Sněhová túra po Ještědském hřebenu
28. ledna 2012 - Sněhová túra po Ještědském hřebenu (č. 42)
V sobotu 28.1. vyrážíme na plánovaný výlet na Ještěd a dále po jeho hřebenu na Pláně pod Ještědem, Rašovku, Javorník a na vlak do Jeřmanic. V Praze a okolí jsou jistě také hezká místa pro toulky, vždyť to koneckonců víme z pořádání našich akcí - jak svých, tak pro veřejnost - cosi ale lidstvo nutí (a výjimkou nejsme ani my turisté) objevovat stále něco nového, něčeho většího dosáhnout. Navíc letošní zima Praze stále sněhu nedopřává, zato Ještěd lákal svou metrovou nadílkou. Šest nejodvážnějších Trilobitů - Vašek, Amálka, Luban, Andy a Tomáš se svojí mámou se sráží se zakoupenýma místenkama v mrazivém sobotním ránu na autobusovém nádraží na Černém Mostě. Po chvíli se již společně s ostatními pasažéry hrneme do posilujícího žlutého vozu společnosti Student agency. Autobus se rozjíždí a za chvíli již polyká první kilometry z dálnice směrem na Liberec. Zanedlouho se vysouvají malé televizní obrazovky a stevardka rozdává sluchátka k poslechu, denní tisk. Vzal jsem si noviny a poté jenom sledoval, jak všichni zápolí se zapojením sluchátek a po vesměs marných snahách je posléze odkládají. Sněhu přibývá společně s kilometry, již vidíme Ještěd a přijíždíme na liberecké autobusové nádraží. Na nic nečekáme a tramvají číslo 3 přijíždíme na konečnou zastávku do Horního Hanychova, který se nachází přímo v dolní části lyžařského areálu pod Ještědem. Zdejší info je otevřeno až od deseti hodin - nemůžeme čekat, neboť ve stejný čas nám jede lanovka a k ní je to ještě kus cesty. Překonáváme tedy zahřívací kopeček ke spodní budově lanovky a otevírají se nám nádherná panoramata na asi nejzdařilejší stavbu tohoto druhu a možná nejen v Čechách. Naplánovaný časový harmonogram tedy zatím držíme a lanovka nás již vyváží na samotný vrchol Ještědu - foťáky jen cvakají. Po výstupu z lanovky nám silný mrazivý vítr okamžitě naznačil, kdo že je zde nahoře pánem. Zachumlávám Amálku do všeho možného, co s sebou táhnu v batohu, Andy mizí téměř celá za šálou a i ostatní se snaží obalit těla co největší vrstvou. Ještě na chviličku se ohřejeme v recepci, kde si dáváme razítka do Trilobitníku a statečně vyrážíme na sněhovou túru. Tuto oblast v zimním období okupují spíše lyžaři než chodci, proto první dva kilometry jdeme ve společnosti nadšenců tohoto krásného sportu všech věkových kategorií. Já sleduji hlavně Tomáše, zda-li bude vzhledem ke svým fyzickým a pohybovým možnostem tento těžký terén zvládat a začínám mít trochu obavy. Počasí nám zatím přeje, sluníčko sice zpod oblaků nechce, ale viditelnost je vcelku slušná a vítr tady kousek níž již také tolik nefouká. Na Pláních pod Ještědem mají dokonce venku otevřený stánek, takže Luban si vystál krátkou frontu na prcka rumu. Já jsem šel dovnitř do chaty vysondovat, jak to vypadá s průchodností dalších úseků po modré směrem na Rašovku. Mělo by to jít, proto pokračujeme dále tentokrát do kopce a těžším, ne zcela prošlápnutým terénem. Nejlépe bylo se strefovat do stávajících šlépějí, což činilo problémy Tomášovi, který neustále spadával do stran a tedy do hlubokého sněhu. Andy s Lubanem nám za chviličku zmizeli v dálce a vzadu bojovala Amálka a zejména Tomáš se sněhem. Amálka tedy spíš s leností, jak jsem si u ní za ta léta na výletech zvykl. Jak přijde kopeček nebo něco více namáhavějšího, je vždy od smíchu k slzám velice blízko. Luban s Andy seděli již ve vyhřáté chatě U Šámalů a náš zadní voj ještě rozhazoval sníh na trase. Každý se občerstvil podle svého gusta - já s Lubanem pivo, rum, někdo čaj, kafe, čokoládu. U Šámalů se opět rozzářila i Amálka (na Rašovce má slíbený řízek a už to není daleko). Platíme a trochu srabácky volíme delší, zato pohodlnější cestu po silnici k restauraci s rozhlednou s názvem Rašovka. Rašovka se postavila v roce 2006 a nahoru na rozhlednu se dá vystoupat po schodech, vedoucích přímo z restaurace. Nakonec nahoru šla pouze Andy, které to dovolil dietní a velice rychle přinesený šopský salát. Tak tedy Amálka dostala slíbený řízek, Luban měl tuším smažák a my ostatní jsme si dali steak Rašovka, mimochodem velice dobrý. Odcházíme a čeká nás poslední čtyřkilometrový úsek (Javorník vypouštíme) na vlak do Jeřmanic. Netušíme, že nejtěžší část cesty nás čeká teprve teď a že zejména Tomáš si zde sáhne na dno sil. Zdoláváme neprošláplou modrou značku do táhlého kopce k silnici pod Javorník a metry přibývají zoufale pomalu. Beru Tomáše za ruce a táhnu ho nahoru za sebou vzhůru. Vzadu bulí Amálka, každým krokem se propadám hluboko do sněhu, jsem celý propocený a navíc nás neschůdný terén natolik zdržel, že hrozí nestihnutí vlaku z Jeřmanic do Liberce. Začíná se již stmívat, když konečně vstupujeme na pevný podklad silnice a spěcháme na vlak. Bohužel i zde se ukázaly nástrahy paní zimy a ledovka na silnici znovu zkomplikovala chůzi Tomáše. Mezitím telefonovali Luban s Andy, že jsou již na nádraží a vlak na rozdíl od nás stíhají. Nám mohl pomoci už jenom zázrak! Ale světe div se, on přišel! Zachránil nás ochotný majitel koňského povozu, který se nad námi po krátkém rozhovoru slitoval a sám se nabídl, že nás odveze na nádraží. Koně nasadili pekelné tempo a situace byla zachráněna. Výlet jsme tedy zdárně zakončili, zbýval pouze návrat do Prahy. Autobus byl plně obsazený, proto jsme vzali zavděk dražším, delším, zato jistým vlakovým spojem s přestupem v Turnově a končícím na Hlavním nádraží (Andy jela vlastně až do Vršovic...). Jak zhodnotit tento výlet? Počasí solidní, stopa těžká, profil až na výstup pod Javorník spíše lehčí, časový harmonogram výrazně překročený, nějaké hospody na cestě byly..... Věřím, že si každý z nás odnesl z výletu nějaký hezký zážitek a rovněž doufám, že na příštím, který plánuji na konec února (ještě nejsem rozhodnut kam), se nás sejde víc. Všem sobotním odvážlivcům děkuji za účast. Vašek