2015

Do Holyně bez holinek - 10. ročník (31. října 2015)

Jubilejní desátý ročník našeho nejstaršího pochodu, který se uskutečnil v sobotu 31. října se nesl ve znamení pohody. Sluníčko si ještě zřejmě letos na poslední dny podmanilo oblohu, vše přímo vyzývalo nezůstat sedět doma. Prodloužený víkend a Den památky zesnulých sice mohly naznačovat, že lidé spíše naposledy pojedou na chaloupky nebo stráví čas s rodinami, skutečnost
však byla jiná. Na startu ve vestibulu stanice metra
B“ na Lukách jsme chvílemi takřka nestíhali, oproti loňskému roku se účast zvedla téměř dvojnásobně. Samozřejmě, že bylo málo popisů tras, pendloval jsem mezi kopírkou (naštěstí poblíž zde byla samoobslužná) a startem, nakonec jsme to ustáli. Pro holinky odstartovalo rekordních 412 turistů, k dispozici byly trasy 7, 12, 17, 26, 35 a 50 km. První kontrola se nacházela hned na třetím kilometru, jako malé pohoštění zde byl nabízen čaj (nežli došel) a tatranka. Rovněž se zde odpojila nejkratší trasa a pokračovala do cíle. S další kontrolou jsme čekali v jedové chýši u Hlubočepského viaduktu, kde se mnozí (jak jsem zaslechl) zdrželi déle, než měli v plánu a notně porušili životosprávu. Kontrola č. 3 potom číhala ve Velké Chuchli kousek pod Pacoldovou vápenkou a další kontrola okupovala území Radotína v bistru U Ondřeje. U Cukráku na další kontrole procházela již jen trasa nejdelší, dále v Černošicích v hotelu Slánka. Kalinův mlýn byl potom místem (již tradičním) dalšího kontrolního bodu a poslední razítko jsme dávali v Řeporyjích, konkrétně v restauraci U České koruny. Když si to tak spočítáte dohromady, dělá to sedm živých kontrol celkem, asi rarita, nebo někdo někdy zažil více? V cíli vládl všeobecný chaos, takový nával restaurace U Knotků v Holyni určitě ještě neviděla. Ve chvíli největšího náporu bylo jedním z příchozích turistů zvrhnuto pivo na celý stůl s materiály a na horlivě razítkující členy Trilobitu, načež bylo Lubošem suše oznámeno - „mám u Vás jedno pivo“. Každý účastník obdržel v cíli kromě diplomu rovněž plastové holinky“, letos stříbrné, které se snad v budoucnu stanou stejně ceněné jako třeba známé Prčické škrpály. Omlouváme se všem, na které holinky nezbyly, necháme je dodělat, ostatně stejně jako diplomy. Účastníci nejdelší trasy opět závodili o poháry, na startu stanulo 28 padesátkařů. Těší nás váš zájem o Trilobití pochodníky, se kterými na našich pochodech získáváte ražené odznáčky brouků, první stupeň si koupilo již přes 300 zájemců. V cíli se sešla spousta známých věrných pochodníků, dalo se sedět i na zahrádce, lidé se bavili. Naše radost - vaše zábava, pochod zajišťovalo 17 členů našeho odboru, všem patří dík. Již za měsíc nás čeká třetí ročník našeho nejmladšího pochodu „Křížem krážem po kopečkách“, letos na Vinařickou horu u Kladna, tak se budeme opět těšit na startu, kontrolách a posléze v cíli. Vašek

Fotoreportáž z pochodu opět zachytila paní Viola Handlová a také Honza Čermák. Oběma děkujeme!


Čtyři řeky s Trilobitem (Labe) - 8. ročník (5. září 2015)

Ani se nechce věřit, že je za námi již osmý ročník pochodu „Čtyři řeky s Trilobitem“, na pořadu byla letos řeka Labe. Skončila tedy druhá série tohoto cyklu, pro osvěžení paměti vám teď trochu připomenu jeho pravidla. Každý cyklus obsahuje čtyři řeky, čtyři roky počínaje Sázavou, dále Berounkou, Vltavou, konče Labem. Každá řeka má novou barvu odznaku, který dostávají účastníci v ceně startovného systémem první Sázava - první barva atd. V cíli je možno zakoupit záznamník tohoto pochodu a za čtyři splněné jakékoli řeky předáme závěrečný, hodnotný odznak. Následuje záznamník druhého stupně a nyní se bude rozbíhat stupeň třetí. Tolik tedy krátce k odznakům a záznamníkům a teď se již budu věnovat samotnému průběhu letošního ročníku. Jednotlivé starty se odehrávaly od nejdelší 55 km dlouhé trasy ve Štětí, dále v
Liběchově, Mělníku, Neratovicích a nejkratší trasa 9 km vycházela z Kostelce.
Všechny trasy končily v Brandýse v restauraci U Zmeškalů. Stoupání si moc účastníci neužili, když jsem trasu tvořil, tak vycházelo převýšení asi 300 metrů, to je oproti pochodům, které se pořádají v jiných lokalitách, úplné nic. Na nejdelší trasu se tentokrát přihlásilo pouze (samozřejmě s ohledem na poslední akce) 15 borců a borkyň, ti nejrychlejší opět brali poháry.
Nejvíc účastníků, jak je již zvykem, dorazilo na nejkratší trasu a užívali si příjemného turistického počasí. Cíl byl na zahrádce schované v průjezdu domu, shodou okolností zde byl cíl rovněž před čtyřmi léty (šlo se tenkrát z druhé strany po proudu) a rovněž restaurace měla jiný název - U Golema. Na zajištění akce spolupracovalo 13 členů našeho oddílu a dalších deset si prošlo jednu z tras. Děkuji všem příchozím za účast a věřím, že se opět shledáme příští rok na Sázavě. Vašek    
                                            
Fotoreportáž z pochodu pořídila účastnice našich akcí paní Viola Handlová. Děkujeme.

Kudy chodili trempové aneb sejdeme se v Pikovicích - 5. ročník (1. srpna 2015)

Ty tam jsou časy, kdy přeplněné vagony postav v zelených mundúrech opouštěly pražská nádraží včetně toho branického a vydávaly se různými směry ven, pryč, někam daleko od všedních dnů. V našem případě tedy do Pikovic, pravé to mekky trempů, každý na své oblíbené místečko, kde s kamarády trávil šťastné dny a večery. Kytara hrála snad v každém druhém kupé písničky, o kterých už ani nikdo nevěděl, jak vznikly, kdo je složil… Dnes jako mávnutím kouzelného proutku doba převlékla kabát. Zelené mundúry z vlaků zmizely, kytary zvuk vyloudí tak maximálně pohoršení na tvářích cestujících a ta místa, na která jezdívali trempové, obsadili moderní chataři, kteří parkují auta v garážích a rovnou skáčou do bazénu. Snad jako nostalgie na tyto krásné časy ještě i mého mládí vznikl pochod
Kudy chodili trempové aneb sejdeme se v Pikovicích“, jehož 5. ročník se uskutečnil 1. srpna letošního roku a je tedy již minulostí. Na výběr byly připraveny trasy 8, 12, 17, 24, 36, 55 km, které se letos táhly směrem na Davli, Jílové, delší trasy až do Kamenice, Štiříny, zpět přes Luka pod Medníkem, Bohuliby, Petrov. Mnozí se sjížděli do Pikovického kempu, kde byl cíl pochod, již v pátek před samotnou akcí, narazili jsme soudek a zahráli si na kytaru. V šest ráno v sobotu to vypuklo, na nejdelší trasu odstartovalo 35 nadšenců a postupně přicházeli i účastníci ostatních tras.
Celková účast čítala téměř 400, doufáme, spokojených lidiček, každý si našel ten svůj důvod, proč přijet. Počasí bylo s ohledem na dny předešlé i následující více než příznivé, povětšinou tropické ovzduší tohoto extrémního léta vystřídalo ideální, jak se říká, pod mrakem. V cíli, jak je již zvykem na tomto našem pochodu, mohli pochodníci vybírat ze spousty suvenýrů našeho turistického oddílu, trika šla přímo na dračku, také se líbila dřevěná placka, kterou již tradičně dostal každý, kdo došel. O zábavu se starala skupina „Modré struny“ z Kamenného přívozu, která hrála písničky více i méně známé a která vícekrát sklidila velký potlesk. Příští, již šestý, ročník tohoto turistického pochodu a setkání trempů v Pikovicích sice ještě zdaleka na dveře neklepe, ale již nyní jsou trasy vymyšlené a budou se tentokráte ubírat směrem na Štěchovice a dále na bývalé Svatojánské proudy. Věřím, že cestu do Pikovic si příští rok najde minimálně tolik turistů, trempů a zvědavců, co letos a společně si připomeneme místa „Kudy chodili trempové“. Vašek

Karlštejnská tlapička - 5. ročník (25. dubna 2015)

Kontrola: restaurace Obecná škola – Svatý Jan pod Skalou (Vladimír a Ála)

Sraz je v 7:15, času dojezdu na kontrolu je tedy dost. GPS v autě používám málo, cíl je notoricky známý. Přesto omylem zajíždíme poprvé do obce Bubovice a na druhý pokus na okraj Srbska. No, napotřetí se konečně trefujeme přes Hostim tam, kam máme. Už nás čeká asi deset nedočkavých turistů – běžců a poloběžců, a to ještě není ani 8:00, kdy je plánován začátek kontroly. Po orazítkování všichni rychle mizí, jen kamarád Olaf chvilku pokecá, než vyrazí na další cestu. Pak nás čeká docela slušná pauza. Ves je po ránu chladná a „mrtvá“ ve své tiché kráse a tak vyrážím na první obhlídku. Vše je ještě zavřeno, ale místní klid a pohoda jsou v tomto místě objímající.

Pomalu začínají chodit turisté (z obou dnešních pochodů), všudypřítomní cyklisté a dokonce tu má kontrolu i spanilá jízda veteránů. Vesnička se pomalu plní, i když restaurace stále neotvírá. Prý až v 11:00. „Chudí“ a žízniví turisté je zřejmě nezajímají. Vysílám tedy na obchůzku Álu. Je po desáté a vše se začíná otevírat (kromě již zmíněné restaurace). Turistické známky a vizitky jsou ale již k prodeji a tak po Aleně i já navštěvuji místní kostel, Ivanovu jeskyni a zkouším asi naposledy v životě zdolat místní vyhlídku u kříže nad klášterem. Bohužel už v tom hicu, davech turistů a netrénován asi v polovině cesty myšlenku vzdávám u kapličky. Nejen jmenované davy a polovina stoupání přede mnou zastiňuje povinnost být na kontrole a tak se vracím zpět i bez prohlídky místního hřbitova.

To už je zrovna otevřená restaurace zcela zaplněna uvnitř i venku a tak se jen (možná zbytečně) přesunujeme do zahrádky restaurace. Zbývají nám ještě dvě hodiny. Turistů již chodí pomálu, razítkujeme i konkurenční pochod (třeba přijdou příště k nám), dáváme lehké občerstvení (hotovky jsou zde opravdu zbytečně drahé) a hned po jedné hodině vyrážíme za kolegy na kontrolu u Dubu sedmi bratří. Ochutnáváme zbytky pomazánek (které vyrobily Jana a Jana, a podává Táňa a Kája) a těšíme se na Karlštejn, kde si dáme do nosu.

Navíc je zde velký frmol, nezvyklý po naší klidné kontrole. Loučíme se a spěcháme do cíle (Alena ještě zabíhá do Karlštejna koupit manželovi a mne oblíbené koláče).

Pokud byl ale u Dubu frmol, tak v cíli, jak zjišťujeme, je ještě větší. Po obědě, kávičce a potlachání se známými pochodníky míříme pro tentokrát domů. Ála vlakem a já po chvíli s Lubošem a Táňou vozmo. P.S. V životě jsem v těchto místech neviděl tolik turistů, cyklistů, rodin s dětmi a psy. Zlatý Karlův most v PrazeJ Vladimír

Středočeská šedesátka - 6. ročník (18. dubna 2015)

Celý týden se obrovsky těším na sobotu. Tento pracovní týden byl šílený a já se fakt těším na relax uprostřed přírody. Mno, ráno nezačalo ideálně, ještě volám zpět děti, jako že kdo jim bude nosit ty batůžky, tak se od auta  vrací. Jedem přes pumpu, auto má věčně hlad, nechápu to. A jedééém, super. Zvoní telefon, mamka: „Ahoooj, nezapomněli jste si tu batoh? Je tam svačina a pití…“. No, nadávám si tak, že to snad ani není publikovatelné. Ale budeme to muset přežít, tak se stavuji na pumpě alespoň pro dvě 0,75 lahvičky s pitím. Jsem já to ale strašná matka, jednu jsem totiž nacpala D. do batůžku, druhou si nesu sama a jinak nenesu nic:o) Domísek je naštěstí miláček a nejen že mu to nevadí, ale ještě se se mnou chce cestou
rozdělit o svou svačinku, za což mu děkuji, ale nesním mu ji, zase tak strašná matka nejsem:o) Chvíli jeho minibatůžek nesu i já. Míša se s Gábuškou obětoval a místo jeho oblíbeného tlapání sedí na kontrole Hláska. On si totiž trasu 16 km skoro prošel, když šel sondu, sám. Takže já a Domísek jdeme trasu 16 km. Míša nás vysazuje z auta na startu v Čerčanech, zdravíme Vaška, ukazujeme se poctivě v našich tričkách, že jako budeme reprezentovat cestou klub. A už konečně razíme. Díky moderním vymoženostem a facebooku, přes který se dají posílat fotky zadara, posílám Míšovi fotoreportáž o tom, kde se právě nacházíme. U každého rozcestníku fotím Domíska a hned posílám tatínkovi, aby věděl, kde jsme. Tlape se nám krásně, než se rozfuním do kopce, už jsme nahoře u kostelíku a mažeme dál. Domísek vymyslel, že budeme hrát slovní fotbal - výborný nápad, celkem mě to baví. Chvíli si povídáme, chvíli hrajem a navážem pokaždé, kde jsme skončili. Když scházíme k železničnímu přejezdu, máme štěstí, zrovna jede vláček. Domísek je miluje, máváme jak na 1. máje a fíra mává taky. Po chvilce dalšího slovního kopání už přicházíme k první kontrole, kde nás čeká Filip s Petrem, prohazujeme jen pár slov, těšíme se na druhou půlku naší rodinky, a tak je rychle opouštíme, nasazujeme vysoké tempo a mažeme směr Zlenice - Hláska za tatínkem
a Gábinkou:o) A maže se nám velmi dobře, protože cesta už je jen po rovince, nádhernou přírodou podél řeky, chvílemi i běžíme. A už vidíme taťku, Domísek volá, tatínek mává, Gábuška se raduje, sluníčko svítí, super, co víc si přát? Hodinku posedíme, Gábuška pořád opakuje, jak je ráda že jsme je našli, že už jsme přišli a tak podobně. Pochodníci moc chválí naše nové razítko zdejší kontroly, a to nás moc těší:o) Za chvilku přichází Karel, tak si povídáme nějaký ten čas i s ním. Když odešel, přišla pro změnu Andy s rodinkou, tak se zdravíme i s nimi, i oni rádi využívají lavičku, jež je zalitá jarním sluníčkem:o) No, čas se nachýlil a my s Domískem zase razíme na cestu, abychom přišli do cíle zhruba stejně jako tam dorazí Míša s Gábuškou autem, až je přijde vystřídat Vláďa s Jarmilou. Do cíle docházíme i tak o něco
později než taťka, ale mezitím se alespoň prospala Gábuška v autě:o) A už jsme v cíli, dáme si pití a chvilku klábosíme s Vaškem a ostatními v cíli:o) Musím říct, že to byl moc pěkný pochod, krásnou přírodou a jako bonus jsem strávila trošku jinak čas s vlastním synem. Je něco jiného být všichni pohromadě a mít u sebe i Gábušku a nebo si jen tak nerušeně povídat jen s Domískem. Při běžném žití nám na toto nezbývá čas a je to bohužel škoda, protože to je příjemné myslím pro obě strany:o) Tak se mějte všichni hezky a zase někdy, zase někde na nějakém z našich pochodů  se budeme těšit ahoooooooj. Pěkný den přejí Růžičky

S Valentýnem na Valentinku - 5. ročník (14. února 2015)


https://picasaweb.google.com/116081916431189164823/SValentynemNaValentinku14Unora2015#6115726766100795842
Pro nás Růžičky je pochod „S Valentýnem na Valentinku“ srdeční záležitostí. Tímto pochodem jsme loni vstoupili do klubu jako členové a získali spoustu nových a skvělých přátel. Dnes je tomu rok a je téměř povinnost si vše připomenout a jít znovu. Navíc jsme do sebe stále beznadějně zamilovaní a můj milovaný manžel miluje naprosto beznadějně srdíčka. Loňský pochod jsme prolétli s jazykem na vestě a já s 15kg krosnou na zádech, Dom odjel na tábor a my opožděně odstartovali a letěli s větrem o závod abychom stihli cíl, letos jsme si chtěli tlapání vychutnat a dobře jsme udělali. Po startu na Dejvické, kde nás přivítal Vašek s úsměvem, jsme přes Malostranskou a Píseckou bránu vyťápli k Hradu, který jsme obešli zprava a postupně uličkami vyšli až k
https://picasaweb.google.com/116081916431189164823/SValentynemNaValentinku14Unora2015#6115726793866472946
Petřínské rozhledně. Spící Růžový sad má také své kouzlo, ale přiznám se, že se už těším, až se příroda začne probouzet a všechno bude pučet, kvést, vonět a zelenat se a bzučet včeličkami. Mám jaro asi nejraději ze všech období. Cestou dolů, zahradou Kinských, jsme potkali Andy, jejíž Juditka opravdu, ale opravdu urputně dávala najevo, že tento způsob zábavy ji poněkud nebaví. Poté jsme šli chvíli spolu, chvíli každý sám, ale v cíli jsme se opět sešli a máme společnou fotečku:o) Jen jsme sešli z Petřínského kopce, už jsme se zase museli drápat do kopce kamsi na Bertramku, kde v hospodě „Na Vinici“ byla jediná dnešní kontrola se zbrusu novým razítkem a hned za ní konečně poslední dnešní vrchol a poté už následovalo jen a jen klesání do cíle v restauraci „Na Valentince“, kde nás, jak jinak než s úsměvem, přivítal kdo? No přece Vašek a spousta dalších:o) Moc se nám líbila novinka letošního roku, totiž keramické srdíčko. Je moc pěkné. Každopádně to bylo super, pochod vedl nádherným prostředím Prahy a byla to příjemně strávená sobota. Už se těšíme na další pochod, ale Trilobiťáčci, objednejte nám už konečně kousek sluníčka, prosím:o) Tak ahooooooj, zase někdy někde na trase se na vás všechny těší Růžičky.  


Již pátý ročník nečekaně úspěšných pochodů s Valentýnem probíhal jako obvykle s malým problémem, tentokrát již na startu, kdy někteří turisté chvíli hledali místo startu. Pravda je, že jsem to řádně neošetřil a podcenil, kdy jako Pražák jsem se domníval, že výstup směr Dejvická je každému jasný. Nebyl. Letos se startu zhostil (s dostatečným množstvím popisůJ) Vašek s „novicem Trilobitu“ Karlem W., kteří pak dorazili i do cíle.

Trasa tento rok vedla z Dejvic kolem Hradu na Petřín, odtud dolů k letohrádku Kinských a po překonání dvou frekventovaných smíchovských ulic znovu do mírného kopce kolem Bertramky. Na kontrole v restauraci Na Vinici úřadoval Pepa-kapitán s doyenem Trilobitů Jirkou. Zde bylo možné se též v klidu občerstvit či přímo poobědvat (což učinilo mé venkovské příbuzenstvo – a zbytek pochodu vzdaloL.)

Závěr trasy pak již vedl z kopečka přes Santošku do cíle, kde v kuchyni už tradičně kraloval Lexa s pomocníky a u razítek též tradičně já s dcerou Veronikou, Míla u prodeje suvenýrů a záznamníků a částečně i Pepa-abbé. Jako obvykle též stejné tváře brzy obsadily volná místa u stolů, kde setrvaly až do konce pochodu a někteří i déle.

O něco menší účast oproti loňsku lze přičíst nejen pošmournému (ale nedeštivému) počasí, ale i konkurenčním akcím konaným ve stejném termínu (Zimní sraz turistů v Telči či Pochod na Okoř). Přesto ze startu vyrazilo celkem 374 lidí (z toho 15 členů oddílu a 16 dětí + jako obvykle nepočítaní psi). Děkuji tímto všem, kteří se na pochodu podíleli a ostatním Na shledanou příští rok. Vladimír