... v roce 2017
Jarní stezka Polabím (22. dubna 2017)
Bylo nebylo… Opět nastal jeden z víkendů, kdy člověk neví, kterou akci má absolvovat a kam dřív. Plzeňská sekce fanklubu zamířila do Brd, já vyrazila do Neratovic na Jarní stezku Polabím.
Neratovice, tedy místo startu, poznáte z vlaku lehko. Sedíte-li vpravo po směru jízdy, hned na okraji města vás vítá nápis MILUJI z božanovského pískovce.
Počasí opět nezklamalo – od rána lilo jak z konve. Nicméně – spousta razítek hned v místě startu mě naprosto nadchla… (Njn, jsem kancelářská krysa, já vím). Vydali jsme se na nejdelší možnou trasu – 28 km. Začátek – motání po městě – byl skvěle značen a pak už jsme šli celou cestu v podstatě po značkách…
Cesta nás vedla kolem lesní MŠ Dubínek. Nikdy jsem neměla možnost takové zařízení vidět, natož navštívit, proto jsem byla docela zvědavá a mile překvapena. Asi by to bývala moc hezká alternativa pro moje synky… No, tak snad vnoučata, no…
Další zastávkou na trase byly Lobkovice. Dnes jsou součástí Neratovic, ale kdysi byly samostatnou obcí. Leží na levém břehu Labe, pocházel odtud rod Lobkoviců a žil zde historik a politik František Palacký. Vzhledem k tomu, že právě probíhala bohoslužba, měli jsme možnost nahlédnout do kostelíka Nanebevzetí Panny Marie a chvíli postát u rodinné hrobky Františka Palackého.
První kontrola byla na lobkovickém zámku – další milé překvapení, protože tento zámek jsem ještě nikdy neměla možnost navštívit.
Blančino historicko-hysterické okénko:
Původní dřevěnou tvrz, nacházející se v jihovýchodní části Lobkovic na břeku řeky Labe, nechal přestavět Mikuláš Chudý z Újezda a Lobkovic na rozsáhlejší gotický věžovitý objekt, jehož jádrem se stala třípatrová hranolová věž z lomového kamene.
V roce 1450 byla tvrz dobyta Jiřím z Poděbrad a za Sekerků ze Sedčic nejpozději na počátku 17. století byl objekt znovu přestavěn, tentokrát na renesanční zámek (první zmínka z roku 1610). Obranný příkop na západní straně byl překlenut zděným kamenným mostem, který nahradil původní zvedací most.
V roce 1679 nechal kníže Ferdinand August Lobkowicz k věži, která jediná přežila drancování a plenění třicetileté války v neporušeném stavu, přistavět zámek v barokním stylu. Podoba zámku, kterou nabyl pod vedením vlašského stavitele Antonia di Porty, přetrvala dodnes. Mezi lety 1852 a 1860 pobýval na zámku František Palacký a vytvořil zde stěžejní část svého díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Poslední stavební práce byly provedeny Filozofickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze koncem 80. let minulého století (nové zastřešení, zahájena úprava na depozitář knihoven a studijní středisko). Dnešním majitelem zámku je Ing. Alexandr de Ridder – Lobkowicz.
Od května 2013 jsou zpřístupněny čtyři místnosti lobkovického zámku se stálou výstavní expozicí o historii zámku, Františku Palackém a Miroslavu Plesingerovi-Božinovi.
Zelená turistická značka nás vedla více méně podle vody, kde teda bylo fuj fuj zima, přes hradiště Kozly do obce Jiřice a dál do Kostelce nad Labem a Záryb. Tady jsme se v podstatě otočili a nastal návrat do Neratovic. Zpět do Kostelce, zde na druhý břeh Labe. V Mlékojedech jsem došla k názoru, že už mě to teda v tom dešti opravdu, ale opravdu nebaví, je mi zima, mám hlad, po nočním pochodu v Plzni jsem unavená a vůbec je to všechno na levačku. Nicméně – Neratovice už byly pomalu na dohled, zapla jsem mozek a statečně jsem došla.
V cíli jsem kromě diplomu dostala placku a propisku, a v restauraci Skleník jsme zasedli k pozdnímu obědu.
Pochod to byl fakt moc pěkný. Ale ač to bylo jen 28 km a stále po rovině, dolezla jsem naprosto vyflusaná a byla ráda, že jsem v cíli… Za FK zapsala Bludička Blanka
K pramenům Rokytky (17. dubna 2017)
Bylo nebylo… Velikonoční pondělí se tedy letos příliš nevyvedlo. Od rána zataženo, vítr foukal do strnišť. Přesto jsem se já a moji kamarádi vydali na pochod , který připravil KČT Říčany – a to pochod K pramenům Rokytky, pochod Františka Znamenáčka. Pro naše putování jsme si vybrali trasu 24 km.
Rokytka je vodní tok v povodí dolní Vltavy. Slovo „rokyta“, které dalo jejímu jménu základ, je staroslovanské pojmenování vrby, kterými je říčka lemována dodnes. Kolem Rokytky se nachází asi nejhezčí část Říčanského lesa.
A proč k pramenům a nikoli prameni? Její „nejoficiálnější“ pramen najdete v Tehovci. O jiných pramenech se z mnohých zdrojů příliš nedozvíte, ale jak jsem zjistila, je jich dokonce pět! Inu, Rokytka není žádná troškařkaJ
Cesta nás vedla nejprve kolem koupaliště Jureček, které mám moc ráda. Tuto legendární prvorepublikovou plovárnu navštěvoval svého času i Oldřich Nový.
Naučná stezka pak pokračovala údolím výše jmenované řeky. Od kontroly v dřevěném altánu pokračujeme cestou (s malinkou odbočkou k prameni) do obce Tehov. Procházíme kolem místní jízdárny, z ohrady na nás zírají krásné hnědé zasněné oči. Koníci se
zde pasou, ve větru vlají hřívy i ocasy, ale pod dekama je dobře…
Další kontrola je u druhého z pramenů – na okraji obce Tehovec. Zde má pán na nás připravenu kromě razítka i pomlázku – to je dobré, neuschnuJ Dále se různě motáme lesem, neustále nandaváme a sundáváme kapuce, pláštěnky… To počasí je fakt za trest.
V Louňovicích si na návsi prohlížíme malý kamenický skanzen a pokračujeme dále, do Mukařova. Do cíle už je to jen kousíček, procházíme kolem Olivovny.
Historicko-hysterické okénko:
Roku 1896 vznikl zásluhou manželů Olivových a Pražské obce jeden z prvních sociálních ústavů v českých zemích „Vychovatelna manželů Olivových “. Podnětem k vybudování vychovatelny byla myšlenka Aloise Olivy, bezdětného finančníka, mecenáše, ale i vlastence založit ústav pro zpustlé a zanedbané děti z Prahy. Tímto návrhem se pražský magistrát zabýval již od roku 1890, a proto vyslal na studijní cesty po Evropě Leopolda Peka (pozdějšího dlouholetého ředitele vychovatelny), který shromažďoval zkušenosti ze
sociálních ústavů nejen pedagogické, ale i stavební, v tehdejším Rakousku Uhersku, Německu a dalších evropských zemích. Vychovatelna byla vybudována po úvaze ve zdravém prostředí v pásmu lesů, které byly ve vlastnictví hl. m. Prahy, za 18 měsíců pro 120 dětí. Součástí ústavu později byl i statek s 28 ha orné půdy a 11 ha lesa, který svými produkty zásoboval vychovatelnu. Kromě sociálního zaměření vychovatelna zajišťovala i zdravotnickou péči a v roce 1907 vybudovala infekční nemocnici pro děti z vychovatelny. Součástí ústavu byla i mateřská škola a škola.V roce 1926 změnil ústav náplň a stal se ozdravovnou, za 2. světové války plicním preventoriem pro děti po tuberkulóze a opět ozdravovnou. V roce 1980 byla ozdravovna přeměněna na respirační léčebnu pro děti. V této podobě funguje Olivova dětská léčebna dodnes. 1. dubna 1995 byla na základě žádosti Olivovy nadace zřízena Okresním úřadem Praha - východ nestátní nadační Dětská respirační léčebna. V roce 1998 v souvislosti se změnou legislativy, kdy ze zákona nemůže nadace provozovat zařízení typu léčebny, byla Olivovou nadací a Josefem Srbem zřízena obecně prospěšná společnost (o.p.s.) Olivova dětská léčebna, která převzala provoz celého zařízení a jako samostatná právnická osoba pokračovala v nastoupeném trendu komplexní modernizace. Stavební investiční akce nadále zajišťovala Olivova nadace, léčebna se soustředila na modernizace interiérů a zkvalitnění a rozšíření nabízených služeb.
V cíli jsme kromě diplomu dostali i odznáček (placku) pochodu dle vlastního výběru a koblihu. I přes nepřízeň počasí se nám na pochodu moc líbilo. A jako malou tečku za dnešním pochodem jsem si v Praze došla ještě k místu, kde se Rokytka vlévá do VltavyJ
Bludička Blanka
Středočeská desítka - Posázavím - Krajem Josefa Lady (8. dubna 2017)
Ač jsem si vůbec nebyla jistá, že pochod zvládnu (navštívila mě jako mnohé další virózaL), junior jinak
nedal, a tak jsme vyrazili zastoupit Fanclub na S10. A musím říct, že jsme udělali moc dobře. Lidí málo, pohodové počasí, krásná příroda a hlavně super parta. Do Týnce nad Sázavou jsme dorazili okolo 10:00 hod. A rychle jsme přes IC spěchali na trasu, protože kontrola na šestém kilometru byla jen do 11:30 hod. Trasa vedla přes Pecerady, Svárov, Větrov a Zbořený Kostelec a musím konstatovat, že se moc povedla. Sice jsme se místy brodili bahnem a skákali přes kaluže, ale Týnec a okolí jsme s Ondrou navštívili poprvé a moc se nám tam líbilo. A
úplně nejvíc nás asi zaujala zřícenina hradu Zbořený Kostelec, kam jsme si udělali malou zacházku. Oběd jsme si dali v restauraci U Holubů (vřele doporučuji navštívit) a pak už šupem do cíle. V Týnci jsme ještě navštívili muzeum a hrad, kde jsme se těšili na Netopýra velkého, ale zatím ještě zimuje, tak snad příštěJ Po všech krásných zážitcích a 16 km v nohách jsme se vydali k domovu. Díky všem kamarádům za super den a organizátorům za pěknou trasu. Za Fanclub zapsala Míša HB
Apriliáda (2. dubna 2017)
První dubnová neděle patřila plzeňské Apriliádě. A v Praze zase Pražským věžím, které zvolili fanklubáci Blanka, Míša a Ondrášek. Ale vezmeme to popořadě.
Když jsme se v Benešově ujistili, že Brepta je, v rámci možností, v pohodě, odvezla jsem si
Filipa a Miladu blíž ke startu Apriliády, a to k sobě domů, odkud jsme ráno pokračovali do
Plzně. S mým talentem zabloudit kdykoliv a kdekoliv, jsem zaparkovala poblíž pivovaru (ten se dobře hledá) a na start jsme vyrazili pěšky. Jdeme na pochod, tak se přece nebudeme přibližovat MHD a ještě zbytečně utrácet:o)
Start byl jako obvykle na náměstí Republiky v muzeu strašidel. Poté jsme zamířili do IC. Filip dokoupil vizitky, kolem kterých jsme šli, nebo půjdeme.
Sousoší Spejbla a Hurvínka jsme potkali již cestou od auta, Synagoga nás
čekala krátce po startu. Tak hurá na trasu. Popis nás zavedl k naučným
stezkám podél řek, jejich soutokům, přes různé lávky a mosty až na rozhlednu Chlum, kde jsme dali krátkou
občerstvovací pauzu a pak známou cestou pokračovali do cíle v Bukovci, konkrétně do restaurace
U Soptíka. A protože byla k dispozici i vizitka památníku osobnostem turistiky,
nezbývalo nám než zpáteční cestu naplánovat přes ústřední hřbitov. Pak už
jsme jen doprovodili Filipa na nádraží na vlak a rozprchli se vstříc realitě
všedních dní. Zapsaly Fischi a Milada
Za povidlovým koláčem (31. března - 1. dubna 2017)
A zas bychom se mohli klonovat, nebo rovnou krájet. Takových akcí! Ale tentokrát nebylo rozhodování tak složité. Měli jsme jasno a Fanclub byl opět na více akcích. Dominik odjel do Bratislavy na Nutrilite Minimaratón (4 km). Blanka a Míša se rozhodly pro vizitkářskou akci v Adršpachu. No a já s Fischi jsme vyrazily do Benešova Za povidlovým koláčem. A proč nevyjet už v pátek? Ne, že bychom snad chtěly odstartovat Stovku, tak sebedestruktivní sklony ještě nemáme. Chtěly
jsme podpořit přátele, kteří se pro tuto trasu rozhodli. Tentokrát o nás Filip věděl, ale Brepta nikoliv. My zkrátka rády překvapujeme. Na startu se objevují další známé tváře stovkařů a další člen Trilobitu Petr K. Poté, co jsme se ujistily, že opravdu odstartovali, zaparkovaly jsme v nejbližší kavárně a po doplnění kofeinu a cukru jsme popošly do vedlejší ulice, kde Milada doplnila ještě vitamín B.
počasí jsem s díky odmítla, jeho teplota by mi zcela jistě nevyhovovala. A tak si první odpočinek, jídlo, pivo a malinovku užíváme až zhruba dva kilometry před cílem, v hospodě Na Bejkárně, nedaleko vlakového nádraží. Vůbec nám nevadí, když se číšník omlouvá, že to bude chvilku trvat, jsme rády, že po 23 km na chvíli sedíme. Po mírném relaxu pokračujeme do cíle, vyřizujeme razítka, vyzvedáváme si odznaky, vyfasujeme diplom a povidlový koláč, povídáme si s přáteli, kteří se vrací z delších či kratších tras. Karel W. (50 km), Verča (35 km), komplet sestava Růžiček (16 km), Karel P., René K.
a jeho dva psi. A určitě ještě spousta dalších, na které jsme zapomněly, nebo je ani nepotkaly. A stále čekáme na Filipa se Zdeňkem. I toto zdánlivě nekonečné čekání má svůj konec a všichni jsou v cíli. Unavení, vyčerpaní, na pokraji zhroucení, ale určitě připraveni zase někam vyrazit. Zapsaly Milada a Fischi
Jarní Vysočinou (25. března 2017)
Po absolvování části městské trasy IVV jsme se odebraly na úložiště. Když jsme ráno v šest došly na snídani, kluci už tam byli. Měli v nohách 50 km a čerpali sílu na dalších padesát. Přestože oba vypadali, jako že neujdou ani 100 metrů, aniž by upadli, vydali se statečně na trasu. My v klidu dosnídaly a teprve potom vyrazily na našich 25 km. Trasa byla velmi pěkná, vedla zajímavými místy, jen bohužel opět z větší části po asfaltu a navíc nikde cestou žádná otevřená hospoda. Na kontrolách po trase sice nabízeli lahváč, ale vzhledem k horkému
V sobotu 25. 3. byl fakt problém se rozhodnout, kam vyrazíme. Nejlepším řešením by byla možnost se naklonovat, ale to zatím nelze, tak jsme vybírali a každý z Fanclubu se vypravil jinam. Zatímco Brepta měl nepříjemné povinnosti, Míšu s Ondráškem čekal rodinný víkend. Dominik zvolil akci s Gabréty ve Stvolínkách a Blanka se rozhodla pro pochod v Říčanech. No a já s Fischi jsme přemýšlely o Sluníčku. Pak ovšem přišel nápad. V záznamníku ČMS chodce nám přece chybí razítko z kraje Vysočina a navíc nás zlákala představa překvapit našeho nejoblíbenějšího Trilobiťáka, až dojde do cíle z 50 km trasy.
Po návratu jsme se zabydlely v cíli. Využily nabídky párků, piva, koly a čekaly na Filipa, kterého jsme chtěly překvapit. Trošku překvapil on nás. Došel do cíle dříve, než jsme předpokládaly a tak nás musel slyšet ještě, než vešel do dveří. Odjezd z Brodu jsme měly naplánován vlakem ve 20:00 hod., takže byl dostatek času pokecat. Zapsaly Milada a Fischi
Plzeňská šlapka (18. března 2017)
A tak jsem vstala ve 2:30 hod., abych stihla vlak ve 4:00 hod. z Plzně, Péťa mohla spát o chvilku déle, asi tak do 3:00 hod. Přistupovala v Berouně, kam dojela autem. Něco osmé hodině jsme už vystupovaly v Havlíčkově Brodě a vydaly se na start pochodu Jarní Vysočinou. Byly jsme vřele přivítány velmi překvapeným Martinem P. Rozhodně nás tam nečekal. Sotva se vzpamatoval z prvotního šoku, vzpomněl si na naše zkušenosti se zápisy do kronik a požádal nás o zápis do té jejich. Tak jsme zaplácaly stránku našimi razítky, dozdobily vizitkami a mohly jsme se vydat na námi zvolenou trasu 15 km.
Trasa vedla zajímavými místy, jen bohužel z větší části po asfaltu. Celkem jsme na ní ušly i s odbočkou k doporučené kontrole na delší trase, malým zaváháním při hledání správného směru a návštěvou vizitkových míst 21 km.
Bylo nebylo… V sobotu 18. 3. 2017 se konal další pochod zařazený do záznamníku
„Pětatřicátníci“, který pro nás připravili kamarádi z boleveckého odboru. Vyjeli jsme z Prahy hl. n. v poměrně komorním seskupení, ale hned na Smíchově se připojil Zdeněk M., tentokrát i s potomkem. V Berouně jsme se rozrostli o Luigiho a konečně v Rokycanech se připojila Míša HB. Již v Plzni se ke skupině připojil Vašek K., který přijel z opačného směru. Celá grupa se pak narvala do jediného vozu místní tramvaje a učinila hromadný přesun do místa startu. Bylo legrační pozorovat, jak zděšení domorodci tramvaj s úlevou opouštějí… Opravdu nechápu. Na startu opět došlo k rozdělení skupiny dle výkonosti, já volila, vzhledem k nepříznivé předpovědi počasí, trasu 23 km. K této skupince se připojil i Franta Čáp B., a v kombinaci se Zdeňkem M. bylo jasné, že na této trase
nuda rozhodně nebude. Trasa vedla kolem Boleveckých rybníků, přes Bílou horu, Doubravku na Chlum, kde byla kontrola s možností občerstvení. A protože nebylo až tak úplně teplo, vrátili jsme se tak trošku do zimního období a nepohrdli svařákem… Dále nás čekala cesta kolem Dolanského mostu do Chrástu, kde v cukrárně byla další z kontrol. A zde jsme kontrolovali i my, a to kvalitu zdejších dortíků… No pak už jen finále do Bukovce, kde v místní hospodě byl cíl a s ním i zabijačkové hody… Bludička Blanka
Hornobřízský puchýř (10. - 12. března 2017)
Bylo nebylo… Rok se s rokem sešel a opět nastal víkend, který má celý fanklub rád a na který se velmi, ale opravdu velmi těší. Netuším však, jestli se na fanklub těší i Horní Bříza (HB)…
V pátek během odpoledne přijel náš předvoj v podobě Milady, Dominika a Fischi, aby zabral vhodné úložiště pro celkem 8 osob. Není to jednoduché, ale podařilo se, proto jsme všichni mohli nocovat na pěkné valné hromadě. Ale to předbíhám událostem.
V době, kdy se část fanklubu účastnila pátečního krátkého pochodu, dorazil do HB i zbytek a zaujal pozice v tělocvičně. Po přesunu do jídelny jsme se všichni pěkně sešli a když dorazili kamarádi z Olomouce, mohl večer začít… Večerka se poněkud protáhla, ale bylo veselo…
V sobotu se konal hlavní pochod celého víkendu. Všichni jsme si vybrali délku, která odpovídá našim možnostem a schopnostem, čtyři stateční – já, Zdeněk M., Filip D. a Vašek K. – jsme se vydali na trasu nejdelší. Na start do Svojšína nás odvezl autobus. Na cestu jsme od organizátorů dostali ionťák, který se, alespoň mně, velmi hodil.
komplikovaná, trochu víc asfaltu, než bylo milo. Ale do cíle jsme dorazili v poměrně slušném čase a před večerní zábavou jsme stihli ještě cca hodinku relax. Večerní zábava. No, co k tomu říct. Kdo tam byl, viděl. Kdo nebyl, může jen litovat… Trochu se obávám, zda pro příští roky nebude mít fanklub zakázaný vstup… A noc byla opět dlouhá. V neděli jsme se rozdělili na skupinky, já šla trasu jen 12 km, protože mě večer čekal v Lucerně koncert skupiny Kamelot. Víkend to byl krásný, se super partou. Doufám, že takových zažiju, když ne hodně, tak alespoň několik… Bludička Blanka
Druhý březnový víkend patřil Horní Bříze a pochodu Hornobřízský puchýř. Na tuhle akci jsem se dlouho těšila. V pátek jsme se sešli s Miladou a Dominikem na místě startu a ubytování hned v 15:00 hod. Než jsme rozbalili naše celovíkendové „bydlení“, zabrali místo pro celou partu a vyplnili startovní lístky na všechny dny, přidal se k nám Filip. Společně jsme potom vyrazili na první pochod. Vybrat jsme si mohli 10 km nebo 10 km, takže jednohlasně vyhrála
Ihned po startu se naše čtveřice rozpadla na dvojice. Zdeněk s Filipem trénují na stovky, proto se od nás oddělili a Vašek vyhrál první cenu – tedy měJ Cesta nebyla nijak
parádní akci. Ještě jednou díky za milou společnost všem zúčastněným. Za Fanclub zapsala Fischi
zábava a o zábavu tam skutečně nebyla nouze. O to jsme postarali. V neděli jsme s Miladou oproti původnímu plánu daly jen 12 km, jako většina ostatních, kromě Zdeňka s Filipem, kteří se vydali na 30 km a Dominik šel 20 km. Celkem mám tedy našlapáno za tenhle víkend 43 km. Velké díky patří pořadatelům za
trasa 10 kmJ. Prostě pozvolný začátek... V cíli jsme se potom sešli se zbytkem party Zdeňkem, Blankou, Martinou Kubátovou a Vencou Kaňkou. Potkali jsme i spoustu dalších známých tváří. V sobotu bylo variant tras víc (6, 15, 21, 32 a 50 km). Zdatnější polovina (Blanka, Venca, Zdeněk a Filip) se vydala na nejdelší trasu, my ostatní jsme zvolili zlatou střední cestu, a to 21 km. Na kontrole na Krkavci potkáváme spoustu známých a taky Míšu s Ondráškem, kteří přijeli jen na otočku na trasu 15 km. Večer byla tradiční
S Pohodou jarní přírodou (4. března 2017)
Bylo nebylo… Máme tu první březnovou sobotu a nakročeno tak do jara.
Odbor KČT Pohoda pro nás připravil pochod v oblasti Jílového a jeho zlatých dolů. Pro svůj tým jsem vybrala trasu 31 km, proto jsme z Prahy vycestovali za ranního kuropění. A dobře jsme udělali, protože ty šílené fronty na startu při příjezdu dalších vlaků vypovídaly samy o sobě… Přesto i nám se podařilo odstartovat až po půl hodině.
Trasa nás vedla kolem dolu Halíře, který byl v rámci pochodu otevřený. Nevyužili jsme možnosti podívat se dovnitř, protože přece jen kilometrů bylo před námi dost a všichni jsme se shodli, že doly jsme již v minulosti navštívili. Trasa byla hezká, počasí více než příznivé. Přesto trochu zklamání – trasa z velké části kopírovala pochod 4 řeky ze září loňského roku. Naštěstí pohled vzhůru na Žampach – ten nikdy neomrzí… Možnost návštěvy další ze štol a také výstupu na rozhlednu
Pepř, kterou jsem tedy s díky odmítla.
Cestou jsme potkávali známé tváře z řad turistů i vizitkářů. Vyslechla jsem i nejedno hodnocení „pohádkového lesa“ z minulého pochodu. A musím říct, že dušička se mi tetelila, neb to byla hodnocení velmi pozitivní.
V cíli se vyskytl problém s nedostatkem diplomů, který se mě naštěstí netýkal, protože organizátorům se podařilo zajistit diplomy náhradní. Závěrečné posezení v hospodě bylo též veskrze příjemné.
Vzhledem k nekontabilitě popisu a mého myšlení se mi podařil kufr cca 7 km, přesto pochod považuji za velmi příjemný. A cestou vlakem domů jsem si všimla, že v Pikovicích na stánku pan velkopodnikatel začíná makat, a že tedy bude opět kde pařitJ Bludička Blanka
Zimní Brdský přechod (18. února 2017)
Na tomto pochodu jsme se s Petrou rozhodly pro nejkratší trasu 16 km. Za prvé nejsme žádné dálkařky a za druhé jsme očekávaly mírně náročnější terén. Ovšem, že to bude takový masakr, nečekal nikdo z nás. Víc jak polovinu
cesty jsme klouzaly po náledí nebo čvachtaly blátem. Ale popořadě. Ráno jsem vyrazila vlakem z Plzně a vystoupila v Berouně, kde jsem počkala na Petru a společně jsme pokračovaly vlakem do Řevnic, kde byl na nádraží start. Podle popisu jsme se vydaly k rozcestníku, odkud jsme po zelené turistické značce pokračovaly k rozcestí Řevnický les a odtud po modré přes rozcestí U Trojáku až na rozcestí U Šraňku. Cesta byla jedno velké kluziště a tak jsme těchto prvních necelých 5 km šly téměř 2 hodiny. Odtud jsme se vypravily po žluté turistické značce do Řitky. Těžko říct jestli cesta byla schůdnější nebo nás popoháněla vidina občerstvení v hospůdce, ale zhruba za půl hodiny jsem si už dávala pivo v hospodě v Řitce a měla objednanou zabijačkovou polévku. Petra si dala malinovku a hranolky s tatarkou. Po
máme jen kousek. Dnešním cílem je restaurace V Pivovaře. Objednáváme si nezbytné občerstvení, vyřizujem razítka a chvíli na to začínají přicházet další známí, kteří jsou zdatnější než my a vydali se na delší trasy: Blanka s partou přátel (26 km), Andy (26 km), Luban (26 km), Karel P. (35 km), Karel W. (50 km) s Verčou (35 km). Později přichází i Filip (50 km) a nakonec jsme se dočkali i Vaška (50 km). Velká gratulace a obdiv všem, kteří tímto terénem prošli a dorazili do cíle. Zapsaly Milada a Petra
S Valentýnem na Valentinku (11. února 2017) a Zimním Polabím (12. února 2017)
aneb Pochodový a pohodový víkend Růžiček
Pochodový a pohodový víkend Růžiček začal v sobotu, vyráželi jsme dřív než byl ofiko start, potřebovali jsme být ve 12:15 zpět na Ládví, vyzvednout Domču z lyžáku. A protože Gábušce jěště nebylo ani 5 let, nemůžeme ji honit plným tempem, navíc byla malinko nastydlá. Ale vynechat jsme nechtěli a ani nemohli. Tímto pochodem jsme před 3 lety vstoupili do klubu a naskočili tak do rozjetého vlaku organizování pochodů, je to naše srdcovka. A tak jsme se od startu v Karlíně vydali poklidným tempem vzhůru tunelem na Žižkov a dále stoupali přes Riegrovy sady až na Vinohrady. Pomaličku, aby Gábuška stíhala, a cestou jsme se kochali výhledama na Prahu. Nad vinicí v Grébovce byla nějaká unavenější než jindy a tak jsem ji hodila
na záda do nosítka, které jsem stejně ten den chtěla vyzkoušet, jak bude pohodlné pro mě, ale i pro ni. Pro příležitostné poponesení, na pár kilometrů a musím říct, že mě příjemně překvapilo, že ani po 4,5 km v cíli jsem nevěděla, že jsem tam donesla 20 kg, navíc na zádech. Ani Gabča si nestěžovala, že by jí někde něco tlačilo. Teď jěště to nosítko někde získat, je to nedostatkové zboží, mám ho jen půjčené:o) Poté, co jsme se vydrápali na Vyšehrad, se nám naskytl další úžasný výhled na město, samospoušť nás vyfotila na vrcholku. Pak už jen stačilo seběhnout dolů na nábřeží, přeběhnout přes železniční most a za pár rohů jsme už byli v cíli v restauraci, díky Gabče na zádech dokonce s předstihem, a tak jsme stihli i oběd:o) Byl to krásný pochod vedoucí pěknýma místama. Hezky to ti naši umí. A na Ládví jsme nakonec čekali hodinu na Domískův autobus, no ale přijít pozdě, tak tam jako na potvoru
s předstihem, že... A protože víme, že Domísek miluje pochody, tak jsme se ho zeptali, jestli není moc unavenej po lyžáku a šel by pochod. No a Domča nadšeně skákal metr vysoko, že půjde rád. Tak jsme se druhý den naskládali do auta, odjeli do Nymburka k nádraží, popojeli vláčkem dvě stanice do Poděbrad a vyrazili na pochod „Zimním Polabím“. Mělo to být 15 km, nakonec to bylo jen 10 km. Na náměstí v Poděbradech jsme si dali oplatku, to by byl hřích projít
Poděbrady a nedat si alespoň jednu. Cesta vedla podél Labe prakticky až do Nymburka, moc pěkně se šlo, pomalou procházkou po rovince, že i Gábuška to tentokráte uťapala celé sama. Na náměstí jsme v otevřeném ičku zakoupili vizitky, narazítkovali do sešitu co šlo, jen nás zamrzela Hrabalova lavička, co se přes zimu uklízí, zase máme důvod se tam vrátit. Pak už jsme jen došli na nádraží, kde byl cíl pochodu. Na to, že tento klub vznikl letos a jejich pochody jsou první ročník, musím říct, že se jim pochod povedl a mile nás překvapil
diplom, mohli jsme si vybrat ze dvou verzí a byl moc pěkný, měli dokonce i razítko. Odjíždíme domů autem s pocitem, že máme za sebou super prochozený víkend, všichni spokojení, hladoví a těšící se na slíbené řízky:o) Takže ťapání zdar zase na nějakém z příštích pochodů.
Z výletu za kilometry do nohou zdraví Růžičky
příjemném asi hodinovém záseku pokračujeme po ŽTZ do Líšnice a do žst. Bojov. Tady opouštíme žlutou a po zelené se kloužeme dál úžasným stoupákem pokrytým souvislou ledovou vrstvou směr Sloup. Náledí později střídá bláto, ale jinak je to super. Cestou potkáváme cukrárnu a stavíme na kávu a zákusek. Do Davle už to
Zimním Polabím (12. února 2017)
Do zimního Polabí
v neděli se vypraví,
ten, kdo nechce býti doma,
však by času byla škoda.
Cesta vede kolem vody,
žádné kopce, žádné schody.
občas jdeme po ledu,
ač nemáme koledu.
Přerov - Ostrá - Kostomlátky,
půjdem tam a vlakem zpátky.
V Nymburku je dnešní cíl,
snad se nikdo neztratil.
V cíli diplom, samolepka,
záznamník si koupil Brepta.
Též já ho mám v batohu,
bez něj býti nemohu.
Dobře šlo se, dobře bylo,
i sluníčko posvítilo.
A že nezůstali jsme v lese,
domů už nás rychlík veze.
Blanka
S VRR za krásami naší vlasti - zima Kamenný Přívoz (4. února 2017)
Na této akci jsme Fanclub Trilobitu zastupovali v čistě rodinném složení Ondrášek a já. Vydali jsme se na setkání s VRRčany do Kamenného Přívozu. Výlet začal už v Jílovém u Prahy návštěvou místního
muzea. A pak hurá na cestu. Okolo městského parku jsme pokračovali přes Boží skálu (slíbená panoramata se pro hustou mlhu nekonala) k žst. Jílové u Prahy, kde jsme měli sraz s několika VRRčany. Trasa byla dost náročná, mokrá a kluzká. Ale pohled na zamrzlou Sázavu a okolní krajinu stál za to. I přes drobné karamboly jsme dorazili zdárně do cíle v restauraci u Horů. Zbytek VRR týmu dorazil nedlouho po nás. A pak začalo to správné vizitkářské šílenstvíJ Pohodové odpoledne jsme zakončili společnou cestou VRR expresem ze žst. Kamenný Přívoz. Teď nezbývá než se těšit na další setkání, tentokrát v Šumperku. Zapsala Míša HB
P.S: VRR = Vizitkářská recesistická republika
Zimní Bludníček (4. února 2017)
V sobotu 4. 2. 2017 jsme se vypravili na pochod do Blovic. Pro mě a mámu, jako pro členy pořádající odboru, to byla téměř povinnost a pro ty, kteří si koupili záznamník Pětatřicátník to znamenalo další razítko. Tentokrát jsme si my plzeňáci mohli výjimečně kapku přispat a časnější vstávání připadlo na Breptu s Blankou a další vizitkáře z Prahy. V Plzni jsme naplnili vlak a když jsme se vyvalili na Bílovickém nádraží na start, měly holky na startu plné ruce práce. Po odbavení na startu jsme se zase rozdělili, Blanka s Breptou se vydali na trasu 25 km, a já s mámou a tentokrát i tátou a Martinou a Pavlou (kamarádky vizitkářky) na trasu 18 km.
Bylo docela fest namzlo a dalo dost velkou dřinu udržet se na nohách, ale statečně jsme klouzali chvíli chodníkem, chvíli silnicí, někdy raději hlubším sněhem. Popis nás vedl kolem hřiště, mezi loukami, kolem rybníka … pod sněhovou pokrývkou vypadalo všechno stejně… zrovna tak jsme pod vrstvou sněhu a ledu nedokázali rozlišit, jestli skutečně jdeme po lesní cestě, asfaltce či polní pěšinou, ale bez problémů jsme se drželi žluté turistické značky a jakékoliv nejasnosti nebo odbočky byly přehledně doznačeny vlastním
značením. Úspěšně jsme přes Kamensko dorazili do Spáleného Poříčí. Tam jsme navštívili infocentrum, doplnili chybějící vizitky, ulovili zbrusu nová razítka a na oplátku jejich návštěvní knihu zaplnili těmi našimi.
Martina, Pavla a táta se vydali na prohlídku Špejcharu ve dvoře, já s mámou do hospody na pivko a něco k zakousnutí. Zpáteční cesta vedla přes obec Karlov a dále po tzv. „Cestě otevřené“ až k červené turistické značce, která by nás zavedla až do cíle do hostince U nádraží, ale udělali jsme si ještě malou odbočku a navštívili zámek a až poté se vydali do cíle, kde na nás čekal diplom, razítka, samolepka a k poslechu i tanci hrála skupina Lazarband. Za Fanclub Trilobitu sesmolil Dominik
Olomócké nočník + Zmrzlé Hanák (27. a 28. ledna 2017)
Na mrazivý víkend do Olomouce jsme s Dominikem vyrazili již v pátek dopoledne. Plánovali jsme mezizastávku v Berouně. Tam jsme doplnili vizitkové resty a měli jsme ještě čas na doplnění vitamínu B v místním pivovaru Berounský Medvěd. Tam si nás vyzvedla Petra a mohli jsme pokračovat. Nikam jsme nespěchali a cestou několikrát stavěli.
V Olomouci jsme zaplatili nocleh, startovné pátečního Olomóckého nočníku a to už dorazila druhá polovina Fanclubu. Po zabydlení se v tělocvičně a doplnění tekutin jsme vyrazili na trasu. Vesele jsme klouzali namrzlým chodníčkem kolem zamrzlé řeky Moravy, kolem několika restaurací, po naučné stezce až do hospůdky U nás, kde jsme měli kontrolu. Někteří se vydali hned na cestu zpět, jiní potřebovali pauzu a nezbytnou konzumaci. Na zpáteční cestu se vydáváme po druhém břehu řeky Moravy, kolem kláštera Hradisko a stále podél řeky až do cíle, kde na nás čekají pořadatelé a zbytek Fanclubu.
Zapsala Milada
Akce začínala už v pátek, Fanclub dojel do Olomouce z různých směrů a různými dopravními prostředky. Na místě byli všichni dospěláci, dětičky zůstaly doma. Hned v pátek večer jsme zahájili pochodem Olomócké nočník, ale k tomu se vyjádřila již Milada (viz výše). Já přidávám několik postřehů ze sobotního dne. Jako první odstartoval Brepta, který se statečně a sám vydal na trasu 50 km. My ostatní jsme zvolili trasu 25 km a společně jsme se vydali na Svatý Kopeček. Tam jsme se po povinné prohlídce Baziliky Navštívení Panny Marie rozdělili na 2 skupiny. Já s Blankou, Naďou a Vlaďkou (kamarádky vizitkářky) jsme se vydaly navštívit zimující ZOO a zbytek Fanclubu (Milada, Petra a Dominik) pokračovali rovnou na trasuJ Po návštěvě zvířátek a obědě jsme pokračovaly na zříceninu kláštera Kartouzka. Samozřejmě nechybělo malé zakufrováníJ Po naučných stezkách jsme prošmejdily Svatý Kopeček a Nové Sady a okolo pevnosti Fort č.II Radíkov jsme se vydaly do Velké Bystřice. Po nezbytném nákupu místních vizitek a pokoukaní po okolí zámku jsme se odměnily v cukrárně a pokračovaly směr Olomouc do cíle. Tady nás už čekal zbytek Fanclubu. Vlastně celý ještě nebyl, páč statečný Brepta dorazil okolo osmé hodiny. A hurá na večeři a kytarování s Rosťou. Pochod se i přes velkou zimu a pořádnou sněhovou nadílku povedl a řádně nás unavil, takže nás nerozhodila ani chrápáním otřásající se tělocvična a byli jsme jako broučci, taky jsme spali a spali a spali. Za Fanclub zapsala Míša HB
Courání Prahou (21. ledna 2017)
Bylo nebylo… Tuším, že před dvěma lety jsem přijala výzvu Ondry F., že do svých padesáti dám padesátku (rozuměj pochod na 50 km). Trvalo mi rok, než jsem tuto výzvu splnila, ale v červnu loňského roku jsem tuto metu pokořila na pochodu Memoriál kamenného brouka, kde jsem dala trasu 51 km. A od té doby laškuju. Laškuju s myšlenkou, že když se to podařilo jednou, za extrémního vedra, mohla by ta padesátka padnout ještě znovu. A na pochodu Courání Prahou mě nechtěla opustit myšlenka, že tady by to možná šlo… Ráno 21. 1. 2017 jsem tedy vstala v pět, abych byla v sedm na startu v Újezdě nad Lesy. Na Černém mostě jsem se střetla se Zdeňkem M., který byl pro ten den mým parťákem.
Na startu jsem viděla známé i méně známé tváře našich stovkařů, např. Jirku Hofmana, který pracuje s mým mužemJ Od pořadatelů jsme dostali cereální tyčinku, která se pak velmi hodila, když mi totálně přemrzly rohlíky. Ještě za tmy jsme se propletli klánovickým lesem, pozorovali svítání nad Běchovicemi. Před Dubčí nás dohnala parta kolem Olafa Č., se kterou jsme se pak ještě několikrát střetli. V Uhříněvsi nás v muzeu čekala kontrola, v Benicích v hospůdce pak další. Na cestu jsme si dali skvělou cibulačku, Zdenda pivko, já kafe. Cestou do Říčan jsme opět narazili na stovkaře – Edu H. a Ivanu Č., které opustil Olaf, spěchající do práce. To už nádherně svítilo slunce a v říčanském lese přímo čarovalo. Propletli jsme se lesem, vrátili se do Říčan, kde nás Eda s Ivanou opustili. Dále jsme se vraceli zase přes Uhříněves, kde jsme prokoučovali kontrolu a přes Královice a Koloděje zpět do Újezda. Zde byl cíl v hospůdce na Blatově. Na mě čekalo překvapení v
podobě bronzové placky za třetí ženu v cíli. Děkuji pořadatelům, že na nás v cíli čekali, i když jsme se nezvládli vrátit do limitu. Pochod byl moc hezký, počasí super, skvělá parta… Pro ty, které to zajímá, zapsala Bludička Blanka, spoluvedoucí dne
Zimní Prahou (15. ledna 2017)
Botanická zahrada v Troji a vidina teplého svařáku nás vede dále, bohužel bylo zavřeno, a tak okolo kaple sv. Kláry jsme došli k sekvoji, která nese jméno Generál Sherman a na výšku má úctyhodných 90 metrů. Cestou jsme potkali mnoho známých tváří nejen z Trilobitu, ale i vizitkářů. Nejen náš nejmladší člen Ondra obdivoval železnou rozhlednu, obklopenou zvířátky. Přes Čimický háj, okolo hájovny a společnou fotkou pod dubem s následným zastavením na svařák a něco sladkého v cukrárně jsme se dobrali do cíle, kde jsme si ani neužili frontu na diplom, jako na pochodu večer:o) Pochod jsme zakončili občerstvením, které jsme si plně zasloužili po deseti poctivě ušlapaných kilometrech. Za Fanclub Trilobitu Barrandov sepsal Zdeněk
V neděli 15. ledna vyrazila většina Fanclubu Trilobitu Barrandov na pochod pořádaný odborem KČT Kobylisy Praha. Start byl na metru „C“ Nádraží Holešovice, kde jsme se vydali podle popisu směr Výstaviště a poté směr Stromovka. Cesta byla krásná zimní – všude ledík, ale to nám náladu nesebralo a s úsměvem jsme plnili stanovené úkoly na kontrolách. Šplháme směr
Večerní Prahou aneb jak se v Praze svítí plynem (14. ledna 2017)
Tento sobotní den byl od rána až do noci plný akce. Po srazu vizitkářů v Plzni jsme se s ostatními přesunuli do Prahy a tam zamířili na start Večerní Prahy. Lidí bylo opravdu velmi mnoho. Fanclub téměř v kompletní sestavě Milada, Dominik, Blanka, Míša, Ondrášek a Zdeněk. Vždyť v cíli bude čekat absolventská vizitka. Trasa nás vede uličkami Prahy, kolem zajímavých historických míst, zpestřená samokontrolami, které zapisujeme do doplňovačky. Na Hradčanské náměstí, kde byl výklad s ukázkou rozsvěcení, jsme to bohužel nestihli a tak pokračujeme dál Prahou, přes Karlův most až do cíle pochodu. S vyplněnou tajenkou tam mrzneme ještě 1,5 hodiny v nekonečné, téměř se nehýbající frontě. Ještě, že jsme si předem domluvili nocleh a nemusíme mít obavy, že nám ujede poslední vlak na Plzeň. Milada a Dominik
Sraz vizitkářů a kufrování s medvědem (14. ledna 2017)
Novoroční vycházka za Hansem Hagenem (8. ledna 2017)
V sobotu 14. ledna 2017 se v Plzni uskutečnilo již páté setkání majitelů osobních a týmových vizitek a jejich lovců. Koná se pokaždé na jiném místě v České republice. Místem konání byl Kulturní dům Jas na Slovanech. Letošní setkání mělo ještě jedno specifikum, bylo možné zde splnit i absolventskou vizitku KUFROVÁNÍ S MEDVĚDEM. To spočívalo v krátké orientační vycházce po Plzni podle plánku obdrženého na startu. Na necelých dvou kilometrech bylo umístěno pět stanovišť s označovacími kleštičkami. Po této rychlé akci jsme se již naplno věnovali srazu. Z fanclubu se zúčastnili téměř všichni. Chyběla nám pouze Adrianka. Kromě získání chybějících vizitek bylo milou součástí i setkání se známými tvářemi. Nechybělo ani tradiční focení. Z fotek bude zhotovena absolventská vizitka, kterou poté účastníci obdrží buď poštou nebo osobně. Další setkání se uskuteční v lednu 2018 v Ostravě. Za Fanclub zapsala Fischi
Bylo nebylo... Je tomu již téměř rok, kdy vznikl fanklub Trilobitu. Rozhodli jsme se proto, že už si nemusíme dál klepat po ramenou, jak jsme dobří a že můžeme vyvíjet i jinou činnost, než si užívat sami se sebou, případně s členy KČT Trilobit Barrandov. Připravili jsme proto pro sebe a pro své kamarády výlet k romantickým lomům v okolí Mořiny. Vyrazili jsme ráno z Hlavního nádraží v Praze směrem Karlštejn. Další skupinka se k nám připojila na nádraží Smíchov, další člen přistoupil překvapivě ve Všenorech, ač jsme ho čekali v Zadní Třebani. Poslední členové výpravy na nás čekali na nádraží v Karlštejně, protože přijeli z druhé strany, od Plzně… Na naše putování jsme vystartovali v počtu 14 lidí.
První překvapení na nás čekalo u muzea betlémů, které, ač mělo mít otevřeno, bylo zavřené. Na telefonický dotaz velmi milá paní odpověděla, že otvírá až za hodinu a my se tedy domluvili, že si muzeum necháme až na konec, jako takovou kulturní tečku. Zde jsme také ztratili prvního člena výpravy. Alence P. s fenkou Tixi nevyhovovalo naše tempo (zdálo se příliš rychlé) a rozhodly se, že dále půjdou po vlastní ose.
Stoupali jsme dále kopcem směrem k hradu, protože část účastníků trvala na tom, že nutně potřebují razítko z Vaxu (ha, ha, ha – ač mělo být otevřeno – překvapivě nebylo) a z hradu (zde vše OK). U Vaxu byla první občerstvovačka,
neb zde byl otevřený stánek a někteří účastníci již cítili potřebu… Proto jsem vytáhla své domácí přípravy a zájemcům přečetla pověst o české „čachtické“ paní, paní Kateřině Bechyňové. Ač jsme s sebou neměli žádného hluchoněmého účastníka, rozhodl se Zdeněk M. tlumočit do znakové řeči, takže se zastavovali i náhodní kolemjdoucí a sledovali, zda pán trpí epilepsií nebo co se to děje. Od hradu naše putování pokračovalo k Dubu sedmi bratří, kde proběhlo hromadné focení a byla přečtena další pověst. O čempak byla? Jasně, o Dubu sedmi bratří:o) Opět proběhla i ve znakové řeči a my zjistili, že Zdeňkův výkon sledují i lidé, kteří sledovali již jeho první vystoupení ještě v obci… Normálně na nás u Dubu čekali:o) Zde se odpojili další 3 účastníci, jimž přišlo tempo skupiny naopak pomalé… Počet se tedy ustálil na 10 osobách (prostě odpadly slabé kusy).
Pokračovali jsme dále po žluté, Malá Amerika již byla na dosah. Jelikož v noci nasněžilo, trošku to podkluzovalo, ale nikdo si nestěžoval a všichni se hrdinně brodili obrovskými, cca 3 cm závějemi… Na Malé Americe jsem přečetla další, poslední, pověst – pověst o Hansi Hagenovi. Účastníky jsem řádně proškolila, zakázala jim zvonit na kolejnici (čehož někteří litovali) a Zdeňkovi skákat dolů. S Jirkou V. jsme si povídali o tom, jak jsme sem jezdívali vandrovat, a tak není vyloučené, že jsme se někdy, už v pravěku, setkali i dříve. Další cesta nás vedla přes pole k poslednímu funkčnímu lomu Kanada, kde není zábradlí, takže některým členkám nedělal pohled dolů úplně dobře, a dál jsme pokračovali k Trestaneckému lomu, zvanému Mexiko.
Pak nás čekal hřeb dnešního dne – Velká Amerika. Ta je krásná vždy, ale bohužel je již tak profláklá, že v létě sem přijíždějí davy takyturistů, kteří zaparkují svá auta na vyhrazeném parkovišti a k lomu ujdou celých pět kroků… Dnešního dne jsme však měli lom takřka sami pro sebe. Se sněhovou peřinkou je Amerika kouzelná a neokoukaná. Od lomu jsme sestoupili do obce Mořina, kde jsme navštívili židovský hřbitov. A to nikoli bránou, ale pěkně zadem, přes zeď. Zpátky do Karlštejna jsme se vrátili po silnici, navštívili (alespoň část z nás) muzeum betlémů a poseděli ve vedlejší hospůdce. Výlet byl účastníky hodnocen jako zdařilý.
Nejvzdálenější účastník: Ludmila Š. – Chotyně u Liberce
Nejbližší účastník: Luigi – Hostomice
Nejmladšího a nejstaršího účastníka jsme neurčovali, protože ani jednu kategorii bych nevyhrála…
Pro ty, které to zajímá, sepsala Bludička Blanka, velitelka dne
Českým zimním krasem (7. ledna 2017)
Kraj pod sněhem mlčí, tam stopy jsou vlčí ... možná, každopádně kraj nemlčel, tedy alespoň ne co se týká turistů, v jednu chvíli šly proti nám davy. Ale popořádku. Na tento pochod jsem se strašně těšila, miluju sníh. Ráno na startu v Berouně -12°C, a to jsme tam schválně jeli až na nejpozdější čas startu, v domnění, že stihne vylézt i sluníčko. To jsme netušili, že sluníčko ten den neuvidíme. Prcka jsem si šla navázat raději do nádražní haly, abych ho z tepla autosedačky netahala do mrazu. Takže se důkladně chumláme, prcek má na sobě 3 své vrstvy, 3 vrstvy šátku, oba společně mikinu, bundu, on dvě čepičky. Myslela jsem, že mi umrznou packy, jen než jsem nás navlékla. Od startu na nádraží jsme měli jít k mostu a vlevo. No, jěště že Michal si vždy načte kousek trasy dopředu, protože správně to bylo doprava, měli tam chybu. Vydáváme se tedy vpravo po ČTZ a tlapeme, sejdeme na vlastní značení a jdeme podél řeky, krása, ledové kry, sníh, ticho. Za chvilku ani jeden nevnímáme zimu a shodujeme se, že je nám teplo. Po pár km uhýbáme vlevo a jdeme po ŽTZ směr Svatý Ján, jen se děsím, abychom nemuseli lézt nahoru ke kříži, naštěstí nemusíme. Domísek chvílema poskakuje sněhem, něco si zpívá, jen tak, co ho napadne a my máme radost, že místo, aby seděl doma u her, radši jde s námi pochod a jěště s nadšením a baví ho to. Ve Svatém Jánovi vyndavám corny tyčinku pro všechny, nikdy by mě nenapadlo, že zmrzne tak, že nejde ukousnout, no poprali jsme se s tou výzvou, ale málem jsme přišli o zuby. A protože pochod je zařazen i do akce "Vystup na svůj vrchol", tak na konci
Zde jsme prověřili svoji fyzičku stoupáním k pomníku politickým vězňům.
vesnice červená vede vlevo a my po ní pokračujeme do příšerného krpálu. Tady pokáváme ty davy proti nám, na krkou placičky s tlapičkou a nápis nějací stopaři. Jdu pomalu a opatrně, s prckem navázaným na břiše sebou fakt nechci říznout na zem. Ráďa kňourá, ale umlčím ho dudlíkem s tím, že nahoře mu uděláme mlíčko, až se vyfuníme. Jenže on usnul, tak pokračujeme a směrem dolů nabíráme celkem slušné tempo, Domísek schválně padá na zadek a klouže se, běhá ze strany na stranu a my si říkáme, kde na to sakra bere energii. Unavení, ale šťastní, přicházíme do restaurace Berounský Medvěd, prcek i já zpocení, takže zimka nám fakt nebyla. 3 hodiny a 13 km v nohou, jen ty nejmenší nožičky se nesly. A dostáváme včetně prcka fakt krásné diplomy. Takže se mějte krásně a choďte pochody, je to prospěšné tělu i duši. Milujeme to ;) Zdrávi došli Růžičky, jen Gábinka zůstala nachcípaná s babičkou.
Novoroční pochod z Bolevce do Bolevce (1. ledna 2017)
Jak na Nový rok, tak po celý rok. Rčení, které zná každý turista. A proto se Fanclub s několika kamarády vypravil podpořit svou účastí spřátelený odbor KČT Bolevec Plzeň. Ti otrlejší se na cestu vydali v době, kdy ještě ani nedozněly petardy a ohňostroje ze silvestrovské noci, v 7:12 hod. z Prahy, jejich cílem bylo zdolat trasu 23 km. My spáči jsme vyjeli z Prahy v 9:12 hod. a těšili se na trasu 8 km. Cesta vlakem proběhla v pohodě, po cestě přistoupili ještě dva kamarádi v Berouně a další na nás čekali v Plzni na Košutce. Start pochodu byl na ranči Šidlovák a vedl moc pěknou krajinou v okolí Boleveckých rybníků. Podotýkám, že teď už píši o kratší trase, kterou jsem absolvovala já J. A protože Fanclub je jiný, šli jsme proti všem.
Trasa Šídlovský rybník, Kamenný rybník, Senecký rybník a Košinář. Velká krása podpořená úžasným mrazivým počasím a skvělou partou. Kontrola byla u Seneckého rybníka a tady jsme si dali moc dobrý svařák, který připravila Bolevecká čertice. Razítka jsme dostali od Milady H., která dohlížela, aby každý prošel kontrolou. Jo a razítkovala obouruč, páč byl fakt nával J. Na startu a na kontrole proběhlo i focení se sněhulákem a vodníky. Prostě Novoroční pochod se povedl ve všech směrech. Zároveň jsme začali plnit záznamník Pětatřicátníci, takže je jasné, že Fanclub se do Plzně na nějaký pochod ještě určitě vrátí. Domů jsme se opět rozjeli v několika směrech, do Prahy už pospolu i s partičkou, která zdolala delší trasu. Za Fanclub zapsala Míša HB
Pražský novoroční vejšlap (1. ledna 2017)
V roce 2015 jsme šli společně s Vaškem novoroční pochod a ten rok jsme společně naťapali přes 300 km. Vloni jsme nešli žádný novoroční pochod a šli jsme dva pochody: Družeckou šlápotu a Silvestrovský pochod. Takže letos, podle hesla „Jak na nový rok, tak po celý rok“, jsme si řekli, že se zase polepšíme a budeme chodit a hned první den v roce začneme. I přesto, že máme dvouměsíční miminko a první lednový
den byl sakra mrazivý, jsme se vykopali a vyrazili. Ze startu na Opatově vedly první kroky sídlištěm. Ráďula navázaný v šátku, schovaný pod mou bundou, si zabořil nosík ke mně na hrudník a bylo mu teplo. Já chvíli přemýšlela nad tím, proč jsem nezůstala radši v teple postele, Domča si stěžoval, že je mu zima na krk (nevzal si šálu) a Gábuška, že je jí zima na čumáček. Po chvilce jsme přivykli zimě, pohybem se zahřáli a když jsme došli do lesa, začali jsme si pochod konečně užívat, stejně jako zamrzlou přírodu. Děti se honily, skotačily, bavilo je pinkat do větví, ze kterých oklepávaly zamrzlou mlhu a pokaždé to na chvilku vypadalo, že sněží. Ráďula si vesele pochrupoval a já měla radost, že je to baví. Asi v půlce začal kňourat, ale po menší lahvičce Sunaru zase usnul a až domů si vesele odfrkoval pod bundou dál. Miluju, když je všechno omrzlé mlhou, čím víc, tím líp. Vypadá to, jako by to bylo bíle chlupaté. Hezčí, než když je vše pod pokrývkou sněhu, prostě takové pohádkové. No, a tak jsme si tak nějak, za pomoci bonbonkové energie do nožiček, došli až do cíle pro diplomy a moc hezké dřevěné ozdobičky jako odměnu. Sluníčko po celou cestu nevidno, ale i tak to byl moc hezký zimní pochod. Těšíme se na další. Růžičky