2017

Kudy chodili trempové aneb sejdeme se v Pikovicích - 7. ročník (5. srpna 2017)

Bylo nebylo… Rok se s rokem sešel, opět tady máme léto a s ním pochod, nad jiné oblíbený, Kudy chodili trempové. Letošní ročník se překvapivě opět odehrával v Pikovicích a jejich blízkém či vzdálenějším okolí. Jak je zvykem mým i mých přátel, začali jsme se na základnu sjíždět s větším či menším předstihem, v mém případě v pátek odpoledne. V pátek probíhá stavba zázemí, proto, co má ruce, všeho nechá, do Pikovic spěchá, a staví. Letos dostal fanklub na hraní zajímavou stavebnici v podobě tří stanů a musím (ač velmi velmi nerada) přiznat, že s tímto hlavolamem jsme si neporadili a ze tří stanů stály nakonec jen dva… S velkými párty stany už to bylo jednodušší, ty stály raz dva. No možná jen raz…

Páteční večer (a přiznejme si, že kvůli němu tam hlavně jezdíme) proběhlo více než příjemné posezení s kytarou a kdyby nepraskla struna E, možná tam Václav hraje ještě dnes. Takto nás půlnoc vyhnala do pelechu a nám nezbývalo, než nabrat síly na zítřejší pochod.

V sobotu byl start netradičně v Rokli, ale myslím, že nikdo z účastníků nic nenamítal. Zde se opět síly fanklubu rozdělily. Já vyrazila na trasu 26 km, Fischi a Martina 18, Milada zůstala pro jistotu na startu a hlídala, aby všichni řádně odstartovali. Kde se potuloval Dominik mi není známo. Míša přijela vlakem se skupinou vizitkářů a volila některou z krátkých tras. Za sebe můžu říct (pokud to někoho zajímá J), že se mi trasa líbila. I když bylo pekelné vedro, bylo na cestě dostatek osvěžoven, s popisem nebyl problém, kontroly usměvavé a dobře naladěné… Odpoledne se v kempu neslo opět ve znamení hudby – a to od brzkého odpoledne, do pozdního večera. Uviděla jsem (a moc ráda) pár známých ksichtů, pokecali jsme o životě, plánovali blízkou budoucnost a setkání třetího druhu…

V neděli ráno jsme ke snídani zasedli v trávě (Snídaně v trávě je specialitou fanklubu), sebrali poslední zbytky sil a pustili se do demontáže toho, co jsme v pátek postavili. Šlo nám to pěkně od ruky, falešná skromnost stranou, a za chvilku bylo tábořiště komplet vyklizené. No a pak už jen odjezd domů. Někdo jel přímo, někdo oklikou přes Rokli, jsou tací, které podezírám, že tam jsou ještě dnesJBlanka Bludička

Memoriál kamenného brouka - 11. ročník (24. června 2017)

Bylo nebylo… Rok se s rokem sešel, opět máme červen, ptáci řvou a třešně zrajou… Školní rok se chýlí ke konci, tak proč se ještě neproskočit na oblíbeném pochodu. Většina fanclubu se sešla již v předvečer zmiňovaného pochodu, aby rozložila své tábořiště v Sokole Lhotka, který se stal na tento víkend naším dočasným útočištěm. Za ranního kuropění a řevu bažanta, kterému se evidentně nelíbilo, kdo se mu to rozvaluje na louce, jsme posnídali v trávě. Někteří se chystali na trasu (já), někteří na kratší trasu (Fischi) a někteří se rozhodli, že se zúčastní organizátorsky (Milada). Jelikož mě pro změnu opět postihla ortéza, zvolila jsem trasu 29 km a udělala jsem dobře. Trasa byla hodně kopcovitá, zvláště ve své první půli a vlivem vedra měl můj kotník rozměry tenisového míčku.

Opravdu s radostí jsem si chvíli sedla na kontrole U poslední Kelta Luigiho, kde už můj organismus pociťoval deficit kofeinu. Částí kafe jsem si však polila popis, takže získal takový zajímavý batikovaný nádechJ No na druhou stranu mám takový jen já… Po krátkém odpočinku následoval nejhorší výstup celého pochodu, kde jsem myslela, že si plíce ponesu v rukách a nohu s bolavým kotníkem odhodím někam do roští… No, nestalo se tak. Cestou jsme míjeli místa, kde měly být a nebyly samokontroly. Na hradišti Závist – vůbec, jinde chyběly fixy… No, tož jsme improvizovali, kreslili obrázky propisovačkou, opisovali cedulovníky a prováděli podobné taškařice.

Druhá, mnou opravdu už vytoužená kontrola, byla v Olivově pivovaře. Tam do mě zahučela jedna desítka, až to zasyčelo. V blízkém rybníku jsem se rozhodla zchladit bolavý kotník, který už o sobě dával fest vědět, nicméně, když mě do nohy ždíbla ryba, tuto myšlenku jsem zase rychle opustila… Do cíle jsem došla s vypětím sil, oteklou nohou, ale skvělou náladou. Než jsem se začala opět cítit jako člověk, zahučely do mě další dva kousky… Možná vede turistika k alkoholismu, nevímJNicméně – akce to byla zdařilá, trasa náročná, ale krásná. 29 km mi tentokrát víc než stačilo, ale doufám, že se mi podaří se příště opět polepšit. Bludička Blanka

S Trilobitem zimou nezimou - 11. ročník (25. února 2017)

(trasa 9 km - Pohádkový les)

Když ráno vstávám a slunce svítí, rychle si vzpomenu, kam musím jíti. Na ,,Zimu nezimu“ s Trilobitem jdu, na Kosoři nějaký čas zůstanu.

Ale pěkně popořádku, převyprávím Vám pohádku.

Ba ne, pohádka to není, ne ne, jen pár kamarádů má svůj den

a snad si splní tajný sen???

Za strašidlo, vodníka, piráta, čarodějku a bludičku jdou

a děti i dospělé na pohádkový les zvou.

Děti zatím nejdou, samí dospěláci, ale i s těmi máme ňákou práci.

Razítko jim dáme, správným směrem posíláme.

Děti přišly, hurá, ne však celá škola.

Strašidlo je hravé, vodník shání dušičky, pirát kostky hraje, čarodějka školí jazýčky.

A bludička hodná je, do cíle tě směruje.

To je konec veršovánek, tak třeba za rok u pohádek:o)

A málem jsem zapomněla, na našeho popletu, na koho? No přece na Breptu.

Běhal mezi námi a naléval všem hopsinku

a když došla, byl konečně čas na nějakou blbinku:o)

Zaveršovala si Míša HB

S Valentýnem na Valentinku - 7. ročník (11. února 2017)

Protože naše skupina měla meziměstskou účast, zašli jsme i na některé hroby (v mém případě nesměl chybět hrob Zuzky Navarové) a zastavili se u Slavína… Pak už naše kroky směřovaly na Smíchov, kde byl v restauraci Na Valentince cíl pochodu. A jelikož na tomto pochodu slavil fanklub rok své existence, připravila Milada s Dominikem pro účastníky zamilovanou tombolu. Snad byli všichni ze své výhry potěšeni (a když ne, tak mně osobně je to jedno…). Hlášení podává Blanka Bludička

Když jsem se na start dostavila, dle fronty bylo vidět, že se jedná o pochod zřejmě oblíbený. Svým kamarádům jsem rozdala želatinová srdíčka (tímto děkuji firmě Haribo za jejich výrobu) a když se sešlo všech 13 hlav, mohli jsme vyrazit po trase. Cesta vesele ubíhala, prošli jsme žižkovský tunel (i když pro nás karlíňáky je to samozřejmě tunel karlínský), promotali se Žižkovem, Nuslemi, došli na Vyšehrad.

Bylo nebylo. Jednou, kdysi dávno, žil jeden rebel. Jmenoval se Valentýn a byl katolickým knězem. Taky to byl urozený Říman. Teda možná. Dle legendy… A v čem spočívala ta jeho rebélie? Přes zákaz církve oddával snoubence dle katolického rituálu… A to si dovolil dost. Proto ho císař Claudius II. nechal zemřít mučednickou smrtí… No a co my s tím? Po tomto pánovi nám zbyl jeden svátek – a to den sv. Valentýna… A právě toto je období, kdy se chodí pochod „S Valentýnem na Valentinku“ (zajímavější je druhá část názvu pochodu). Letošní ročník měl naprosto úžasný start – a to u metra Křižíkova, pět minut od mého bydliště.