Lužické hory

Termín konání: 4. - 8. května 2012
Účastníci: Vašek, Amálka, Adélka, Ondra, Vladimír, Pepa - kapitán, Luban, Andy
Výlety: č. 44 - 47
 
Průběh pátku, dne příjezdu, zaznamenal Vladimír:
 
Domluva zněla: odjezd v 16:00 z Barrandova od konečné tramvaje. A opravdu: tentokrát snad poprvé všichni dorazili včas:o) Vozidlo č. 1 /Vladimír/ obsahovalo toto osazení: Andrea (odmítla sedět vepředu, navigovat a obveselovat řidiče), Luban (obsadil uvolněné místo vepředu – usínal, padal na řidiče a jako navigátor byl nepotřebný) a Pepa - kapitán (usínal již při příchodu, ale nakonec byl nejaktivnějším a pro řidiče nejpotřebnějším spolujezdcem). Vozidlo č. 2 /Vašek/ s dcerami Amálkou a Adélkou a invalidou Ondrou (viz další zápisy).
Vyrazili jsme téměř načas (Vašek přes Mělník a Dubou, protože nemá dálniční známku a já pak po dálnici na Mladou Boleslav, neb dálniční známku mám). Nicméně jsme dorazili jen s malým časovým předstihem (průjezd Prahou je snad delší než další cesta téměř až na hranice), protože Pepa a Luban nestihli vypít ani druhé pivo v zahrádce před chatou Luž, kde jsme byli ubytováni. Protože jsme po dlouhé a vyčerpávající jízdě měli všichni hlad, objednali jsme si svou první večeři. Co měli ostatní, včetně mne, už nevím, ale nezapomenutelný byl kapitánův segedínský guláš, který byl po chvilce téměř mezi námi. Naštěstí to Pepa ukočíroval...
Po příjezdu Vaškova auta tedy nejen večeříme, ale ubytováváme se v maličkých pokojících s nízkými futry u dveří (já tedy jen lehce jednou, Vašek dvakrát natvrdo do hlavy a Andy jedenkrát až poslední den při odchodu, ale stálo to za to, že Andy:o))
Po doplnění denní potravinové dávky a nezbytné dávky k dodržení zdravého pitného režimu, jdeme konečně spát, protože zítra nás čeká prý nejnáročnější výletní den, a to ještě navíc do ciziny. Tak dobrou noc, Andreo.

  

 
 
5. května - Žitavské hory (č. 44)
Průběh soboty zaznamenal Vašek:
 
     Do prvního Trilobitího dne v Lužických horách nás probudilo sluníčko, deroucí se skrze závěsy do malých, ale útulných pokojů, ve kterých jsme strávili klidnou první noc. Pořádek vzal za své velmi záhy, takže chvíli trvalo, než-li jsem dokázal odložit nepotřebné a naopak, zabalit věci nutné k dnešnímu plánovanému výletu za hranice k sousedům do Žitavských hor. Organizaci trochu „zpestřil" Ondra, který si v práci srabácky téměř propíchnul chodidlo, u doktora vyfasoval berle, přednášku o klidu na lůžku a vše si jel masochisticky léčit horskými túrami.     
     Jedno auto jsme s Vladimírem zanechali na strategickém místě v Krompachu (pohraniční to horská vesnička na bývalé „Staré Lipské cestě", původně sklářská osada, dnes známá především třemi exempláři Tisu červeného - nejstaršímu asi 500 let). Druhé auto směřovalo přes hranice do Kurortu (lázně) Jonsdorf, kde jsme umístili Ondru, aby přeci jen trochu pošetřil nebohou namáhanou končetinu a vyčkal zde našeho pěšího příchodu od základny. Po těchto nutných přípravách na dnešní akci jsme se vrátili zpět do dočasného domova, posnídali s ostatními a poté již vyrazili po zelené značce k hraniční čáře, vzdálené odtud pouhý kilásek.     
Po opuštění rodné hroudy směřovaly naše kroky do skalního města v okolí Jonsdorfu, poznali jsme zvláště pozoruhodné místo Nonnefalsen (jeptišky)- skalní skupina nad údolím se suprovou vyhlídkou a restaurací. Slušné vedro v nás vyvolalo žíznivý stav, proto vznikla původně neplánovaná krátká přestávka spojená s ochutnávkou (ač s těžkým srdcem) drahého piva nevalné chuti v přepočtu za 70.... Vladimírovi však zřejmě tolik chutnalo, že si pro jistotu (pravdou ovšem je, že omylem) objednal ještě jedno - nutno říci, že vše přijal s kamennou tváří.     
     Od „Jeptišek" nás skalní průchod svedl dolů k potoku Pochebach, podél něhož jsme došli do Jonsdorfu a dále na vlakové nádraží - konečnou stanici úzkorozchodné trati ze Žitavy. Máme v úmyslu se odtud přesunout do dalšího lázeňského a rekreačního místa Kurort Oybin se zříceninami hradu a kláštera. Ani Ondra se nám neztratil a ač hladový, nastupuje s námi do vláčku. Na cestě do Oybinu bylo nutno přestoupit v Olbersdorfu, čehož využila Andy, vytasila se s bábovkou a osvobodila tím Ondrův hlasitě kručící žaludek. Lubana s Vladimírem zaujala parní lokomotiva, supící na první koleji, a čekající stejně jako my na přípoj do Oybinu. Vlak byl plný, lidí jako v Číně. Hrad byl oproti všem předpokladům nikoliv v ďolíku, ale na kopci (sakra proč ty všechny hrady a rozhledny ti blbci stavěli nahoře, že Vláďo?), netrvalo však dlouho a byli jsme tam.     
     Hrad byl (původně jako strážní) založen ve 13. století, později zde byl zřízen palác pro Karla IV., který sem usadil klášter celestýnů. Stavba byla později zničena bleskem a zřícením skalního bloku. Prohlídku z neznámých důvodů vynechal Pepa - kapitán (Pepo, šetřit se má, ale na správných místech), přitom vstupné nebylo rozhodně přemrštěné. V rozvalinách jsme nakonec bloudili téměř dvě hodiny, Amálka šplhala po skalách za kočičkou a snad se to dokonce líbilo i Adélce, kterou už výlety pomalu ale jistě přestávají bavit.     
     Náležitě kulturně vyřáděni jsme vyrazili na další část dnešního výletu - náročný výstup za nádherným výhledem z rozhledny Hochwald (Hvozd), stojící na stejnojmenném kopci a prakticky na hranicích. Ondra se od nás opět odpojil a vracel se vlakem stejnou cestou zpět. Z Oybinu tedy přišlo hned stoupání nejprve do Haimu, kde se opět někteří plácli přes kapsu a ochutnali další německý zrzavý mok. Vladimír s Pepou - kapitánem, kteří by pravděpodobně následný prudký výstup na Hvozd nezvládli, zvolili kratší a ne tak drastickou cestu přes Jánské kameny rovnou k autu do Krompachu. Zbylé nebožáky - tedy Vaška, Amálku, Adélku, Andy a Lubana - čekalo ještě zdolat 250 m převýšení, a to sakra prudké! Odměnou za drsný výstup byl však úchvatný kruhový rozhled z věže na krajinu Trojzemí - nejhezčí jako vždy se zdály být Čechy. Mraky, které se nám doposud vyhýbaly, se ovšem stahovaly přímo s obří rychlostí, rychle jsme proto sestoupali z rozhledny, navlékli pláštěnky a rychlou chůzí se snažili co nejvíce utéci dešti, který pomalu, ale jistě, začal bubnovat do listoví.     
     Poslední kilometr se dá říci, že jsme docela solidně zmokli, což samozřejmě nemohlo zhatit dnešní skvělý den. U auta v Krompachu již čekali „suší" Vláďa s Pepou a Ondru jsem nalezl belhajícího se asi půl kiláku směr na Jonsdorf. První várku nejvíce mokrých jsem naložil a odvezl jako první do sucha a útulna chaty Luž a vzápětí se vrátil pro druhou, žíznivější část. Večer se u hokeje, piva a jídla hodnotí dnešní vydařený den a chystá se strategie na zítřek, kdy chceme projít oblast přehrady Naděje a zříceniny hradu Milštejn. Ondra chce ulovit nějaké "kešky" a tudíž kontroluje souřadnice - kdyby tak věděl...     
     Venku se počasí prudce mění, teploměr ukazuje čtyři nad nulou, mlha, déšť, kosa - uvidíme, jdeme spát.
 
6. května 2012 - Za beznadějně schovanou keškou (č. 45)
Průběh neděle zaznamenal Vladimír:
 

    Po sobotě strávené v zahraničí jsme tento den zvolili procházku po českých Lužických horách. Invalidu (Ondru) tentokrát odvezl brzy zrána /před snídaní/ Vašek na rozcestí U Jána vzdálené asi 2,5 km s tím, že bude mít dostatečný náskok a zkusíme se sejít na zřícenině hradu Milštejn. Počasí oproti sobotě a díky nočnímu dešti nebylo už tak příznivé, ale pro turistiku naprosto jedinečné: žádné horko ani déšť.

    Od chaty jsme se pustili po ŽTZ po široké asfaltové lesní cestě víceméně (no spíše více než méně) z kopce dolů. S malým náskokem před Nohejl-gangem, který ovšem po čase peloton dostihl. Z celého našeho čtyřdenního pobytu tento úsek hodnotím asi jako nejhezčí zážitek: pohodlně téměř tři kilometry stále z kopce dolů (dokonce jsem byl načas i ve vedení). Dobře se nejenšlo, ale i v čerstvém vzduchu dobře dýchalo. Klesání je ale vždy podezřelé, neb po něm prakticky vždy následuje stoupání:O( Na rozcestí U Jána byla odbočka k sirnému prameni, který jsme z časových důvodů (a lenosti„uprchlíků“) vynechali. To nám bylo ale Vaškem později vyčteno a proto jsme následující den kajícně v tomto místě zastavili, sirný pramen navštívili a nafotili. A opravdu to stálo za vidění a navíc byl jen kousek od silnice.

    Takže zpět na trasu: za parkovištěm u sirného pramene pak opravdu následovalo velmi prudké (ale naštěstí krátké) stoupání po ČTZ, která nás posléze již mírnějším stoupáním dovedla až ke zřícenině a lomu zvanému Milštejn. Vašek po cestě hrál takticky s Amálkou různé slovní hry (druhy stromů, hlavní města či slovní fotbal), takže cesta ubíhala bez nářků. A to už klesáme k hradu, kde nám berlemi mává Ondra, dorazivší chvíli před námi. Nezbytná dokumentace, společné foto, rychlé občerstvení, pokus Vaška vylézt až nahoru….(tuším, že se nezadařilo).

    /Milštejn založený v 1. pol. 14. stol. patřil Berkům z Dubé – na ochranuŽitavské stezky a nikdy nebyl dobyt. Na konci 16. stol. opuštěn. Příčinou jeho zkázy byl v 1. stol. lom mlýnských kamenů – wikipedie/. Jinak hrad nevypadá jako dílo lidských rukou, ale spíš jako hromada balvanů, nicméně stojí za vidění.

    A to už zase mažeme z kopce dolů do vesnice Trávník na oběd. Místo původní myšlenky pojíst U tří lip v Mařenicích, jsme - již hlady a turistickou známkou přehrady Naděje zcela ztrápeni - poobědvali spolu se skupinou motorkářů v Penzionu Naděje. Nabídka nebyla bohatá (již třetí guláš v pořadí!) a obsluha nejrychlejší, ale bylo zde příjemně. /Andy co to bylo tentokrát? Utopenec či salátek? No a jistě i kávička, že?:o)/.

    Z Penzionu jsme se vyplazili zpět přes osadu Naděje /krásná místa/ ke stejnojmenné přehradě. (Postavena v r. 1938 pro pohon pily v osadě Hamr, kam se voda přiváděla potrubím v zemi).

    Po prohlídce tohoto malého, ale pěkného vodního dílka, se naše cesty rozdělily: turisticky zdatní jedinci (tzn. všichni kromě mne) se pustili asi 3 km po ČTZ trvalým stoupáním až na chatu Luž – naše působiště.

    Já (čili skupina č. 2) jsem se takticky po ŽTZ vrátil přes osadu Hamr podél Hamerského potoka překrásnou cestou (meandry potoka, příjemný les a v závěru i adrenalinové přechody po úbočí a skalách nad potokem) až do Antonínova údolí. Zde jsem nastoupil na modrou a po silnici došel až do Mařenic, do již zmiňované restaurace U tří lip, kde jsem zakoupil 3 ks TZ - Mařenice-kostel Máří Magdalény /poutní místo/ a kávičku. Než jsem ji však stačil dopít, taxík (Vašek) už mne vyzvedával. Takže jsem ani poutní místo nestačil navštívit.

    Sice jsem našlapal více kilometrů než ostatní, ale vyhnul jsem se opravdu„nechutnému“ stoupání (Ondra zde našel kešku). Souhry v převozech auty navíc letos neměly chybu, jen někdy docházelo k menší časové prodlevě, takže si Luban byl nucen dát o pivo navíc.

    Nečekaně brzký návrat někdo použil k regeneraci sil, někdo ke společenské konzumaci v místním překrásném restaurantu chaty. O noční „kytarové seanci“ já, a Amálka moc nevíme (šli jsme spát). Jen to, že se hudba rozléhala po celé chatě dočasných ranních hodin /a navíc se sedělo a hrálo přímo pod mou postelí/. Absence této akce však nelituji, neb jsem se aspoň trochu dospal a ráno byl schopen odvézt Ondru do Nového Boru na autobus do Prahy /viz. pondělí/.

    Tento večer bylo počasí na draka, snad i mrzlo:o), mlhy se válely nad krajinou, že se ani před chatu chodit kouřit moc nechtělo.    

 

Fotky z nedělního putování si můžete prohlédnout zde.

 
 7. května 2012 - Zámek Lemberk a výstup na Popovu skálu (č. 46)
Průběh pondělí zaznamenala Andy:
 

    Po prohýřené nedělní noci se opravdu těžko vstává… Vláďa věděl, proč si jde lehnout v ještě rozumnou dobu… ráno mu pak nečiní takové potíže vstát v (na dovolené) nekřesťanských sedm hodin. Společně s Vaškem povezou Ondru do Nového Boru na autobus do Prahy (musí na převaz nohy, ale především musí do práce – na rozdíl od nás ostatních pracujících si nevzal dovolenou).

     Když po půl osmé Vláďa opouští pokoj (ano, ano, spíme spolu – pokud to doposud v žádném popise nezaznělo:o)), oznamuje mi, že do hodiny jsou s Vaškem zpátky. V polospánku beru tuto informaci na vědomí, zvládnu si nařídit budíka na mobilu na půl devátou a sotva bouchnou dveře, okamžitě zase usínám… no a ten prokletý mobil už mě za chvíli budí!!!

     Došourám se na snídani, všichni jsou již u stolu - tedy kromě V +V - ti jsou stále v Boru. Vláďa si chtěl totiž ještě vybrat peníze (nějak rychle se během předchozích tří dnů rozkutálely:o)) a koupit kapky do (stále ucpaného) nosu… Každý podle svého gusta snídáme (já jen kávu) a čekáme na kluky.. a čekáme… Zdá se, že se ta avizovaná hodina začíná nějak protahovat:o) Nakonec se prodlouží na necelé dvě hodiny a kolem půl desáté jsou kluci zpátky, Vláďa i s plnou taškou nákupu z novoborské Billy (koupil mi dokonce koblížek:o)). Jejich zpoždění pochopím vzápětí – ještě si kamsi zajeli pro turistické známky… holt sběratelská vášeň je sběratelská vášeň:o) Takže jakmile se sbalíme a připravíme na dnešní výlet, vyrážíme. Bude to částečně autem a částečně „pešom“.

     Auty se nejdříve přemisťujeme do Jablonného v Podještědí, kde mají kluci políčeno na turistické známky v místním obchůdku se smíšeným zbožím. Zpočátku to ale vypadá špatně – paní majitelka má v pondělky a úterky krámek zavřený:o( Kluci jsou zklamáni, ale odebíráme se aspoň do sousedního Info centra (nepozorovaně se od nás odpojuje Luban) v naději, že zde pořídíme. Bohužel zde mají ale jen jednu (z asi čtyř) známek. Bereme i nějaký ten pohled a razítkujeme. Vtom zvoní Vaškovi telefon a on to Luban, kdeže prý jsme:o) Že si zašel pro noviny a pak už nás nikde na náměstí (mmch. je zde hezký morový sloup) neviděl… do teď netuším, zda se chudák opravdu bál, že jsme se mu ztratili:o)

     Vracíme se ještě jednou ke smíšenému zboží. Vašek spatří za oknem jakýsi pohyb, a tak neváhá a na okno zaťuká… Kupodivu opravdu kdosi vykoukne (předpokládám, že sama paní majitelka) a Vašek uctivě poprosí o možnost dokoupit chybějící turistické známky. Okno se zavírá, ale s příslibem, že máme počkat… a opravdu… za chvíli se otevřou dveře a paní, přesto, že má zavírací den, vpouští Vaška a Kapitána dovnitř. A zanedlouho se oba hrnou ven s rukama plnýma dřevěných placek:o) Tato epizoda jen potvrzuje staré známé pořekadlo: Líná huba, holé neštěstí:o)) Vláďa, Vašek i Kapitán jsou uspokojeni nákupem známek, Luban se díky dennímu tisku zorientoval v aktuálním dění (vzhledem k zakoupenému titulu především na bulvární scéně:o)) a můžeme se vydat dál.

     Směřujeme na nedaleký zámek Lemberk. Teprve v autě si uvědomujeme, že pondělky jsou pro hrady a zámky u nás zavíracím dnem (postřeh: krámek se smíšeným zbožím v Jablonném není zámek ani hrad, a přesto má v pondělí zavřeno:o)). Jsme tedy připraveni holt si Lemberk prohlédnout jen zvenku… Auty přijíždíme pod zámek, na jakési provizorní „parkoviště“. Dojdeme k hlavní bráně a tabule opravdu hlásá, že je v pondělí zámek uzavřen. Nicméně jsou vrata otevřená, proto vcházíme dovnitř - až na nádvoří a zjišťujeme, že (pro někoho) prodloužený víkend a celkem pěkné počasí způsobily, že se na Lemberk vypravilo dost lidí na to, aby se správě zámku vyplatilo udělat při pondělí výjimku a otevřít ho… Jímáme se zakoupit si vstupenky a máme štěstí, protože prohlídka začíná asi za dvě minutky…

     Zámek je pěkný, paní průvodkyně nám hezky povídá, akorát mě trochu (trochu dost) rozčilují děti, které jsou na prohlídce též přítomné a celou dobu se chovají – na můj vkus – hodně rozjíveně!! … Dozvídáme se plno zajímavých věcí, např., že zámek má osm falešných oken, že v černé kuchyni se dochovala původní dlažba (zvaná „topinka“), proč se kredenci říká kredenc, a že úplně zpočátku se jednalo o gotický hrad. Kapitán po prohlídce trefně zkonstatoval, že na zámku není nic původního (zapomněl na „topinku“:o))…: „…Obrazy na stěnách nemají souvislost se zámkem, nezobrazují nikoho z majitelů, pouze ilustrují dobovou módu…“:o)) Nicméně ale krejzlík se nám všem moc líbil:o))

     Po hodinové prohlídce (za rozšířený okruh jsme si nepřiplatili) a řádném orazítkování všech možných záznamníků zámek opouštíme a vydáváme se procházkou ke Zdislavině studánce. Cesta je to příjemná – lipovou alejí, pak podél potůčku. Romantika se ale zcela vytrácí, když dojdeme k samotné studánce. V altánku sice svíčky obklopují ve výklenku obrázek svaté Zdislavy, ale u pramene jakýsi domorodec čepuje asi do padesáti petek „zázračnou“ vodu a další již stojí připraven s padesátilitrovým barelem… Jediný Vláďa se nežinýruje a dá pánům najevo, že coby žíznivý poutník by se ze studánky rád napil:o) (Tak co, Vláďo, už se ty účinky nějak projevily?:o)) Míjíme ještě malý rybníček (Vašku, řekni „kachny“:o)), pak velký vypuštěný Markvartický rybník a přicházíme zpět k autu. V plánu máme dát si někde nějaký gáblík. Tím „někde“ mají být nejdříve Rynoltice, pak ale vedoucí Vašek rozhodne, že se bude obědvat v Polesí, ve stejnojmenné turistické chatě KČT. Chce nám ji ukázat hlavně proto, protože právě sem chtěl původně situovat naše ubytování. Bohužel (či bohudík?) bylo již v požadovaném termínu obsazeno.

     Po počátečních zmatcích a nejasnostech při parkování u chaty se vyprošťujeme z aut a vstupujeme do restaurace. Čepují zde Svijany, čehož nejvíce lituje řidič Vláďa. Bude holt jen Birell… Objednáváme jídlo: Vašek s Adélkou využívají nabídky denního menu (polévka a gulášek), Amálka neopouští tradici smaženého řízku:o), Vláďa, Luban a Kapitán testují zdejší smažák a já se vracím k (v červenci loňského roku v Jizerkách započaté) poněkud zvrhlé kombinaci kávy a utopence:o) Mezi sousty si naplánujeme další pokračování dnešního výletu. Domlouváme se, že auty dojedeme do vísky Horní Sedlo, tam „někde“ auta zanecháme a uděláme si výšlap okolím po turistických značkách.

     Plán nechat „někde“ auta se zprvu opět trochu dramatizuje, ale nakonec samozřejmě vše vyřešíme a vozy šikovně uplacírujeme na jakési luční cestičce u domku se dvěma štěkajícími vlčáky. Bereme mapu a vydáváme se na špacír. Turistické trasy nás vedou pěknými lesními cestičkami. Ale protože se neprocházíme jen tak zbůhdarma a bezcílně, pátráme v mapě, na jaké zajímavé místo se vydáme. Vašek vybírá a navrhuje Popovu skálu (s nadmořskou výškou 565 m) a v ten moment dochází k prvním protestům toho dne (nebudu jmenovat:o)). Nakonec uděláme kompromis a dělíme se do dvou skupinek. Skupinka č. 1 (Vašek, Adélka, Luban a já) hodláme výstup na Popovu skálu absolvovat, skupinka č. 2 (Vláďa, Amálka, Kapitán) se této výzvy dobrovolně vzdává… Takže se rozdělujeme s tím, že když se nesejdeme již nikde na trase, tak se sejdeme u aut. (Dle mého soudu nakonec ten výstup nebyl až tak hrozivý, jak se možná z mapky zdálo. A ty výhledy a rozhledy za to rozhodně stály!!) Takže, když se všichni čtyři na skálu vydrápeme, je kromě značného funění slyšet i cvakání spouští a zaznívají výkřiky typu: „To je krása!“, „Vidím Ještěd!“, „Ještě tady mě vyfoť!“… Když se dostatečně vydýcháme a pokocháme, začneme pomalu sestupovat.       

     Namířeno máme (pro změnu:o)) na další skály. Krkavčí, označeny též jako Vraní skály. Pokud bychom byli trochu rychlejší či by se skupinka č. 2 o chlup déle zdržela, mohli jsme se zde sejít. Takhle jsme si pouze přečetli vzkaz, že zde naši oddíloví souputníci byli… A jejich další, křídou psané, vzkazy (a úkoly pro Adélku od Amálky) se nás pak drží po celou cestu zpět k autu. Kromě toho zahlídneme i několik řopíků a spoustu dalších skalních a kamenných útvarů. Kruh se uzavírá opět v Horním Sedle, kde se opravdu u aut setkáváme se všemi členy skupinky č. 2. A všichni jsou živi a zdrávi:o) Nikomu se ale již nechce na Bílou skálu (Sloní kameny), takže se pomalu vracíme na základnu. Vašek s holkama jen na otočku, protože za chvíli pojedou do Nového Boru vyzvednout Ondru, který bez nás zkrátka nemůže být, a sotvaže to zapíchnul v práci, vydal se zpátky na sever Čech za námi:o) Posádka auta řízeného Vláďou si ještě dělá zastávku u Sirného pramene (abychom neměli u Vaška černý puntík:o)). Jde o opravdu zajímavý úkaz. A pak již opravdu zamíříme na chatu.

     Večer si každý vybírá zábavu dle svého naturelu:o) Ondra zkouší ještě hledat kešku (pozn.: Doufám, že Vláďa ve svém popisu z neděle tuto akci přiblíží!), Luban s Kapitánem zaberou své strategické pozice v chatové restauraci, Vláďa se věnuje práci na farmě, já si čtu, o Vaškovi a holkách nemám vůbec přehled… Co ale máme společné, je to, že všichni svorně vstřebáváme další krásné zážitky a dojmy z našeho společného výletu do Lužických hor (kromě Ondry, samozřejmě: na návštěvě doktora a zařezávání v práci není rozhodně vůbec nic krásného)… Navíc máme radost, že jsme vyhráli v hokeji (proti Norsku) – i když prý to bylo těsné, rozhodly až nájezdy!!

     Na sklonku dne si za dnešek do Trilobitníku připisuje skupinka č. 1 čtrnáct ušlapaných kilometrů a skupinka č. 2 o čtyři kilásky méně. No a Ondra si dneska nepřipíše nic:o)  Hezky strávené pondělí!

 

Fotky z pondělního putování si můžete prohlédnout zde.

 

 

8. května 2012 - Výstup na Luž a Modlivým dolem (č. 47)

Průběh úterý zaznamenal Ondra:

 

    Poslední den našeho příjemného pobytu na chatě Luž nezačal jinak, než balením věcí, které asi nikdo nemá moc v lásce. Po snídani jsme ještě zaplatili pobyt a výdaje za občerstvení, dobalili zbytek věcí a batožinu naskládali do aut. Ráno nebylo zrovna velké teplo a obloha nebyla úplně jasná. Nicméně jsme se shromáždili před chatou a zvolna vydali po ČTZ dobýt nejbližší vrchol Lužických hor - Luž (792 m n. m.), na kterém jsme za celý pobyt ještě nebyli. Prvních pár stovek metrů bylo v pohodě – jen do mírného kopce. To jsme šli ještě všichni pohromadě. Ale od rozcestí pod Lužem to začalo stoupat poněkud více. A cestou do kopce jsme se začali pomalu dělit na jednotlivce. Mne moc pomohly lyžařské hůlky, které jsem si vzal místo berlí v první části pobytu. Jako první zdolala vrchol Andy. Na její tempo jsem v tu chvíli neměl. Zachovával jsem si však dlouho druhé pořadí. Avšak před vrcholem mne ještě stačila předběhnout Adélka, takže jsem se na vrchol dostal jako třetí. Neždorazili ostatní, tak jsem toho využil a začal jsem fotit krásný výhled do okolí kolem dokola. Bylo vidět trochu České středohoří, Ještěd, Žitava v Německu. Za to Krkonoše jsem moc neviděl (tedy asi vůbec). Během mého focení dorazil Vašek Amálkou.

    Kousek západně od vrcholu byla také ukryta keška a bylo mým záměrem ji odlovit. Kdy dorazil na vrchol Vláďa, Luban a Pepa - kapitán jsem nepostřehl, protože mé myšlenky se ubíraly k odlovu kešky. S Amálkou jsme po chvilce vyrazili hledat kešku. Na to se Amálka těšila. GPS ukázala 200 m na západ a tak jsme i po pár minutách našli pěšinu k místu kešky. Byla však trochu kamenitá a tak jsem řekl Amálce: ,,Pozor na nohy, buď opatrná!“. Po 200 metrech jsme skutečně dorazili na ,,druhý vrchol Luže“, odkud však začal terén prudce klesat k místu kešky. Řekl jsem tedy Amálce, aby raději zůstala nahoře a spustil jsem se pro kešuli. Pouhým pohledem a s předchozími minimálními zkušenostmi jsem již tušil, kde je keška ukryta. A tak jsem k místu přistoupil bez váhání a i souřadnice na GPS tomu odpovídaly. Než jsem však dorazil přímo ke kešce, vynořil se zdola kolega „kačer“ a odlov jsme tak provedli společně. Když jsem kešku vytáhl z úkrytu, zakřičel jsem: ,,Mám!“ a vítězně zvedl kešku nad hlavu. Pak jsme kešku s kolegou otevřeli a začali úřadovat. Trvalo to trochu déle, než obvykle. Během úřadování již na mne volala Amálka (několikrát), že se jde dolů. Tak jsem volal: ,,Ještě dvě minutky a jdeme!“ Musel jsem kešku ještě nejprve vyfotit a potom důkladně zamaskovat, což mne také trochu zdrželo. Ale za chvíli jsme vítězně s Amálkou a kačerem opustili kešku a vyrazili za ostatními, kteří již netrpělivě čekali na vrcholu Luže. Když jsme tam dorazili, rozloučili jsme se s kačerem, zapsali se do vrcholové knihy a ještě někdo (již nevím, kdo) požádal přítomné Němce, aby nás všechny vyfotili. Totéž bylo opačně. A vydali jsme se pomalu dolů k chatě. Sestup byl logicky poněkud rychlejší, než výstup.

    Když jsme dorazili k chatě, šel jsem se ještě rozloučit s Leošem a Tomášem a mladou slečnou. Totéž provedl i Luban a asi i ostatní (to mi nějak uniklo). A někdy po desáté hodině jsme vyrazili auty směrem hrad Sloup. Jeli jsme přes Nový Bor a Radvanec, kde jsem Vaškovi ukazoval místo mého pobytu na táboře v roce 1988. Dorazili jsme do Sloupu a ejhle! Cedule nám prozradily, že most je zavřený a že se k hradu dostaneme pouze z druhé strany. Vašek s Vláďou se tedy radili, co dál. Nakonec jsme otočili auta a vydali se zpět do Nového Boru, kde jsme potom odbočili na druhou silnici do Sloupu, která nás tam přivedla z druhé strany. Pak už jen na placené parkoviště pod hradem. Pod hradem jsme se ještě radili, jestli na hrad ano či ne. První varianta zvítězila. Ale ne všichni. Na prohlídku hradu šla Andy, kterou jsme na chvíli ztratili z dohledu díky frontě na pokladně. Potom Vláďa, Luban, Pepa - kapitán a já. Vašek se prohlídky nezúčastnil. Pouze si na pokladně zakoupil turistickou známku a šel zpět dolů. Adélka s Amálkou zůstaly v okolí auta na parkovišti. Na hradě jsme začali procházet nejrůznější místa. Andy měla náskok. Opět se zde naskytla spousta krásných pohledů a to byl ráj pro naše fotoaparáty či mobilní telefon (můj). Vláďa potom chtěl něco Andy (už nevím co), ale v tu chvíli jsem ji uviděl a volal jsem na Vláďu, že ji vidím. Andy se pak přidala k nám a nechala se na vybraných místech fotit. Počasí nám celkem přálo. Hlavně, že nepršelo.

    Po prohlídce hradu se sešel náš ,,hradní tým“ s Vaškem, Adélkou a Amálkou u informačních cedulí a vyrazili jsme pěšky po ČTZ nejprve na nedalekou rozhlednu, ale bez Vládi a Pepy – kapitána. Tedy Vláďa a Pepa - kapitán tam dorazili také, ale autem. Vaškovo auto zůstalo na parkovišti u hradu. Po výstupu k rozhledně jsme se postupně vydali nahoru, ale až na Andy, která si raději dopřála chvilku odpočinku a dala si kafe. Z rozhledny se opět naskytly krásné výhledy do širokého okolí, zejména na hrad Sloup a Lužické hory atd. Potom jsme pokračovali dál po ČTZ směrem na Slavíček (534 m n. m.). Cesta dále stoupala a v jednom místě šla cesta tak prudce nahoru, že jsme si s Adélkou povzdechli. V tu chvíli jsem cítil, že jsou pro mne hůlky nezbytné, což vlastně konstatovala i Adélka. Prudký kopec s námi vyšla i Andy. Vašek s Amálkou a Lubanem zvolili mírnější variantu výstupu. Přesto jsme na ně chvilku čekali. Další průběh cesty již nebyl do takového kopce. Krajina byla půvabná a ještě krásnější podívaná nás čekala v poslední části cesty. Když jsme se dostali do skal, cesta začala po chvíli klesat skalní průrvou do Modlivého dolu ke skalní kapli.

    U kaple byl před námi dle informací pouze Vláďa, který to však šel ze Svojkova, kde zaparkoval své auto a zanechal nám tam vzkaz vyrytý v písku s dobou návštěvy místa. Těsně jsme se minuli. Pepa - kapitán do Modlivého dolu nešel, zůstal dole ve Svojkově. Vláďovo auto tedy zůstalo u hospody ve Svojkově, kde byl také cíl výletu. Zdejší skály byly rájem pro naše fotoaparáty. Tedy pro můj mobil určitě ano. Po krátké pauze jsme se vydali dále po ČTZ kolem pramene U Strážce do Svojkova. Když jsme dorazili do hospody, tak Vláďa ještě dojídal poslední zbytky oběda. Ale po chvilce zaplatil u baru a jel s Vaškem pro Vaškovo auto. Než se vrátili, tak jsem si objednal jídlo a naobědval se. Vláďa s Andy zůstali venku na vzduchu a u stolu jsem seděl ještě s Pepou - kapitánem a Lubanem. Amálka s Adélkou seděly u vedlejšího stolu za sloupem, takže jsem je skoro neviděl. Zatím co ostatní byli již venku, dopíjel jsem ještě zbytky piva, zaplatil (raději u baru) atd. Rozloučil jsem se s Andy, Vláďou, Pepou - kapitánem a Lubanem, kteří pokračovali do servisu v Doksech, kde nechal Vláďa auto a bral si jiné. Já s Vaškem a holkami jsme jeli přímo do Prahy. Cestou na parkoviště jsem ještě spatřil mobil ležet na zemi. Ptal jsem se tedy, jestli něčí není, ale nebyl. Ale na jeho další osud si již nepamatuji. Výprava Lužické hory byla u samého konce a vyrazili jsme plni příjemných zážitků k našim domovům. Naštěstí jsme cestou domů nemuseli čekat hodinu na semaforu v Liběchově!

 

Fotky z úterního putování si můžete prohlédnout zde.