2013

Je sice sobota, takže jako většina přes týden pracujících, si ráda přispím, ale tuto sobotu tomu tak nebude. Proč? Musím brzy vstávat, neb mi jede v 7:05 vlak do Radotína, kde mám sraz s Lubošem a čeká nás společná „služba“ na kontrole K1 říjnového pochodu „Do Holyně bez holinek“. Všechny spoje MHD tak, jak jsem si je nastudovala, stíhám a včas dojíždím i vlakem na radotínské nádraží. Luboš už na místě srazu čeká, takže hned míříme k našemu stanovišti, kterým je venkovní zahrádka před občerstvením „U Ondřeje“, za radotínským kostelem přímo u Berounky.Při našem příchodu na zahrádku vyrušujeme ze spánku nějakého bezdomovce, který zde bivakuje, ale ochotně a s omluvou nám vyklízí „služební prostor“ :-)) Na vybraná místa lepíme cedule s návodnými informacemi a netrpělivě již vyhlížíme první turisty. Nad Berounkou se valí docela silná mlha a je pěkně vlhko, vlezlo. Už se těším, až otevřou občerstvení a budu si moci dát horký čaj nebo grog. Jak utíká čas směrem k polednímu, mlha se zvedá, nesměle se začínají prodírat první ranní paprsky a dokonce nám sluníčko i více zatápí :-) To je sympatické a nejen nám, ale i všem pochodníkům to přejeme.

První turisté se trousí a za nimi přicházejí další a další. Ať už sólochodci, dvojice, či různé skupinky. Z nich mi nejvíce utkvívá v paměti docela početná skupinka v zelených tričkách „Hujerovi“... Vtipálci. Kdo by si nevzpomněl na rodinu Hujerových z filmu Marečku, podejte mi pero... Těch bylo taky hodně :-))

Postupně se z poměrně chladně vyhlížejícího dne stal krásný, slunný a podzimně voňavý den, který se podepisuje nejen na našich tvářích, ale i na tvářích příchozích turistů. Vyměňujeme si společně několik slov, sdělujeme si dojmy ze dne, vtipkujeme a je vidět, že prima počasí nám všem zvedá náladu. Bezva! To jsem ani nečekala, že na konci října bude tak nádherně! „U Ondřeje“ je fakt příjemně a tak si po horkém čaji dávám na poledne chutný párek s hořčicí a křenem. To už mi v hlavě chroustá, jestli bych si ten pěkný, slunný den nemohla ještě prodloužit. A tak, i když nám „služba“ končí ve 12 hod a pak mám zamířit domů, kde mě čekají další povinnosti, rozhoduji se, že se přidám k pochodníkům a loučím se s Lubošem a vyrážím pěšky dle psaných instrukcí a mapičky. Nejdříve směr Lochkov, to překonávám pěkný krpál lesem, potom přes Slivenec, kde obdivuji malý kostelík a konečně do Holyně, což už je „coby kamenem dohodil“. Do cíle dorážím asi po 16. hodině. Nacházím hospodu „U Knotků“ a mám příjemný pocit, že jsem udělala dobře, když jsem se na pochod vydala. Trochu odpočívám a dávám si nějaké pití k udržení správného pitného režimu a také kafe pro vzpruhu. Přitom si popovídám s některými členy našeho klubu, kteří zde také mají „službu“, nebo se sem přemístili z jiných kontrolních stanovišť.

Po více jak hodině se zvedám, že už opravdu musím domů. Zážitky celého dne mě ale naladily natolik, že se rozhoduji, že do svého bydliště nepojedu složitě zpět do centra, přes Smíchov, s několika přestupy, ale dostávám nápad, že bude rychlejší, když seběhnu z Holyně dolů k nádražíčku do Prokopského údolí a odtud vyjdu ke konečné autobusu na Velkou Ohradu. Tak si ten povedený den ještě natahuji o takovou malou 2 kilometrovou vycházku a doma jsem dokonce i dříve. Co zbývá dodat? Že to byl opravdu fajn nápad a opravdu fajn den. A ta práce, která mě doma původně odpoledne čekala, mi neutekla ;-) Pavla

Za kamennou historií Prahy 4 - PPP č. 30 (3. října 2013)

Tak konečně zase pěkné počasí přivítalo účastníky na našem pochodu. Od pondělka modro a slunečno, i když už trochu studené dny. Možná už naposled. Snad si to uvědomila i většina turistů a tak se dostavil mimořádně větší počet než bylo popisů. Operativně (po úpěnlivém volání ze startu, že dochází velmi rychle popisy) jsem musel nechat dotisknout další kusy. Naštěstí kopírovací centrum bylo asi jen 100m od startu. Ale to tam byli tři naši „odborníci“ Luboš, Luban a Ondra, kteří na slunném místě u podolské sokolovny odbavovali zájemce. Poté, co jsem se vrátil do cíle v restauraci Pivovarská bašta v Braníku (pěkně opravená bývalá samoška v objektu nákupního centra), zjistil jsem, že autor pochodu, tzn. Lída, Ondra a Pepa-Kapitán - tentokrát jako prodejce suvenýrů a záznamníků - se zhostili svého úkolu dobře, a tak jsem do jejich získávání cílové praxe nezasahoval. Chvíli se zdržel i Vašek, jehož jako obvykle táhne z cíle každotýdenní čtvrteční šipkový turnaj na Barrandově.

Přivítali jsme i našeho webmastera Andy, která opět brzy po porodu nastartovala svůj souboj s kilometry a jako jediný Trilobit pochod absolvovala. /Pozn. No takhle tě Andreo opravdu nemůžeme nikdy v tabulkách dohnat/.

Pochod od Podolské vodárny přes Pankrác na Děkanku, Podolský hřbitov a dále… byl plný pěkných výhledů a zajímavých míst. Ovšem také s řadou stoupání a klesání. Nad plavečákem v Podolí a pak dolů do Jeremenkovy, opět nahoru na Dobešku (se Staníkovou vyhlídkou) a pak už jen dolů do Braníka. Po cestě několik kostelů a pochopitelně i několik hospod. A už je tu cíl v již zmíněné restauraci. Pochodníci (215 lidí a z toho 5 dětí) byli vesměs spokojeni jak s počasím, tak s pěknou trasou.

Děkuji tímto tvůrkyni pochodu Lídě a všem dalším 6 trilobitům, kteří pomohli s organizací. Vladimír

Od rána jsem jako na trní. Když totiž všechno klapne, mohla bych odpoledne konečně po dlouhé době (po neskutečně dlouhé době – aspoň tak mi to připadá) vyrazit na pochod. Zatím „jen“ podvečerák, ale i to by pro mě teď bylo skoro jako dar z nebes:o)

Navíc je to náš (trilobití) podvečerák... a je to první Lídin pochod… a předpověď slibuje pár posledních hezkých dní… a… a… zkrátka moc si chci pochod projít!!

Již začátkem týdne jsem zahájila „logistickou“ přípravu. Nejdůležitějším bodem je zajistit si hlídání pro malou. Do karet mi zahraje fakt, že ve středu se vrací moje maminka (dále jen „babička“) z chaty. Je mi jasné, že bude mít po návratu sama práce nad hlavu, přesto se pokusím ji se svou prosbou oslovit…A babička nezklame!! Všechny své povinnosti odloží a hlídání přislíbí:o)

Takže teď tedy doladit ostatní… S pomocí IDOSu zjišťuji, že do místa startu mi to bude trvat půl hodiny. A asi čtyřicet minut pak z cíle. No a i když jsem teď tak trochu (trochu víc:o)) z kondice, věřím, že 8 km za necelé dvě hodiny taky ušlapu. Takže bych se teoreticky měla vejít do tří hodin… tedy do rozpětí, po kterém již opět musím uspokojit Judýskův apetýt…

Vše vypadá víc než nadějně… teď ještě, jak budou věci vycházet přímo ve čtvrtek… A vycházejí báječně:o) Po příchodu babičky začnu malou „obstarávat“: přebalení, odsátí rýmy (kterou chytila chudina ode mě), nakrmení. Hned poté ji oblečenou lifruji do kočárku a krátce před 16:30 vyrážíme všechny tři ven, přičemž já se hned před domem odděluji a s myšlenkou „a teď se děj vůle boží“ spěchám na tramvaj…

Okolo páté přijíždím na start. Je milé vidět zase po čase trilobiťáky, teď konkrétně Luboše a Lubana (pozn.: Jasně, před týdnem mě dva trilobiti už navštívili doma – bylo to fajn a Judýsek děkuje za dárky!!). Ale na vybavování není čas. Jednak já nemohu mít žádné „prostoje“, aby vše vyšlo, jak mám v plánu, ale hlavně i kluci mají na pilno. Takže si od Lubana beru popis (č. 178!) a vydávám se na trasu. Dle startovního čísla a času mého startu je jasné, že se kluci začnou co nevidět potýkat s nedostatkem popisů, což jim nezávidím (sama jsem to již několikrát zažila) a jsem ráda, že tentokrát se mohu účastnit jen jako turista. Což ale neznamená, že mi aktivní účast na organizaci našich akcí nechybí! Právě naopak… Jenže zatím to opravdu možné není:O(

Nasazuji „vražedné“ tempo. On totiž pocit, jaká jsem „macecha“, když jen tak odložím desetitýdenní miminko babičce a jdu „za zábavou“, je opravdu hodně silný hnací motor:o) Navíc Juditka se mnou v poslední době absolvovala všechny pochody…:o) A před měsícem dokonce již první opravdový – totiž 5ti kilometrovou kočárkovou trasu… Tak mám trochu výčitky, že jsem jí takhle „vyšplouchla“… No, ale, užívám si to, to nebudu zastírat:o)) Sice co pět minut kontroluji mobil, ale i tak se dokážu kochat výhledy na Prahu u Podolského hřbitova, být v úžasu z vilek a domků v Braníku a Podolí, kolem kterých trasa vede anebo vnímat mraky turistů, které ve svém zběsilém tempu tentokrát opravdu stále předbíhám:o) Mám pocit, že co do počtu účastníků to bude náš nejúspěšnější letošní podvečerák. A mám radost za Lídu, že se jí to tak povedlo. A přeji jí to:o)

Zvolené tempo mi poněkud znemožňuje plnit kontrolní otázky, resp. sochy na vodárně či schody na vyhlídku mohu zdálky spočítat (10 a 8?), ale u tabulky s informacemi o studánce se opravdu vytvořila fronta a já nemohu čekat… Stejně tak mě nezastaví ani jakýsi turista-senior, který mě u zastávky busu „Klikovka“ oslovuje (vidí, že v ruce třímám papír s popisem) a pokládá otázky: Zda-li už jdu do cíle? Kde přesně je na Kublově start (že tam prý teď jede)? Kudy to ze startu vede? Jestli to vede hned do kopce?… To už ho ale přerušuji s tím, že to sám na startu uvidí a prchám dál…

Opravdu s povděkem kvituji to, co paradoxně asi většině turistů po chuti není, tedy, že se tentokrát poměrně často stoupá či se zdolávají schody… ano, hádáte správně – zatím jen marně bojuji s nabranými těhotenskými kily…:o) Takže, Lído, děkuji za takovýto tělocvik:o))

Když v 17:45 procházím parčíkem nad podolským bazénem, kde se nabízejí krásné výhledy na široširé Podolí pod námi, tak očima zabrousím do míst, kde tuším Kublov a znovu si vzpomenu na kluky, jakpak si asi poradili s nedostatkem popisů…

No a je to tu! V 18:00 zvoní telefon, volá babička. Je zle, pomyslím si. „Co se stalo?“, vyhrknu místo pozdravu. Ale plaším se zbytečně. Babička volá, jen aby mi sdělila, že už se vrátily z procházky, během které malá hezky usnula, a že prý jestli jí má nechat spát… ANO! Tím totiž docílím toho, že bude mít babička po dobu "své služby" klid a třeba mi zase někdy pohlídá…:o))

Zbytek cesty jsem už v relativním klidu, možná až v moc velkém, protože těsně před cílem dělám menší chybu a trochu se zamotávám ve Školní ulici… Ale rychle se zorientuji a do cíle v restauraci "Pivovarská bašta" dorážím krátce před půl sedmou.

Čas mě tlačí, a tak udělám to, co jinak nikdy nedělám, totiž předběhnu čekající frontu turistů a jdu si k Lídě a Ondrovi pro „protekční“ přednostní razítko. Krátce se zdravím i s Vláďou (který s Lubošem provádí finanční audit dnešního pochodu:o)) a s Vaškem. Kapitána ve vřavě turistů jen zaslechnu…

Sice jsem počítala s tím, že se v cíli nebudu moci zdržet, ale líto mi to je:O( Útěchou mi je snad jen to, že by na mě v návalu turistů, dožadujících se razítek do svých vandrbuchů, stejně trilobiťáci neměli čas… tak SNAD jindy!!

Cestou zpět mi jízdní řád pražské hromadné dopravy přeje. Všechny spoje mi hned jedou, takže v 19:15 dorážím domů ke stále ještě spící dcerunce:o) Ta evidentně nakonec ani nezaznamenala, že se jí maminka na tři hodiny vytratila z dohledu:o))

Co dodat závěrem? Byl to hodně zvláštní pocit… Na jednu stranu jsem byla hrozně šťastná, že jsem si po čase „někam vyrazila“, na stranu druhou mi přišlo divné, že jsem na tu dobu od sebe malou takhle odpoutala (když jinak je s ní člověk 24 hodin denně…). Každopádně jsem ale takovýhle relax potřebovala! Navíc vyšlo krásné počasí a trasa se mi líbila, Braník ani Podolí jsem do té doby moc neznala.

Moje díky tak patří všem, kteří mi umožnili strávit takhle příjemný podvečer… Andy

A opět pár snímků od Honzy Čermáka.

Pražské cestičky aneb z Bílé Hory do Hlubočep - PPP č. 27 (12. září 2013)

Tak skončila vedra na našich letních sobotních pochodech a počasí skočilo rovnou do podzimních plískanic. Aspoň tak to vypadalo na našem prvním poprázdninovém pochodu ve čtvrtek dne 12. září. Vaškův první podvečerní pochod (PPP č. 27) z konečné tramvaje na Bílé Hoře a s cílem v Besední restauraci U Ritschelů v Hlubočepích byl provázen nečekaně chladným (16°C) a v podvečer i deštivým počasím.

Na startu byla tentokrát Pavla s Lubošem, na kontrole v restauraci U Petrů Luban (první naše „živá“ kontrola na podvečerku) a v cíli jsem promočené pochodníky s cáry mokrých popisů, záznamníků a vandrbuchů očekával já s kapitánem a Álou, která nabízela obvyklý trilobití sortiment a různé záznamníky. Na chvíli, tzn., než začal šipkový turnaj na Barrandově, pobyl a povečeřel tvůrce pochodu Vašek s dcerou. Přes očekávaný (díky počasí) propadák se dostavilo až neuvěřitelných 171 lidí včetně dvou dětí.

Za tu první krátkou přeháňku a druhý skoro hodinový a velmi silný déšť byli turisté na trase prý odměněni krásnou duhou (někteří v ulici Na Placích i jakýmsi ohňostrojem) a pěknou, téměř 9km dlouhou trasou (v cíli prakticky bez stížností). V cílové restauraci je pak čekala oblíbená razítka a možnost posedět, občerstvit se a hlavě si pak i poslechnout country kapelu z hlavního (narvaného) sálu restaurace. Toho však využila jen mizivá část turistů. Ostatní zřejmě běželi domů se osušit. Dalších 6 lidí splnilo trilobití záznamník II. stupně.

Smutné ovšem je, že se opět zúčastnilo tak málo členů Trilobitu a dokonce nikdo si trasu pochodu ani neprošel. Z pohledu cíle zapsal Vladimír.

Honza Čermák pořídil a dovolil zveřejnit pár fotek.

Čtyři řeky s Trilobitem - Berounka - 6. ročník (31. srpna 2013)

Tak letošní, již šestý, ročník pochodu kolem českých řek nám tentokrát vyšel na poslední den srpnový a předposlední den prázdninový. Počasí tentokrát bylo pro turisty luxusní (žádné velké tropy, žádné povodně a husté deště, ale naopak sluníčko s mráčky a teplota odpovídající naší zeměpisné šířce a období). Takže i účastníků pochodu se dostavilo nebývale slušně: 212. Z mého pohledu jako účastníka nejkratší trasy začínající v Srbsku (CS) na žst.:…Na 10 km byla účast 78 turistů (což je prakticky třetina všech). S nimi si tentokrát zcela bez problémů poradil Luboš, neb já jsem se mezi příjezdy vlaků pokusil navštívit a zdokumentovat místa v okolí, která jsem dosud neznal (bohužel jsem se nestihl vrátit k dalšímu příjezdu vlaku z Prahy). Tak například Barrandovu jeskyni, která je nepřístupná, horolezecký cvičný lom Alkazar (v průběhu let sloužící k různým velmi odlišným účelům), ústí potoku Loděnice též zvaný Kačák apod.

Pobyt na stále třesoucím se nástupišti (netušil jsem, jak velký je provoz na této trati včetně nákladní a kontejnerové přepravy!!) nám naštěstí končil po jedenácté hodině.

Odbavili jsme i nejvzdálenější účastníky pochodu z Mexika (rodina s přáteli a 4 dětmi), dále pak řadu nám známých kolegů turistů, ale i nováčky a poměrně dost dětí. Díky tomu, že v Hostimi nebyla žádná kontrola, řada z nich ignorovala stoupání do vsi a „srabácky“ šli rovnou podél řeky až do Berouna. Chápu to u rodin s dětmi, kočárky a invalidy. Ale český národ, jak může něco ošulit….

Po ukončení našeho poslání na startu jsme cestou do cíle navštívili konečně lom Homolák (krásný lom pod Plešivcem, modrá voda zatopeného nepoužívaného lomu, zkrátka paráda). Bohužel jsme však přišli z druhé strany, takže dolů k vodě se snad dostaneme příště:o)

Po více než hodinovém pobytu s obědem v cílové restauraci „Berounský medvěd“ jsme využili času a blízkosti křivoklátských lesů k návštěvě našeho, bohužel již nechodícího, kolegy Jardy (pozn. tvůrce Karlštejnské tlapičky). Bohužel však marně: byl zrovna v nemocnici v Rakovníku po operaci kolena. Škoda!!

Po zmatečné cestě přes Hudlice a jiné obce jsme k večeru dorazili domů. Vladimír

Účast:

212 lidí, z toho:

10 km: 78 lidí

15 km: 82 lidí

25 km: 19 lidí

36 km: 20 lidí

53 km: 13 lidí

Starty:

Rakovník: Petr

Křivoklát: Pavel

Zbečno: Jarmila a Luban

Beroun: Michaela a Ála

Srbsko: Luboš a Vladimír

Cíl:

Ondra, Pavla, Kapitán (záznamníky), Vašek (prodej)

Memoriál kamenného brouka - 7. ročník (29. června 2013)

Ráno mne potěšilo, že neprší. Vyrazil jsem směrem do cíle autobusem číslo 139. Vystoupil jsem na zastávce Nemocnice Krč a vydal se po žluté turistické značce kolem Kunratického potoka do restaurace „Na tý louce zelený“. A zde již vidím Míšu S. s Álou, které začínají chystat věci. Přidávám se také. Teď ještě dát stoly dohromady, viditelně umístit ceduli s nápisem CÍL a již netrpělivě vyčkávat první turisty. A skutečně, ti první docházejí kolem desáté hodiny. A tak začínám razítkovat a odškrtávat čísla v tabulce. Ála začíná psát diplomy a Míša S. začíná s úspěšným prodejem suvenýrů a triček. Krátce po poledni přichází největší nával turistů. Razítkuji, až se ze mne kouří. Občas si musím proklepat ruku. Ale vše úspěšně zvládáme. Po chvíli dorazil jeden turistický kolega, který nám do kroniky nakreslil krásného trilobita a na naši žádost i trempa s kytarou. Stíháme se i s přestávkami naobědvat. Později odpoledne přeci jen cítíme úlevu, když dochází pouze turisté z delších tras. Cca 2 hodiny před koncem pomalu, ale jistě, začínají docházet diplomy. Ála se tedy ještě vydává na Senovážné náměstí pro dotisk 20 diplomů. Nakonec vše vychází přesně. Krátce před osmou docházejí poslední pochodníci. Padla osmá. Uklízíme, balíme, rovnáme stoly, loučíme se a odjíždíme každý po vlastní ose s dobrými pocity z úspěšně zvládnutého pochodu a vyšší účasti turistů, než v minulém roce. Děkuji Vaškovi, Špírovi a Andy za zajištění startu a za vypořádání se se situací, kdy docházely popisy díky nečekaně vysoké účasti pochodníků. Dále děkuji za spolupráci Míše S. a Ále v cíli a Petrovi K., Pepínovi a Míše H., Lubanovi a Jarmile při zajištění kontrol. Všem děkujeme za účast na našem pochodu na počátku prázdnin a těšíme se na další setkání. Počasí vyšlo, jak nejlépe mohlo. Ani horko a ani zima a déšť. Prostě to pravé počasí na turistiku. Ondra

V cíli byli odměněni nejstarší, nejmladší a nejvzdálenější účastníci pochodu.

Bez bázně a hany projděte se (nejen) Strašnicemi - PJP č. 20 (11. června 2013)