Brdy
21. dubna 2007 Trilobit v Brdech (č. 10)
Účastníci:
Vašek, Adélka, Amálka, Petr, Vladimír, Marta, Lída, Jirka, Zdeněk, David, Lenka, Honza + hosté (4) + pes Trejsy
Jeden z Vaškových výletů byl směrovaný tentokrát do oblasti dříve zapovězených vojenských újezdů v Brdech, které se částečně zpřístupňují pro turisty + cyklo v letní sezóně o víkendech. My jsme si zvolili severní cíp mezi Jincemi a Hořovicemi.
Sraz byl na Smíchovském nádraží, odkud jsme kolektivně odjeli do Zdic. Zde rychlý přestup do narvaného motoráčku, který nás dovezl až na výchozí místo.
Dostavil se již Honza Špírek, který má po roce členství v KČT dnes svou premiéru (a jak později zjišťujeme, možná i derniéru. Od té doby ho nikdo neviděl).
Vystupujeme v Jincích, kde získáváme razítko do Trilobitníku na žst. (ten den jediné) a vyrážíme po MTZ směr Ohrazenice. Míjíme zdevastovaný zámek, zahýbáme doleva, po chvíli opouštíme MTZ a po asfaltové cestě neomylně směřujeme do tajemného území újezdu. Asi po dvou kilometrech se již začínají zjevovat cedule „Vstup zakázán – vojenský prostor“, ale nám to je tentokrát jedno. U opuštěné závory a varovných cedulí se fotíme ve strážní budce (To musela být služba! Zejména v zimě!!), dokuřujeme poslední povolenou cigaretu (Někteří však nedbají, např. Radek kouří vesele dál).
Po nezbytném prvním občerstvení vyrážíme po širokých asfaltových cestičkách na další štreku upraveným lesem. Ani nedávná kalamita už zde na rozdíl od ostatních českých lesů není znát. Z cesty přes zákaz občas vybočí pouze ženy vykonat svou potřebu.
Další zastávka je u hájovny Krejčovka, kde je možnost občerstvit se z vlastních zásob, a kde ve stínu zpoceni promrzáme, čekajíc na Martu s příbuznými. Jak se později dozvídáme, hráli šiškovou bitvu a šiškový fotbal. Pokračujeme tedy dál bez nich a bez Jirky, který zde rozbalil své prkénko se svačinkou.
Opět se srážíme až na zřícenině hradu Valdek (k našemu překvapení je rozsáhlá a poměrně zachovalá). Zde objevujeme turisty opékající si vuřty, čehož po nezbytné obhlídce hradu a focení využívá i část trilobitů a hostů a opékají též. Má-li ovšem kdo co a na čem (skomírající plamének dokázal přesto některým vytvořit z jídla škvarek).
Postupně opouštíme Valdek, poslední údajně hasí oheň, před hradem potkáváme Jirku, který dosud čekal na blízkém parkovišti a hbitě po skupinách pokračujeme z kopce směr Neřežín. Čas je neúprosný.
Zprava po prašné cestě obcházíme vodní nádrž Záskalská a mažeme směr Komárov, odkud nám jede za chvíli autobus. V té době již Pepa - kapitán s Davidem hodují v cíli.
Černošická část výpravy se ovšem táhne a všelijak rozptyluje, takže soudíme, že autobus již stejně nestihneme a na okraji Komárova usedáme v nejbližší hospůdce na pivo. Ještě než dopijeme, se zčistajasna zpozdilá část výpravy zjevuje a tak nasazujeme indiánský běh a dobíháme na zastávku téměř společně s autobusem. Chvilka jízdy do Hořovic nevábnou krajinou plnou různých firem a skladů je vystřídána poklidnou cestou vlakem do Prahy. Na Smíchovském nádraží se rozcházíme a v blízké osvěžovně výlet hodnotíme.