Do přírodního parku Džbán

4. října 2014 - Do přírodního parku Džbán (č. 66)

Ráno jsme se probudili s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu jsme se ohromně těšili na výlet s lidmi, co jsou moc fajn. Na stranu druhou, fajn nám přišli všichni na základě pár slov prohozených na startu nebo v cíli různých pochodů. Ale budeme si mít co
povídat skoro celý den??
Sešli jsme se na vlakové stanici Mutějovice, byť jsme všichni přijeli auty, v 9:30 ráno ve složení Vašek, Amálka, Ondra, Jarka, Petr, Pepa - abbé s rodinkou, Tomáš a Míša, Kačka, Domísek a Gábuška alias Růžičky. Poté, co naše děti shlédly projíždějící mašinku, se vyrazilo do kopce směr Kounovské kamenné řady. Někteří se ihned rozprchli mimo cesty v naději, že domů ponesou hory hub, no hub se zase tak moc nekonalo, jen Jarka jich měla pár v plátěné tašce. Ale Kounovské kamenné řady jsme našli. Ondra se navíc chvílema ztrácel, lovil kešky, Domísek s ním. Za což děkujeme, Domísek zažil zase něco nového a moc ho to bavilo;) My totiž nekeškujem, tak zažil zase něco nového. Jarka se trošičku ztratila, nevšimla si, že všichni odbočili doprava, až na Ondru, který šel vlevo za keškou, Domísek letěl za ním a Jarka odbočila za nimi, ale nakonec jsme se zase všichni šťastně shledali. Tak jsme pomalu, ale jistě došli po skupinkách až na zříceninu hradu Pravda, kde jsme dali malou pauzičku. Cesta moc příjemně ubíhala dál ,až jsme došli do Domoušic, kde jsme objevili malou hospůdku. Někdo měl pivko, někdo limču, někdo smažák, někdo řízek, ale skvěle jsme se bavili všichni;) Po vydatném posilnění už zbývalo jen dojít několik kilometrů zpět na nádraží k autům. Cestou nás ale čekala ještě jedna výzva - když jsme sešli na silnici v Mutějovicích, dalo se zajít na jednu fakt zřícenou zříceninu, malý kousek cesty, ale do šíleného krpálu, po cca 13 km v nohách. Výzvě se čelem postavil Vašek, Ondra, Míša, Domísek a já s Gábuškou na zádech. Ostatní tento závěrečný výstup vzdali, ale my jsme vylezli až na nejvyšší zřícený kámen. Byla to fuška, zvlášť s Gábušou na zádech, ale ten pocit, když konečně stojím nahoře, ten je prostě k nezaplacení. Následovalo loučení u aut, společná fotografie na autospoušť a cesty domů.
Výlet to byl moc krásný, alespoň za nás, Růžičky, a pokud nám to čas a zdraví dětí dovolí, rádi se postavíme čelem další výzvě s Trilobiťáky, někdy, někde . . .   čauky mňauky. Katka