Český les
Termín konání: 4. - 10. května 2015
Účastníci: Vašek N., ml., Amálka, Ondra, Vladimír, Ála, Míša S., Vašek N., st., Míla, Michal, Kačka, Dominik, Gábinka, Abbé, Kája,
Petra
4. května 2015 - Minirozhledny
Průběh pondělí zaznamenal Vladimír
Tak a máme tu zase každoroční vícedenní květnový výlet, tentokrát do Českého lesa, kde z nás dosud byl jen málokdo. Jsem opravdu zvědavý na ty krásné poloprázdné končiny bývalých Sudet a doufám, že i ostatní.
Odjezd první skupiny (ve složení Ondra, Vašek a já), stanovený na 14:00 hod. z Barrandova, klapnul skoro přesně a tak po D5 míříme do Poběžovic, kde budeme skoro týden bydlet v hotelu Hubertus. Mám však pro spolujezdce připraveno pár drobných zastávek okolo cesty, zejména nové vyhlídky čili „minirozhledny“.
„Exitujeme“ tedy na 89 km plzeňské dálnice směrem na Horšovský týn. První vyhlídka stojí za obcí Líně (prakticky na rovině u rybníka, ale přesto je z ní hezký výhled). Navíc z oblasti rybníka na nás řve 19 druhů místního ptactva (jak jsme se dočetli na vyhlídce). Vyhlídka má pouhých 12 schodů, což se v této oblasti Domažlicka bude ještě mnohokrát opakovat. Další zastávkou jsou Kvíčovice se svým „vyhlídkovým a společenským místem“ ve středu malebné vísky nad místním chovným rybníkem. Poslední je pak za obcí Puclice (konečně trochu na kopci). Ze všech vyhlídek byly „překrásné výhledy na kvetoucí řepková pole"L). A to je jen začátek žlutého moru. Tak jedeme dál. Nikde už nezastavujeme a jedeme se přímo ubytovat do jediného poběžovického hotelu, kde už by měly být naše „průzkumnice“ Míla s kamarádkou Olinou. Přijíždíme do poloprázdného cíle a hned první osoby, které vidíme v zahrádce místní vinárničky, jsou naše kolegyně. Mají však většinou špatné zprávy: hotelová restaurace má dnes ještě technickou odstávku, další restaurace též nevaří a tak po rychlém ubytování odjíždíme na večeři do 12 km vzdáleného Rybníka, kde se velmi slušně a levně najíme v místním hotelu. Plechovkové pivo u hokeje završuje náš den prvý. A to si ještě Ondra stačil zajistit na druhý den ostříhání u místní lazebnice. P.S. (Rozhledny zatím celkem 36 schodů. No, ale vždyť je to teprve začátek).
5. května 2015 - Za prameny řek
Průběh úterý zaznamenal Vladimír
Poznámka: Tento popis píši s více než půlročním zpožděním, neb dotyčný, který to původně slíbil, se na to normálně vykašlal. Takže vybaví se mi ještě nějaké vzpomínky?
Po ranní prohlídce města (hledání info na místním zámku) odjíždíme s Vaškem a Ondrou přes Mnichov (jeden z těch českých) na Starý Herštejn. Zatímco chlapci se nechali vysadit již v Pivoni - Vranov, já jsem si popojel až do Vranovského sedla (756 m n. m.) a tudíž mi zbýval jen kilásek stoupání s asi stometrovým převýšením na zříceninu pomezního hradu vybudovanému k obraně řezenské stezky. Vše jsem prolezl, nafotil a z dáli už slyším praskot větviček přicházejících vetřelců - kolegů. Ale ani moje hláška: „Dále od hradu, dále, ať se nestane neštěstí nenadálé“ neměla ten správný ohlas a účinek. Ondra hnedle šmejdil hradem taktéž.
Zatímco pánové pokračují dále po ČTZ, já se vracím k vozu s cílem popojet k rozcestí Liščí domky a sejít k pramenům Radbuzy. GPS opět smýšlí po svém, a tak trochu poznávám okolí. Navštívil jsem tedy aspoň kapličku sv. Eustacha a další zajímavosti a po čase konečně dorážím do Závisti. Odtud se tedy dá jít k prameni také, ale krpálem z parkoviště. Zatímco funím do kopce, hoši již vesele sestupují dolů a pokračují do již oblíbené restaurace v Rybníku. Zde se setkáváme takřka současně (já o trochu dřív).
Z Rybníku po společném obědě odjíždíme do Bělé nad Radbuzou, prohlížíme si město s historickým mostem (se sochami světců) a navštěvujeme i zdejší minirozhlednu - vyhlídku nad městem. Vracíme se do Poběžovic, kde si ještě obejdu zámek a park (info stále zavřenéL).
6. května 2015 - Okolím Kdyně
Průběh středy zaznamenal Vladimír
Tento den byl jediný, kdy nám za celý týden počasí nepřálo od samého rána. V plném obsazení vozu ve složení Ondra, Vladimír, Vašek, Míla a Olina přijíždíme do Kdyně, kde v dešti navštěvujeme místní infocentrum. Poté už míříme na vrch Koráb s rozhlednou tonoucí v mracích. Poprvé vjíždíme do zákazu vjezdu (i když proč ne? Návštěvníci přeci jsme takéJ). A není to na našem výletu asi naposled. Tak vyjíždíme až pod rozhlednu. Hned za námi přijíždí personál restaurace, a tak po chvíli focení vstupujeme dovnitř. Nezbytná kávička, rozmýšlení, zda lézt v tomto nečase na rozhlednu či nikoliv. Zvítězí zvědavost a turistická čest. Chlapi lezou, ženy popíjejí dole malé pivo. Klasika.
Zde poprvé dochází k rozdělení na staré a mladé či na nechodící a turisty.
Zatímco „turisté“ Ondra s Vaškem jdou pěšky z rozhledny přes Nový Herštejn na Rýzmberk (to zas bude večer Václav skuhrat se zádamaL), kde máme mít sraz, já a dámy pokračujeme vozem na Koloveč, kde je Muzeum techniky a řemesel a výrobna keramiky. Protože se obáváme, aby pánové na místě srazu dlouho nečekali, upouštíme od prohlídky (trvá prý cca 2 hodiny a stojí taky dost) a jedeme přímo na zříceninu Rýzmberk (místní věž je totiž také braná jako rozhledna). Z parkoviště sice pracně vyšlapeme k hradu, ale prohlédnout si jej nemůžeme, pouze zvenčí. Rozhledna a místní občerstvení s pokladnou jsou totiž v květnu ještě kromě víkendů pro turisty uzavřené. Po prohlídce torza místního lesního divadla (krásně prorostlé jakousi modrou květenou) sestupujeme a čekáme chvilku na kolegy. Ti jsou ale v laufu a budou pokračovat pěšky až do Kdyně. Počasí jim už totiž notnou dobu přeje. A co my ostatní s volným časem? Navštěvujeme tedy kastelána kousek pod hradem, kde nechávám majlant za turistické známky, vizitky /asi 14 ks/ a pohledy. A pak ještě do Všerub až k hranicím (to ale spíš omylem řidiče a navigátorů) a pak už jen společný oběd v Kdyni U Votrubů (opět výtečný a levnýJ). S Korábem 144 schodů již mám celkem 192.
7. května 2015 - Příhraničím/Okolím Ebene a Zvonu
Průběh čtvrtku zaznamenali Vladimír a Ondra
Začátek dne je společný jako včera (pět lidí odjíždí mým vozem do Rybníka, ale jen tři budou pokračovat dál). Turisté Ondra a Vašek už spolu s Růžičkovými (4 ks) a Petrou + její matkou budou stoupat do Německa na rozhlednu (Ebene) tzn. celkem 8 lidí.
My tři ostatní (Míla a Olina už si na autoturistiku zvykly a ani neremcají nad mými plány a nápady) pokračujeme na cestu po hradech, zámcích a rozhlednách. Odjíždíme tedy z Rybníku směr sever, zpočátku via Bělá nad Radbuzou. Před obcí Smolov ale zjišťuji, že se přes Karlovu Huť a bývalý Walddorf dá projet do zbytku obce Pleš, a to hezky lesem pod Velkým Zvonem (nepřístupná rozhledna - vojsko). Lesní cesty nás bez problémů dovedou až k penzionu/restauraci Na Pleši (jediná stavba nepočítaje asi čtyři až pět nových chatek patřících k objektu). Zdravíme se zde spolu se stejně starými kolegy, bohužel mluvícími pouze německy. Po nezbytné polévce a razítkách pokračujeme na doporučení místního znalce různými zákazy přes zaniklou obec Plöss až na hranice CS/D Friedrichshangl. K údivu Němců se však za hraniční otevřenou závorou obracíme zpět a dalším zákazem vjezdu dlouho projíždíme (prakticky po ČTZ) krásným lesem až na Železnou Huť. Po cestě nevidíme ani cyklistu, ani živáčka, jen pár osob, které těží či kradou dřevoJ. Nevidíme se navzájem.
Podobným způsobem pokračujeme do obce Železná, kde je další navštívený hraniční přechod. Projdeme si kouskem Parku smíření s hezkým Železným rybníkem, okoukneme novinky u vietnamských trhovců a zjišťujeme (bohužel), že cesta k zamýšlenému zámečku Diana je opět se zákazem vjezdu. Do třetice dnes už riskovat nebudu, a tak zámek objíždíme z druhé strany z obce Svatá Kateřina, která je těsně před Rozvadovem. Klasicistní lovecký zámeček od J. B. Santiniho je dnes v podstatě neudržovaná ruina osazená pouze kamerami. Myslím, že se Kolowratové do slíbené rekonstrukce ještě nepustili, přestože podzámčí je již nové až luxusní, zrovna tak jako jejich lesní závod. Škoda. Jedeme dál. Čekají nás ještě dvě rozhledny a už máme hlad.
První rozhlednou jsou Milíře (z roku 2001, telekomunikační věž, 197 schodů) za stejnojmennou obcí. Po jejím absolvování odjíždíme již zcela hladoví do Přimdy. Polední pauzu infocentra též vyplníme dobrým obědem v restauraci penzionu Modrá laguna.
Zříceninu hradu Přimda výjimečně vynecháváme (stejně je otevřeno v květnu jen o víkendech a stoupání na vrchol je navíc značné).
Pokračujeme tedy ještě do Bernartic, kde nás čeká rozhledna Březinka (+ nepřístupná tvrz a kostel sv. Petra a Pavla). Vystoupáme tedy k rozhledně (z roku 2003, telekomunikační věž, 178 schodů). Míla již podruhé vynechává, my dva ostatní hrdinně lezeme nahoru (ještě teď se mi ze sestupu motá hlava z toho točitého schodiště), abychom se ve vichru pokochali vesměs žlutou přírodou a pasoucím se stádem krav pod námi. Tak, a to je pro dnešek vše a mažeme do Poběžovic. Po dnešku mám vystoupáno 567 schodů, a to jsem nebyl v Německu.
Vstávám velmi brzy. Je před pátou. V klidu se připravuji na dnešní výlet. Ještě něco do pusy a k pití a před půl sedmou se scházím s Petrou před hotelem. A vyrážíme na autobus k nádraží. Na zastávce nikdo není a ptáme se řidiče jednoho autobusu, odkudže jede autobus do Pivoně. Vstřícně ukazuje na opodál stojící autobus. Jelikož máme čas, usedáme na lavičku. Blíží se čas odjezdu a po chvíli na nás volá řidič autobusu „Jedeme!“. A tak jdeme do autobusu. Jsme jediní cestující. V Pivoni se nás řidič ptá, kde chceme zastavit. Říkáme, že na žluté značce a jinak nám to je jedno. A tak vystupujeme u kláštera. Zatímco si odkládám přebytečné oblečení do batohu před náročným výstupem, Petra si jde fotit klášter. A razíme. První půl kilometr je po asfaltu, ale po chvíli začíná pěknej stoupák na Lysou horu. Převýšení je 300 m. Díky ranní rose začínám pociťovat vlhko v botách. A svlékám se preventivně do trička. Na Lysou horu přicházíme stejně značně zpoceni. Naše další kroky směřují k Liščím domkům a k prameni Radbuzy. Zde si dáváme krátkou pauzu a kocháme se krásnou přírodou. Petra se ještě podepisuje do kroniky umístěné na místním odpočívadle. Dále pokračujeme po červené turistické značce do Rybníka. Ještě cestou jednou přecházíme Radbuzu. V Rybníku si dáváme u restaurace pauzu, než dorazí parta, která jde pouze na rozhlednu Bohmewaldturn v Německu na vrchu Ebene.
Mezitím si jdu koupit snídani do místního obchodu a v klidu snídám. Jen, co dojím, přijíždí Růžičkovi, Vláďa, Vašek, Míla, Olina a maminka Petry – také Míla.
Vláďa, Míla a Olina s námi nejdou a mají jiný program. S ostatními za chvíli vycházíme ve směru Schwarzach u česko-německých hranic. Na hranicích lovím kešku a po chvíli se také dostaví úspěch! Jdeme dále přes zmíněnou Schwarzach a dále po silnici ve směru rozhledna Bohmewaldturn. Cestou ukazuji na jednu věž a spekulujeme o tom, jaké věž to je. Přesně netušíme, jen Vašek si myslí, že by to mohl být Zvon. V té dálce se nám jeví věž jako obrácený zvon. Po chvíli Petra, Míla a já začínáme spekulovat o tom, že se vydáme napřed kvůli času. A tak jdeme… Jenže potom znejistíme a vytahujeme pro jistotu mapy, abychom nesešli z cesty. Ostatní nás díky tomu dojdou. Ale my opět zrychlíme a jdeme napřed a stoupáme do značného kopce po silnici. V obci Waldhauser odbočujeme ze silnice a stoupáme lesní cestou po značce. Čas od času vytahujeme mapu. Stále stoupáme a po několika zastávkách nad mapou konečně docházíme ke kýžené rozhledně Bohmewaldturn na vrchu Ebene. Vycházíme nahoru a kocháme se krásným výhledem na okolí a fotíme. Po chvíli vybalujeme oběd a také začíná trochu pršet. Slyšíme nějaké hlasy a odhadujeme to na naši skupinu. Přestává pršet a scházíme dolů, kde se potkáváme s členy naší skupiny. Zde se však naše cesty rozdělují. Zatímco ostatní jdou tou samou cestou zpět do Rybníka, Petra, Míla a já jdeme delší trasu ve směru Pleš. Při sestupu z Ebene však zjišťujeme, že nemáme značku, která nám nepozorovaně odbočila. A tak jdeme po cyklotrase při silnici do obce Weberhauser, odkud dále po cyklotrase do obce Friedrichsang. U hranic těsně za obcí fotíme a vracíme se opět do České republiky. Jdeme dále přes Pleš. Zastavujeme se u místního penzionu. Já si dám malé pivo a dáváme si razítka do záznamníků. Jdeme dále po červené turistické značce. Zjišťujeme konečně, jak vypadá vrchol Zvon s vojenskou stavbou (jako již z rozhledny v Německu) a jak rozhledna v dálce. Zvon vidíme ještě několikrát. Ještě přes rozvodnici povodí Dunaje a Labe a pak dlouho z kopce stále po červené turistické značce na hlavní silnici. A cíl cesty se blíží! Už vidíme Rybník a po pár minutách přicházíme k restauraci. Ještě zjišťujeme informace o místu odjezdu autobusu do Poběžovic a jdeme si na chvíli sednout na terasu restaurace. Před odjezdem autobusu vidím Růžičky čekající na Vaška, kteří se vzájemně minuli při hledání se. Než se Růžičky vrátili, tak dorazil Vašek a šel do restaurace, počkal. A po chvíli se šťastně shledávají a odjíždí do Poběžovic. Před pátou odcházíme na autobusovou zastávku a po pár minutách také odjíždíme plni dojmů z nádherné přírody Českého lesa. A opět jsme v autobuse sami. Řidič nám ochotně zastavuje nedaleko hotelu, kde bydlíme.
Galerie fotek ze čtvrtého dne.
8. května 2015 - Domažlicko/Výstup na Čerchov
Průběh pátku zaznamenali Vladimír a Ondra
Hned zrána je program naší autoturistické skupiny poněkud narušen skutečností, že Vašek konečně dal přednost injekci před oblbujícími prášky a tak jsme si nejprve trochu zajeli do Domažlické nemocnice. No trochuJ. Trefili jsme se až napotřetí. Nevěřte GPS a mapám. Věřte spíš domorodcům, a to ještě ne vždy! Opouštíme postiženého chorého (cca za hodinku ho vyzvedne táta) a jedeme směr Výhledy. Zde si prohlídneme obří památník se sochou J. Š. Baara a památníčky padlým sovětským vojákům z května 1945 a americkým z dubna 1945J. Občerstvení jako obvykle zavřené, ale to už jsme si tady tak nějak zvykli. Koneckonců hlavní sezóna ještě nezačala. Protože jsme kousek od parkoviště, odkud se vychází na Čerchov, zajíždíme i tam, abychom zkontrolovali, zdali tam naši kolegové opravdu dorazili. Vše je OK. Jsou zde, ale my dáme přednost jiným aktivitám a sem se můžeme podívat kdykoliv od června, až bude jezdit autobus na vrchol.
Sjíždíme tedy do Klenčí pod Čerchovem, kde omrkneme a nafotíme náměstí, kostel, vždy zavřené info a ani nenavštěvujeme muzeum: Dům J. Š. Baara, který mne nikdy neoslovil.
Další malá zastávka je v Trhanově u nepřístupného zámku Lomikarova a už následuje Újezd, kde navštívíme Kozinův statek s expozicí chodské historie. Doporučuji. (Trilobití návštěva je zde zaznamenaná v pamětní knize návštěv, ležící na stole starším než sám Jan Sladký). Ještě předtím ale nemůžeme minout po cestě Hrádek s obří sochou Koziny a ještě větší sochou psa Chodyho a restauraci Chodská chalupa, kde si dáme polévku a pivo. Restaurace je totiž spíš pro zájezdy a německé turisty (krásná, ale drahá a jídlo nic moc). Poblíž restaurace je i vyhlídka Újezd (tentokrát 0 schodů).
Tak a už jsou před námi jen Domažlice, kde už jsme ráno byli. Ale ne v centru. Takže parkujeme přímo na zdejším krásném náměstí. S výbornou zmrzlinou obejdeme náměstí až k Dolní bráně a cestou zpět po druhé straně náměstí se naše zájmy dělí: dámy hledají WC a já z posledních sil vystupuji na nakloněnou věž Děkanského kostela p. Marie (194 schodů) s opravdu překrásným výhledem na město. Z časových důvodů (končí mi parkové) však vynecháváme Muzeum Chodska s další podobnou věží. Po nezbytném zakoupení zpátečních lístků vlakem do Prahy pro dámy ještě zajíždíme do Lomečku u Mrákova (zatopený lom s překrásnými sochami, dětským koutkem s pirátskou lodí a batyskafem, kterým můžete pozorovat vodní svět). Při cestě zpět už jen obvyklou minirozhlednu (tentokrát u Tlumačova – tentokrát navštěvuje i Míla – 12 schodů) a jedeme zpět na objednaný tataráček do Poběžovic (můj počet schodů vzrostl na 773).
A je opět ráno a čas vstávat. Ale vůbec se mi nechce. Nakonec se vykopu z postele, jdu se umýt a nakoupit snídani. Kolem osmé snídám. Po půl deváté se scházím s Petrou a Mílou a odcházíme na nádraží. Jedeme vlakem do Klenčí pod Čerchovem. Od nádraží se vydáváme po modré turistické značce. Stoupáme nejprve obcí a potom již lesem 400 výškových metrů. Po hodinovém výstupu zdárně přicházíme na rozcestí Pod Sádkem a vyhlašujeme pauzu. Mezitím volá Ála, že ona, Míša, Amálka, Růžičky a Pepa Abbé s Janou a Kájou dorazili na Výhledy a kde jsme a že půjdou za dané situace napřed. Souhlasíme. Pokračujeme po červené značce a klesáme ve směru Capartice. Z Capartic opět stoupáme po asfaltové cestě. Nejprve mírně. Ale od rozcestí Pod Čerchovem se sklon cesty zvětšuje a naše tempo zmenšuje. Konečně přicházíme na vrchol. Já ještě na chvíli opustím Petru a Mílu a jdu lovit kešku. Jenže ani s nápovědou nenacházím a z časových důvodů odlov končím a jdu zpět a k rozhledně. Tam už vidím Petru, Mílu, Růžičky, Álu, Míšu, Amálku, Pepu, Janu a Káju. Ihned si objednávám bramboračku a pití. Polévka mi moc chutná. Po občerstvení jdeme na rozhlednu, kde se kocháme trochu zamlženými výhledy a fotíme. Ještě před odchodem se jdeme společně se všemi vyfotit s krajinou, která je v pozadí. Loučíme se se všemi a Petra, Míla se rozhodují, kam půjdou. Já díky času hřebenovku do Poběžovic vzdávám. Nakonec se společně rozhodujeme, že půjdeme na Českou studánku tak, jako Růžičky. Zvolna je doháníme a předháníme. Po chvíli hlásí Katce Dominik, že chce jít napřed s námi. S dovolením Katky opouští rodiče a Gábinku a jde s námi napřed. Cesta a okolí jsou nádherné. Po delším sestupu přicházíme k České studánce. Čekám, až se mi načte aplikace v mobilu, abych zjistil, jestli je v okolí nějaká keška. Mezitím dochází Růžičky a mobil mi již sděluje, že je nedaleko keška. A tak se s Dominikem vydávám na odlov kešky. Jenže zjišťuji, že uvedené souřadnice jsou špatné a raději se více řídíme nápovědou. A tak se přesouváme pod cestu. Chvilka napětí a hle! Máme kešku! Dominik opatrně vytahuje kešku ze skrýše a já se loguji a potom jí opatrně zandavá a maskuje. Jdeme zpět ke studánce. Zde se také Petra, Míla a já oddělujeme od Růžiček a jdeme napřed po žluté značce, pak po červené značce do Pece a následně po zelené značce na Výhledy. Tu si také fotíme pomníky a po krátkém občerstvení jdeme do Klenčí pod Čerchovem. Plně spokojeni přicházíme do Klenčí. Před odjezdem vlaku jdeme do restaurace, kde si dávám pivo, a po chvilce odcházíme na nádraží a s dobrými pocity odjíždíme vlakem do Poběžovic.
9. května 2015 - Horšovský Týn/Hřebenovkou z Klenčí do Poběžovic
Průběh soboty zaznamenali Vladimír a Ondra
Poslední výlet autoturistické skupiny míří dnes na Horšovský Týn. Přijíždíme dopoledne, kdy je město ještě „mrtvé“ a jen skupina „německých“ vojáků je vzorně na svém místě. Netušili jsme, že se tu dnes budou odehrávat oslavy osvobození včetně malé bitvy mezi nepřátelskými vojáky. Poprvé v životě se přátelím a fotím s „nepřítelem“, byť mluví česky.
Jdeme na zámek a volíme z několika možností hlavní okruh – prohlídku hradu. Jelikož zrovna odchází skupina na prohlídku, zastavuji je a rychle dokupujeme vstupenky (a nejsme sami). V samotném hradu-zámku se fotit nesmí, ale pár fotek na nádvoří přeci jen stíhám.
Po prohlídce zamíříme k rozhledně na Šibeničním vrchu, ale GPS mě nenavádí přímo pod ní, a tak si vyšlapeme kopeček. Pětipatrová rozhledna (65 schodů) plná naučných tabulí zaujme též Mílu, a tak ji postupně zdoláváme všichni tři. Pěkné výhledy na město.
Máme hlad, a tak se vracíme zpět do centra města, kde se velmi dobře (jak jinak) v klidu naobědváme. Netušíme ani, že venku proběhla přeháňka, že na náměstí už začaly oslavy a ani to, že zde byli trilobití kolegové. Poslechneme si hymny a na projevy a připravenou bojovou ukázku nečekáme. Tak ani nevíme, jak to dopadloJ.
Navštěvujeme totiž ještě zámecký park a pak s pomocí policie prokličkujeme přes uzavřené město (opět ty zákazy vjezdu!) směr Poběžovice, kde navštívíme ještě židovský hřbitov za městem. (Po dnešku zatím 838 schodů).
A je tu opět sedm ráno a vstávat se mi opět nechce. Ale musím! Umyji se a jdu si koupit rohlíčky, salám a ledový čaj opět naproti do obchodu. Tento týden už klasika. Od půl deváté čekám před hotelem na Petru a Mílu. Ještě prohodím pár slov s Álou a Míšou, které jedou s Václavem starším na nádraží. Za deset minut odcházíme s Petrou a Mílou také na nádraží. Zde se společně scházíme s Álou, Míšou a Václavem. Jelikož mám chuť na kávu, tak si ji kupuji v automatu, ale nechce ode mne větší mince než 1,- a 2,- Kč. Navíc se spletu a zmáčknu kávu bez cukru a tu nechci. Chci kávu s cukrem. Jenže kávu bez cukru chce pro změnu Petra a tak jí ji věnuji. A konečně správně volím kávu, na kterou mám chuť. Jenže větší mince opět propadávají a tak z peněženky lovím jednu korunu po druhé. A netrpělivě se ptám, kolik je hodin, neboť se nezadržitelně blíží čas odjezdu vlaku. Nakonec dostanu do automatu požadovaný obnos a dostávám kávu, hurá! Za chvíli přijíždí zpožděný vlak a s Álou, Míšou a Václavem pokračuje naše turistická parta do Klenčí pod Čerchovem. Ale oni jedou dále do Domažlic. A tak se rozloučíme a pokračujeme ve třech. Máme před sebou výstup toho samého kopce na rozcestí Pod Sádkem s převýšením 400 m jako včera. A tak už víme, do čeho jdeme. Po hodině docházíme ke zmíněnému rozcestí. Jsem však jen o něco rychlejší a tak nahoru docházím dříve a chvilku čekám na dámy. Je o něco chladněji, ale jsem stejně zpocený.
Jdeme dále po červené turistické značce vpravo (včera jsme šli vlevo) přes Haltravu na Škarmatku, kde místy překonáváme blátivé úseky. Ale také se fotíme a fotíme krásy přírody. Na Škarmatce mne čeká odlov kešky. A tak jdu o něco napřed. A právě docházím na Škarmatku. A tak zatím, než dámy dorazí, vydávám se lovit kešku. Chvíli přemýšlím, ale po chvilce se dostavuje úspěch. A během mého odlovu také přicházejí dámy a zamíří k nedalekému odpočívadlu si chvilku odpočinout. Po odlovu si jdu spokojeně pro batoh a zamířím za nimi a ihned odcházíme dále ve směru Vranovské sedlo. A to vzpomínám, jak jsme sem vylezli s Vaškem v úterý. Následuje úsek, který také znám již z úterního výletu s Vaškem. Přes Starý Herštejn, na který stoupám znovu a při výstupu náhle vrhnu pohled na jeden strom a intuice mi říká, že tam je keška, kterou však nemám ani ve svém rozpisu. Taky, že ano! Odlovím a šťastně pokračuji za Petrou a Mílou na vrchol zříceniny hradu. Pokocháme se zříceninou a jdeme dál. Během výletu také vyhlašujeme soutěž o nejlepší tip celkového převýšení (složky výstupu) do Poběžovic. Petru a Mílu dále zavádím k prameni Pivoňky (kde jsem již byl s Vaškem v úterý) mimo červenou značku. Podávám jim odborný výklad k měřícímu zařízení Českého hydrometeorologického ústavu, které se zde nachází a o které se moji kolegové z Plzně starají. Pokračujeme dále a po chvilce se znovu napojujeme na červenou značku. Po chvíli přicházíme na rozcestí Liščí domky, kde krátce poobědváme. Mraky se honí. Dojíme a odcházíme k prameni Radbuzy, kam se dostávám během této akce již potřetí. Petra však podruhé a Míla poprvé. Od pramene se vracíme na rozcestí Liščí domky, ale krátce před nimi začíná pršet. Déšť zesiluje a poslední metry k přístřešku beru během. Po chvilce dorazí i dámy. Čekáme, až doprší. A razíme po žluté turistické značce na Lysou horu. Přicházíme na Lysou horu a začíná opět pršet. To již natahujeme pláštěnky všichni. Zvolna klesáme a Petru neobyčejně pobavila Míla ve žluté pláštěnce a trochu já v té zelené. A je nám veselo! Přestává pršet a je čas sbalit pláštěnku. Dolů z kopce se trochu rozbíhám za Petrou. A Míla za námi. Docházíme do Pivoně a ke klášteru, kde jdu lovit kešku. Dámy si zatím fotí klášter. Po úspěšném odlovu spěchám za nimi ke klášteru a také si ho vyfotím. Vydáváme se zpět k rozcestníku v obci, jdeme po zelené značce ve směru zaniklé vesnice – Skláře a Valtířov. Mraky na nebi se honí a občas zaprší, a tak střídavě vyndáváme a zandáváme pláštěnky. Náhle se ocitáme na louce uprostřed lesa. Nevidíme značku. Jdeme po nějaké cestě uprostřed louky. Jenže po chvíli si Petra všimne značky na stromě na okraji lesa a přecházíme již mokrou louku po dešti k okraji lesa. Následně bedlivě sledujeme zelenou značku, která nás vede loukami. Konečně přicházíme k silnici na rozcestí Valtířov. Pozorujeme, že máme zcela žluté boty od pylu a tak se Petra rozhodne vše zdokumentovat. Jdeme vlevo po modré značce přes Vyhlídku (další zaniklou obec) až se dostáváme do Šitboře. Neustále sleduji oblohu, neboť je slyšet bouřka a modlím se, aby se nám zcela vyhla. A opravdu! Bouřka jde trochu jiným směrem a my jsme v pohodě. A již vidíme Poběžovice. Ještě kousek po silnici, přes kruhový objezd a konečně přicházíme plni krásných zážitků z výletu v této nádherné přírodě. A ještě posledních pár metrů k hotelu. Před hotelem ještě vyhlašuji vítěze soutěže o tip celkového výstupu na dnešním výletě. Vyhrává Míla a Petra uznává prohru a u baru kupuje becherovky. Společně si připíjíme. A hurá do sprchy!
10. května 2015 - Klatovsko (cestou zpět)
Průběh neděle zaznamenal Vladimír
Zničeni po předchozím závěrečném večeru, kdy se kolektivně zpívalo, tančilo a hlavně pilo (někteří až do pěti ráno), balíme, uklízíme, loučíme se s personálem a pomalu odjíždíme. (Vašek starší s Míšou jsou vozem již dávno pryč, zrovna tak jako Míla s Olinou a Petra s matkou – ty ovšem vlakem).
Odjíždíme směr Klatovy (Růžičkovi, Kaulfersovi s Amálkou a já s Ondrou, Vaškem a Álou). Tentokrát řídí Vašek, a to zpočátku velmi svižněL. První zastávkou jsou Chudenice. Parkujeme v zámeckém areálu u východiště tras (kaple sv. Anny). Asi po půl kilometru přicházíme k rozhledně Bolfánek, která je mimořádně zpoplatněná, ale její prohlídka za to opravdu stojí. Nejenže je to hezká stavba, v každém patře je poučná expozice a navíc je zde pěkný rozhled po okolí (138 schodů). Pod rozhlednou jsou různé atrakce, zejména pro děti, ale i polévky ve výletní restauraci Na Poustevně nás potěšily (škoda jen, že došla dršťková). Rovněž pivo Bolfánek vyráběné chudenickým soukromým pivovárkem prý je dobré. Starý zámek v Chudenicích pro nezájem osazenstva neprojdeme, ale pivovárek navštěvujeme. Bolfánka sice nemají, ale PETku Bubáka si s Ondrou necháváme načepovat domů.
A to už přijíždíme do Klatov, které nás uhranuly svým náměstím: radnice, lékárna U Bílého jednorožce, jezuitský kostel s mumiemi a hlavně Černá věž. Všichni vystupujeme oněch rekordních 226 schodů a kocháme se pohledy na město a okolí. (Poslední sebevrah tu prý skočil 22. 5. 2014). Po zmrzlině pokračujeme do proslulých klatovských katakomb se svými mumiemi jezuitů a význačných občanů města. Expozice je nádherně udělaná, ale trochu morbidní. Přesto ji navštěvujeme všichni.
Do Prahy nám zbývá 135 km. Hlad, který nejen mne přepadl už v Klatovech, zaháníme až ve Švihově, kde místní vodní hrad opět nenavštěvujeme (tak až někdy jindy a asi s někým jiným). Chytáme se až ve druhé restauraci, kde opět dochází dršťková polévkaL. Nevím proč, ale všichni se těší domů na hokej s USA. No tak jedeme. Bohužel.
Celkem jsem za týden vyšlapal na rozhlednách, věžích a vyhlídkách 1202 schodů, a to jsem všude nebyl (Čerchov a Ebene v Německu). Nevím jak ostatní, ale já bych se do tohoto kraje ještě někdy rád vrátil.