... v roce 2009

V pátek se domlouvám s Vaškem na času a místu srazu. A tak se scházíme v 06:00 hod. na Smíchovském nádraží, zakupujeme malé občerstvení, denní tisk a povinnou jízdenku jen do Plzně hl. n. V 06:19 hod. odjíždíme. Po příjezdu do Plzně si zakupujeme jízdenku do Plzně-Bolevce. Do odjezdu vlaku směr Žatec nám zbývá několik minut. Stíháme si ještě prohlédnout v Informačním centru turistické známky, které bylo možné si koupit po 09:00 hod. Nevadí, koupíme si je při návratu. Za ¼ hod. přijíždíme na START.Se startovním číslem 56 a 57 vyrážíme v 08:20 hod. směrem k nejvyššímu vrchu s rozhlednou v okolí Plzně – Krkavec 504 m. n. m. (Postavena plzeňským KČT v r. 1901. V současnosti nepřístupná - soukromé vlastnictví). K němu přicházíme po 5 km v 09:15 hod. Zde nás očekává první kontrola – K1. Zhotovujeme několik snímků a pokračujeme po ZTZ, tak, jak nám to přikazuje popis trasy. Asi po 2,5 km chůze po ZTZ s hrůzou zjišťujeme, že jsme šli opačným směrem (vesnice Ledce). Vracíme se zpět se zkaženou náladou.

Ona ta ZTZ nás měla zavést zpět k Plzni, abychom mohli projít kolem boleveckých rybníků ŽTZ, přes Plzeň-Doubravka na kopec Bílá Hora 416 m. n. m. s rozhlednou Chlum po ČTZ. Tam přicházíme až okolo 12:30 hod. Zde nás čekala další kontrola – K2. Podle popisu jsme měli být 15,5 km, tj. zhruba v polovině trasy. Využili jsme první možnosti se občerstvit – pivo Pardál za 18,- Kč.Odtud vyrážíme na druhou polovinu trasy po ZTZ krásnou přírodou kopírující tok Berounky k Dolanskému mostu – 1,5 (okolo 13:45 hod.). Opět měníme TZ a po MTZ a ulicemi Chrástu přicházíme ke K3 – restaurace Lidový dům. Zde jsme si chtěli dát polévku. Bohužel. Podle slov obsluhujícího personálu se dovídáme, že polévky vaří pouze ve všední dny. Posledních 6,6 km pokračujeme po ČTZ. Do CÍLE - Plzeň Újezd, restaurace Pod rozhlednou, přicházíme v 16:00 hod. Opět nás tlačí čas, protože za ½ hodiny nám odjíždí BUS MHD na nádraží. Stíháme vše bravurně a upalujeme do IC zakoupit vyhlídnuté turistické známky. To bylo otevřené a turistické známky už neprodávali – bylo pozdě. Pracovnice, která je prodává, měla po pracovní době. Pepa - kapitán

1. dubna 2009 - DP Posázavím – krajem Josefa Suka (32. ročník)

Trasy a účast:

15 km - Vladimír, Marta (hosté: Veronika, Jiřina, Eva, Karolína, děti a 2 psi)

23 km - Pepa - kapitán

Dne 5. září 2009 pořádal Trilobit Barrandov druhý ročník dálkového pochodu „Čtyři řeky s Trilobitem“. Po loňské Sázavě jsme nabízeli tentokrát Berounku a barvu odznaku ve žlutém provedení. Pro účastníky, kteří si zakoupili náš záznamník na prvním ročníku, je to tedy již druhé razítko na cestě k odznaku zahrnujícímu všechny čtyři řeky. Ale ani ostatní, kteří si zakoupí záznamník při pozdějších ročnících, nemusí zoufat: odznaky vydáme za jakékoli čtyři účasti na tomto pochodu. Nejdelší trasa 52 km vedla pochodující z železniční zastávky pod Křivoklátem a obětavě tam od šesti hodin ráno startoval Tomáš Lubovský (alias Pepin). Z křivoklátského nádraží vedla túra přes Roztoky na nádraží do Račic (když jsme s Pepou - kapitánem tuto část procházeli, docela jsme si zahoubařili – tedy hlavně Pepa – já moc ne!).

V Račicích vládnul na startu trasy 42 km Petr Kučera a já odtud značil čtyřkilometrový úsek, vše ostatní bylo po značených cestách. Z Račic se tedy dále šlapalo do Nižboru. Zde byl na startu trasy 31 km Luban Janovský s Janou Suchánkovou, která mu ovšem zanedlouho dala košem, neboť ji zachvátila choroba.

Pochodující se dále přes rozhlednu Děd dostali do Berouna, kde byl start trasy 21 km a v bufetu na nádraží se o to postaral Libor Pfeifer. Přes Svatého Jana pod Skalou se šlo dále do Srbska, kde na nádraží odbavovali nejkratší trasu (10 km) Vláďa Šimůnek a Pepa Kaulfers. Tato nejvíce navštívená trasa vedla přes Karlštejn do Zadní Třebáně, kde byl cíl v restauraci U Mlýna.

Od deseti hodin ráno jsem tam na pochodující čekal s Pepou - kapitánem a posléze se k nám připojil Luban, Petr a chvíli poseděli i ostatní naši členové, kteří buď pochod absolvovali anebo byli na startech. Počasí nám moc nepřálo (dopoledne celkem hustě lilo), což nám možná pár desítek lidiček odradilo, nicméně počet 122 účastníků není tak špatný, a věřím, že za rok na Vltavě bude překonán.

Vašek

Pozn.: Děkujeme personálu v restauraci U Mlýna za příjemné chování a pevné nervy.

Počty účastníků jednotlivých tras:

10 km – 56

21 km – 35

31 km – 17

42 km – 7

52 km – 7

Kvůli „pražákům z Růžku“, kteří vstávali velmi brzo, si tentokrát i „vesničané“ přivstali a jakžtakž dorazili v domluvených 8:15 – 8:45 hodin. Po nezbytném přihlášení a společném foto (kam se přimíchali i nechodící) vyrazili pražáci na 24 km a vesničané na 11 km trasu až k první kontrole spolu.Původně jsem sice pro nízkou účast ze strany Trilobitu nechtěl, ale nakonec jsem dorazivší partu přihlásil do soutěže o nejpočetnější kolektiv. Oproti obvyklému soupeři ZŠ Neveklov (26 lidí) jsme opět neměli šanci na vítězství, ale riskl jsem další pořadí. To jsme sice již jednou získali, ale neveklovská parta zřejmě tenkrát měla pandemickou chřipku, průjem nebo se zkrátka jen nesešli.

Asi v půl desáté tedy konečně vyrážíme za velmi příznivého počasí na obvyklé trasy směr Tužinka. Zde se konečně oddělujeme od dálkoplazů a jdeme směr Racek. Následující čtyři hodiny strávíme kojením, přebalováním, oblékáním, svlékáním, kakáním, krmením, čůráním a občas i popojitím o kousek dál. V životě mě tak nebolely nohy a záda jako při této „kolonádní“ procházce. Přes ujištění pořadatelů, že cesta je vhodná i pro kočárky, v oboře u Konopišťského potoka padá Petr i s kočárkem ze stráně. Po jeho vyproštění i já. Naštěstí dítě nese v tomto momentě jeho předvídavá matka v náručí. Po nezbytném sesbírání, vylovení, odbahnění a oprášení se uklidňujeme ve stánku na parkovišti pod zámkem. V tu chvíli už máme před sebou jen nezbytný dojezd do cíle kolem Růžové zahrady, několika nevěst u zámku, a dnes již neprůchozího nádraží. Překvapivě získáváme pohár za druhé místo o jeden, resp. dva body-lidi před pronásledovateli. Tentokrát bez ouška. Tak zase někdy příště (s větší účastí Trilobitů).

Vladimír

Překrásné počasí přivítalo tentokrát pochodníky mířící do Staré Boleslavi. Snad si to objednal papež sám, snad to byla náhoda…. Ale šlo se nádherně. Mírně zvlněná krajina za Prahou sice tentokrát přivítala necelou stovku účastníků na obou trasách včetně cyklo, ale kdo přišel – nelitoval. Osamocení Trilobité stále v menším počtu se sešli ve Vinoři u hřbitova, kde byl start kratší trasy. Po kratším bloudění mezi vinořskými rybníky jsme se konečně trefili a lesní pěšinkou došli do Jenštejna. Zde svačíme a rozbíjíme ořechy. Následují Cvrčovice a pak Popovice (zde odpočíváme a rozbíjíme ořechy). To už ale přicházíme k Hrušovskému rybníku, ležícímu na samém okraji Brandýsa. Na rozdíl od loňska je to letos již snobácká záležitost: desítky zbohatlíků se silnými auty přijíždějí k vodě, kde nahodí a celý den polehávají. To je sport!! Následuje dlouhá Výletní ulice: zde obdivujeme krásně upravené zahrádky, dochází nás Honza a obědváme ve stejné zahradní restauraci jako loni. Procházíme městem do Staré Boleslavi, ale to už se proti nám valí fanoušci svatého otce, který před pár hodinami zařečnil a odjel. Jsou zde davy lidí, trhy, divadelní scéna, otevřené kostely a podobné atrakce. Raději využíváme posílené dopravy a mizíme pryč. Byl to pěkný pochod, velmi příjemné počasí, ale bohužel příliš často po asfaltu a silnicích. Asi to potřetí nepůjdu

Vladimír

Zajímavý pochod v celkem nezáživné krajině, přesto mě překvapilo zdejší mírné zvlnění. Čekal jsem totiž absolutní polabskou rovinu. Podklad tvrdý - zmrzlý, mírně zasněženo (asi 7 cm), posolené silnice rozčvachtané. Viditelnost mizerná, lehké sněžení, mráz. Rosný bod neznám, ale brýle a foťák se mi v restauracích mlžily. Tolik popis situace. Zatímco vlakoví turisté Luban s Tomem již odcházeli ze startu, já s „babama“ dorazil vozem asi čtvrthodinu před uzavřením startu. Účast byla hojná – celkem 312 lidí. Ač jsme vyráželi všichni spolu, šel jsem v podstatě celý pochod sám. Slepičárna mě dohnala vždy na kontrolách v Radovesnici (tajná)+ pozn. dršťková a pivo, v Křečhoři v místní Sokolovně (K-1) a pak jsme se viděli až v cíli. Zde totiž velitelka usoudila, že je nutno vidět zdejší památník bitvy u Kolína z roku 1757 v zimním provedení (přestože jsme ho viděli letos 10.10.) a odchýlila se s kuřaty z trasy. Musím přiznat, že mi to vlastně vůbec nevadilo, přišel jsem totiž o koulování, Trejsinu pod nohami, hluk a jiné KRAVčíkovINY. Svým šnečím tempem jsem se doplazil přes Štítary do Kolína. Nikdo přede mnou - nikdo za mnou. A pokud náhodou ano, tak byl rychle přede mnou a mizel za obzorem. Dlouho se šlo městem a najednou byl zde: cíl v hotelu Amerikán. Ještě výstup do patra a je to. Zde už se všichni scházíme: Libor pro holky, já, po chvíli hoši z „dlouhé trasy“ a po půlhodině konečně i Marta s drobotinou, později i Podivín. Je zde i řada známých. Stmívá se, tak odjíždíme zpět různě.

Vladimír