Českosaské Švýcarsko
5. – 6. května 2007 Trilobit v Českosaském Švýcarsku (č. 11 a 12)
5. 5. 2007 Den první - rozhledny v Českosaském Švýcarsku
Trasa: Mikulášovice – Tanečnice – Weifberk – údolím Křinice – Kyjov – Vlčí hora – Panský (33 km)
Druhý den po příjezdu jsme i s unaveným moravákem vyrazili z Ráje poutníků přes nádraží po MTZ mírně a později i prudčeji stále do vrchu až na Tanečnici (597,6 m). Podle odhadů čelních představitelů Trilobitu se mělo jednat o pochod řádově kolem 20 km. Na vrcholu se kromě rozhledny nachází i německy orientovaná restaurace, kam jsme za zpěvu Karla Gotta (v němčině) dorazili ještě před otevírací dobou a způsobili tak zmatek personálu i slečnám u rozhledny. Po nezbytném občerstvení: kávě, minerálce a valachovo pivním vyprošťováku, jsme zakoupili pohledy, TZ, rozhledničky a vyběhli na rozhlednu. Zpět po MTZ asi tři kilásky a pak už po Zlodějské cestě, stále mírně z kopce lesem až na státní hranici. A odtud už je to jen kousek na německou rozhlednu Weifberk (477,8 m). Překrásná rozhledna, překrásný výhled a nesrovnatelně čistší příroda a okolí. Odtud dolů do vsi Hinterhermsdorf (hledání IC, nakouknutí do muzea se selskou expozicí, na konci vesnice se Adélka dočkala i vytoužených trpaslíků a jiné havěti), a pak už po silnici do Kyjovského údolí – údolím řeky Křinice, cca 10 km podél říčky v malebném údolíčku. Cestou potkáváme desítky turistů a dá se říci „stovky“ cyklistů, kteří si tuto oblast pro svou nenáročnost oblíbili. Po opětovném překročení hranice do vlasti (kam jsme se již tak těšili: ano, doma je doma) jsme pokračovali až do Kyjova (k oblíbené cyklistické restauraci Na fakultě – Gambrinus, TZ, pohledy). Při zastávce u Turistického mostu jsem si udělal malý náskok a konečně jsem měl při svém vlastním tempu čas se pokochat v klidu a tichu nádhernou přírodou.
Těsně před Kyjovem si valach Jarda „odskočil“ do jeskyně Vinný sklep“ a Vašek na Kyjovský hrad, ležící co by dvakrát kamenem dohodil.
Pokračujeme dál do kopce směr Vlčí Hora, kde nás má čekat další překrásná klasická rozhledna. Chvilkové zdržení v restauraci ve vsi téhož jména způsobuje, že „dědek“ na rozhledně těsně před námi zamyká a rozhlednu (580,6 m) opouští. Jsme zklamaní, zrovna tak jako tucet dalších turistů, kteří těsně po nás vyšlapali ten prudký kamenitý krpál. Podobnou cestou tedy scházíme na druhou stranu do cíle naší cest: žst. Panský, neboť vlak jede za chvíli. Na nádraží: 1. potkáváme dříve jmenovaného dědka, který tvrdí, že otvíračka je jen do 17:00 hod. a že to má domů daleko. 2. druhá část skupiny zatím obíhá několikrát nádraží, aby na GPS překonala hranici 30 km. Později zjistíme, že zbytečně. Přijíždí moderní vláček směr Rumburk, kde ihned přesedáme do přistaveného motoráčku směrem zpět, tentokráte však přes Šluknov. Unavení, ale šťastní přijíždíme do Mikulášovic, kde zjišťujeme, že se jedná o třetí ze zdejších mikulášovických nádraží, a to tzv. „dolní“. Na lůžka, či do restaurace nám zde zbývají neplánované 3,5 km. Radost však přichází těsně za nádražím, kde dosahujeme kóty 30 km (hranice výkonnostních pochodů). Tuto skutečnost zvěčňujeme na silnici i na fotodokumentaci. Jelikož nám do Ráje zbývá oněch více než 3,5 km, zastavujeme se na meziobčerstvení U Baby Jagy (příšerné Krušovice). A za chvíli už jsme „doma“. Po večeři následuje krátké vyhodnocení dne a zasloužilý odpočinek (opět krátký).
Zhodnocení: Překrásné počasí, ušli jsme neplánovaně mnoho kilometrů, někteří z nás se stali výkonnostními turisty, navštívili jsme 3 rozhledny, 3 restaurace, 2x jsme překročili hranici.
Heslo dne: „Já su z Moravy“
Výkon dne: Jarda, aniž předchozí noc spal, absolvoval celý pochod (i když zpočátku trpěl dosti. Avšak zdejší příroda, čerstvý vzduch a několik piv jej dostalo zpět do formy). Obdivuhodné!!!
Zápory dne: nohy bolí, vítězství Sparty ve fotbale a prohra s Německem v hokeji.
A to jsme ještě netušili, co nás čeká druhý den!!! Vladimír
6. 5. 2007 Den druhý - Tolštejnským panstvím
Tento druhý den našeho pobytu byl opravdu plný průšvihů. Už ráno to začalo tím, že se nám nechtělo vstávat po probdělé noci. Když jsme konečně vstali, šli jsme na snídani. Po snídani sbaleni na celodenní výlet směr Jiřetín pod Jedlovou jsme se odebrali k autům a už ty průšvihy začaly. Petr nenastartoval auto, neboť nechal přes noc svítit světla, tudíž byla vybitá autobaterie. Sháněli jsme někoho s autem, kdo by nám pomohl nastartovat přes kabela, ale marně a navíc Petr neměl kabely. Zatímco se pánové snažili, my ženská část trilobitů, jsme šly na nákup pro turistickou známku Mikulášovice. Když jsme se asi po hodině vrátily, dozvěděly jsme se, že Petr nechal baterii v autoservisu nabít a že odjedeme na dvě várky Vaškovým autem. První polovina trilobitů odjela do Jiřetína a Vašek se vrátil do Mikulášovic pro Petra, Lídu a Járu s Bárou.
Chvilku čekání jsme strávili procházkou po Jiřetíně. Skončili jsme u benzínky, kde byla i vietnamská prodejna, která jako jediná byla otevřená a která nás zachránila, protože druhý průšvih byly Vladimírovi boty, skrz které bylo dírou v podrážce vidět až do Prahy, jak byla veliká. Vladimír si tedy zakoupil zánovní obuv. S děravými botami se ovšem nemohl rozloučit, a tak když Vašek přijel autem, dal je do kufru se slovy: "Ještě se budou hodit. Zahraju si na ševce." A boty zabouchl. Já jsem sháněla speciální baterii do foťáku. Samozřejmě došla zrovna teď (byla tam již skoro rok). Světe div se, ale po chvilce hledání ji opravdu vyhrabali. Inu, dobří obchodníci. Ale kinofilm Vaškovi do foťáku neměli. Tak a teď byl na řadě třetí průšvih. Poté, co jsem dala baterii do aparátu a mylně si myslela, že se vyfocený film převinul na začátek, i když jsem si říkala, že ten zvuk byl trochu jiný, se to stalo. A to jsem ještě před tímto úkonem sháněla po benzínce jakoukoli komůrku bez oken, abych si film ručně převinula do pouzdra, ale bohužel žádnou neměli, ani úklidovou. Takže jsem to riskla a foťák otevřela. Dílo zkázy jsem dokonala tím, že jsem film vytáhla celý na světlo. Tudíž všechny fotky byly nenávratně pryč. Adélka si ho vzala a měla z toho, ostatně i my, legraci, a že ho vezme domů, ukázat mamce. V tento okamžik jsme ještě netušili, že se totéž podaří večer Vladimírovi, který si chtěl na digifoťáku prohlédnout fotky a špatné vymazat. Jak správně tušíte, něco zmáčkl a vymazal úplně všechny fotky. Takže jsme neměli žádnou fotodokumentaci z předchozího dne. Ještě koupil Vladimír Petrovi spojovací kabely na autobaterii a s nákupem jsme skončili.
Akorát dorazil Vašek s druhou polovinou trilobitů. Naše výprava mohla začít. Došli jsme na náměstí, kde jsme se opět rozdělili na dvě skupinky. Jedna šla na jídlo do bufetu a my jsme šli do restaurace. I zde chcípl pes. Nikde ani živáčka stejně jako v celém Jiřetíně. Mimo jiné nám číšnice oznámila, že si kuchař odskočil, proto mají jen dršťkovou, kterou snad bude umět ohřát v mikrovlnce. Po jídle jsme šli do infocentra, které bylo kupodivu otevřeno a potěšilo nás turistickou známkou, razítky a různými prospekty. Mimo jiné byl Jiřetín hornické městečko, kde se těžilo stříbro, měď a olovo.
Dále jsme pokračovali zase všichni po ZTZ do kopce přes křížovou horu 779,9 m n. m. Stoupali jsme podél křížové cesty z r. 1764, tvořené jedenácti rokokovými kaplemi s kamennými reliéfy. Pak jsme šli po ČTZ na zříceninu Tolštejn, kterou založili Vartenberkové v polovině 13. Století. Na ochranu Pražské cesty z Lužice do Čech. V roce 1642 ho dobyli a zapálili Švédové. Z vrcholových skalisek zpřístupněných železným schodištěm a lávkou, byl pěkný rozhled po okolí. Někteří z nás se zde v místní tolštejnské restauraci posílili kafem. Dali jsme si opět razítka a sestupovali jsme dolů. Došli jsme na rozcestí a rozdělili se opět na dvě skupinky. Vašek, Petr, Vladimír a Adélka se vraceli po ŽTZ do Jiřetína. A zde se letmo zmíním o pátém průšvihu. Vašek se musel vrátit do osmnácti hodin kvůli otvírací době v autoopravně, protože i jemu se rozbilo auto - problém s nápravou u předního kola. A hrozilo nám, že zpáteční cestu domů absolvujeme vlakem a nikoliv autem.
No a my tři - Jára s Bárou, Lída a já - jsme pokračovali po hornické naučné stezce přes Milířku. Šli jsme stále lesem, nejprve z kopce, pak do pěkného kopce a potom jsme už šli stále po rovince po kamenité široké cestě podél potoka, kde kdysi byly milíře na pálení. Na pravém břehu potoka ústí stará zaplavená šachta. Dnes je zavřená mříží a je v ní zimoviště netopýrů. Došli jsme na hlavní silnici v Lesné, které vzniklo u Rumburka. Zde jsme měli přes hodinu čas. Využili jsme ho procházkou po městě. Prohlédli jsme si náměstí a okolní uličky s obchůdky, restauracemi, knihovnou. Také jsme si prohlédli komplex loretánské kaple P. Marie. Příjemně ucaprtaní jsme si sedli do vláčku a dojeli přes Šluknov, V. Šenov a další obce do Dolních Mikulášovic. Odtud jsme museli ještě šlapat asi dva km do našeho penzionu Ráj poutníků. Celkem jsme ten den měli oficiálně v nohách asi devatenáct km.
Tento vypečený a velmi pestrý den jsme ukončili příjemným posezením u pivečka, dobrůtek a přípitkem špinavé mámy a dobrého táty a při zvuku Vaškovy kytary a občasného zpěvu nás všech. Další probdělá noc. Den D nakonec dopadl dobře. Vyvedl se po všech stránkách. Marta