... v roce 2014
Zimní družecká šlápota (27. prosince 2014), 15. ročník
Účastníci: vůz č. 1 - Vladimír, Ondra, Vašek, Pepa - kapitán, Petr K.
vůz č. 2 - Růžičkovi (Michal, Katka, děti a pes)
Klasický odjezd z Barrandova od tramvaje tentokrát až v 9:30 (ale stejně jako vždy přišel poslední Vašek). Možná to byla chyba, ale to zjistíme až na místě, kde se setkáváme takřka ve stejnou dobu s Růžičkama a po složitém parkování jdeme na start. Nezvykle dlouhá fronta už leccos naznačuje. Novoroční čtyřlístek zde letos neseženeme a po dohodě jdeme všichni tu nejkratší trasu – 7 km. Většinu čekajících tvoří domorodci s příbuznými, kamarády, jejich dětmi a obrovským množstvím psů (přece je nepůjdou venčit po pochodu, že?). Všichni berou pochod jako povánoční setkání rodin a známých při sobotní procházce přírodou, který mají jednou – dvakrát do roka.
Oblíbená restaurace U Neustupů je přeměněna na vietnamskou prodejnu a cíl je naproti za potokem v nově vybudovaném zázemí sportovního areálu. Poté, co jsme odstáli na cílové odměny ještě větší frontu než na startu, propracováváme se k oblíbenému gulášku (podávaný též ještě v nedodělaném patře objektu). Dole je restaurace. Guláš opět skvělý, porce malá oproti minulosti. To už přicházejí i Růžičky a jedna čtvrtina z nich pláče. Takže ještě kávička + cigárko před objektem a hurá domů. Rekordní účast 871 lidí (o 220 více než vloni) – proto asi menší porce guláše. Tak snad zase příště. Pro některé z nás již po deváté. Vladimír
Okolo Bohdanče (4. října 2014)
My ostatní (turisté) sice také s nějakými výkony nepočítáme, ale davy lidí jsou letos opravdu neskutečné. No tak ve štrůdlu vyrážíme na trasu, která hned zpočátku vede do kopce, na jehož vrcholu stojí zbrusu nová rozhledna Veselov (původně jsem si myslel, že je to posed, ale abych neurazilJ). Někteří z trilobitů (tzn. všichni kromě mne a Kapitána) si ji jdou prohlédnout zblízka. Jdeme tedy lehkým krokem napřed s tím, že nás ostatní brzy doženou. No dohnali, ale až chvíli před Družcem a Růžičky až v cíli.
Podobně jako již vloni jsem s sebou vzal i sestru, které ráda oželela práci na zahradě a po desáté již vyrážíme na start. Nějak jsem opomenul každodenní problémy na dálnici D-1 v úseku 41. – 49. km a neodbočil včas jinudy. Takže jsme si tento úsek užili hodinovým stáním a popojížděním. Protože nám z toho celkem vyhládlo, navštívili jsme před startem nejprve oblíbenou restauraci Agnes za účelem oběda. Na poslední chvíli. O pár minut později již byla narvaná hladovějícími turisty. Odstartovali jsme tentokrát z místní sokolovny (novinka), kde byl současně i cíl. A nebyli jsme poslední…..J S plnými břichy jsme „vystoupali“ ono převýšení prázdnou cestou do Řeplic k rybníku a pak jen lesem a lesem až k rozhledně Bohdanka, kde byla kontrola. Po kávičce pak už jen dolů do cíle. Ti, co měli s sebou košíky, měli i slušné úlovky hub. Cestou domů obvyklá zajížďka do sklárny v Tasicích, kde se konečně letos začaly prodávat turistické známky a vizitky. Pak již jen přes Ledeč a Zruč (obojí nad Sázavou) zcela prázdnou dálnicí (v obou směrech) zpět na chalupu. Tak zase příští rok. Vladimír
Pochod Praha - Prčice (17. května 2014) - tentokrát z Petrovic 30 km
Tak se zase rok s rokem sešel a mnou oblíbený pochod v Bohdanči už slaví 12. ročník. Oblíbený proto, že je do 50 km od chalupy, start je až do půl třetí a převýšení nebývá tak veliké. Letos 59 metrů. No co víc si přát? Navíc se počasí, které sice jako každý rok začíná ráno mlhou, letos zdrželo extrémních projevů jako je slunce nebo naopak déšť. Příjemné pošmourno jak dělané i pro naši krátkou trasu.
Na tento tradiční pochod jsem se velice těšil, zvláště, když jsem byl nucen minulý ročník z pracovních důvodů vynechat. Spoustu lidí odrazuje velký počet účastníků na trasách, špatně se potom drží tempo, občas nelze dlouhou dobu předejít pomalejší skupinky. Pochodu se rovněž zúčastňují borci, kteří nemají o turistice ani potuchy a jsou to pro ně pouze pivní pochody. Ovšem nechci zde nikoho soudit, protože jsem za mladých let také pár ročníků takto absolvoval... Pro letošní, již 49. ročník, jsme si s Ondrou vybrali trasu vedoucí z Petrovic, pro oba velká neznámá a udělali jsme dobře. Bohužel auto je momentálně neschopno provozu, proto jsme si zajistili místenky do autobusu odjíždějícího v 8:10 z Prahy - Knížecí a příjezdem okolo 10 hodiny do Petrovic. Na startu nebylo ani stopy po davech lidí tak obvyklých u tras z Votic, Olbramovic, Střezimíře, Tábora, zkrátka úplná pohoda a klídek. Meteorolog Ondra již od rána maloval čerta na zeď a předpovídal odpolední hustý déšť, přicházející k nám v podobě velkého mraku odněkud z Polska. Byli jsme tedy připraveni i na horší počasí, přesto jsme doufali, že budeme v cíli dříve, než začne pršet. Hned na třetím kilometru číhala kontrola č. 1 u hezké rozhledny zvané Kuní - Kuníček na vrchu Hodětín.
Po zdolání 187 schodů se otevírá krásný výhled na Českou Sibiř. Cesta rychle ubíhala, další, tentokrát neplánovaná, zastávka nás čekala u Divišovy jeskyně nacházející se v oblasti zvané Týnčanský kras, o kterémž jsem neměl ani zbla potuchy. U příležitosti dnešního pochodu byla dokonce možnost výjimečné prohlídky, protože normálně je jeskyně veřejnosti uzavřená. Z ukořistěného letáku jsem se dočetl, že Týnčanský kras se rozprostírá na ploše zhruba 1000 km čtverečních a doposud je zde evidováno 19 jeskyní. Ale my musíme dále nemilosrdně stále nahoru, dolů, procházíme kolem úžasného viklanu (Husova kazatelna) a přicházíme do vesničky Obděnice, kde je před hospodou kontrola č. 2. V hospodě mají k našemu velice milému překvapení dršťkovou polévku, takže není co řešit a za chvíli ji máme před sebou na talíři. Snad nikoho moc nepohorším, když řeknu, že jsem si k ní dal kofolu, nějak jsem na ni dostal zrovna chuť. Z Obděnic trasa pokračovala po zelené turistické značce přes Raděnice, Mezný, neustále stoupáme výš a výš, až se ocitáme na nejvyšším bodu trasy z Petrovic - vrchu Homole - 670 m. Bohužel Ondrou avizovaný déšť přichází v plné síle a ani pláštěnka toho mnoho nezachrání. Je jisté, že to bude na dlouho a přijdou bahnité
Déšť stále nabírá na intenzitě, louže již dávno neobcházím. Až před Prčicemi se objevují davy z ostatních frekventovanějších tras a společně s nimi přicházíme na náměstí, kde vyzvedáváme červenou botičku a tatranku. Suchá na mne zůstala snad jen ta část trenýrek, kterou jsem měl zaříznutou v pr... V cíli se moc dlouho nezdržujeme, jdeme hned na autobus převážející pochodníky na vlak do Heřmaniček, ve vlaku chytáme v kupé místa u okének a míříme do Prahy. V podchodu na Hlavním nádraží to vypadalo spíše na návrat vojáků z prohrané bitvy, zajímavé pozice při chůzi, celkově se dost šetřilo pohybem.... Ale 21. botička v pořadí je doma a už visí vedle ostatních - příští rok půjdu znovu, třeba z Milevska? Vašek
Za povidlovým koláčem (29. března 2014)
úseky. Hned poté se nám vlastní chybou podařilo zakufrovat, nějak jsme se zakecali a zašli si asi o kiláček až dva navíc. Ze zelené značky jsme přesedlali na červenou, zdolali asi poslední větší kopeček na trase ke zřícenině (spíš jenom vyvýšenině) hrádku Zvěřinec a společně s trasami ze Sedlčan a Milevska, které se k nám připojily, zdoláváme posledních pět kilometrů do cíle.
Překrásné sobotní počasí vytáhlo z pelechů na tři tisíce lidí na procházku po Benešovsku. Ráno, když startovali „praví turisté“, tak sice ještě byla mlha, ale kolem deváté, když vyráželi ostatní, tak již bylo nádherně (až 20°C)°. Stovky lidí z města a blízkého okolí vytáhly do přírody, včetně svých dětí a psů. Nevím, proč zrovna v tuto dobu jsme vyráželi i my (tzn. já se svým pětičlenným příbuzenstvem, naštěstí bez psů) a zúčastnili se tohoto startovního masakru. Pořadatelé zvolili tentokrát nový způsob odbavování turistů. Nikoli na začátku, nýbrž na konci školní jídelny a tak se davy valily nejen dovnitř, ale zároveň ven proti sobě, takže za chvíli zde bylo nedýchatelno. Nicméně jsme to poctivě odstáli.
Asi po půlhodině (po nezbytném občerstvení skvělým Ferdinandem) jsme tedy vyrazili na předem již zvolenou sedmikilometrovou trasu (jako vždy na Konopiště a kolem vypuštěného rybníka). Sice hlavně kvůli malému Adamovi, který letos poprvé šlapal celou trasu, ale nakonec i my dospělí jsme toho měli tak akorát. Po zmatku s kontrolou, která byla jinde, než uváděl popis (zřejmě stará verze, protože už ani Danone není Danone:o)) jsem z taktických důvodů zvolil cestu kolem rybníka v protisměru. A dobře jsme udělali: nejenže jsme potkali čelně fůru známých tváří, ale hlavně se před námi nemotaly již zmíněné skupiny složené z dětí, psů a klábosících mamin, které si lázeňským krokem užívaly zdravotní vycházky před obědem. Radost hlavně dětem udělal tentokrát místní huňáč Jirka, který byl mimořádně vidět ve svém výběhu.
V cíli klasicky diplom a koláč (dle výběru), řada známých z KČT, soutěže pro děti atp. (Pozn.: Minerálku určenou prý pouze dětem jsem omylem čmajznul už na startu – a jak se hodila).
Snad proto, že se na jaře nesoutěží o pohár pro největší skupinu, nebo snad proto, že každý šel jinou trasu?, jsem z Trilobitů potkal v cíli pouze věčně žíznivého Lubana. Po cestě prý ale suchem netrpěl, zásobování bylo dobré. P.S. Cestou zpět na chalupu jsem se se sestrou rozhodl navštívit ještě Blaník, kde k 15. výročí stejnojmenného rádia údajně vystupoval Tomáš Klus a rozdával svoje nové CD. Nicméně po skvělém obědě v Kondraci, ve slovutné hospodě U Matoušků, jsme s plným břichem návštěvu rozhledny vzdali a udělali si jen autovýlet po městech a vesničkách Podblanicka (Louňovice, Načeradec, Pravonín, Chotýšany apod.). Vladimír
Quo vadis aneb noční putování z Hrobu na Milešovku (15. března 2014)
A je to tady! Je 22:30 a vyrážím z bytu na Hlavní nádraží. Tam dojíždím metrem ve 23:13, jdu si koupit jízdenku a pak rovnou k vlaku do Ústí nad Labem. Procházím kolem vlaku a v tom vidím Petra Karlického již v něm, jak si sundavá bundu a jdu k němu. Ve 23:29 odjíždíme směrem Ústí nad Labem. A přesně v 0:52 přijíždíme do Ústí nad Labem, rychle přestupujeme na další vlak, kterým v 0:57 odjíždíme do Teplic. Ve vlaku jsem ještě dělal nezbytné přípravy na trasu. V 1:17 vystupujeme z vlaku a jdeme na start do nádražní haly. Tam se nás ujímají pořadatelé a jdeme před halu k autobusové zastávce. Zaplatíme a obdržíme popis trasy. V 1:30 přijíždí autobus, kterým po chvíli odjíždíme na start do Hrobu. To je městečko na úpatí Krušných hor. V Hrobu ještě získáváme potřebné instrukce k trase pochodu a ve 2:00 startujeme po červené turistické značce ve směru Bouřňák. Stoupáme do středně prudkého kopce. Obloha se zatahuje a začíná foukat vítr. Ve dvou třetinách výstupu si nejsme jisti, zda jdeme správně. Jdeme po sjezdovce a pravděpodobně i po červené značce až na vrchol kopce. Vítr zesiluje. Na vrcholu si dávám pauzu pro výměnu baterií v čelovce. Petr jde pomalu napřed po modré značce. Po pár metrech ho potkávám na odbočce modré značky, jak přemýšlí, kudy dál a říkám mu, kudy a že jdu lovit kešku. Jdu tedy na ní. Po chvíli se proplétám mezi klečí až k místu, kde by měla být ukryta, ale nic nenacházím. Po 15 minutách odlov
vzdávám a jdu k odbočce modré značky. Ale Petr je už asi hodně přede mnou. A tak jdu též ve směru Mikulov. Po chvíli přicházím k první kontrole do Nového Města – trafo a potkávám Petra. Občerstvuji se nabízeným čajem a chlebem. Pokračujeme již spolu dále po modré. Jenže nesoulad GPS a reality ve mne vyvolal pocit, že jdeme špatným směrem. Tak jsme se vrátili ke kontrole, ale také zjistili, že jsme šli opravdu dobře a že trasa je přeznačena. Na druhý pokus již jdeme správně. Sestupujeme nejprve zvolna a posléze prudce mezi kameny a listím. Tam jdeme hodně opatrně. Petrovi dělá tento úsek problémy a tak vytahuje hůlku. Čekám na něho pod prudším úsekem. Po chvíli přicházíme již po rovnější cestě do Mikulova a jdu hledat ještě kešku a Petr značku. Ale opět nenacházím! Jdeme dále po modré značce a velice opatrně sledujeme její průběh. Před pátou hodinou docházíme k odbočce na Vlčí kámen a jdeme ke kontrole na vyhlídku, což v daném případě obnášelo udělat křížek fixou v naší tabulce. Petr jde opět napřed a já jdu lovit další kešku. Je pět hodin ráno. Tentokrát ji úspěšně po pár metrech nacházím! Z Vlčího kamene sestupuji zvolna po modré značce a v jedné prudké odbočce vidím Petra, jak jde pořád rovně, a jdu za ním a volám na něj, že jde špatným směrem. Zvolna sestupujeme z Krušných hor. Pomalu se začíná rozednívat a kolem šesté hodiny přicházíme do Mstišova ke kontrole s občerstvením. To přichází velice vhod. A to jak čaj, tak obložený chléb. Pokračujeme po vlastním značení kolem rybníků a po lesních cestách. A procházíme opět fixovou kontrolou. Začíná pršet. Ale déšť je takový, že bunda zatím stačí osychat. Po chvíli docházíme k další fixové kontrole. Vlastní značení nás dovádí ke hřbitovu a postupně ulicemi města Teplice. Následně jdeme podle slovního popisu až k hlavnímu nádraží. Zároveň sleduji GPS. Déšť zesiluje. Jdeme do nádražní haly, potkávám Pepu Karlovského a náhle zjišťuji, že pro nás zde kontrola není.
Nasazuji si pláštěnky a jdeme dál po červené značce přes město. Po chvíli jdu lovit kešku. Petr pokračuje dále po značce. Ještě pár snímků kostela a úspěšný odlov kešky! A jdu dále Teplicemi. Hlad sílí. Přicházím k autobusové zastávce s lavičkou a zastavuji se k vlastnímu občerstvení. Po dvaceti minutách jdu dále po červené značce. Cesta za Teplicemi vede do kopce a začíná být bahnitá. Následuje však sestup do Lbína k řece Bílině. GPS mi zde ukazuje výšku 180 metrů nad mořem. Odtud nejprve stoupám do mírného kopce po silnici ve směru Hradiště. Kolem 10:00 přicházím ke kontrole v Hradišti, žst. Po krátkém tamním občerstvení jdu po asfaltové cestě k větší hlavní silnici, kde odbočím vpravo a jdu po silnici. Jenže po chvíli zjišťuji, že značku již nevidím. Vracím se cca 250 m na správnou odbočku červené značky. Přestává pršet a sundavám pláštěnky, ale bunda je úplně mokrá. A hurá vpřed do Českého středohoří. Stoupám bahnitou lesní pěšinou, která po kilometru přejde ve větší lesní cestu a tak nastane částečná úleva. V poledne přicházím k další kontrole v Černicích. Odtud stoupám do prudšího kopce na Milešovku. Těsně před vrcholem úspěšně lovím další a poslední kešku tohoto pochodu. Ve 12:45 docházím na vrchol Milešovky. Ještě pár fotek okolí z vrcholu a jdu zavítat do restaurace a současně
další kontroly (razítko z restaurace). Ale Petra nevidím. A tak se rozhoduji poobědvat. Mezitím začíná venku sněžit. Je krátce po půl druhé a za mírného sněžení scházím z vrcholu dolů ve směru Velemín. Nejprve opatrně prudším a klouzavým úsekem a po chvíli již rychleji pohodovou lesní cestou. Vyjasňuje se. Před třetí hodinou docházím k další kontrole do motorestu ve Velemíně. A zde potkávám Petra, který přišel mnohem dříve. Já se s ním loučím a pokračuji na další část trasy do Opárenského údolí. Pohodlnou cestou po modré značce podél potoka dorážím k další fixové kontrole. A zpět po zelené turistické značce. Před 16:00 hodinou přicházím do cíle s dobrým pocitem a dobrou náladou. Petr již v restauraci není. Po večeři odjíždím autobusem do Lovosic na vlak a jím do Prahy. Ondra
Hornobřízský puchýř a návštěva Airparku ve Zruči (8. března 2014)
Sobotní krásné počasí nás vyhnalo ven z Prahy směrem na Plzeň, kde jsme se hodlali (sice jen krátkými trasami) zúčastnit 26. ročníku dobře organizovaného pochodu „Hornobřízský puchýř“. Potom byla v plánu prohlídka báječného skanzenu, který budují ve Zruči místní nadšenci. Z původně plánovaného odjezdu v osm hodin vinou mnou špatně nařízeného budíku trochu sešlo, téměř půlhodinová ztráta byla ale zcela bezvýznamná. Z Barrandova jsme tedy odjížděli před půl devátou v pěti (Pepa s dcerkou Kájou, já s dcerkou Amálkou a Luban) a dálnicí přes Beroun svištěli do Horní Břízy na start „puchýře“. Zaparkovali jsme překvapivě snadno, vyplnili startovní lístky a po zaplacení startovného (30,- Kč bez rozdílu pro všechny) jali se okupovat bufet ve školní jídelně, kde mají pořadatelé vynikající zázemí. Trochu pozdní snídaní byl doplněn deficit, nabitou energii jistě upotřebíme na trase dnešního pochodu. Bereme to dnes opravdu jako výlet - Pepa jde s holkama nejkratší 6 km trasu protkanou soutěžemi pro děti v cíli odměněné různými drobnostmi a já s Lubanem šlapeme alespoň 13 km, aby na nás ostatní v cíli dlouho nečekali. Naše 13 km trasa vedla z Horní Břízy podél Kaolinky, bíle zbarvená okolní půda byla toho důkazem. Mile nás překvapila první kontrola, kde bylo k mání prakticky vše, co si může zpocený turista představit - alko, nealko, buřty, které bylo možno opéct na ohni, rovněž různé ňamky v otevřeném pojízdném bufetu. V Lubanovi zmizelo lahvové pivo v rekordním čase a po chvíli jsme již šlapali dále, tentokrát lesem. Nejsem, asi jako všichni milovníci přírody, pražádným zastáncem kácení stromů v našich již tak řídkých borech, ale musel jsem smeknout před technikou, která plenila část lesa na trase - během pěti minut kompletně pokácela, oklestila vzrostlou borovici. Smutný to pohled vystřídala další živá kontrola, kde Luban překonal rekord v polknutí lahváče vytvořený na minulé kontrole. To jsme se již vraceli zpět do Břízy, kde na nás v cíli již čekali Pepa a spol. Propozice, které jsme přinesli a dali pochodníkům k dispozici k odběru, téměř zmizely a my doufáme, že někteří zamíří na některý z pochodů také k nám. Vzhledem k tomu, že se na dnešním pochodu udělovala ocenění IVV, vyzvedl jsem si odznaky a diplomy za 2000 km a 75 akcí (čtvrté odznáčky v pořadí), koupil nějaké turistické vizitky, orazítkoval četné záznamníky a v neposlední řadě obdržel diplom a odznak pochodu. To mně již výrazně kručelo v žaludku, což následně vyřešil guláš se šesti za šedesát. Neopomenuli jsme pořídit pár fotek, potřást rukama pár známým a po chvíli již sedáme do auta - máme před sebou ještě slibovaný skanzen. Airpark těžko někdo přejede bez povšimnutí, dominuje mu obrovské letadlo (jak ho sem proboha mohli dostat) hned u vchodu do oploceného prostoru, posetého vcelku zachovalými kousky hlavně vzdušné techniky. Hned u vchodu vás postaví do latě zhruba čtyřmetrová socha soudruha Vyserjonoviče Stalina, splašená bůh ví kde a přímo vybízející k unikátním fotografiím, zvláště přibrala-li se k tomu volně ložená přilba, nebo maketa samopalu. Pro tvůrce tohoto zajímavého skanzenu je to příjemný koníček, kterému zřejmě věnují celý svůj čas, návštěvníkům se věnují a na případné otázky rádi odpoví. Kromě letecké techniky zastoupené od čmeláka po vojenské vrtulníky je zde možné nalézt také pozemní techniku (tanky, transportéry), do některých lze i vlézt a osahat si sice dávno nefunkční, ale pro chlapa stejně vzrušující soustavy pák a knoflíků v kabinách, jen vzlétnout nebo odjet… Celý areál se dá i po důkladné prohlídce zvládnout tak za hodinu, kdyby se ovšem měly číst všechny příručky u strojů, příběhy o letectví, technické údaje a jiné zajímavosti volně k dispozici, bylo by to na půl dne. Na to my čas a asi ani trpělivost nemáme, loučíme se u východu s majitelem (parkoviště se mezitím dost zaplnilo) a odjíždíme zpět do Prahy (děti domů a my to jdeme ještě rekonstruovat k Vondráčkům na pár piv). Hezký výlet, super počasí. Vašek
Praha - Okoř (8. února 2014)
V 10:00 jsme měli sraz na startu, ale nestihli jsme autobus, takže jsme přijeli později. Když jsme byli na startu, tak jsme si vzali popisy a nahlásili, jak jsme se o pochodu dozvěděli. Vydali jsme se ulicí Pod Rybníčkem a minuli jsme pomník Mikoláše Alše. Ulicí Pod Rybníčkem jsme pokračovali asi 400m a došli jsme ke kapličce a šli po schodech. Narazili jsme na žlutou turistickou značku, po které jsme pokračovali. Přešli jsme Únětický potok a asi 70m k rozcestníku. Dali jsme se po modré značce a v Noutonicích jsme si dali delší přestávku. Pokračovali jsme po modré až do cíle – Okoř. Dorazili jsme, dostali jsme diplom a razítka, byli jsme spokojeni. Nakonec jsme se museli prorvat do autobusů a dojet domů. Amína
Chuchelský hájem (1. února 2014)
Začalo to tím, že jsme v 9 hodin ráno vstávali. Robin už byl natěšený a připravený k odchodu, jen co se probudil. Odchod se nám trochu prodloužil, jelikož táta měl menší problém se zavazováním bot.
Do Hlubočep jsme dorazili 10 minut po desáté hodině. Tam už na nás nedočkavě čekal Pepa s Míšou. Na startu jsme si zaplatili a s popisy vyrazili na cestu. Šli jsme kolem Vltavy, až jsme narazili na bývalý plavečák, který působil opravdu depresivně. Zatímco jsme šli dál podél Vltavy, prošli jsme kolem pár miniaturních rádoby ledopádů. Došli jsme až k Mostu inteligence ve
V mini zoo jsme si dali sladkou svačinu a horký čaj a vyrazili jsme dál lesní cestou. Dorazili jsme zpátky do Velké Chuchle a dříve jsme zatočili. Sice jsme šli pořádný krpál, ale výhled, který jsme uviděli, když jsme se otočili, byl opravdu nádherný. Přes pole jsme došli až na silnici, kde jsme se dali doleva a kolem pár domů jsme šli, poté jsme zabočili a pomalu scházeli do Radotína, kde jsme už jen sešli schody a byli v cíli. Byl to velmi příjemný výlet s krásným zimním počasím. Adéla
Velké Chuchli a tam jsme se dali doprava do slušného krpálu lesem, až jsme došli do mini zoo v Malé Chuchli. Robin vyváděl a kňoural, když uviděl psíka a lišku. Chtěl si hrát a už podlézal plot.
Courání Prahou (25. ledna 2014)
to nevypadá, zkuste zbaštit něco rovnou z mrazáku. Po chvíli to tedy balíme a znovu chůzí prohříváme ztuhlé klouby, mám docela krutě zmražené prsty na rukou. Po sestupu do Radotína jdeme okolo restaurace „U Kestřánků“ a již se „těšíme“ na táhlý stoupáček nekonečnou silnicí směrem na Lochkov a dále opět asfaltovou pasáž od Lochkova do Slivence. Tady si to s přípravou chtělo více pohrát a pokusit se této frekventované silnici vyhnout (ze zkušenosti s organizováním pochodů v této lokalitě vím, že to jde). Pokračujeme tedy přes Slivenec (Pepíno začíná snít o půlhodinové návštěvě toalety s novinami v podpaží), procházíme kousek od domova kolem Alberta na Barrandově směrem k tramvajové zastávce Geologická a dále do Hlubočep. Do cíle, který je v restauraci „U Ritschelů“ u šraňek, je to pár desítek metrů, a tak za chvíli již vcházíme do sálu hospody a fasujeme diplomy. Zdoláváme jednu desítku a akorát stíháme autobus mířící na „Baráč“. Tak v poho strávená polovina soboty, druhou si dám domácí relax. Vašek
Tak už lehce přituhuje, ale to mě nemůže odradit od záměru věnovat další sobotu turistice. S tím nápadem vlastně přišel překvapivě synátor Pepíno, který snad již konečně opouští „telecí“ léta a začíná se věnovat opravdové zábavě. V sobotu 25. ledna tedy vyrážíme ze stanice metra „B“ Stodůlky na 27 kilometrovou trasu pochodu „Courání Prahou"“ do mrazivého rána. První kilometry nás vedly ze Stodůlek k vesnickému skanzenu zvanému „Řepora“, samozřejmě vše zde zeje prázdnotou (kdo by také v tomto mrazu stál o prohlídku, i kdyby bylo otevřeno). Pokračujeme přes Řeporyje po silnici na Ořech, opravdu nezáživná pasáž, ale bohužel stavby dálnic pomalu likvidují staré cesty, úvozy, takže je někdy složité nalézt atraktivní trasu pochodu, zvláště pokud se jedná o tuto oblast. Popis trasy nás posílal dále po modré značce na Třebotov,
konečně jsme opustili asfaltku a vyšlápli i první solidní kopeček. V Třebotově stále po modré značce stoupáme na Kulivou horu a dále přicházíme na rozcestí Sulava, známé z hodně našich pochodů jako kontrolní, nebo jinak strategické místo. Pamatuji si, jak jsem zde minulý ročník pochodu „Zimou nezimou“ mrznul na kontrole s Petrem Karlickým (on určitě mnohem více nežli já, protože se zkraje března oblékl, jako když štípou mouchy). Pepína začínají tlačit nové boty, naštěstí má v batohu ještě jedny v záloze. Druhá horší věc je ovšem ta, že začíná „chytat vlka“ - daň nezkušenosti (příště jistě nic nepodcení). Jsme asi v polovině a míříme dále po červené turistické značce do Radotína v opačném směru, nežli se chodí tradiční pochod Radotín - Karlštejn. Mráz nabírá na intenzitě, hlad a žízeň nás však vybízí, abychom to na chvíli „zapíchli“ u příhodného pařízku a vybalili z batohů skromné zásoby. Já si zde převlékám zpocené triko a zakusuji se do úplně zmrzlé sekané a chleba. Na moc velké hody
Zimním Českým krasem (11. ledna 2014)
Po loňské pauze jsem se letos rozhodl opět zúčastnit se již 13. ročníku tohoto mého oblíbeného pochodu zimní krasovou krajinou. Protože jsem ještě odpoledne musel stíhat narozeninovou oslavu mého tatíka, vzal jsem zavděk 21 kilometrům. Společně se mnou šlapal Ondra Fatka a Petr Karlický (měli jsme spicha na Smíchovském nádraží a společně cestovali vlakem), ti se ovšem vydali na nejdelší, 31 km dlouhou trasu. Dle itineráře nás čekal nemilosrdný výšlap na Děd - nejvyšší to vrch v okolí s letitou kamennou rozhlednou. Ve třech jsme tedy vycházeli z berounské nádražní haly, minuli Husovo náměstí, kde v těchto ranních hodinách vládli trhovci a pomalu začali stoupat po modré značce do táhlého stoupáčku. Zejména počáteční fáze je obzvláště výživná, nahoru k rozhledně jsem přisupěl notně propocen. Vzhledem k mým dlouhodobým potížím s vyhřezlou ploténkou nehodlám v poslední době nic riskovat a tak jsem hned u rozhledny vybalil suché triko (hned jsem si vzpomněl, jak jsem onehdá ve stejné situaci na Smrku v Jizerkách vybalil dceřino „esko“) velikosti XXL a převlékl se. Na rozcestí pod rozhlednou se naše cesty dělily, kluci mazali po zelené na Zdejcinu a dále na druhý břeh Berounky, já jsem šel po červené na rozcestí Lísek a dále po žluté na Nižbor. Cesta lesíkem příjemně ubíhala, na Lísku jsem neopomenul přejít na žlutou a postupně podél Habrového potoka dospěl do Nižboru. Zde jsem se chvíli
rozhodoval, zdali přejít most a dát jedno v restauraci Keltovna, ale nakonec jsem odolal a po nově vybudované cyklostezce se vydal po proudu Berounky ve směru na Stradonice v očekávání
dalšího krutého stoupáčku na Zdejcinu. I když jsem mohl (a nedělám si iluze, že to většina pochodníků neudělala) pokračovat pohodovou cestou okolo Berounky až do cíle pochodu, má čest velela pokořit ještě tento poslední krpál. Opět tedy s propoceným trikem jsem stanul u horního rozcestníku na Zdejcině a již bez převlékání se ponořil do lesního ticha, abych zdolal poslední kilometry do Berouna. V Talichově údolí, v místech, kde se připojuje naučná stezka Brdatka, mě překvapily davy turistů, načež jsem si uvědomil, že se zde připojila nejkratší 10 km trasa. A dále klasika, zase přes náměstí, okolo nádraží, pod viadukt a do cíle Berounského pivovaru Medvěd, kde jsme i my měli v srpnu loňského roku cíl při jednom pochodu. V cíli plno známých, přeplněná hospoda (výborná účast skoro 400 lidí), a tak jsem usedl na volnou sesli přímo k baru a objednal si jedno „rychlé". Po půlhodině jsem již opět seděl ve vlaku vstříc Praze a naladěn na narozeninovou oslavu, doma se jen vykoupu a vezmu „kytár". Tradičně hezký pochod, letos bohužel bez sněhu, ale nestěžuji si, protože vím, že hezké je jakékoli počasí (i když se v posledních letech trochu zbláznilo). Vašek
Novoroční pochod ze Všenor do Černošic a sonda "Zimou nezimou" (1. ledna 2014)
Přesně podle hesla Vladimíra „Na Silvestra pijí pouze amatéři, my alkoholici pijeme po celý rok“ jsem poslední den v roce opět abstinoval (když nepočítám půlnoční rodinný přípitek zvládnutý tentokrát pouze ve třech, neboť starší děti na nás již dlabou). Naskytla se tedy možnost vyrazit ráno s čistou hlavou na tradiční Novoroční pochod pořádaný programovou radou oblasti Praha v čele s Jardou Kecem. V pohodě jsem tedy dorazil ráno na start klasicky vlakem ze Smíchovského nádraží, vyzvedl itinerář a vyšel po modré značce do nemilosrdného krpálu vstříc prvním kilometrům v právě začínajícím roce. Měl jsem v plánu spojit příjemné s užitečným a zároveň využít podobnosti trasy s naším pochodem „Zimou nezimou“ a část ho projít. Trasu pochodu jsem si tedy trochu pozměnil, u jílovišťské hájovny jsem se odpojil a začal sondovat. Procházel jsem Klíncem, Trnovou (hospody zavřené, dnes bych si docela pivo dal) a poté se opět v Jílovišti napojil na oficiální pochodovou. Při sestupu na rozcestí „U nádrže“ jsem si uvědomil, že tento náročný terén by někteří méně zdatní turisté těžko rozdýchávali, zvláště pak při možné sněhové pokrývce, proto jsem v těchto místech musel vymyslet okliku, kterou před pochodem vyznačíme. Přes Jíloviště přicházím mírným stoupáčkem k vysílači „Cukrák“, kde opisuji dle itineráře
číslo a rok turistické směrovky a sestupuji po modré značce do chatové osady „Kazín“ a posléze po žluté podél Berounky k lávce do Černošic. Potom již zbývá pouze lávku přejít a ohlásit se v cíli pochodu v restauraci Slánka naproti nádraží (měli jsme zde již také co do činění) u organizátorů pochodu. Nejdříve jsem vyřídil razítka, obdržel diplom, udělal nějaké to foto a poté již objednávám pivo a usedám k Milanovi Šiškovi dorazivšímu do cíle chvíli přede mnou. U jednoho piva zůstalo a já odjíždím okolo třetí hodiny vlakem zpět na „Smícháč“ a následně tramvají k nám nahoru na Barrandov. Mám za sebou neproflákaný první den v roce a sedmnáct kilometrů v nohách. Počasí turistice letošní paní zima přeje a tak si každý může nezmrzlou sezónu prodloužit. Vašek
