitná zastávka.

Od kontroly jsme se vrátili zpátky na hráz rybníka a po vlastním značení kolem přírodního divadla k mostu Žofín. A protože s námi šla „naše blonďatá kachna" Kimi, tak si samozřejmě vyzkoušela na vlastní kůži rybník. Za mostem jsme odbočili vlevo po vlastním značení a na rozcestí se napojili na ZTZ. To jsme byli již rozděleni na několik skupinek. Takže jen z vyprávění vím, že do prvního kopce se strašným bahnem, pomohl nést kočárek Pepa - kapitán a v Černém lese, kde leželo přes cestu několik padlých kmenů, opět následek řádění Kirila, pomáhal s kočárkem David s Petrem a Luboš odklízel větve.

Naše skupinka se cestou lesem zastavila u složených klád, kde jsme si odpočinuli, vyzkoušeli chůzi po kládách a místní kohoutek, který byl vlevo u cesty, ale voda z něho netekla. Došli jsme opět k frekventované výpadovce. A protože byla sobota, tak jelo jedno auto za druhým a chudáka Jirku to stálo málem život, takže došlo k malé slovní kopané. Za ní bylo otevřené zahradnictví, které jsme my, trilobitky zahradnice, nemohly opominout. Tam měli pokladů.

Pokračovali jsme dále lesem, kterým protékal potůček, do kterého opět Kimi vlezla jako zlatý retrívr, ale vylezla coby černý labrador. Došli jsme k závodišti, kde byla druhá kontrola – razítko krásné červené turistky. Zde jsme se rozdělili na dvě skupinky. Pánové a Lída nám utekli, ale jejich chyba, protože my jsme se zdrželi a dobře jsme udělali. Za rohem totiž seděla část trilobitů se zlatým mokem v ruce. Tudíž jsme se opičili. Zároveň se napili i psi a ještě jsme si prohlédli pomníčky mrtvých koní, kteří něco vyhráli. Šli jsme dál. Po pravé ruce na louce se pásl kůň, kterého jsme si pohladili. Pod loukou byl rybník, ve kterém Kimi provedla očistnou koupel, aby jako slušná dáma mohla do zpátečního vlaku. Dále jsme šli kousek po silnici a po červené došli do cíle, který byl opět v sokolovně. Zde jsme dostali diplom a opravdový koláč. Sice ne povidlový, ale měl tři náplně – mák, tvaroh, jablka a velmi velmi málo povidel. Naše dva koláče snědly naše čtyřnohé holky. Odměna musí být. Ovšem nejspokojenější byla rodinka Abbého. Zatímco při zdolávání překážek na cestě nebyli vůbec nadšeni, tak naopak v cíli přímo jásali. Jako jediní byli zařazeni do dětské tomboly a vyhráli sadu skleněných misek. Co je doma, to se počítá. A malá Karolínka dostala kromě koláče jogurt Dobrá máma. Hlava rodiny si také něco odnesla. Cestou špatně šlápla a odnesl to pochroumaný nárt. A ještě něco vám prozradím. Karolínka má tak silné plíce, že Luboš asi dva km před cílem prchl, aby nemusel poslouchat její vřískot.

Tak a teď vám ještě prozradím, jak to nakonec dopadlo s pohárem, kvůli kterému jsme se snažili o tak hojnou účast a kvůli němuž vznikaly i malé dohady až pře. Tak ten jsme nakonec nezískali, ale jen proto, že se letos nepředával. Prý až na podzim (na Konopišťských toulkách). Nevadí. Na podzim se sejdeme znovu a doufám, že ještě ve větším počtu. Tak koukejte všichni přijít. Naše heslo je: „Všichni za jednoho a jeden za všechny“!

1. dubna 2007 – Apriliáda 2007 (IVV, 30 km)

Účastníci: 

Petr a Pepa – kapitán

 

Umazaní od „povidlového koláče“ brzy ráno vyrážíme z nádraží Praha-Smíchov směr Plzeň. Tam je stanoven start tohoto aprílového pochodu. Po 09:15 hod. vyrážíme podle popisu na trasu. Orientací světových stran pokračujeme správnou stranou podle popisu trasy, včetně „náhradního značení“ ulicemi Plzně a okolí, až na rozcestí nedaleko vrcholu Mikulky!!! (společná trasa pro všechny).  Pokračujeme podle trasy 10 km, ale chyba. 200 m zacházky nás stojí asi 1 km navíc. Správnou polní cestou pokračujeme a při příchodu k železničnímu přejezdu pokračujeme v rozporu s popisem vlevo Malým Bolevcem na oficiální turistické značení. Zde skutečně zjišťujeme pravdivost názvu APRILIÁDY (to by bylo, abychom v Plzni nezabloudili).

Po ZTS pokračujeme na pro nás již známou rozhlednu KRKAVEC, tentokrát z východní strany.  Po ŽTZ se dostáváme do obce CHOTÍKOV – naše první zastávka s občerstvením. S radostí pro mě a ostatní trilobity, kteří ještě nevlastnili turistickou známku No. 1206 z důvodu pozdní dopolední a včasné odpolední provozní doby prodejního místa známek, se nám za „2 vteřiny 12:00 hod.“ podařilo „ukořistit“ tuto trofej. V MALESICÍCH – druhá zastávka  si Pepa – kapitán v místní hospůdce dopřál malé občerstvení. Vinou pracovnice zařízení, která zapomněla vypnout spotřebič, došlo k požáru a následky restaurace jsou nedozírné. Viz foto.  V Radčicích od „kapličky“ (správně zvonice) „vpravo“ (správně přímo) k mostu přes řeku Mže. Znalí města Plzně dorážíme v 16:00 hod. do CÍLE. Pepa – kapitán


5. dubna 2007 – Přes pražský Everest za pávem (10 km)

 

Příprava:

Vladimír + Marta, Jarda + Lída, Luboš + Táňa a Pepa - kapitán

Účastníci:

Lenka, Marta - Bejby

Psi: Kimi, Sendy

 

Tentokrát se pochodu, ačkoliv jsme ho pořádali my, zúčastnily jen dvě trilobitky - naše nová členka Lenka (na počátku pochodu ještě trilobitkou nebyla) a Bejby i s pejskama, která přijela vlakem z Černošic před 18:00 hod., a aby nešla samotná samotinká, tak jsem ji doprovázela. Obě jsme vyšly před koncem startovacího času. Start byl z Metra - Hůrka na Slunečním nám., kde Martě předal popis Pepa - abbé a zinkasoval David, u kterého byla znát praxe z hospody - rád a dobře inkasuje. Osvědčil se.

Obešly jsme radnici a šly kolem centra Lípa k frekventované křižovatce. Po jejím přejití jsme pokračovaly různými ulicemi až k ulici Na Vidouli, kterou jsme stoupaly nahoru k rozcestí a dále kolem cihlového komína k dalšímu rozcestí. Dáváme se prostřední panelovou cestičkou po vlastním značení. Zde jsme pustily pejsky. Ti byli šťastní. Po kopci následovala rovinka. Došly jsme na vrchol, a tím pádem jsme dobyly nejvyšší pražský vrchol - vrch Vidouli 371m n. m. Zde jsme se proběhly. Byl zde krásný výhled na Prahu 5 a zjistily jsme, že je zde množství různých podzemních bunkrů. Můžeme jít dále. Za panely jsme odbočily doprava a kolem zbořeniště pokračovaly lesní pěšinkou až k altánku. Zde jsme pokračovaly vlevo dle vlastního značení - růžové fáborky, které opět velmi efektivně rozvěsil Jára s Lídou. Jelikož jsme šly téměř poslední z cíle, tak jsme jich většinu posbíraly. Cestou nás napadlo je uvazovat Bejby do dvou culíků. Takto vyšperkovaná došla do cíle. Aby čtyřnohé holky nebyly pozadu za paničkou, tak měly fáborky na ocáscích.

Za nechráněným železničním přejezdem bylo vpravo dětské hřiště. Děti tam žádné nebyly, zato tam byly dvě trilobitky. A i Kimi a Sendy se sklouzly na skluzavce. Sendy bravurně  vyšplhala po žebříku nahoru a Kimi jsme trochu pomohly. Dále jsme pokračovaly kolem zvláštní kamenné kapličky vpravo mezi dvěma duby po vlastním značení. Došly jsme k usedlosti Cibulka, kolem které upravují park. Jinak samotná usedlost je ve velmi zchátralém stavu. Podél její zdi jsme došly k parčíku a dále k mateřské školce a vstoupily do ulice Nad Zámečkem, ve které nás postrašil v jedné zahradě "otrávený instalatér". A opět stoupáme do kopce kolem trafiky a vcházíme do slepé uličky kolem tenisových kurtů. Vyšly jsme u usedlosti Šmukýřka. Podešly jsme ji spodem vpravo. A co to vidíme! Dole v kopci bloudí dvě turistky s popisem v ruce a tvrdí nám, že jsou tam fáborky. Ale to je přeci nesmysl. Připojují se k nám a jdou s námi až do cíle. Docela dobře jsme si popovídaly a vzájemně jsme se něco nového dozvěděly.

Polní cestičkou pod domy jsme došly k veterinární klinice, u které jsme přešly přes přechod ulici Jinonickou a šly k vile Mája a po té jsme opět stoupaly do kopce lesíkem. Dále jsme pokračovaly různými ulicemi k ulici Přímá. Zde jsme obdivovaly kolonii malých řadových domečků - opět jedna pražská rarita, o které jsme vůbec nevěděly. Dalšími ulicemi jsme došly k bývalému Sanopzu a ulicí Nad Santoškou jsme se ocitly pod Pavím vrchem. Sice se už stmívalo, ale nedalo nám to a funící jsme se vyšplhaly nahoru. Stálo to za to.

Pokochaly jsme se krásným pohledem na Prahu. Sestoupily jsme do špinavé a ošklivé ulice Radlická, pak jsme přešly lávku přes Smíchovské nádraží. Na konci lávky jsme zahnuly doleva a došly do ulice Na Valentince, kde byl cíl ve stejnojmenné restauraci. Zde již netrpělivě čekali ostatní trilobiti. Bejby dostala zaslouženou odměnu a pejsci též - vodičku.

Toto byl nejen pochod organizovaný trilobity, ale pro nás to byl náš první podvečerní pochod. A bohužel zase dlouho další podvečerní pochod nepůjdeme. Pracujeme. (jak kdo - pozn. Vladimír). Moc se nám líbil a poznaly jsme zase kousek naší nádherné Prahy - matičky měst.  Není jen Václavák. Marta


7. dubna 2007 – Vidrholec (IVV, 200, 32 km)
 
Účastníci: 

Pepa – kapitán, Luban

 

Ranní vstávání je pro některé Trilobity velkým problémem. To neplatí pro ranní „ptáky“. Na delší pochod je nutno dobře „natankovat“, což jsme udělali na Masarykově nádraží. Luban včetně záložní nádrže. Z Klánovic, kde byl start, jsme vyrazili (08:10 hod.) ČTZ na Vidrholec (ve středověku působiště loupežníků) spolu s pochodníky všech tras (7, 10, 14, 20).  Postupně odpadávají z ČTZ „vycházkáři“ 7 a 14 km tras.  Jediná fyzická kontrola pro trasu 20 a 32 km v osadě Škvorec (8 km v 09:30 hod.) podle popisu v hospůdce „U Myslivce“ se konala na zastávce příměstské hromadné dopravy pod lipami. Důvod: rekonstrukce hospůdky od konce února. Občerstvení se proto provádělo před prodejnou potravin.

Od kontroly již pokračujeme s turisty jen trasy 32 km po ŽTZ přes Třebohostice /viz foto „s koňmi“/, Babice a posléze po ZTZ do prostoru Horka, kde nás čekala samokontrola s otázkou „ co vás zaujalo v prostoru Horka?“. Od Babic až do Žernovky-Horky přes polomy stromů a hlavně „kobylince“ a díry od koní jsme si mysleli, že zajímavostí bude farma chovu a výcviku koní. Omyl. Zajímavostí ve skutečnost byl „dvůr“ kamenů všech barev, tvarů a velikostí přírodních či průmyslově opracovaných. První otevřená restaurace za „dvorem kamenů“ v 11:30 hod. nebyla vhodná pro naše peněženky a oblečení, a to z prvního důvodu a z druhého proto, že Luban před restaurací dočerpával poslední záložní pohonné hmoty. Proto pokračujeme dále a už jen po ČTZ až do cíle. Naší občerstvovací stanicí s polévkou a nezbytným doplněním tekutin se stala restaurace Pod hradem v Hradešíně. Že nejdeme trasu sami, jsme zjistili právě tam. Jal při příchodu, tak při pobytu a také při odchodu. Na 24,5 km u památníku sv. Donáta jsme provedli zápis do popisu dle úkolu samokontroly. Od památníku (14:00 hod.) pokračujeme s pochodníky trasy 20 km přes Úvaly do cíle – žst. Klánovice (15:30 hod). Pepa – kapitán


12. dubna 2007 – Ve stopě cyklostezky (6,5 km)

Účastníci:

Pepa - kapitán, Petr, Vladimír, Jirka, Pepa - abbé s Hankou (host), Luboš s Janou, Lišák s Danou (host), a Lenka

 

Rekordní počet trilobitů včetně hostů se sešel na konečné tramvají na Sídlišti Modřany. Členové i hosté se scházeli jako švábi na pivo, ale protože bylo pěkné teplé podvečerní počasí, čekalo se až do půl šesté, kdy vyrazila i druhá „silnější“ skupina (první ve složení Luboš, Jana, Jirka a Lenka se odplazila raději o půl hodinky dříve).

A kudy se vůbec šlo? Z konečné podél silně frekventované silnice Generála Šišky (observatoř), do Modřanské rokle a od hráze po cyklotrase k cholupické chatové osadě, pak podél lesa k letišti Točná a mírným lesním sestupem do Komořan na náměstíčko.

Hned zpočátku poměrně ostře nasazené tempo nám vydrželo až na letiště Točná, kde jsme se nejen občerstvili, ale kde se též obě skupiny spojily, aby manifestačně (někteří podle popisu, někteří podle kapitánova názoru pak jinudy) došly do cíle na náměstí v Komořanech. Zprvu se vpředu objevoval klasicky Pepa - kapitán s nezbytnou cigaretou, ale již po pár set metrech pochodu ladně převzala otěže vedoucího dlouhonohá Dana, která plavým krokem (prý zvolna: aby nás neuhnala) hnala skupinku trilobiťáků vpřed. Naopak druhý host Hanka procesí uzavírala s druhým Pepou, který zdecimován bolestí v noze, a to až k občerstvovně na letišti. Zde jej naštěstí bolest opustila (asi ji vyplavil).

Z cíle jsme sice odjeli kolektivně autobusem číslo 205, ale po cestě se Trilobit rozpadl na malé kousky. A tak se tentokrát hodnotilo v malých skupinkách.

Pozitiva: velmi pěkně napsaný popis (máme se ještě co učit), překrásné počasí, velká banda, došli všichni.

Negativa: prašná cesta a absence občerstvovacích stanic (dokonce nikdo s sebou nic nenesl).


14. dubna 2007 – Hájemství zelené (IVV, 200, 15 - 50 km) 

 
Účastníci: 

15 km - Pepa – kapitán, Jirka, Jarda, David, Lucka, Lída, Lenka P, Marta, psi Bára a Tracy

35 km -  Petr, Marta – Bejby a psi Sendy a Kimi

50 km - Vašek                        

„Brdská stezka“ 7 km - účast: Mirek Liška

 

Naše pochodování začíná schůzkami a čekáním na někoho. Schůzka – na Smíchovském nádraží a čekání ve vlaku na přistoupení do vlaku v Černošicích. Ve Zdicích nás celkem vystoupilo 8 plus 2 psi. Asi nejdelší trasou pochodu byla trasa z nádraží na start.

Po nezbytné prezentaci vyrážíme v 09:20 hod. na trasu 15 km. Aby to nebylo jednoduché, organizátoři zvolili po startu opravdovou „lahůdku“ v podobě velmi nepříjemného stoupání v délce 4 km do nadmořské výšky 500 m. V tomto stoupání se jinak kompaktní kolektiv rozpůlil a „předvojoví“ pochodníci čekají asi na druhém kilometru na „závojové“ pochodníky.  Ti si na 1,97 km sedají do trávy a odpočívají. Zřejmě se domluvili na tom, že s Trilobity čekající o 30 m dále se bavit nebudou….??????

Pokračujeme po MTZ podél vrchu Hřeben s kótou 504m n. m. – Tkalce přes rozcestí Pod  Vraní skálou do vesnice Svatá. Opět rozděleni do 2 skupin. První skupina – Pepa, David, Lucka a Lenka stihli K-1 Myslivna Král (8,5 km) na poslední chvíli, protože kontrola byla obsazena v čase 08:30 – 11:30 hod. Odtud následovala trasa s ŽTZ opět kolem Vraní skály (536m n. m). To jsme ještě nevěděli, že bude následovat ještě horší klesání do další kontroly K-2 V Potocích (11 km). Třešnička na dortu následovala okamžitě po kontrole v podobě stoupání v délce 1 km k rozcestí Na Hřebeni (12 km). Zbývající 3 km přes vesnici Knížkovice byl již jen sestup z hřebenů kopců. Do cíle první skupina dorazila okolo 13:45 hod. Ta po „odbavení“ ve sportovní hale Lokomotivy Zdice pokračovala stále po MTZ do nádražní restaurace. Po 2 hodinách čekání se objevil „závoj“ Trilobitů s trhačem Bárou a rozzuřeným slimákem Jirkou, kterému náladu spravilo jedno dobře vychlazené velké pivo. Do Prahy odjíždíme nejbližším vlakem v 16:30 hod.

Hodnocení: účast - slušná, počasí – vynikající, slunečno, příroda – pučící, kvetoucí, terén – sucho, skoro prašno a členitý. Zápor: za razítka se musí platit (IVV). Pepa – kapitán


15. dubna 2007 – Ze Stochova do Křivoklátských lesů (IVV, 7 km) 

Účastníci: 

Petr, Pepa – kapitán, Luban

 

Od případné účasti dnešního pochodu upustil Jarda, který se dostavil i s Bárou na domluvené místo. Omluvil se nám a popřál hezkého dne. V 06:20 hod. po výměně autobaterie vyrážíme po dálnici směr Stochov. Po prezentaci v ZŠ začínáme zprvu nezáživným úsekem – po silnici do vesnice Kačice. Cestou si vyfotografujeme pomníček našeho trilobitího člena /viz foto/ a po ČTZ pokračujeme přes vesnici Srby a levém  břehu rybníka ZÁPLAVY do Kamenných Žehrovic (nesprávně: Kamenné Žebrovice). Zde marně zjišťujeme možnost občerstvení. Počasí nám přeje, je krásně slunečno. Navazujeme na MTZ a obcházíme „krtinec“ (pojmenování Lubana haldy hlušiny po dolu Nosek). Kolem hájovny Pustá Dobrá přeskakujeme řetěz a vstupujeme do Lánských lesů. Odtud jsme měli pokračovat nejkratší cestou do Lán. GPS nás podvedla, neumí včas varovat na odbočení a tak se stalo, že jsme pokračovali podél oplocené zelené obory až před zámek. První a  poslední zastávka na občerstvení byla v místní Lánské restauraci s cenou piva nižší Pivnice Na Růžku. Pokus o zakoupení turistické známky vyšel naprázdno. Recepční v Muzeu TGM plnil též úkoly průvodce. Nejkratší cestou do Stochova opět obdivujeme již nám známý „krtinec“. Okolo 13:00 hod dorážíme do cíle: opět ZŠ  ve  Stochově. Tentokrát GPS nelhala a  při vyúčtování nám naměřila místo 17 km  22 km. Pepa – kapitán


19. dubna 2007 – Akademickou čtvrtí (5 km)

 

Účastníci:

Pepa - kapitán, Vladimír, Jirka, Lenka, Mareda, provozní, jeden, kterého neznám a možná i Luboš.

 

V krásném prosluněném odpoledni se Trilobité tentokrát sešli (včetně prvopochodníků) na Fügnerově náměstí u Infocentra KČT, kde na lavičkách čekali na Luboše. Luboš posléze přišel a zmizel na čtvrthodiny v INFO, čehož ostatní po chvíli využili k tomu, že pomalým krokem (téměř lázeňským) vyrazili na trať s tím, že nás lehce dožene. To jsme se ale přepočítali…

Trasa byla opravdu mimořádně krátká: vedla většinou kolem vědeckých ústavů a kostelů (celkem 7), dvakrát dolů a dvakrát do kopce. Přesto jsem byl rád, že jsem se podíval do míst, která jsem nikdy předtím nenavštívil, jako je kostel na Karlově (s policejním muzeem), Revmatologický ústav Na Slupi, Albertov (kde se v listopadu 89 začínaly psát novodobé dějiny republiky), místo, kde stála pověstná Jedová chýše, kostel sv. Apolináře, a různé ústavy toxikologie, patologie, stomatologie apod. Druhá část trasy již byla známá: Botanická zahrada, klášter Emauzy, Faustův dům, rodný dům Emy Destinnové, restaurace U Kalicha, vila Amerika s muzeem A. Dvořáka, Zemská porodnice a pak už jen zpět na místo startu. Čistý čas cca 50 minut.

Jaké však bylo naše překvapení v cíli, kde si právě Luboš, který nás nikde nedoběhl ani nepředešel, právě orazítkovával dokumenty a potvrzoval své pracně ujité kilometry. A to si údajně ještě prý stihl dát „jedno“ U Trajců!!! Že se nestydíš, Luboši.

Několika vhodně volenými kontrolními otázkami jsme zjistili, že pokud vůbec na trať vyrazil, pak si ji zjevně značně zkrátil. I když jako jediný z nás neměl v cíli žízeň, podvedl hlavně sám sebe.

Vladimír


26. dubna 2007 – Z  Barrandova do Stodůlek (PPP, 7,5 km) 

Účastníci:

Pepa – kapitán, Vladimír, Luboš, Lenka a Jana Dr.

 

Původně plánovanou trasu 6 km pořadatelé změnili na trasu 7,5 km, a to bylo asi důvodem nízké účasti trilobitů na akci.

Smutné na tom je, že se startovalo z lokality bydliště 1/3 členů. Se zastávkou na Smíchově, kde odkládám jedno zavazadlo, přijíždím v 17:00 hod na konečnou tramvají. Tam již netrpělivě čeká Lenka. O 100% účasti Vladimíra nepochybuji, a proto očekáváme jeho příjezd. Po jeho příjezdu a domluvě vyrážím s Lenkou s 10-ti minutovým předstihem na trasu. Šlo se po mnohým známé trase do Prokopského údolí až k nádrži pod Novými Butovicemi. Od vodní nádrže jsme pokračovali podle popisu podél Prokopského potoka okolo několika rybníků, nádrží a čističek až do Stodůlek. Cestou, v prostoru „zelené kovové brány“ a „čističky“ nás dohání Vladimír, který předtím opustil dvojici Luboše s Janou. S náskokem 10-ti minut zaznamenáváme CÍL.

Hodnocení: Krásné slunečné počasí, skoro až s nepříjemným sluníčkem do očí. Skutečné vyhodnocení jsme udělali „Na Růžku“ s Petrem, nestihnuvšího čas startu. Pepa - kapitán


28. dubna 2007 – Tosácká padesátka (35 km)
 

Účastníci:

Petr a Luban

 

Tak s tímhle pochodem jsem ani trochu nepočítal. Dopředu jsem nebyl s nikým domluven. Nakonec za mě zase všechno udělala náhoda. Na Smíchovském nádraží, na cestě z „Růžku“, jsem potkal Petra, který mě zviklal ještě na jedno. Slovo dalo slovo a už jsme se rychle domluvili. Petr, že půjde 50 km a já buď 25 km nebo 35 km, podle toho, jestli se k nám přidá další trilobit – Honza.

Na Masarykovo nádraží však Honza nedorazil, tak jsme s Petrem odcestovali do Čelákovic sami. Ve vlaku se Petr začal rozhodovat, zda-li nakonec půjde těch 50 km sám, nebo 35 km se mnou. Rozhodl kolektivní start.

Start v Čelákovické sokolovně byl stanoven od 07:00 hod., my jsme vyrazili asi v 07:30 hod. S Petrem se jde rychle, on se s tím tak nemaže. Protože jsem byl po ránu v pohodě, stačil jsem mu. MTZ nás vedla poměrně slušnou cestou podle Labe až do Brandýsa n. L. Šlo se pěkně, z rána byl příjemný chládek. Stále po MTZ jsme pokračovali přes Starou Boleslav až k povodí Jizery. Konečně jsme sešli z asfaltových cest na polní a lesní a ty nás vedly krásnou přírodou směrem na Otradovice. To už začalo sluníčko pěkně připalovat a z nás začaly téct litry potu. V Otradovicích, k naší obrovské smůle, byla hospoda ještě zavřená. Tak jsme šlapali až do Sojovic, a to opět po těch „hnusných“ asfaltových silnicích; a protože bylo skoro pravé poledne, slunce do nás nemilosrdně „pražilo“. S vidinou občerstvení v Sojovicích jsme našli osvěžovací zařízení také ještě zavřené. Spásou, asi po 200 m, byl otevřený místní obchůdek. Po povinném oddychu a malé siestě jsme vyrazili směrem ke „Káranému“. Cesta vedla mezi poli, lesními cestami, okolo studní a různých vodárenských zařízení. Také jsme nezapomněli udělat pár fotek.

V Káraném, 30–40 min od cíle pochodu, jsme konečně našli otevřenou hospodu a po dvou velmi dobrých Gambrinusech dorazili do cíle v Čelákovicích.

Po povinném orazítkování všech „Trilobitníků“ nakonec v místní klubovně Sokolu jsme dostali zdarma párky s chlebem a odtud rychle pádili na vlak. Na zpáteční cestě se vlak v Horních Počernicích asi 30 min. zdržel, asi pro nějakou závadu. Nakonec jsme dorazili do Prahy, do naší domovské základny – „Pivnice Na Růžku“, kde jsme jako obvykle probrali všechny dojmy z pochodu.

Konec-konců, když to všechno shrnu, byl to velmi pěkný pochod s minimálním stoupáním, spíše v naprosté rovině, až na některé úseky - po asfaltových cestách. Trasa vedla krásnou přírodou – ptáci řvali a kytky smrděly. I když nás sluníčko po většinu trasy spalovalo, přes všechno jsme s Petrem šli slušným tempem. To nám ale nevadí, klidně si to všechno zase zopakujeme. Luban


13. května 2007 – Okolo hvězdárny k Ladově chalupě
 
Trasa: 31 km

Účastníci: Petr, Pepa - kapitán, Jarda a pes Bára

 

Sraz na hl. nádraží byl stanoven na 08:00 hod., někteří spáči o hodinu déle. Z původně zamýšlené trasy 15 km jsme se rozhodli pro trasu 31 km. Start (Vávrův palouk) ze Senohrab byl od zastávky žst. vzdálen nejméně 1 km. Okolo 09:00 hod. po prezentaci jsme vyrazili na trasu směr Čerčany po proudu toku řeky Sázavy.  Za Čtyřkoly odbočujeme po MTZ doprava a slušným stoupáním přicházíme na Hradiště /kostelík se hřbitovem/. Odtud pokračujeme po ŽTZ k rozcestí Nosákov. Rozcestí tam skutečně bylo, ale ani jeden nápis neobsahoval slovo spojené s Nosákovem. Poté sestupujeme opět k Sázavě. Cestou potkáváme jihlavské „výletníky“, snažící se najít jejich zaparkované auto v lese. Pokračujeme proti proudu řeky až do Chocerad /12,3 km/. Zde je naše první zastávka na občerstvení á 2 ks. Se zpožděním 45 min opět vyrážíme na trasu směr Ondřejov. Slunce pálí, tekutin ubývá a Bára odmítá šlapat. Chudák Jarda, má o batoh více. S představou doplnění tekutin dorážíme do obce Ondřejov a před odbočením k observatoři v místní hospodě zjišťujeme zavírací den -„neděle“. Návštěvu a prohlídku observatoře jsme odmítli z důvodu časového /20 km/. ŽTZ nás dovedla „přes potůček nahoru do Hrusic“ /25 km/. Druhá a poslední zastávka na občerstvení á 1 ks  =  celkem 3 ks. V Hrusicích potkáváme turisty z ostatních tras. Po občerstvení a nákupu turistické známky pokračujeme po TZ do cíle přes Mirošovice /27 km/ a po vlastním značení  /chybějící/ od hotelu Hrušov podél potoka Mnichovka. CÍL!! Popis trasy: „Možnost občerstvení - start a cíl kiosek“.

V cíli /17:00hod/ občerstvení /garáž/ otevřené, ale prázdné. Po vyzvednutí „Pamětního listu“ a odznaku následuje stejná trasa k žst. spolu s věrnými turistkami z trasy 15 km Lídou a Martou. Možnosti posledního občerstvení využíváme v nádražní restauraci „U Franze“. Pepa - kapitán

 
Trasa: 15 km

Účastníci: Marta II, Lída, Vladimír, a hosté Eva, Barča a pes Ozzy

 

Druhá skupina, tzv. „normální“ (podle dálkoplazů: slabší), vyrazila ze startu o hodinu později, když černošičáky Martu a Lídu, přišedší vlakem, potkali petroupimáci, jedoucí autem, již uprostřed Senohrab.

Cesta vedla opravdu krásnou přírodou, lesním údolím potoka Mnichovky pod zříceninu hradu Hláska (Zlenice). Od koupaliště pod hradem, kde první nedočkavci již ochutnávali koupel v Sázavě, proti proudu řeky až na rozcestí „V Dubsku“, a odtud prudce lesem nahoru – dolů – nahoru přes dálnici až Ladovu muzeu v Hrusicích (na potvoru polední přestávka).

Po občerstvení v ladovské restauraci U Sejků jsem si pochod o jeden kilometr prodloužil a vrátil se do muzea pro VTZ. Správně jsem předpokládal, že „ženský doprovod“ bude pokračovat mírně napřed: nasadil jsem tudíž „rychlou chůzi“ a za chvíli jsem byl u rybníka Hubačov (plný leklých ryb, a to i pěkných macků). Až tady mi došlo, že, jak praví italské přísloví: „do žen a do melounů člověk nevidí“ (rozšiřuji o slovo „natož do Marty“), skutečnost byla jiná: dámy couraly po Hrusicích, Marta hledala model starých Hrusic na OÚ u kostela a údajně nečekaly, že bych mohl být zpět tak rychle.

Takže po půlhodině čekání u rybníka jsme tedy společně pokračovali do Mirošovic (Marta odmítla návštěvu dalšího hostince U Císaře), odtud pak stále cestou podél potoka Mnichovky  kolem hotelu Hrušov, pomníku mistra Jana Husa až na louku pod startem (velmi příjemná lesní cesta, ale příliš mnoho cyklistů). Celou cestu bylo možné obdivovat zahrádky, upravené chatičky, vily i rezidence za několik milionů.

Z louky už jen poslední kilometr do prudšího kopce (kromě Marty, která se ještě rozhodla vrátit se a prohlédnout si Hlásku) na Vávrův palouk, kde byl cíl. Občerstvili jsme se a půl hodiny čekali na Martu (kvůli cílové fotografii). Když se petroupimáci do 16:00 hod. nedočkali, opustili i Lídu a odjeli domů.

P. S. Kdyby mi Marta nevolala na mobil, věřil bych, že tam bloudí dodnes. Vladimír


17. května 2007 – Chráněná území Prahy III. – Malá a Velká Chuchle (12 km)

 

Účastníci:

Lenka, Petr, Pepa - kapitán, Vladimír

 

Už téměř v klasické čtvrteční sestavě vyráželi trilobiti o půl šesté ze startu v Braníku na nádraží. Po sdělení, že trasa se mění ze 7,5 km na 12 km málem otáčí směr domov Vladimír, ale nakonec se přeci jen nechává přesvědčit. To však netuší, co vše je čeká.

Mimochodem: začátek trasy byl již letos potřetí stejný: takže hupky na most Inteligence, po chvíli šupky dolů a do Malé Chuchle. Opět stejné místo na můstku (kde kdysi bohatě obědval na prkénku kolega Luboš – dej mu pánbůh věčnou chodeckou slávu). Ale pozor, zde přichází změna: nikoli do kopce k ZOO, ale do kopce doprava směrem k Barrandovu. Na vrcholku potkáváme v protisměru chodce a chvíli to vypadá optimisticky: míříme směr Barrandov. No ale na tu dvanáctku přeci něco ujít musíme!!

Takže z kopce lesem dolů do CHPV Žákův lom, kde opisujeme text na hrobečku kdesi pod skalou (Byl mi nejlepším přítelem vždy, když jsem ho potřeboval – Benjamin First).

A kus zpět a hupky do kopce na druhou samokontrolu: jakýsi nápis s kresbou! Možnosti dvě: náročný výstup (volíme my tři slabší) a ještě náročnější (volí Petr). Na vrcholu CHPV Homolka je samozřejmě první. Nápis s kresbičkou obličeje fixem na kameni: „Tak tebe bych tu nečekal“ bych bez upozornění a bez brýlí sotva našel /jako většina ostatních/. Z Homolky ovšem opravdu parádní výhled zejména na Velkou Chuchli. A opět zpět (a znovu potkáváme protichodce) a znovu do kopce, ale tentokrát už opravdu směr Barrandov.

Cestou mezi poli se dostáváme až pod reflektory s potěmkinovou vesnicí (pardon! exteriérové natáčení filmu Narnie II.) a pak už jen stále a stále podél plotu filmových ateliérů, chvilku mezi vilkami až docházíme na Kříženeckého náměstí, kde je cíl v zahrádce zdejšího baru. Na zahrádce je však chladno, občerstvujeme se tedy uvnitř, získáváme další kontakty a obdivujeme sádrové trilobity v nadživotní velikosti, kterými je restaurace na stropě vyzdobena. Petr po dlouhé době večeří teplou stravu.

Zhodnocení: příjemné počasí na chůzi (pod mrakem), vzdálenost jistě nakonec 12 km nebyla. Vladimír


14. června 2007 – Kolem Rokytky a Hořejšího rybníka (7 km)

 

Účastníci:

Lenka, Petr, Pepa - kapitán, Pepa - abbé a Vladimír

 

Klasičtí večerkáři posíleni o Pepu - abbé se sešli tentokrát na konečné tramvají na Spojovací. Za příšerného vedra a dusna se trousili opravdu ve značném časovém rozpětí: od Lenky (15:45 hod.) až po Petra (17:55 hod). Nicméně první čtyři vyrazili v 17:25 hod. na trať směrem do Hrdlořez, novými zajímavými cestičkami vedoucími zejména kolem toku smradlavé říčky Rokytky. 

Již po prvním kilometru jsme chytli osvěžující první deštíček, který posléze přešel v mnohem vydatnější, když jsme absolvovali smyčku (možná zbytečnou, ale zajímavou) kolem Hořejšího rybníka. Díky tomu, že trilobiti nejsou z porcelánu, ale jsou řádně zkamenělí, využili jsme situace, kdy ostatní turisté postávali pod mosty a stromy a řadu z nich jich předešli (cca 30). Po jediném mírném kopečku na trase jsme pokračovali podél železniční trati, ulicí U Elektrárny směr Poděbradská. To už byla pravá sauna, neb předchozí deštík se začal ihned vypařovat. Podél zahrádkářské kolonie opět přicházíme k nevábné Rokytce a tu podél hřišť (ragbyové, volejbalové, na odbíjenou a fotbalové…..všude se něco hrálo) a po přechodu rušné Freyovy přicházíme do cíle, který je tentokrát v restauraci na fotbalovém hřišti TJ Praga.

Kvůli příšernému dusnu se občerstvujeme jedním nevalným pivem venku při sledování fotbalového zápasu. To už ale přichází se čtvrthodinovým zpožděním Petr. Fotodokumentujeme a přes zklamání Petra (téměř místního obyvatele. Promiň Petře: já vím „Holešovice“) odjíždíme domů za svými povinnostmi.

Vladimír


21. června 2007 – 13. počítání pražců v Záběhlicích (8 km)

Ještě na startu, než začal pochod, začaly se po nebi honit všelijaké mraky. Když jsme odstartovali, po chvíli začalo pršet. Naštěstí nás cesta zavedla k příjemnému podchodu. Vzhledem k tomu, že se schylovalo k pořádnému slejváku, využili jsme dříve jmenovaného podchodu, kde se nás ze stejného důvodu sešlo víc. Alespoň bylo možno s nimi pokecat. Konečně se počasí jakžtakž umoudřilo, takže se dalo vyrazit na další cestu. Po chvíli se zdálo, že je definitivně po dešti, ale byla to mylná představa. Za vytrvalého deště, který nás provázel prakticky po celou cestu, jsme tedy z Kubánského náměstí, ulicí V Korytech, kolem odstavného nádraží Praha-Jih, došli do Záběhlic až ke Geoparku, který bylo možné navštívit. Odtud přes dálnici D-1 do Michelského lesa až ke slavné restauraci U Labutě, kde byl tentokrát cíl.

Poznámka: Tento pochod šla ze všech Trilobitů skutečně a pouze Lenka (ostatní ladili formu na sobotní pochod). Po příchodu do restaurace Na Růžku (zcela promočená) však byla ostatními zde přítomnými ladiči pochválena a obdivována. Lenka


 28. června 2007 – Pražské usedlosti VI. a CHPP Nebušice

 

Účastníci:

Lenka, Hanka, Vladimír, Pepa - abbé, Marta

 

Na posledním podvečerním pochodu před prázdninami se nás sešlo pět. Výjimečně i já, protože jsem si vzala náhradní volno. Někteří z nás velmi váhali, zda mají jít vzhledem ke značným přeháňkám. Ale nakonec jsme šli všichni. Nejsme z cukru.  Abbé, Hanka a já jsme odjeli tramvají z Barrandova do Dejvic a tam přesedli na bus č. 161, kterým jsme dojeli do Nebušic na konečnou. Zde na nás čekala Lenka a za chvíli dorazil i Vladimír.

Společně jsme se vydali ke kostelu Cyrila a Metoděje. Před ním jsme odbočili vlevo po ČTZ a minuli první usedlost Zalužanku, kde je nyní autodílna. Mírným Kopečkem jsme došli lesem ke hřbitovu, u kterého jsme potkali jezdkyni na koni. Prošli jsme kolem dřevěného altánku a zabočili vpravo (všimněte si slova vpravo, neboť pak jsme téměř pořád odbočovali vpravo) a pokračovali lesem až ke ŽTZ. Po ní jsme šli dál kolem usedlosti Šubrta k Šedivce. Zde jsme se podivovali „velmi skromným" vilám. Před šedivkou jsme opět odbočili vpravo a stoupali do kopce. Za naši námahu jsme byli odměněni pohledem na Prahu včetně Nebušic. Dále jsme stoupali polní rozbahněnou cestou k usedlosti Gabriela. Prošli jsme mezi usedlostí a hřištěm jezdeckého oddílu. Zde jsme se samozřejmě zastavili a kochali se pohledem na koně. V místní koupelně se právě sprchoval kůň, kterého jsme potkali u hřbitova. Posílali jsme k němu i Abbého, který měl své krásné botky obalené bahnem, ale nechtěl.  Pokračovali jsme dál na křižovatku U Gabrielky a zase odbočili vpravo, ale nyní jsme šli z kopce. Vpravo v lese jsme míjeli hromadu odpadků v černých pytlích. Ať žije pořádek. Hlavně, když to neleží u mě na zahradě, ha ha. Cestou kolem nového dřevěného plotu jsme došli k lávce přes Nebušický potok. Zatímco Hanka a já jsme se kochaly usedlostí Truhlářka, která je nyní v soukromém vlastnictví sloužící jako obytný dům po renovaci a patřící k nejvýstavnějším usedlostem, a ostatním i chatkami a zahradami kolem nich, Vladimír s ostatními upaloval několik metrů před námi. Opět jsme se všichni sešli u rybníčku, kde nás Abbé vyfotil. Ocenili jsme panelový sjezd přímo do rybníčku. Kdybyste chtěl někdo vykoupat i se svým čtyřpneumatikovým miláčkem, zde je ideální možnost. Pokračovali jsme po ŽTZ, na které jsme zahlédli na stráni další usedlost Ševčici. Na křižovatce jsme odbočili vlevo podél lesa a kochaly se opět novou vilovou zástavbou. Tedy Hanka a já, ostatní byli zase před námi. Společně jsme se sešli u silnice. Tu jsme přešli a před zastávkou MHD Nad Habrovkou jsme šli cestou kolem zahrad. Na konci jsme zahnuli vlevo a klesali lesem k osamělému stavení Vizírka. Za ním jsme přešli po lávce Šárecký potok a pokračovali vlevo podél něho (zde si všimněte slova vlevo, neboť jsme odbočovali od této chvíle vlevo). Vizírku jsme takto celou obešli dokola. Lesem jsme došli ke skále s chodbou - CHPP Jenerálka. Vlezli jsme do ní, avšak žádný jeskynní člověk tam nebyl. Údolíčkem jsme došli po ČTZ k zámečku Jenerálka. Po levé straně jsme si prohlédli sice menší domek, ale o to větší polnosti kolem něho. Nejvíc nás zaujalo pole pšenice a přemýšleli jsme, proč tolik a k čemu? Mimo pšenice pěstovali i brambory, okurky, růže a další.  Zámeček Jenerálka býval určitou dobu sídlem rakouského generálního štábu, odtud původ jména. V současné době je tu domov Mezinárodního baptistického teologického semináře Evropské baptistické federace, který byl založen ve Švýcarsku r. 1949 a do Prahy přeložen v r. 1996. Vedle zámečku je restaurace U Mlýna, kde se opravdu otáčí mlýnské kolo. Přešli jsme silnici a po schodech vyšli u malého kostelíka. Ulicí K Vršíčku jsme došli na parkoviště u restaurace Jenerálka, kde byl náš cíl, ve kterém jsme dostali razítko Podvečerní pochod Prahy 14. Truhlářka.

Protože se celkem ochladilo, sedli jsme si dovnitř, kde jsme doplnili tekutiny, navečeřeli jsme se a dobře si popovídali. A opět jsme utekli dešti. Chvíli po té, co jsme usedli, se spustil slušný lijavec. Inu, kdo umí, ten umí. Během našeho pochodu pršelo několikrát, a přesto jsme nezmokli ani jednou. Došli jsme všichni spokojeni, suší, citově obohaceni a kamarádsky opět stmeleni. Ahoj v září.

 8. září 2007 – Konopišťské toulky (10 km a 20 km)

Účastníci: 

10 km – Vladimír, Pepa K., Vašek, Adélka, Amálka, Pepíno, Jarda, Lucka, David, hosté Eva, Barča, Hanka a psy Bára a Ozzy
15 km – Libor (ve skutečnosti 10 km)
20 km – Pepa - kapitán, Marta, Marta-  Bejby, Lída a psi: Tracy, Kimi a Sendy

Hodnocení za trasu 20 km

Scházíme se v Benešově po příjezdu vlaku před známou školní jídelnou. Po několika minutách doráží Vladimír s rozvětvenou rodinou a Pepa K. Po prezentaci a nahlášení počtu kolektivu vyráží na trasu „solíčkář“ Libor a po nezbytné fotodokumentaci vyráží zbytek směr první kontrola – bývalá hájovna v Tužince. Kochající se trilobiti – turisté a psi - „krásami“ koz nejdou k chuti Pepovi - kapitánovi, kterému se nelíbí „courající-se“ tempo turistů, kteří se přihlásili na trasu 20 km. Po několika desítkách metrů dostal „dvacítkáře“ k „trháku“. V osadě Poměnice procházíme dvorem hospodářské usedlosti a sestupujeme k osadě Racek. Míjíme pole s konopím (průmyslové) se známkami trhání této traviny. Odtud se napojujeme na ČTZ, po které kolem Konopišťského potoka přicházíme ke druhé kontrole pod zámkem Konopiště. Po krátké přestávce vyrážíme opět po vlastním značení přes Zbožnice a Václavce do Kožlí. V Kožlí se definitivně napojujeme na ČTZ, vedoucí přes Konopiště do cíle. V úseku Kožlí a statek Chvojen sbíráme houby, nejvíc Marta s mojí pomocí (bejbina s Lídou nemají zájem). A pak to přišlo!! Dostáváme zprávu, že jsme jako nejpočetnější skupina získali pohár za první místo. Do cíle zbývalo asi 6 km, což nám přidalo sil i s dalším sdělením, že kromě poháru si máme vyzvednout dort, jako jeho součást. Důvod, proč právě MY „dvacítkáři“? Odpověď: všichni ostatní nechtěli čekat, a proto se vydali ke svým domovům. Jediný, kdo stihl naši korunovaci, byl Vladimír, vrátivší se také z hub – 5 košíků (s poznámkou:“ Marto, to si užiješ při čistění!“). Samozřejmě, že získaný dort jsme s Lídou zlikvidovali cestou vlakem do Prahy. Byl moc dobrý, protože byl samá čokoláda. Pepa - kapitán

13. září 2007 – Podél Vltavy z Modřan na Jezerku (6 km)

 

Účastníci:

Petr, Pepa - kapitán, Vladimír

 

Zatímco „kamarád“ Pepa - kapitán vyrážel osamoceně ze startu na trasu, přijížděl jsem na nádraží Braník s myšlenkou konečně se naobědvat v oblíbeném stánku a počkat zde na Petra, který tou dobou „makal“ pěšky na Kačerov, neboť nejezdilo metro. „To je nějak blízko cíle, to jsem zvědav, kudy těch šest kilometrů povedou“, pomyslel jsem si ještě a spěchal opuštěným pláckem konečné tram č. 16 ke stánku. A zde mne to teprve trklo: „No jo, ale start je sice z nádraží, ale v Modřanech“!!! Holt bylo třináctého.

Tak jsem vyrazil též osamoceně: byl hic, já v kožené bundě: zvolil jsem tedy trasu nikoli podél Vltavy, ale cyklostezkou. A bylo se na co dívat: Cyklisté, golfisté, in-line bruslaři – snad půl Prahy využilo tohoto teplého podvečera ke sportování a zábavě.

Ale na rozdíl od turistických babek u řeky zde řádila zejména mladá děvčata. Cestou kolem golfového hřiště jsem unikl o vlásek zranění golfovým míčkem, který jsem si jako suvenýr donesl do cíle (na rozdíl od Pepy, který nesl ořechy).

Cestu popisovat nebudu, zná ji už skoro každý: buď podél Vltavy nebo cyklostezkou A-2, stále rovně za nosem (bez sebemenšího převýšení) až do cíle. Asi kilometr před cílem jsem našel Pepu sedícího u stánku se Starobrnem a hned jsem se po něm opičil. V těchto chvílích nás předběhl Petr, využívající ještě větší „zkratky“ a najednou byl už za ledárnou. Doporučili jsme mu sraz v cíli, ale nedbal toho a čekal na nás. To ovšem udělal chybu, protože zatímco my již seděli v cíli Na Jezerce (zvolili jsme delší trasu), Petr u Vltavy ještě čekal. Nakonec všechno dobře dopadlo a všichni trilobité se sešli v zahradní restauraci u pěnivého moku. Odjezd byl neobvykle brzký. Vladimír


15. září 2007 – Po stopách kocoura Mikeše – 4. ročník (18 km)

 

Účastníci:

Marta K., Pepa - kapitán

 

Tento pochod byl můj druhý poprázdninový. Sešli jsme se pouze dva, ale to nevadí. Já osobně jsem se moc těšila, protože pana Ladu a jeho obrázky mám moc ráda a Hrusice jsou opravdu jejich věrná kopie.

Na to, jak to ráno nešťastně začalo, vše dopadlo skvěle. Ráno jsem totiž zaspala (nařídila jsem si špatně budík) a ještě vydatně pršelo.

Takže jsem volala Pepovi, který byl tak moc hodný a odjel do Mnichovic, kde mě  v infocentru zaregistroval, a pak čekal na nádraží. Já jsem mezitím dorazila do Prahy a odjela o hodinu později do Mnichovic. Z nádraží jsme již společně stoupali po vlastním značení na vrch Božkov.

Prošli jsme Mnichovice a šli mezi loukami. Potkávali jsme davy rodičů s dětmi, kteří šli kratší trasu - trasu I Mikešovu 9 km. Vlevo jsme minuli Božkovské jezírko a po chvilce jsme šli po cestě souběžné s dálnicí D1 do Mirošovic. Cestou se Pepa opět dopoval bobulemi, hlavně trnkami a lískáči. Ostatně to mu vydrželo celý pochod. Přešli jsme most přes dálnici a zabočili vlevo. Zde se napojili na ŽTZ, která nás zavedla k tunýlku pod železniční tratí a dále do údolí Mnichovky pod dálnicí, kde stával Hubačovský mlýn. Z údolí jsme pokračovali asfaltovou cestičkou do kopce až na náves v Hrusicích. Po pravé straně jsme obdivovali množství žampionů v jedné zahradě a po levé straně starou kovárnu. Parčíkem kolem busty Josefa Lady od akademického sochaře Zdeňka Šejnosty jsme došli do budovy OÚ, kde jsme dostali razítko a v prvním patře si prohlédli expozici zaniklé podoby Hrusic na modelech p. A. Jedličky. Byl mezi nimi i model dnes již zaniklého domečku, v němž se narodil a žil Josef Lada. Venku přímo proti nám stál románský kostel Sv. Václava, jenž tak zamilovaně  zvěčňuje na svých scenériích. Po pár krocích odtud jsme došli do jedné z nejznámějších hospod v republice (vedle Kalicha či Puppu), do hospody U Sejků č. p. 25, jejíž posvícenskou pranici ztvárnil též p. Lada. Dnes na nás ze stěn koukaly repliky slavných Ladových postaviček. Do vanderbuchu jsme si dali razítko a šli na náves ke kocourovi Mikešovi pro další razítko a po té naproti do pizzerie pro další razítko. I zde měli na stěnách pověšeny obrázky od J. Lady. A všude se to hemžilo dětmi a dětičkami. Raději jsme pokračovali dál po ŽTZ dolů k rodnému domku malíře č p. 15.  Od r. 1958 je zde umístěna pamětní deska péčí Vlastenecko - dobročinné obce baráčníků, jejímž čestným pantatínkem J. Lada byl. Ještě je zde umístěna jedna z tabulí Mikešovy cesty, u které jsme se nechali vyfotit. Dále jsme pokračovali přes mostek kolem rybníka, který ovšem není Jedličkovou louží (ta je zavezena. Bývala proti proudu potoka mezi č. p. 44 a 48.) a vlevo na kopci stávala  obecní pastouška č. p. 17, kde bydlel slouha a obecní pastýř Bartoloměj s mluvícím kozlem Bobešem (my jsme zvolili trasu II - Bobešovu).

Opět jsme stoupali do kopce až na konec obce. Zde naši pozornost upoutala vlajka Hrusic na balkoně jednoho domu. Pak jsme ji viděli ještě jednou téměř na konci pochodu. Odbočili jsme vpravo a polní cestou kolem další tabule Mikešovy cesty Šmejkala došli do lesa. Tím jsme pak šli dost dlouho. Za celou dobu jsme neviděli ani jednu houbu.

Přišli jsme na okraj obce Ondřejov. Zde jsme se museli kousíček vrátit, neboť jsme přehlédli vpravo v lese ČTZ. Po ní jsme prošli podél pily a vyšli na silnici. Po ní jsme došli na křižovatku a za ní jsme se nevěřícně  dívali na velmi velmi zajímavou čerstvou bouračku a nechápali jsme. A nebyli jsme sami nechápající. Na rovince najelo auto do zastávky autobusu, kterou mělo srolovanou na své střeše. No to se dějí věci. Po ČTZ jsme opět stoupali do kopce a to do vrchu Pecný s proslulou Ondřejovskou hvězdárnou. Zde nás čekala další kontrola - další razítko. Jelikož jsme měli půl hodiny čas do zahájení prohlídky ve 13:30 hod., která byla součástí pochodu, najedli jsme se a prošli se po areálu. A taky konečně koupili turistickou známku. Nikdy předtím jsme tu možnost neměli. Prohlídka  i mě jako fyzikálního negramota, díky sympatickému humorně naladěnému a zároveň odborně fundovanému průvodci, velmi upoutala. Myslím, že to byl jeden z nejzajímavějších výkladů, který jsem měla možnost slyšet. Dozvěděli jsme se mnoho z historie Ondřejova (založili ho bratři Fričovi v r. 1905), z astronomie, z fyziky a to vše prostoupeno zajímavostmi ze současnosti  z různých oblastí. Bavili jsme se všichni. A i zde máme světovou raritu. V r. 1967 byl zde nainstalován dvoumetrový dalekohled pro hvězdnou spektroskopii. Ještě jsme ocenili pestrost flory v celém areálu. Rostou zde nádherné stromy jak co do vzhledu, tak co do druhů.

Po prohlídce jsme pokračovali po ŽTZ lesem, ale tentokráte z kopce až k dalšímu kopci Vlčí halíř. A do údolí Myšlínského potoka, který jsme přešli a dali se doprava po vlastním značení proti proudu potoka. Dále jsme prošli mezi chatami a opět do kopce. Vyšli jsme na silnici, po které jsme se vydali vlevo k areálu Šibeniční vrch, který se nám velmi líbil. A opět světová rarita. Je to největší srub v Evropě s plochou 1150 m2. Slouží nejen jako restaurace, ale i jako sportovní centrum. Za ním je na kopci nahoře postavena skutečná šibenice. Koupili jsme si suvenýrovou známku, dostali razítko a opečené brambory (3 ks), což bylo příjemné překvapení. Pochutnali jsme si. Odtud byl už jen kousek do cíle. Na rozcestí U Křížku jsme polní cestou mezi  zahradami došli na mnichovické náměstí. V zahradní restauraci byla poslední kontrola. Mimo dalšího pěkného razítka jsme dostali buřtík a točenou limonádu. Pokračovali jsme do infocentra, kde byl cíl.  Obdrželi jsme diplom a pospíchali jsme na vlak.

Tento pochod se zase vydařil. Vždyť komu  by se nelíbilo v kraji J. Lady, který tak dobře všichni známe od dětství. A ani ty kopce a kopečky nám  nevadily. Počasí nám taky nakonec přálo. Viděli jsme a slyšeli mnoho nového. Též vysoce hodnotíme dobře umístěné kontroly.

Nashledanou za rok. PS: Osobně děkuji Pepovi. Marta


 27. září 2007 – Zrušené drážky v Prokopském údolí (7 km)

 

Účastníci:

Petr, Marta II, Vladimír

 

Velmi neobvyklý pochod (či spíše vycházka) Klubu železničních turistů (KŽC) rozhodil důchodcům zaběhnuté zvyklosti: Start nebyl od 16:30-18:00 hod., ale ihned po příjezdu vláčkem ze Smíchova na nádražíčko Praha - Hlubočepy se vydáváme na trasu (po nezbytném orazítkování záznamníků kulatým razítkem KŽC).

Chaotický garantovaný průvodce z KŽC přiznává, že nemá žádné podklady, cílové razítko KČT ani popisy a pochod je tudíž zdarma.

Ihned po startu se několik jedinců odklání směr Hlubočepy (zřejmě do místních restaurantů) a ostatní následují průvodce a jeho výklad. Kolektivní posuny k místům dalšího výkladu jsme vydrželi asi třetinu trasy a pak jsme se odtrhli a šli do cíle individuálně, následováni dalšími skupinami. Nevíme tudíž, nakolik bylo vyprávění zaníceného průvodce zajímavé a fundované, ale podle toho, co jsme slyšeli v začátku, jsme asi o moc nepřišli.

Trasa vedla chronicky známými místy: Prokopským a Dalejským údolím kolem Červeného lomu, lomu Na Požárech až do Řeporyjí. Počasí nestálo za nic, přestože při pochodu zrovna nepršelo, bylo sychravo a vlhko. Zajímavostí bylo pouze odbočení do lomu Na Požárech, kde v kdysi krásném zarostlém lomu znovu začala těžba a krajina vypadá jako na Sokolovsku v dobách největší těžební slávy.

Na náměstí v Řeporyjích jsme se rozloučili a rozjeli (busem a vlakem) za dalšími povinnostmi.

 11. října 2007 – Po trase metra (7 km)

 

Účastníci:

Petr, Pepa - kapitán, Vladimír, Pepa K., Jarda, Lenka

Hosté: Hanka a pan Petrlík

 

Poté, co jsme se nedočkali Petra, který to měl tentokrát nejblíže, vyrazili jsme přesně v pět hodin od stanice metra – Budějovické náměstí. Hned zpočátku jsme nasadili nečekané tempo, přesto se skupinka Trilobitů tentokrát neroztrhala a šla pěkně v chumlu. Hornokrčskou pěkně dolů k rybníku Labuť – na vyhlídku (tu jsme zřejmě minuli, neb nebylo co vyhlížet) – k Velkému altánu (lehké občerstvení sice malým, ale o to hnusnějším pivem z kelímku za 17,-… to už nás dochází i Petr) a podél Jižního města II pěkně z lesa ven. Míjíme nákupní centrum Chodov, sochu budovatele a přes můstek nad dálnicí skrz starý Chodov až na stanici metra Opatov. Zatím co ostatní uháněli dále, já jsem se zde občerstvil výbornou dršťkovou polévkou s rohlíčky. To už padla tma a s plným břichem jsem zvolil volnější variantu za skupinkou turistek. Centrální park, který z nás ještě nikdo nikdy neprošel, byl neskutečně dlouhý, a proto jsme uvítali cíl ve stylové restauraci Stodola. Z důvodů přeplněnosti sálu polovina z nás (barrandovských) opouští lokál směr Barrandov, zatímco druhá polovina setrvává (někteří při hudbě až do pozdních nočních hodin). Celkem zdařilý pochod i počasí.

 25. října 2007 – Od Výstaviště do vozovny Střešovice (7 km)

 

Účastníci:

Pepa - kapitán, Vladimír, Lenka

 

Tak a je to tady: poslední, 22. podvečerní pochod Prahou!!  V klasické sestavě posledních pochodů (tzn. bez Petra) vyrážejí v 17:00 hod. tři poslední trilobiti ze startu na Výstavišti. Počasí je příjemné, jdeme poměrně svižně, neboť cesta je téměř rovná, pouze malé převýšení, a navíc brzy bude tma. Stromovkou, kolem AVU, přecházíme rušnou ulici Veletržní a Milady Horákové (zdáli slyšíme již burácející osvětlenou Spartu). Dále kolem Technického muzea k restauraci Letenský zámeček (největší výtoč plzeňského piva za loňský rok – ale teď již zeje prázdnotou), pod metronomem k Hanavskému pavilonu. Z výšky vidíme zcela ochromenou dopravu v Praze, slyšíme stále jen policejní a sanitní houkačky. Přes lávku nad Chytkovou ulicí pokračujeme kolem Zeyera k Belvederu, zde ostře doprava k Písecké bráně. Pak již jen ulicí Na Valech a Patočkovou do cíle v restauraci U muzea MHD ve střešovické vozovně.

V cíli jsou fronty a dusno, takže se vzdáváme volně přístupné prohlídky muzea a míříme do svých domovů a na pivo. Však už je také tma a provoz neustává.

Zhodnocení: velmi příjemný závěrečný pochod místy, kam už jsme se léta nedostali.

Čas: přesně 1 hodina.


30. listopadu 2007 – Pražská stovka – noční trasa (10 km)

Účastníci:

Marta, Vladimír, Luban, Pepa - kapitán

 

Po roce opět noční (tedy spíš večerní) pochod v Praze. Tentokrát v režii náročného Olafa. Kolem půl osmé jsme se posbírali v Modřanech (připraveni a vybaveni baterkami a napojeni do zásob tekutinami, kromě Marty). Start v ZŠ prof. Švejcara v Mráčkově ulici byl poněkud zmatečný díky borcům chystajícím se na noční 50, ale po zaplacení poměrně vysokého startovného jsme se vymotali a mazali na trasu. Po vlastním Olafově značení ohromnými bílými (leč smazatelnými) šipkami jsme se spustili ze sídliště do Branické rokle. To už jsme měli v zádech partu světlušek (profesionální chodci vybaveni čelovými lampami), kterým jsme se snažili uniknout. To se nám sice podařilo, ale tím pádem jsme minuli kontrolu č. 1. Takže Braníkem k oblíbenému mostu Inteligence, do Malé Chuchle (Olaf rozdává tatranky)  a po žluté k minizoo. Zde se projevila Marta, která silným světlem budila chudáky spící dravce, ptáky a srnčí, s tím, že si je chce prohlédnout.

Přestože cíl naší cesty = Slivenec byl téměř na dohled, trasa nás zavedla do Chuchle, tentokráte Velké. A pak stoupáním po modré kolem vápenky, lesem a polem (slušně bahna) až do vysněné restaurace Pyramida ve Slivenci (Olaf rozdává razítka, diplomy, odznaky a září spokojeností). Zatímco chodci na 50 km mizí kdesi ve tmě, my zabahnění a zpocení usedáme v pohodlných křesílkách a hodnotíme.

Na páteční večer příjemný a zajímavý pochod místy, která známe za světla. Zítra je pokračování.


1. prosince 2007 – Pražská stovka (50 km)

 

Účastník: Vašek

 

Po zkušenostech z loňského roku sliboval tento zajímavý pochod pořádnou zabíračku pro  mé - věkem čím dál více pohodlnější - tělo. V mém plánu bylo vyrazit na trasu co nejdříve, abych se potom k večeru někde neplácal potmě v lesích. Na startu se to hemžilo všemi možnými národy, zaslechl jsem němčinu, polštinu, slovenštinu, ale hlavně, světe div se, maďarštinu. Na spočítání lidiček z této země by zdaleka nestačilo deset prstů. Z místa startu základní školy profesora Švejcara v Modřanech jsem tedy vyrazil ráno v sedm hodin přesně, ještě za mírné tmy a pokračoval k první kontrole v Kamýckém lesoparku na druhém kilometru. Přes Modřanskou rokli jsem naštěstí již za světla prolezl houštím, bahnem častokráte přeskakujíc potok z jedné strany na druhou, až na konec rokle V Dymači ke druhé kontrole na šestém kilometru a zamířil do Cholupic. Jen co jsem vylezl z lesa na silnici směrem Točná, začalo dost hustě pršet a přidal se i vítr, jak jinak přímo proti mně. Zhruba po dvou kilometrech mě značení vyhnalo ze silnice vlevo na polní cestu směr Dolní Břežany. Myslím, že by se tu daly konat celkem solidní bahenní zápasy. Dolní Břežany jsem prošel a okolo fotbalového hřiště, kde jsem pár mačů odehrál, se napojil na ZTZ. Od kontroly na rozcestí za obcí klouzaje lesním porostem stále po zelené, vynořil jsem se u hlavní kontroly u Hálkova pomníku poblíž mini zoo na Zbraslavi. Tady byla taková křižovatka všech tras, kdekdo se tu zastavil, někdo na chvíli, někdo zde strávil delší dobu, někteří odtud možná již ani nevyšli. Já si dal pivo a párek a mazal dále, na zpáteční cestě tudy budu procházet ještě jednou. V tuto chvíli bylo za mnou 16 km a přede mnou nejtěžší část cesty, takzvané nahoru dolů. První strmý výstup mě uvítal hned za Zbraslavskou mini zoo po žluté k altánu na vrchol Závist, bývalé keltské hradiště. Odtud zase dolů Károvským údolím podél potoka téměř k Vltavě, ale zase zpět nahoru křovím a bahnem do kopce do osady Zápy nad Jarovem. Známou cestou z našeho pochodu zimou nezimou opět sestup kamenitou klikatou cestičkou s krásnými výhledy na Vltavu jsem stanul na vlakovém nádražíčku Jarov. Drsným výstupům však ještě zdaleka nebyl konec, přede mnou se tyčila další překážka pro mé nohy a plíce, vysoká skála nad Vltavou tzv. Zvolská homole. Po nějaké době jsem se tam se sebezapřením a v mrákotách vyškrábal a následně se pokochal krásným okolním panoramatem. Vězte, že v tuto chvíli za mnou zůstalo 24,5 km. Pode mnou, a to bylo podstatné, bylo Vrané nad Vltavou a v něm restaurace U Kaštanu, kde měli horký vývar a vynikající španělské ptáčky s knedlíkem. Když jsem se nabaštil, následovala trochu nudnější pasáž cesty po silnici po proudu Vltavy zase zpět na Zbraslav a ke známé kontrole u Hálkova pomníku. Tentokrát jsem si dopřál i prcka rumu z Egonovy zahrádky a takto posilněn odstartoval na posledních 16 km. Zelená TZ mě dovedla Břežanským údolím na Točnou, žlutá zase z Točné na Šance, areálu dalšího keltského oppida. Po vlastním značení jsem minul sportovní letiště Točná a podél Petrovy strouhy došel až k autobusové točně Na Beránku a dále přes Modřanskou rokli zpět do místa startu, kde byl zároveň i cíl. Bylo něco málo po půl čtvrté, stihl jsem to tedy ještě za světla. Celá akce by se dala charakterizovat jako velice dobře organizovaná, vedená hezkými místy, náročným a letos bohužel i bahnitým terénem. Příští rok bych rád zkusil štěstí na hlavní - 100 km trase. Vašek


8. prosince 2007 – Tulácká cítka aneb rodinný pochod (20 km)

                

Účastníci:

Marta, Vladimír a pes Trejsy

 

Za krásného, téměř jarního počasí, se konal jeden z posledních letošních pochodů v okolí Prahy, tentokrát se startem v Čelákovicích. Přestože počasí turismu skutečně přálo, na start se z Trilobitů dostavila pouze Marta a já. Rychloběžci a lenoši zůstali doma (nebo v restauraci Na Růžku). Takže opravdu rodinný pochod, kdy jsme si dopřáli cestu na start autem a rychlost jsme udržovali podle svého (resp. podle mých možností). Kolik bylo účastníků na trasách 10, 20 a 35 km nevím, ale na tisícovku za 10 Kč startovného nazpátek pořadatelé měli.

Pochod, který vedl neskutečnou rovinou bez sebemenšího převýšení, započal na nádraží v Čelákovicích a vedl nejprve městem směrem k Labi, které jsme přes jez překročili suchou nohou. Po ŽTZ  jsme došli nejprve k sousoší sv. Václava (původně poustevna, nyní zbytek ermitáže F. A. Šporka, kaplička s reliéfem Zavraždění sv. Václava z dílny Matyáše Brauna).

Odtud pak smíšeným lesem po lesních a asfaltových cestičkách až do Sojovic. Po cestě bylo možné obdivovat artézské studně a vsakovací nádrže v rozsáhlém ochranném pásmu vodárenském. V Sojovicích jsme se poměrně dobře a levně naobědvali (za zmínku stojí: Braník 15,- a Staropramen 12° za 19,- Kč) a pokračovali druhou půlí pochodu přes rozvodněnou Jizeru (tání v Krkonoších).

Za vsí Podbrahy resp. Otradovice jsme se opět ponořili do lesů a kopírovali tok Jizery. Zde však už byla cesta velmi bahnitá a já se už pouze soustředil na dojití do cíle. Špatná obuv či špatné nohy udělaly své a zbytek cesty jsem protrpěl. A to nás ještě čekala vesnička Káraný se secesní vodárnou a sodovkárnou, cesta podle Labe, opět přechod přes jez a pak už jen vzhůru do cíle. Na to, že jsme ze startu téměř poslední vyšli, tak jsme také přišli. (Depresivní moment pochodu: předchází nás oblíbené sestry ve věku 76 let). Protože jsem druhou polovinu pochodu spíše trpěl, zážitky z této části doplní Marta. Vladimír

 

K tomuto vydařenému výletu není, co bych dodala. Jan asi toto: V pátek celý den „chcalo a chcalo“, a tak to vypadalo, že v sobotu nikam nepůjdeme. Protože mi však do „bronzového trilobita“ chybělo 16 km, tak bych možná šla i v dešti! Avšak počasí nám naopak přálo a od rána svítilo sluníčko. Tak krásně už dlouho nebylo. A dále bych tímto chtěla poděkovat Vladimírovi, že se mnou obětavě šel a došel i do cíle. Sama bych nešla. Takže z toho plyne, že mám nejen bronz, ale ještě jsem poznala okolí Čelákovic, na které mám hezké vzpomínky. A ještě jeden klad: poznala jsem kousek Labe a Jizery. Voda to je nádhera!!!

Marta

 15. prosince 2007 – Loučení s rokem 2007 (10 km)

 

Účastníci:

Pepa - kapitán, Vladimír, Tomáš

 

Start tohoto posledního pražského pochodu byl stanoven z „M" Ládví.  Po páteční poradě  "Na Růžku" jsme věděli o účasti Vaška s rodinou, Vladimíra, možná s Martou a Tomáše, na kterého jsem si vzal od Luboše telefonní spojení. V sobotu ráno všechno dopadlo jinak. První se na start dostavil pro mě neznámý Tomáš v 09:50 hod. Nejasnou komunikací s pořadateli jsem jej předběhl a vyfasoval popis č. 4.  V 10:00 hod. jsem použil telefonní číslo nového člena a zjistil, že pro mě neznámý vystartoval 5 minut před oficiálním startem. Vracet už se nechtěl. Domluva byla jasná: „setkáme se v cíli".

Čekal jsem dál na Vladimíra a rodinu Nohejlovu. Mezitím jsem stihl nakoupit roční kupon MHD.  Vladimír se dostavil sám v 10:40 hod. Po té jsme zjistili, že Vašek s rodinou teprve vyráží. Já s Vladimírem jsme nečekali  a ve stopách Tomáše uháněli k cíli. Okolo památného stromu, pak minuli „Památník protifašistického odboje", okolo Šimůnkovy ulice k Ďáblickému hřbitovu. Následovalo stoupání po ZTZ směrem do Čimického háje. Cestou předbíháme značné množství turistů, rovněž „loučících se s r. 2007". Po východu z Čimického háje nás opouštějí turisté z trasy 7 km a já s Vladimírem pokračujeme ulicí K Pazderkám na křižovatku s ulicí  Ladožská (viz popis), správně Lodžská. Na konci ulice Bohnická vcházíme do hospůdky „U Kaštánku" (12:15 hod.), občerstvíme se, abychom pokračovali ulicí  Ústavní podél plotu léčebny a ulicí Čimickou až před vchod do Léčebného ústavu. To již potkáváme známé a neznámé turisty z nedaleké restaurace Čimická Kozlovna - cíle dnešního pochodu (12:50 hod.). Tam skutečně poctivě čekal Tomáš Drhal. Hned po orazítkování záznamníků vyrážíme k „domovům".

Poznámka Vašek se s  rodinou dostavil na start okolo 11:40 hod., samozřejmě s „křížkem po funusu".

Pepa - kapitán

 Ze šestky do šestky

 

Zajímavý pochod neobvyklými místy, znepříjemněný špatným počasím. Téměř polovinu trasy pršelo nebo alespoň mžilo. Vyrazili jsme od Hvězdy přes Ankarskou ulici kolem Břevnovského kláštera.

Z kopečka do kopečka, až jsme došli do zajímavé uličky Na Kocourkách (nikdo z nás ji neznal), místní jí prý říkají „Zlatá“. Dále už jen krátce: Na Petynce, kolem zpustlé Kajetánky, občerstvení pivem v restauraci Cannon, přes rušnou Patočkovu na Hládkov (kde v parku v hradebních zdech jsou umístěny náhrobní kameny z původního vojenského hřbitova). Přes Střešovickou zeleným pásem Dejvic do vilové čtvrti (kde vždy bydlela a stále bydlí naše politická elita), přes Evropskou na Flemingovo náměstí (vysoké školy technického zaměření), náměstí Interbrigády do Maďarské ulice, kde už nás konečně čekal cíl v restauraci U Pramene. Příšerná obsluha, jinak příjemné prostředí. A to je vše.

Sparťanský maratón

Start byl v hale basketbalové Sparty. Po vydání plánku trasy jsme vyrazili Stromovkou a Trójou kolem „falešného“ Trojského koně na „Velkou skálu“. Kolem Bohnic jsme došli k Čimickému háji a dále do Kobylis, kde byla první kontrola. Přes Ďáblice jsme došli na dlouhou polní cestu, která vedla kolem skládky až do Zdib. Přes Veltěž jsme dorazili do Klecan, kde jsme se občerstvili „božským“ dlabencem. Kvůli tomu jsme se museli trošku vychýlit z trasy a vzali jsme to silnicí do Klecánek jinudy. Od Klecánek začínala červená turistická značka proti proudu Vltavy až do Bohnic. Kolem Podhoří jsme došli k „trojské ZOO“. Potom stejnou trasou přes Císařský ostrov a Stromovku do cíle. Pepíno


Bedřichovská padesátka – Jihlava Pávov

Jedu si lesem na koni a vedle mě běží pejsci...........najednou telefon a sen je pryč. Na druhém konci sluchátka se ozve Petr „Tak co, kde jsi?" Zmateně odpovídám, že v posteli a v tom mi to dojde. Je 6:20 a já mám být na našem domluveném místě a čekat na červeného draka směr Jihlava. Zavěsím se slovy do...zaspala jsem. Utíkám z postele a tahám za sebou ještě peřinu. Rychle se oblékám, balím, popadnu kus chleba a paštiku, vodítka, trilobitníky a psotníky....ten i málem dostávám a běžím za Petrem. Pejsci jako vždy nechápou a běží za mnou.

Nasedám do auta a opět se zpožděním jedem do Jihlavy, kde se jde Bedřichovská padesátka. Cestou usínám a probírám se až v Jihlavě. Jdeme ke startu a přihlásíme řádně všechny účastníky pochodu. Dva lidské tvorečky a dva pejsky. Petr chudák není moc potěšen, že ze svých 50 km „musí“ polevit na pouhých 30 km. Ale statečně přihlášku odevzdal a vycházíme. Příroda je tady opravdu krásná a jako vždy se řídím Petrem a popisek trasy mám v batohu....Jojo, kdybych jednou měla jít sama, tak se ztratím :) Ostatně i má orientace v mapě notně pokulhává, jak se později ukázalo.

Cestou jdeme z lesa kolem takového krásného domečku, který má jako předzahrádku rybníček. Kiminka je na vodítku a tak se nemůže ponořit do vody. Z čehož mám radost. Nerada bych někomu způsobila trauma – majiteli. Kousek za domečkem je louka a lavička, na kterou usedáme a já se dočkám své snídaně. Kiminku pouštím a myslím si, že nehrozí žádné nebezpečí. Přišel za námi pán z toho domku se svým retrívrem. Je to hezká holčička a oproti té mé ostudě i velmi poslušná. Kim v nestřeženém okamžiku našla opravdu vydatnou bahenní lázeň. Nakrmení a se špinavým psem vyrážíme dál. Nedaleko je další rybník. Je ale oplocen a pod dohledem vodníčka. Oplotil ho majitel, aby k němu nemohly vydry a nelovily jim ryby.

Petr chvílemi „remcá“ že je to opravdu vycházka a tak se směji a říkám, že jsem „výkonnostní batole“, a tak mě nemůže hned ničit. Jdeme úsekem, kam opravdu slunko vydatně praží a to je chvíle, kdy se Kim začne loudat a moc se jí nechce jít. Přece jen je musí hřát tlapky z rozpálené cesty. Odměnou za utrpení jim je pak cesta lesem, kde jsou potůčky a loužičky.

Část cesty se ocitáme v okolí lomu a na místním značení růžovými trojúhelníky. Tam nastává ta chvíle, kdy se ztrácíme. Jdem furt do kopce a objevíme se na okraji lomu označeném výhružnými cedulemi „Pozor lom, vstup zakázán“. Brodíme se cestou, která skoro zarůstá místní bujnou vegetací a říkám si, kam že nás to místní turisté vedou. Samozřejmě na konci cesty u zátarasu nám dojde, že cesta byla chybná. Vracíme se tedy zpět k poslední značce. To by bylo, abychom ždiblínek nezakufrovali. Stálo to ale zato. Byla tam hromada vápna nebo něčeho takového a jak foukal vítr, dělal se od ní zavojíček. Ten byl hezký do doby, než vlétl do očí :)

Cestu jsme nakonec našli a ťapkali dál. I místní hospůdku jsme vyzkoušeli, přece musíme navštívit zdejší obyvatele :)....Furt se těším na kontrolu a razítka. No zklamání bylo veliké. Kontroly byly samokontroly. Leda že bych si razítko vytvořila z brambory.

Ke konci cesty je opět hospůdka a tam je i samokontrola. Napsat její název. Samozřejmě abychom jej zjistili, musíme dovnitř :). Už nám zbývá posledních 6 km, a tak nijak nespěcháme, no ostatně jako celý den podle Petra. Dokonce tady dělají na obrovském grilu venkovním fláky masa. Jenže jsou syrové, a tak žvejkám chleba s mou slavnou paštikou. :(

Vyrážíme na zbytek cesty. V lese rostou jahůdky a borůvky, a tak si dáváme do nosíků. Pořád  žvejkám v puse trávu a Petr se ptal proč. Tak sem mu řekla, že zjišťuji, co na tom ségrám chutná :)... No a netrvá to dlouho a už máme stéblo v puse oba dva. Ale teda nic moc. Jak to můžou žrát.

V cíli dostáváme krásné odznáčky a pejsci taky. Pobaveně jsem si představila, kam jim asi jejich odměnu zapíchnu :). Nechyběl ani diplom a razítko do trilobitníku a psotníku s želvičkou. To bylo něco pro mne. Zapomněla jsem napsat, že kousek před cílem Kim našla bahno a byla jako čuník. Petr chudák byl zelenej při představě, že ji budu chtít dát do auta. Rázem ale dostal lepší barvu. V kempu byl rybník. Kim se tam umyla a dali jsme si kávu a sedli u vody. Podle jedné fotky jsem se prý stala jezerní baletkou.... No spíš jsem zase dělala blbosti. Kim po 30 km vypadala jako rozpláclá žába a Sendy spala. V autě cestou domů spali všichni kromě řidiče. Teda aspoň mi to trvdil, prý odpočíval jen na rovině. :)

Už se moc těším na další výkonnostní bejby pochod. Jen mě moc mrzelo, že Petr kvůli mým 30 km nedostal 50-kový odznáček. Byla to taková sádrová odlitá destička s padesátkou. Marta - Bejby