... v roce 2011

26. prosince 2011 - Zimní družecká šlápota

Účastníci: Vladimír, Pepa - kapitán, Luban - 10 km

Jarda, host Marta s přítelem a pes Baron - 13 km

Po roční pauze, kdy jsme vloni nesplnili minimální počet osob k tomu, abychom se mohli zúčastnit soutěže „o nejpočetnější kolektiv“, jsme letos zaktivizovali 14 členů Trilobitu včetně rodinných příslušníků, kamarádů a dokonce i psa jménem Francis. Moje „petroupimská klika“ tentokrát zklamala na celé čáře, a tak se na startu objevila pouze má sestra. Letos chyběli i tradiční účastníci jako Tomáš, Luban, kapitán a další. Přesto jsme se do soutěže zaregistrovali a s malými nadějemi vyrazili vesměs na nejkratší trasu 7 km. Pouze třem členům nestálo za to vstávat kvůli této krátké procházce kolem zámku a jet do Benešova, a tak zvolili aspoň 15 km trasu. Hned zpočátku se nám ještě ve městě „tradičně“ ztratila Andy s kamarádkou Soňou a dosud nevíme, kudy to vlastně šly (Pozn. Andy: Hlavně, že jsme došly!:o)). Ostatní nečekaně rychlým tempem dosáhli zámeckého parku, kde došlo k dělení tras. Ta naše krátká vedla doleva kolem Hotelu až k Žofínskému mostu, dále ke kontrole u zámku a pak již zpět levým okruhem přes park do cíle. Tentokrát jsme vynechali návštěvu Růžové zahrady se zlatými rybkami, párkem pávů a svatebčany, ale zase jsme zamířili k zámku za medvědem. Bohužel asi zrovna trávil poobědovou siestu, takže jsme neviděli nic. Na kontrole jsme pak dostali skvělé Nescafé s mlékem (v plechu), bonbóny (stály mě plombu) a v cíli pak kromě diplomu a razítek i odznak (tentokrát modrý). Kolem jedné někteří z nás již byli doma anebo na chalupě. O fous před tím, než se silně oteplilo. Celkově pěkný výlet (procházka), skvělé počasí a výborná organizace - ostatně jako obvykle.

Co říci na závěr? Pohár za 4. místo je náš a příště jdeme zase. Doufám jen, že ve větším počtu. Vladimír

25. srpna 2011 - Starým městem ale také Malou stranou - PPP (7 km)

Účastník: VladimírNo tak už je tu zase PPPPP (první podzimní pražský podvečerní pochod). Dne 25.8 však asi jdu ze všech Trilobitů sám a celková účast zřejmě nebude rekordní. Je totiž příšerné horko, ostatně jako celý týden. Na start přicházím poprvé již před půl pátou a už je pryč asi 40 nedočkavců. Dokonce kolega, též specialista na čtvrtky (Pepa - kapitán) odmítá v tomto počasí opustit základnu na Smíchově a tak si vychutnávám svou rychlost rovnající se procházce po karlovarské kolonádě. Hlavní směr a trasu sice dodržuji, nikoli však itinerář. Jdu si Prahou ve stínu ulic (kromě mostů) i když je to někdy delší, a fotím…. a fotím. Snad 90% lidí, kteří se mi motají pod nohy a do cesty, jsou cizinci, zejména Japonci a Italové. Trasu od Náprstkova muzea k Národnímu divadlu přes most Legií (pro pamětníky: 1. máje), dále přes Kampu (výborný Bernard 11° v restauraci u mlýnského kola na Čertovce) ke Karlovu mostu si zpočátku krátím počítáním osvěžoven na trase (tzn. restaurace, pivnice, bary a kavárny). U čísla 64 to vzdávám neb jsem sotva na Kampě a větší díl cesty mě ještě čeká. Obvyklý prubířský kámen turistů: Karlův most a Karlovu ulici zvládám bez újmy a se ctí (ale byla to fuška) a kolem Magistrátu, „Staromáku“ (nebývalé množství tří nevěst na jednom místě) to beru přes Ungelt a do cíle na Ovocném trhu přicházím tudíž zezadu. V příšerném kraválu vystupujících skupin u příležitosti Pražského jarmarku vidím nejprve Lenku a hned nato stánek s cílem. Dávám si razítko a prchám pryč před hlukem a sluncem. (Prosba o červencové razítko měsíce mi zůstala nesplněna a zřejmě bude i dalším, neb v červenci se prý nešel žádný pochod. Kdo ho bude mít, tak má zřejmě raritu anebo známosti). Vladimír

26. května 2011– Od Matěje k Matěji - PPP (9 km)

Účastníci: Pepa - kapitán, Vladimír, Luban, Jarmila a Lenka (bývalá Trilobitka)

Na tento horký, dusný, infarktový den připadl „turbaní“ pochod v krásné Šárecké oblasti, bohužel tentokrát s trojnásobným značným stoupáním a současně poměrně dlouhý. Přesto dorazilo poměrně velké množství natěšených turistů, jejichž přesný počet nebyli pořadatelé sto ani v cíli sdělit (221). Trasa vedla od restaurace Na staré faře zpočátku po ČTZ kolem zříceniny Baba (z roku 1650) lesem až k Šáreckému potoku. Po infarktovém stoupání po MTZ se turisté vydýchali až u Fuchsova statku (z 18. stol.) a mohli se občerstvit v restauraci U kapličky v Lysolajích. Odtud kolem Zázračné vody s kaplí Panny Marie Bolestné mírným stoupáním do oblasti Housle (po sesuvech opět přístupné) k frekventované silnici a pak doleva směr Horoměřice. U rozcestníku „V Pískách“ pak dalším stoupáním po MTZ pod kostelem Svatého Matěje ulicí Natanelka až do cíle, který byl v místě startu Na staré faře. Kostel se hřbitovem Sv. Matěje, kde kdysi započala tradice Matějských poutí a dodnes zde kolem Vánoc bývají vystaveny voňavé perníkové betlémy (tradice od roku 1972), stojí opravdu za návštěvu. Vladimír

19. května 2011 – Putování podél Károvského potoka - PPP č. 8 (11 km)

Účastníci: Pepa - kapitán, Luban, Vladimír, Pepa K.

„Večerkáři“, vstávat! Začínají podvečerní pochody!

31. března 2011 – Botič – PPP č. 1 (8 km)

Účastníci:

Vladimír, Pepa - kapitán s manželkou, Pepa K., Andy

26. března 2011 – Okolím Říčan (10 km)

V záplavě mailů od Vládi jsem onehdá našla i upozornění na pochod Okolím Říčan. Leták jsem si vytiskla a schovala – co kdybych neměla v sobotu 26. března co dělat… Je pátek večer. Program na sobotu nemám, a to hlavně proto, že meteorologové na víkend předpověděli ošklivé počasí (plán jet na chatu tedy padá). Jdu spát a stále nevím, co budu v sobotu dělat. Natahuji budíka na 7:30 hod. s tím, že pokud nebude pršet, vydám se na pochod do Říčan.

Po zazvonění budíku doklopýtám k oknu a zjišťuji, že sice neprší, ale dost pod mrakem tam přece jen je. Takže jsem tam, kde jsem byla… Ale času je málo, musím se rozhodnout co nejrychleji, abych případně stihla vlak v 9:20 hod. (a ještě si předtím nakoupila)… Pojedu! – tak zní mé rozhodnutí. Takže rychle sbalit (nezapomenout deštník – což sice není moc vhodný turistický doplněk, ale nemám žádnou bundu s kapucí či pláštěnku) a vyrážím. V Bille kupuji nějaké občerstvení na cestu a pak kalupem na metro. Když mi ujíždí před nosem, dostavují se první obavy, zda vlak vůbec stihnu… Začínám být nervózní. Moje nervozita se stupňuje na přestupní stanici Muzeum, kde mi metro opět ujíždí... Konečně jsem na Hlaváku, pospíchám k pokladně (kde to jako na potvoru taky trvá hrozně dlouho) a rychle na perón. Samozřejmě, že vlak jede až z toho úplně nejzadnějšího! Svištím halou k nástupišti 7 – jih. Nastupuji, usedám, uklidňuji se, sláva! Až nyní ale ke svému úžasu zjišťuji, že vlak má ještě celých osm minut do odjezdu. Takže zase až tak jsem se honit nemusela… J

Čeká mě zhruba 30 minut jízdy. Během nich přemítám o tom, jak to dneska sama zvládnu (zapomněla jsem předeslat, že ani jedna z mých věrných parťaček se mnou dneska na výšlap nemohla – Soník je nemocná a Hanka už si na víkend domluvila něco jiného). Já totiž neumím vůbec číst v mapách! A jestli se mohu něčím pochlubit, tak tím, že mám absolutní orientační „nesmysl“! Takže jsem doma raději rozdala instrukce, že pokud se nebudu dlouho vracet, mají mě jet hledat někam na „říčansko“J

Vystupuji na nádraží, nacházím místo startu, dostávám k vyplnění kartičku (dnes již bez zaváhání vyplňuji své pravé jméno), platím startovné a dostávám popis tras. Jdu raději tu nejkratší možnou – 10 km, jejíž popis čítá rovné tři řádky textu!! První řádka přikazuje jít po červeném značení, tak se na něj poslušně napojuji. Po chvilce mou pozornost upoutá člověk, který rázuje kousek přede mnou. Vidím ho sice jen zezadu, přesto mi je nějak povědomý. Hlavou mi proběhnou fotky, které jsem v těchto dnech umisťovala na trilobiťácký web, a už mi svítá – to musí být Pepa – kapitán!! Takže, co teď? Mám ho oslovit a absolvovat pochod s ním (je zřejmé, že má nasazené dost rychlé tempo a já jsem s holkama zvyklá chodit spíš tak jako „rozvláčně“ a taky mám strach o svou sešroubovanou nohu)? Nakonec převáží moje obava z toho, že bych přece jen při svých orientačních schopnostech někde zabloudila, proto se rozhodnu Pepu – kapitána oslovit. Jdeme zrovna nahoru po nějakých schodech. Takže zrychluji, předbíhám ho a beru schody po dvou, ať jsem nahoře dřív než on. Funím jak sentinel (pozn. pro moje děvčátka – Pořád to s tím naším tréninkem není nějak onoJ)! Jsem nahoře, vydýchávám se a chystám se k akci. Už se ke mně s cigárkem v ruce (ano, zatímco já sotva dech popadám, on si klidně cestou vzhůru ještě pokuřuje!) blíží…„Nejste náhodou Pepa – kapitán?“ zní moje otázka. „Jo, jsem“, zní jeho odpověď. „Já jsem Andrea, ta vaše nová členka“… Hotovo! Seznámení proběhlo úspěšně a jdeme (rychlojdeme!) spolu.

Stále po červené (ano, pořád jsme na první řádce popisu). Aspoň, že jsme se už vymotali z města a šlapeme lesem. Udělala jsem dobře, že jsem se ke kapitánovi vetřela. Turistické značení sleduje jako rys, není možné s ním zakufrovatJ Dokonce mi povídá, že jeho přáním je dělat „trasaře“ (procházet turistické trasy, upravovat značky a tak). Prý je k tomu potřeba udělat si nějaké zkoušky a oslovit ty správné lidi. Říkám mu, ať do toho jde, když by ho to bavilo (nedávno mi taky kdosi řekl, že mám dělat věci, co mě baví)… Přicházíme k první kontrole ve Strašíně a v této chvíli poprvé (a naposled) tak nějak trošku mrholí, ale nic dramatického. Dostáváme razítko. Pepa se chce ptát, zda-li v cíli dostaneme odznak, tak ho této otázky ušetřím, protože už v propozicích k pochodu jsem se dočetla, že ano, a dokonce úplně nový odznak.

Míjíme základní kynologickou organizaci, kde se zřejmě dneska koná nějaká velká akce - psů je tam jak psůJ Jdeme stále po červené (již jsme se ale v popisu přesunuli na druhý řádek) lesní cestou. Sice je sem tam docela dost blátivá, ale nám (ani Pepovým novým botkám, které se dnes rozhodl prošlápnout) to nevadí. Přicházíme k Janovickému lesu a odbočujeme vpravo na modrou TZ. Tady najednou potkáváme nějak hodně lidí. Odkud se všichni vyrojili?? Každopádně je ale všechny předcházíme a díky kapitánovu tempu je pak necháváme bezpečně daleko v našem závěsu… K tomu tempu musím poznamenat jednu věc: Pepa mi asi v 10:30 hod. (tedy půl hodiny po tom, co jsme se vydali na trasu) oznámil, že jeho standard je ujít 5 km za hodinu. Znejistěla jsem, zda jsem takového tempa schopná (do dneška byly mé propočty takové, že ujdu 4 km za hodinu) a hned tedy ze sebe chrlím jakousi omluvu, že ho asi budu brzdit… ale snad to nebylo tak zlé, protože v 11:00 hod. jsme zjistili, že jsme se do limitu 5 km vážně vešli… OBA DVAJ Tak mám radost, že Pepu v jeho rozletu nebrzdímJ

Na chvíli opouštíme les, abychom přešli rušnou (hodně rušnou!!) křižovatku a vstupujeme do posledního úseku dnešního pochodu – Říčanského lesa (čímž se zároveň posunujeme na třetí – poslední řádku popisu). Ten je rozbahněný snad úplně nejvíc. Modrá značka nás pomalu vyvádí z lesa a opět se ocitáme ve městě. Říčany mi připadají jako klidné městečko. Aspoň tedy dnes mi to tak nějak klidné přišlo. Jdeme kolem zahrádek a na jedné z nich za plotem obdivujeme „botanickou zahrádku“ a mně je dneska poprvé líto, že s sebou nemám foťák (měsíc nejsem schopná si do něj koupit nové baterie!).

Blížíme se pomalu k cíli. Přecházíme nějakou silničku, když v tom Pepa zvolá: „To je moje ulice!“. Jsem trochu v rozpacích, protože před sebou vidím ulici s označením „Politických vězňů“ (no ale je fakt, že jsem se s ním seznámila teprve dneska a leccos o něm ještě nevímJ). Ale pak mi dojde, že Pepa myslel vedlejší ulici, kterou jsem v té chvíli měla po levé straně. Tak se podívám a už je mi to jasné, ulice se jmenuje „Rýdlova“J A já podruhé zalituji, že nemám foťák, byla by to pěkná fotečka.

Nějakých pár minutek po dvanácté přicházíme do restaurace U Kozlů, kde je dnešní cíl. Limit je tedy splněn, zvládli jsme to „baj voko“ za krásné dvě hodinky, přesně podle kapitánových propočtů… Pepa ještě venku sbírá větrem strženou ceduli CÍL a já už vevnitř dostávám pamětní list (znějící na mé jménoJ), odznáček a razítkuji si Trilobitník. Tímto moje „administrativa“ končí. Teď nastupuje Pepa. A já koukám jak blázen, kolik si toho razítkuje on: kromě Trilobitníku ještě svůj notýsek, kartičku s pochody „200“, dnešní list s popisem tras a kdoví, co ještě… mám se zkrátka pořád co učitJ Usazujeme se v restaurantu, oběd si však nedáváme. Mně stačí káva, Pepovi pochopitelně pivko. Prohlížím si (přiznávám, že trochu závistivěJ) všechna Pepova razítka a záznamy o pochodech a v duchu se sama sebe ptám, jestli bude kdy v mých silách ujít aspoň zlomek toho, co má našlapáno on…

Ve 12:30 hod. opouštíme osvěžovnu a míříme na nádraží. Tam konstatujeme, jak nám to dneska všechno pěkně vyšlo – nejen, že jsme nakonec vůbec nepotřebovali s sebou přibalené deštníky, ale hlavně zjišťujeme, že vlak na Prahu nám jede za čtyři minuty. Paráda! A teď už může začít pršetJ

Pepa samozřejmě pokračuje na „Růžek“, já jsem spokojená s dalším příjemným výletem a odpoledne už se chystám jen doma vstřebávat dnešní zážitky. Ale už se těším na příští sobotu, kdy si užiju nádherných panoramat Benešovska a pochutnám si na povidlovém koláči. Andy

12. března 2011 – Hornobřízský puchýř (13 a 20 km)

Účastníci:

13 km – Pepa - kapitán a Vladimír

20 km – Vašek a Luban

Poslední etapa cesty vede po zelené a má nás dovést zpět do Řevnic. Jdeme opět lesem, tentokrát především podél zurčícího potůčku. Také sbíháme často dolů z kopečků (což je ale nebezpečné, dost to klouže a já tak trochu pokouším svou – před dvěma a půl měsíci operovanou – sešroubovanou nohu). Hodně se také brouzdáme spadaným listím. A taky pronásledujeme pumuJ (tohle samozřejmě chápe jen Soník).

Tak konečně to Turbanům vyšlo. Pěkné počasí, které bylo celý týden, vydrželo i v sobotu. Ráno zpočátku mráz (škrábal jsem okna při návratu ze čtyřiadvacítky), ale v průběhu dopoledne se postupně oteplilo tak, že při příchodu do cíle byla bunda již spíše přítěží. V popisu pochodu z minulého týdne jsem slíbil bývalým kolegům, že jim také navštívíme jejich pochod v co největším počtu. Bohužel pracovní vytížení našich členů to dovolilo pouze Pepovi-kapitánovi a mne (beze spánku po noční službě). A jelikož jsme si ani nedohodli přesný čas, čekal na mna promrzlý Pepa na startu téměř hodinu. Obdrželi jsme obvykle rozvláčný popis, ale protože oba tyto končiny dobře známe, šli jsme téměř po paměti a bylo pro nás problém zakufrovat. Počasí bylo příjemné, probouzející se příroda hezká /dokonce jsem některé úseky trasy ani neznal/ a bylo nakonec i dost času – suma sumárum: celkem hezká sobotní procházka. Někteří z turistů na trase však naše nadšení nesdíleli (vlevo - vpravo, vždyť je to jedno? My však máme pochopení, také jsme tak začínali).Trasa vedla ze startu na zastávce Nové Dvory. Poté, co jsme se „prokousali“ vilkami téměř k věži čs.hydrometeorologického ústavu, pokračujeme přes hráz Borového rybníka do kopce lesem a pak podél Lhoteckého potoka až do sídliště Modřany. Propletli jsme se cik cak sídlištěm, pokračujeme Píšovickým lesem podél potoka až k ÚMČ v Hausmannově ulici, tou stále nahoru až k podchodu, kterým projdeme. Odtud raději „po čichu“ k přechodu pod schody u Zátišské. A to už mezi zahrádkami sestupujeme k Zátišskému potoku proti jehož toku (prakticky po cyklo A 122) půjdeme. Kolem retenční nádrže, starých dubů, krásných vilek, sanatoria Pronathal (bývalé Rücklovy sluneční lázně) a diagnostického ústavu pro mládež vycházíme u oblíbeného koupaliště na sídl. Novodvorská. A odsud už je to jen skok do cíle v „Novodvorské restauraci“ (necelé dvě hodiny: a to jsme ještě stačili zjistit, že „skokan hnědý“ může dorůst až do délky 10 cm, což byla kontrolní otázka). Jak jsem již poznamenal, byla to velmi příjemná „předobědová“ vycházka umocněná skvělou porcí cikánské s h.k. a Staropramenem. Jen nás trochu zarazilo, že dámy v cíli sedí v té zimě tentokrát venku před restaurací (ale nebyla to prý jejich vina), a že se tentokrát nezjišťovaly počty členů OZP a KČT. Zajímavé novinky! Vladimír

19. února 2011 – Zimní brdský přechod (45. ročník) a Zimní brdská padesátka (34. ročník)

Tak konečně po čase vyrážím na padesátku!V noci napadlo trochu sněhu,tak to bude aspoň nahoře v Brdech zajímavější. Startujeme společně s Lubanem na nádraží v Řevnicích a zdá se, že účast na dlouhé trasy bude letos početná. Lubana opouštím krátce po startu a rychlejším krokem se mu vzdaluji do nemilosrdného krpálu na hřebeny Brd. Luban může jít volněji-má před sebou poloviční úkol než já. Sníh stále připadává, kilometry přibývají. Míjím Halouny a na rozcestí Na Soudném se napojuji na červenou hřebenovku, po které jdu až na Stožec. Zde také doháním první známou tvář Ravnogorace Reného Kazdu se svým čtyřnohým přítelem Wukem. Až do Kytína cesta utíká v debatě o všem možném, já zde odbočuji směr hospoda, René šlape dále bez přestávky. Již ve dveřích do krčmy zjišťuji, že další kilometry nebudu polykat sám. Sedí zde Olaf Čihák a Hynek Podivín ve společnosti čtyř dalších (dvě holky a dva kluci, jejichž jména jsem bohužel zapomněl). Tempo máme slušné, vše nasvědčuje tomu, že do cíle v Davli dojdeme ještě za světla. Žádná krize také zatím nepřichází. Přes Mníšek pod Brdy, Rymáně, Záhořany a rozcestí Svatý Václav se dostáváme do Bratřínova, kde stíháme v pohodě svlažit hrdlo plzeňskou dvanáctkou. Z Bratřínova klesáme ke Kocábě a poté se kocháme romantikou trempských osad Ascalona, Dashwood a Maják. A zase nahoru. Kocábu opouštíme a táhlým stoupákem dojdeme do Bojanovic a posléze do Bojova, kde nás od vlakového nádraží čeká poslední kopec na trase.Tady již pociťuji absenci tréninku a jsem rád, že se ocitám na horizontu. Do Davle jsou to jen dva kiláčky, do západu slunce to bude akorát. Sestup ze Sloupu k Vltavě je velmi zajímavý terén, hodně kluzký, kdo se udrží na vlastních nohách je vítězem. Okolo půl šesté bereme za kliku dveří restaurace Vltavan, kde je cíl. Autobus nám jede v půl osmé, alespoň máme čas na zhodnocení pochodu. Pořadatelé opouštějí cíl již v půl sedmé a vůbec je nezajímá, že mají ještě spoustu lidí na trase. Jak se asi budou tvářit až po ušlých padesáti kiláčkách dojdou zpocení do cíle a zjistí, že ti, co jim měli v cíli předat diplom a pogratulovat jsou již dávno doma po večeři a sledují telenovelu!? Škoda, jinak to byl hezký pochod s velkou tradicí. Vašek

5. února 2011 – Putování po Praze 9 (PZP)

Účastníci:

Vladimír, Pepa - abbé, Vašek, Adélka a Amálka

Trasa: 8 km ( KČT Sparta Praha)